Žánr

[b]„Tsunade vás volá!“ Kričala z dialky Shizune.
„Kiba! Zavolaj Hinatu a Shina do kancelárie Hokage.“
„Hai!“ Povedal a uháňal Konohou.
„Hinata, Shino.“ Tsunade-sama nás volá. Máme misiu!

U Hokage:

„Dávam im túto misiu lebo je dosť pravdepodobné že stretnú Sasukeho a oni ako stopovací tým sa mu môžu vyhnút.A keby náhodou tak aj poraziť!“

„Tsunade ale musíte brať do úvahy že Sasuke Uchiha sa velmi zlepšil a oni na neho proste nemajú!“ Odporovala Shizune.

„Dosť! Shizune! Keby som poslala tým 7 bolo by to ešte horšie!“

Upozornění pro útlocitné osoby: Následující text obsahuje samolibost!
Jakákoliv podobnost s osobami žijícími nebo z Konohy známými je opravdu jen náhodná. Fakt.

****************

Klíč cvakl v zámku.
Dveře se rozletěly dokořán, až bouchly klikou o zeď – to majitelka nohy v kevlarem vyztuženém střevíčku nechtěla čekat na běžné otevření dveří. Přeci jen, být o další půlsekundu blíž k vysněnému cíli se počítá...
Postava asi pětadvacetileté mladé ženy v černém overalu se mihla předsíní.
Z kuchyně se kdosi vynořil.

„Hní sebou! Tý kůže líná,“ ječí… Je to to jediné, co je slyšet přes neúnavné skučení větru.
„Ták sákra ďélej!“ křičí, pořád křičí na příliš namalovanou holku v laciných červených šatech. Té do nohy právě naráží flaška… skleněná flaška od špatného saké. Pár kapek jí šplíchá na nohy v malých černých střevíčcích.
„Ták có tam sákra ještě postáváš?! Hm? Póď už!“ konečně se otáčí… ta žena, co tak ječí.
„Teď od toho bůdeš smrdět! Jak ňáká pitómá sérvírka!“

[b] V Konohe nastalo ráno a polovica ninjov bola na svojich misiách. Len Kiba, Akamaru, Hinata, Shino ,Naruto a Sai boli doma. Naruto tento čas využil na tréning s Kibom a Shino sa túlal po lese a hladal chrobáky.

Ja som si sadol a pokúšal som sa namalovať jeden z dalších obrazov ,ktorý mi aj tak nebude nič hovoriť.

Medzitým si Hinata prichystala všetky potreby a povedala že skúsi čosi nové. Vyrazila s Hyuuga sídla a namierila si to rovno na lúku.

Pomaly som dokončil obraz. Odrazu som na lúke zbadal Hinatu ako začína malovať. Pomaly som sa priblížil.

Jedného dňa mal šef Akatsuki až priveľa požiadaviek. Všetkým to už liezlo na nervy. Boli vyčerpaný a bez života. Pein im nedožičil ani trochu oddychu. Poobede pekného dňa si ich Pein zavolal všetkých k sebe a hovoril: ,,Ako vidíte máme dosť naponáhlo, no mám preto aj drobné vysvetlenie."
,,Pane nenapínajte!" nedočkavo skríkol Tobi.
Deidara do neho silno buchol aby držal hubu.
,,Budete musieť postrážiť syna mojej mrtvej sestry, dokým mu nenájdem lepšie miesto na výchovu." oboznámil ich s touto úlohou šef.

Rána osudu

Dostali misi a nikdo z nich netušil, že to co se na ní stane, bude osudným pro všechny lidi v teamu. Nikdo to netušil a přesto z té mise jedna osoba neměla dobrý pocit. Nic na sobě nedal znát. Tu dívku které podle něj hrozilo nebezpečí, on nenáviděl a nenáviděl jí stejně jako ona jeho. Jenže kdyby tenkrát něco řekl, něco udělal, třeba by se nestalo to co se vlastně stát muselo...

[b]„Máme misiu!“
„Po dlhom čase!“ Kričal rozradostený Kiba a jeho ozvena sa šírila po celej Konohe. Shinova reakcia sa dala predpovedať.Je to predsa tichý a nesmelý typ presne ako ja.
Pobrala som sa smerom k tým dvom ak som pravda nepočítala Akamara.
„Čaw Hin...“ Pozdravil hrdinsky Kiba
„Zdravím Hinata.“
„Ahojte.“ Môj hlas znel nesmelo.
„No mohli by sme sa dať na cestu.“ Prehlásil Kiba.

Lokace: svět
Přesnější lokace: úkryt Akatsuki
Ještě přesnější lokace: Jeskynní úkryt Akatsuki poblíž skryté Písečné

Čas: 19:00

Počet Hidanových nadávek: 48
Kolikrát Sasori vylezl ze své loutky, aby se vyčůral: za dnešek 2x

Dnešek je zase jeden z těch dnů nebo přesněji večerů, kdy Deidara měl udělat ostatním členům Akatsuki večeři.
,,Tu tu túú pa pa páá ra ta ta tada...," broukal si pro sebe svoji oblíbenou písničku.
,,Deidaro?" ozvalo se náhle za ním.

„ Jak jí to mám říct, jak mám říct Hinatě, že jsem se do ní zamiloval“
„ No zkus třeba kytku“ poradila Sakura.

Jedného pekného dňa, keď slniečko svietilo a bolo teplo navzdory tomu, že je 8 hodín večer ( bolo leto ) sa dvaja členovia našej známej Akatsuki strašne nudili. Sedeli oproti sebe na pohovke a zahlídali jeden na druhého. Chlap s fialovými očami to ticho však už nevydržal a začal : ,, Čo keby sme niečo spravili?

Přeju si snít. Přeju si jít dál. Přeju si naplno žít. Přeju si…

„Zase si zklamala,“ řekl suše muž stojící v čele klanu Hyuuga.

info: Taky jste si mysleli, že se vám v posteli nemůže nic stát? Omyl! Aneb o tom, jak se Leonyda ocitla nechtěně v Konoze a co tam vyvedla Z cyklu Fanfictionářské trable.

POZOR - SPROSTÁ SLOVA

Jedného pekného dňa, keď slniečko svietilo, more hrialo a vtáčiky spievali... okej úvod ako každý iný, zaobídeme sa bez neho, že? V akatsuki skrýši si ale členovia tejto " svorky " teplý, slnečný deň tak neužívali, ako okolitý svet.

Na tomto tichom mieste sa zrazu ozval neznesiteľný vzlykot. Nebol to však vzlykot zajatcov ( my aj nejakých máme ? ), ale vzlykot muža s Veľkým M, samotného Leadera.
,, Bodaj by aj tak nevzlykal, keď má teplotu 39:8." zaznamenal ich profík na choroby, Kakuzu.

Roko běžela ulicemi. Běžela a nevěděla kam,ani ji to nezajímalo. Jen utíkala před běsem, který ji pronásledoval. NE, nechtěla se znova setkat s Madarou. Jenže ulice najednou končila a ona byla zase ta malá holčička, která se nedokázala bránit. Přibližoval se k ní a chtěl ji zabít. Nemohla se bránit.

Toto je příběh dvou lidí, jimž bylo odepřeno právo milovat. Příběh psance a dívky z přísné aristokratické rodiny. Příběh dvojice, jejichž osudy spojila nečekaná událost.

Dokážu to? Nebo spíše…zvládnu to? To se mi honilo hlavou. Nevěděla jsem jestli dělám správně, jestli je moje víra tak silná, abych vydržela tohle všechno. Přesto mi někde uvnitř malý, titěrný hlásek šeptal, že musím vydržet, že s ním zůstanu až do samého konce. Možná jsem byla stvořena pro to, abych kráčela po boku jemu. Abychom kráčeli my všichni a splnili tak náš účel.

Nepokojně se převalil na posteli. Odhadl, že už je těsně nad ránem. Ani tuto noc se nevyspal, stejně jako noci několika posledních dní. Karin mu pomoct nedokázala – jak by taky mohla léčit se svou chakrou bolesti hlavy?

Čiernovlasé dievča sedelo na zemi na nadávalo.
„Zase! Už zase ma porazil!“ hnevalo sa.
„Chceš odvetu?“ ozval sa za ňou posmešný hlas.
„Choď do p***le, Itachi!“ rozčuľovalo sa dievča. Potom sa postavilo, pozrelo Itachimu do oči a zaútočilo na neho.
Itachi jej útok ľahko vykryl.
Ale dievča začínalo byť čoraz zúrivejšie a jeho útoky silnejšie a lepšie mierené.
„No tak, Ayame... Upokoj sa,“ povedal jej Itachi.
„Pýtal si sa ma, či chcem odvetu... Chcem!“ zakričala na neho a znova zaútočila.

Za sedmero horami, potoky a lesy, bylo malé království jménem Konoha. A tam žil jeden velice nepovedený manželský pár. Pořád se hádali, talíře lítaly skoro denně. Nenáviděli se, ale na rozvod byli moc líní. A o to víc se nenáviděli, když manželka zjistila, že je těhotná. Muž byl na oběšení, ale nechtělo se mu chodit pro provaz, a tak šel radši do hospody. To ale neměl. Jeho nejlepší kamarád se mu po pár skleničkách saké přiznal, že spal s jeho ženou, a že to dítě může být i jeho. Podobně se mu přiznalo dalších deset chlapů.

Ležal a zomieral. Zomieral kôli nenávisti. Kôli jeho pomste. Nedokázal bez nej žiť.
Nedokázal odpúšťať. Bol naivný, hoci naivným volal mňa. Veril, že pomstou sa všetko vyrieši. Veril, že pomsta je správna.
Ala tá ho doviedla k smrti. Nič ňou nevyriešil. Nemalo to zmysel. Iba priniesol viac bolesti.