,,A tak bože přání mám!" Sakura

Větrný večer, mladá žena se utíká před větrem schovat do kostela na hřbitově. Když vejde dovnitř musí za sebou zavřít masivní dřevěné dveře o které se zvenčí opíral vítr. Když je konečně zavřela pohlédla k oltáři osvícenému svíčkami. Kolik těch svíček už dnes zapálila. Najednou se rozběhla a tichým kostelem se ozývaly dopady jejich střevíců na zem. Její teplý plášť za ní jen vlál. Žena poklekla před oltářem, sepjala ruce a zadívala se nahoru ke kříži.
,,Bože proč?“ promluvila a sklopila zrak. Znovu, dnes už po několikáté vytáhla z kapsy krabičku sirek. Zbylo jich tam už jen málo, tolika lidem musela zapalovat svíce na hrobech, pro tolik lidí musela rozsvítit světlo na cestu. Dušičky jak bolestivý byl vždy tento den. Zapálila svíčky, které před chvílí sfoukl vítr a znovu se otočila k bohu.


,,Mrtvých proud
můj pláč
a tak ptám se komu z blízkých svíce plá?
Kdo mi stále živý zbývá,
já se ptám
a proč důvod k slzám věčný mám.“

,,Proč bože? Proč mi je bereš? Každého, moji rodinu, přátelé, senseie i všechny ostatní. Začal jsi to mou babičkou. Pak naším hokage, Sarutobim a pak…“

,,Přátelství a smích
zase jednou důvěrný hlas na vždy stich.
Jeden další kámen chladný náhrobní.
Ti mrtví jsou víc než náhodní.“


Žena spustila ruce a hlavou se opřela o chladnou podlahu.
,,Vzal jsi nám Sasukeho… nechals ho odejít smrti vstříc. A ti další? Pamatuji si na ten den…“ její hlas se náhle zlomil v návalu slz. ,,Pamatuji, když ji Shikamaru donesl. Sotva dýchala, nevnímala nás. B-byla to kamarádka. Nesnášela jsem ji, hádala se, ale nikdy… NIKDY bych nechtěla, aby zemřela. Ino byla moje přítelkyně, která o mě věděla cokoliv. A Shikamaru. Vzal jsi mu senseie, vzal jsi mu kamarádku… Proč!“ křikla.


,,A tak bože přání mám,
jak víš,
moje zbylé nejbližší nech žít.
Ach můj bože já se ptám,
jak víš,
proč chceš brát mi nejbližší
můj žal se dlouho neztiší.


Přiznávám, strach mám,
kdy mě zármutkem s vím poctí stíny máp.
A proč já zde stále živá zůstávám?
Ty otázky teď bohu pokládám.“


Její hlas se třásl pláčem, ale musela mluvit dál.
,,Pak… Proč jsi mi vzal dalšího milovaného? Proč sis vzal senseie? Proč jsi nám vzal Kakashiho? On… on měl žít.“ Znovu se rozplakala. Z ramenou jí sklouzl černý plášť a odhalil růžové vlasy.
,,A Tsunade-sama? Byla dobrý hokage, byla to dobrá učitelka… a tys ji nechal umřít. Nechals ji zemřít v boji, jako všechny… Dopustils, aby ty tolik potřebné životy byly připsány na pamětní desku…“ hlas se jí znovu zlomí a po tvářích se přehrnou další slané slzy.


,,A tak bože přání mám jak víš,
moje zbylé nejbližší nech žít.
Ach, můj bože já se ptám,
jak víš,
proč chceš brát mi nejbližší
můj žal se dlouho neztiší“


„Vždyť můj manžel nechal synka pohrobkem,
a já stále v smutku svém
potkávám tak vzácné, duše blízké spřízněné
a vzápětí se ztrácí zvůle tvé.“


,,Moje dítě. Můj malý synáček. Dítě šestého hokage. Narutovo dítě… první tvoje požehnání v mém životě. Moje radost. Rodina. Myslela jsem, že nám aspoň na chvíli dovolíš žít jako rodina. Naruto si vždycky přál, aby jeho zkušenosti přešly na jeho dceru nebo syna a ty… Vzals mi ho. Nechals ho jít bojovat a on už se nikdy nevrátil… Ach Bože, já se bojím. Strašně se bojím tvého dalšího zásahu. Hraješ se mnou tvrdou hru. Zabíjíš mi mé milované, mé blízké. Jediné, kteří mě mohli udržet na živu. Vzal jsi mi mou rodinu, matku, otce a vzal jsi mi i další přátelé. Prosím Bože!


Moje zbylé nejbližší nech žít!
PROSÍM ZLOM PROKLETÍ!
Já se ptám jak víš,
proč chceš brát nejbližší,
můj žal se dlouho neztiší.
Jak víš,
ty víš…


Slzy dál dopadaly na chladnou podlahu, srdce dál krvácelo, ale ústa už nemohla mluvit. Žena před oltářem znovu spjala ruce a zadívala se nahoru.
,,Jen jedno přání." zašeptala a přehodila si přes hlavu kapuci kabátu. Tiše se zvedla z podlahy a vyrazila ven, vstříc větru a svému osudu.