manga_preview
Boruto TBV 08

I já mám právo milovat

Toto je příběh dvou lidí, jimž bylo odepřeno právo milovat. Příběh psance a dívky z přísné aristokratické rodiny. Příběh dvojice, jejichž osudy spojila nečekaná událost.

Nyní se přesuneme o několik let zpět, do doby, kdy po zemi chodili statní a odvážní ninjové. Nacházíme se v jedné z největších vesnic v kdysi slavné Zemi ohně, Konoze. Právě přišlo jaro, všechno kvetlo a neuvěřitelně vonělo. Dívka s tmavými rovnými vlasy, které jí sahaly až do půlky zad, seděla uprostřed louky poseté právě pučícími květy všeho druhu. Bylo to její oblíbené místo, málo kdo o něm věděl, a tak se sem chodila schovávat před okolím. Mohla tu v klidu přemýšlet o svém životě. Neměla to lehké. Narodila se vůdci nejmocnějšího klanu v této vesnici, navíc jako prvorozená, což její roli nijak neulehčovalo. Otec jí měl sice rád, ale jako hlava rodu, na ní kladl někdy až nesplnitelné úkoly. Každý den spolu trénovali, aby se stala tou nejlepší kunoichi a hlavou klanu, jenže mladou dívku to stálo mnoho sil. Každou noc chodila spát s tělem posetým modřinami, kvůli kterým často nenaspala. Celý další den, pak byla unavená a zesláblá, což zhoršovalo její ostražitost jak na misích, tak při jejím cvičení s otcem. Většinou to vedlo k více zraněním, než bylo schopno její tělo unést, a tak skončila na několik týdnů v nemocnici. Jakmile se ale vrátila, všechno to utrpení začalo nanovo. Ty pohledy, se kterými se setkávala, když šla po ulici, jí děsily. A doma to nebylo o moc lepší. Její otec se snažil nedat najevo své zklamání, ale moc mu to nešlo. Její mladší sestra jí nenáviděla za to, že se o ní otec zajímá víc jak o ni, i když ona sama o to vůbec nestála. Často si v mysli pohrávala s myšlenkou na předčasný odchod z tohoto světa. Jenomže si vždy vzpomněla na něho, na jediného člověka, který ji kdy poslouchal a byl k ní hodný, pak opět měla chuť žít.
„Už mu to musím konečně říct!“rozhodla se a vstala ze země. Rozběhla se přes palouk a mířila přímo k domu, kde dotyčný bydlel. Už stála před jeho dveřmi, najednou ale ucítila, jak jí pomalu opouští veškerá odvaha. Snažila se chvilkovou slabost přemoci a nakonec zvedla ruku zaťatou v pěst a zaklepala. Pár minut trvalo, než se dveře otevřely, k dívčinu překvapení tam ale nestál ten, komu chtěla odhalit své nejniternější city.
„Sa…Sa…Sakuro?“Stála před ní růžovláska a hleděla na ní svýma smaragdově zelenýma očima. Na sobě měla pouze napůl rozepnutou košili, a její vlasy byly zřetelně rozcuchané, na první pohled bylo znát, že se právě probrala ze spánku. Hinata trochu natočila hlavu, aby viděla na jedinou lásku svého života.
„Možná by bylo lepší, kdybych byla slepá, aspoň by to tolik nebolelo.“povzdechla si v duchu, když její levandulové oči pohlédly na polonahého blonďatého chlapce. Zklamal jí, vždycky se k ní choval jinak, než ostatní, tak proč jí teď tolik ublížil. Začalo se jí dělat špatně od žaludku, musela pryč. Otočila se a utíkala od nich pryč.
„Kdo to byl?“zeptal se mladík.
„Hinata.“
„A co chtěla?“
„Umm, nevím, utekla.“
„Ah… tak to nech být…“ řekl, přitáhl si jí k sobě a něžně jí políbil.
Nevěděla, kam míří, nohy jí nesly stále dál a dál. Nevšímala si okolí, chtěla jen být co nejdál od všech, kteří jí kdy ublížili. Běžela už několik hodin, svou světle fialovou mikinu měla potrhanou od větví stromů, na nohou, rukou a v obličeji měla spousty krvavých škrábanců. Ale ani to jí nepřinutilo zastavit. Byla už několik kilometrů od Konohy, když se začalo stmívat, a jí došlo, co udělala. Nemohla, a ani se nechtěla vrátit, věděla, co by jí tam čekalo, ty pohledy…
Její víčka těžkla každou vteřinou, množství krve, které ztratila, jí nutilo ke spánku. Ale ona nesměla usnout, ne teď.
„Musím si najít, místo, kde přespím.“ přemýšlela.
„Byakugan!“ vyvolala svůj Kekken Genkai a jala se rozhlížet po nějakém úkrytu. Jenže ani se svým uměním, nedokázala nic najít, a tak se uvelebila pod jedním vzrostlým dubem. Jen co si sedla, se zády opřenými o kmen stromu, hned usnula.

Dva muži zahalení v černých pláštích s červenými obláčky, se toulali po lese. Vyšší z nich nepřítomně hleděl na oblohu, a snažil se skrz husté koruny stromů najít alespoň náznak modrého nebe. Druhý zase zamyšleně pozoroval ušlapanou hlínu na cestě, po které šli. Oba mlčeli. Až muž s modrou kůží promluvil: „ Miloval si někdy?“
„Hmmm co?“
„Jestli si byl zamilovaný?!“zopakoval svou otázku.
„Proč tě to zajímá?“ osopil se na něj.
„Já jen, že na to nevypadáš.“zněla odpověď.
„Možná byl. A už mě neotravuj!“
„Já, že nevypadám na to, že bych mohl někdy někoho milovat? Co si myslí? Já nejsem žádnej kus ledu. Vypadám snad jako nějaká bezcitná zrůda?“ honilo se mu hlavou. Zaváhal, snažil se vzpomenout, jestli byl zamilovaný, ale ať se snažil sebevíc, jeho paměť ho zrazovala.
„Kisame má asi pravdu.“povzdechl si a znovu se zahloubal do svých myšlenek. Šli tiše lesem, ani jeden z nich se neodhodlal nic říct. Svůj úkol ve vesnici Skryté v Dešti splnili a teď jim zbývalo jen několik kilometrů k jejich úkrytu.
„Hej Itachi! Poď sem!“ zavolal na něj jeho týmový partner, čímž ho vyrušil z hlubokého zamyšlení.
„Co je zase?“ zavrčel a došel k němu blíž.
„Někdo tu je.“zašeptal. Itachi se podíval směrem, kam ukazovala modrá paže. Jeho zrak se zastavil u kmene velkého košatého dubu, u něhož ležela mladá dívka. Byla celá od krve a těžce dýchala. Její dlouhé vlasy byly rozcuchané ale i tak mu připadala povědomá.
„Co s ní?“zeptal se zvědavě jeho společník. Černovlasý muž přemýšlel, nevěděl čím to je, že se mu tak najednou prudce rozbušilo srdce, když jí spatřil. Zvláštní, příjemný pocit, jako by zastavil činnost všech jeho smyslů.
„Nemůžeme jí tu nechat.“ řekl nakonec.
„Ale je z Listový.“namítl Kisame.
„A to je nějakej problém?“
„No…ne…“
„Bereme ji s sebou!“ rozhodl přísně. Pak pomalu přešel k mladinké kunoichi a opatrně ji zvedl ze země. Pevně, objal její tělo svými pažemi a vzal jí do náručí. Zadíval se na její pobledlou tvář poznamenanou několika hlubokými škrábanci.
Po cestě si ji pozorně prohlížel, byla mu povědomá, odněkud jí určitě znal. Možná se potkali, když byl v Konoze na misi.
„Musím si vzpomenout.“
Za několik hodin dorazili do sídla organizace.
„Hej Konan! Postarej se o ni!“ zavolal Itachi na modrovlasou ženu, jež právě stála uprostřed místnosti.
„Vezmi ji do pokoje!“ přikázala mu s vražedným výrazem v očích. Itachi neváhal, a vykročil směrem k její ložnici. Otevřel dveře a došel k posteli, pak opatrně položil Hinatino bezvládné tělo. Chtěl odejít, ale něco ho stále nutilo dívat se na její strnulou bledou tvář. V hlavě mu zněl rozkaz: „ Dotkni se jí, dotkni se jí!“, ten hlas byl tak silný a naléhavý, že mu nedokázal odporovat. Zvedl paži do výšky dívčiny tváře a pomalu se přibližoval k jejímu líčku. Zanedlouho se bříška jeho prstů dotkla prochladlé kůže. Opatrně po ní přejížděl, ten pocit, který jeho čin vyvolal, ho vyvedl z míry. Rychle ucukl, když se z chodby ozvaly něčí kroky.
„Ty seš ještě tady?“ ozval se ženský hlas za jeho zády. Ve dveřích stála Konan a v ruce držela spoustu obvazů. Itachi se naposledy ohlédl po dívce ležící v posteli a pak odešel do svého pokoje. Sedl si na křeslo stojící v tmavém koutě místnosti, hlavu si opřel o vysoké čalouněné opěradlo a upřeně hleděl na prázdnou stěnu. V hlavě neustále viděl její obraz, něco ho na ní fascinovalo, něco ho stále nutilo myslet na ní. Snažil se zbavit se těch dotěrných myšlenek, ale nešlo to. Byl nervózní, to už dlouho nezažil, nechtěl jen tak sedět a čekat, až mu někdo přijde říct jak na tom ta kunoichi je a tak se zvednul a rychlým krokem došel k jedněm dřevěným dveřím. Neklidně přešlapoval a snažil se zamaskovat svoji nervozitu ale i slepý člověk by poznal, co se v něm právě odehrává. Náhle se dveře otevřely…

Hinata pomalu otevírala oči, zpočátku viděla všechno rozmazaně, než si její zrak přivykl ostrému světlu. Nechápavě se rozhlížela po neznámém místě, najednou jako by jí přepadl neuvěřitelný strach, pokusila se vstát, ale neuvěřitelná bodavá bolest, která procházela celým jejím tělem, jí to nedovolovala. Snažila se tedy alespoň zjistit, komu tento pokoj patří. Podle velkého zrcadla, které stálo u protější stěny a malého stolku, na kterém bylo několik různých lahviček s make-upem usoudila, že je v ženské ložnici. Stále ale nedokázala odhadnout, kdo a proč jí přinesl na tohle místo. Byla hrozně unavená a zesláblá, její víčka samovolně klesala a neustále jí nutila spát. Za několik málo minut už slabě klimbala, když zaslechla něčí hlasy.
„Má několik hlubokých ran, ztratila dost krve. Pár dnů nebude schopná chodit.“ řekl jemný ženský hlas.
„Jinak je v pořádku?“ ozval se v zápětí hluboký mužský hlas.
„Ano…“
Kdo to může být, přemítala a snažila se vybavit si, jak asi dotyční vypadají. Ten mužský hlas byl tak příjemný. Když ho slyšela, spadl z ní veškerý strach. Rozhovor těch osob skončil, Hinata zaslechla vzdalující se kroky, ale udivilo ji, že patří jen jedné osobě. Netrpělivě se dívala na dveře, když se stará železná klika začala pomaličku otáčet. Pohotově otočila hlavu na druhou stranu a předstírala spánek. Zanedlouho do pokoje někdo vešel, podle stylu chůze poznala, že je to muž.
„Spíš…“broukl si pro sebe a upřeně se na ní zahleděl.
„Kdo si, zdáš se mi tak povědomá…“ pokračoval ve svém tichém monologu. Pohledem přejížděl po její tváři. Pak jedním pohybem zvedl paži a natáhl jí k pramínku tmavých vlasů, který zahaloval část jejího obličeje, pak ho opatrně odsunul, jeho prsty se při tom zlehka dotkly jejího pobledlého líčka. Aniž by chtěla, zachvěla se. Starší Uchiha si toho všimnul a přitáhl ruku zpět k tělu.
„Už nemusíš předstírat. Vím, že nespíš…“řekl klidným hlasem.
Hinata pomalu otočila hlavu jeho směrem a otevřela své levandulové oči. Naskytl se jí tak pohled na vysokého muže s dlouhými, havranově černými vlasy. Byl oblečen do tmavě černého pláště s malými rudými obláčky.
„Ty…ty… jsi…“ snažila se ze sebe vykoktat, náhle zpanikařila, chtěla pryč, když jí došlo, kam se dostala. Snažila se vstát, ale jako před tím jí prudká bolest srazila zpátky do postele.
„Neblázni, ještě nejsi úplně v pořádku…“ řekl.
„Ale nejspíš si mě poznala. Škoda, že já si nemůžu vzpomenout, na tvoje jméno.“ usmál se. Hinata byla naprosto v šoku. Itachiho Uchihu znala jen z vyprávění, prý vyvraždil celý svůj klan, jediného, koho ušetřil, byl jeho mladší bratr Sasuke. Nikdy by jí nenapadlo, že se vrah dokáže tak mile smát, vždycky si ho představovala jinak. Tenhle pravý Itachi se naprosto odlišoval od toho jejího, líbil se jí mnohem víc a to jí děsilo.
„Já… já…jsem Hinata Hyuuga…“ špitla polohlasem, že jí Itachi skoro neslyšel.
„Hyuuga??“ pomyslel si. Teď teprve mu docvaklo, kde jí viděl. Tenkrát, když měl s Kisamem misi v konoze, viděl jí společně s několika, pravděpodobně jejími přáteli, v Ichiraku.
„Měla bys spát, abys nabrala síly. Já teď musím jít.“ Udělal pár kroků od jejího lůžka, kde až doposud stál. Už byl skoro u východu, když se ozval její slabý hlásek.
„Proč?“
„Proč, co?“ zeptal se nechápavě.
„Proč si mě sem přinesl? Proč si mě tam nenechal zemřít?“Nevěděla, kde na to sebrala odvahu, ale v hloubi duše cítila, že mu může věřit. Itachi chvíli mlčel, ale nakonec odpověděl: „Sám nevím…“ pak opustil místnost.
Hinata stále vstřebávala nával informací, které se na ní za těch několik hodin nahrnuly. Bylo jich tolik, že zanedlouho opět upadla do spánku.

Itachi šel dlouhou tmavou chodbou k hlavní zasedací místnosti, kde už na něj netrpělivě čekali ostatní členové tajné organizace.
„Už víš, kdo to je?“ zeptal se ho muž, který sedělo v čele kamenného stolu.
„Je to Hinata Hyuuga…“ odpověděl chladně.
„Cože? Hyuuga?“ vykřikli všichni najednou.
„To snad ne! Víš, co to znamená?!“ Itachi jen kývnul hlavou na znamení souhlasu.

O NĚKOLIK DNŮ POZDĚJI

Itachi chodil za Hinatou každý den, nevěděl proč, ale její společnost mu dělala dobře. Výborně si s ní rozuměl a čas mu utíkal v její přítomnosti mnohem rychleji.
Vždycky, když se na ni podíval, nebo jen zaslechl její hlas, srdce mu začalo tlouct neuvěřitelnou rychlostí, měl při tom pocit, jako by mu měl každou vteřinou samo vyskočit z hrudi. Tak zvláštní a přesto příjemný pocit nezažil už hodně dlouho. Byl s ní šťastný, cítil se, být sám sebou, dokázal s ní zapomenout na veškeré starosti, měl chuť znovu žít. Miloval ji od první chvíle, co jí našel v lese.

Tmavovlasá dívka s levandulovýma očima seděla na posteli a četla si knížku, kterou jí Itachi přinesl z jedné ze svých misí. Když se najednou ozvalo zaklepání.
„Dále…“řekla, věděla, že je to on, cítila to. V jeho přítomnosti si připadala být v bezpečí a volná jako pták. Pokaždé, když si sedl vedle její postele a usmál se na ni, jako by její srdce radostí poskočilo. Za těch několik dnů, co tu byla, si zvykla na jeho každodenní přítomnost, bylo jí s ním dobře, byla šťastná a dokonce zapomněla na Naruta, na lásku, kterou k němu kdysi cítila. Za celou tu dobu si na něj ani jednou nevzpomněla. Jediný, kdo byl v její hlavě, kdo se každou noc vkrádal, do jejich snů byl on, vysoký, dlouhovlasý muž, Itachi Uchiha. Zamilovala se do něj, a dnes mu to hodlala říct. Díky němu získala odvahu, a tolik sebedůvěry, že by jí mohla rozdávat.
„Jak ses vyspala?“ zeptal se jí a zvesela se na ní usmál.
„Dobře.“ odpověděla mu a oplatila mu jeho smích. Itachi došel k posteli, dnes se neposadil na obvyklé místo na židli. Dnes byl rozhodnutý říct jí o svých citech.
„Můžu k tobě?“ zeptal se a dychtivě čekal na její reakci. Hinata sice trochu zaváhala, ale nakonec se posunula ke kraji, aby tak pro něj uvolnila místo. Uchiha si pak sednul vedle ní a zadíval se do jejích překrásných očí.
„Já…“ zazněli najednou jejich hlasy.
„Ty první!“ řekla pohotově dívka a zasmála se.
„Víš, už pár dní ti chci něco říct…“ snažil se ze sebe dostat, ale bylo, to těžší než myslel.
„Já…“ pokračoval. Mladá kunoichi se jen v duchu smála jeho snaze a sama se připravovala na svou řeč.
„Co se to s tebou děje?“ kladl si otázku.
„Vždyť to je docela jednoduchý!!“ povzbuzoval se. Najednou ho něco napadlo.
Natočil hlavu k Hinatě, topil se v jejích očích, stejně jako se ona topila v těch jeho. Pomalu přibližoval svůj obličej k jejímu, až se jejich rty setkaly v dlouhém nekonečném polibku. Líbal jí a ona jeho polibky s chutí opětovala. Pažemi ovinul její štíhlý pas a přitáhl si jí k sobě tak blízko, až cítil její tělo na svém. Ani jeden nevěděli jak, ale najednou leželi. Na krátkou chvíli se od sebe odtrhly, aby popadly dech.
„Miluju tě.“pošeptal jí do ucha. Byla šťastná, že řekl ta slova, která od něj už tolikrát chtěla slyšet. Neřekla nic, všechno co měla na mysli, se dozvěděl z dalšího vášnivějšího polibku. Itachiho ruka bloudila po jejím těla, cítil, jak se celá chvěje i její dech měl teď nepravidelný rytmus. Jeho rty se přesunuly ke krku, který zaplňovaly mnoha malými polibky. Náhle se ale odtrhl a dlouze se n ni zadíval. Její pohled jako by mu dával souhlas se vším, k čemu se právě teď chystal. Stáhl jí tričko, teď před ním ležela jen v světle fialové krajkové podprsence. Kochal se pohledem na její dokonalé tělo. Hinata přerývaně dýchala, čekala, co se bude dít dál. Když na sobě znovu ucítila jeho horké vášnivé rty, zachvěla se. Chtěla, aby pokračoval, aby ten pocit, který obklopoval její srdce a mysl zůstal navěky, stejně jako on. Natáhla k němu ruce a jedním pohybem mu stáhla plášť i triko. (neptejte se jak to dokázala, to fakt nevím Laughing out loud) Hladila ho po nahých zádech a užívala si každý jeho dotek, jako by to mělo být to poslední, co v životě zažije. Cítila ho všude na svém těla, zavřela oči, když jí zbavoval posledních kousků oblečení, které měla ještě na sobě. Trochu se začervenala. Itachi si toho všimnul a přestal. Otevřela oči a zahleděla se na něj.
„Nepřestávej…“vydechla, čímž ho přesvědčila o tom, že to chce stejně tak, jako on. Náhle byl i on zcela nahý. Milovali se, pro ni to bylo poprvé a on to věděl. Byl šťastný, že právě on, je ten, koho ta dívka miluje.

O NĚKOLIK DNŮ POZDĚJI

Všichni v sídle věděli, že jsou víc než přátelé. Jenže přišel den, kdy byla Hinata zdravá. Den, kterého se Itachi tolik bál a snažil se na něj zapomenout a užívat si každou minutu, co s ní mohl být.
„Itachi, je čas. Víš, co máš dělat.“ oznámil mu Pein.
„Už tu s námi nemůže zůstat…“
„Vím…“ povzdechl si sklesle.
Itachi došel, jako mátoha k Hinatinu pokoji, zaklepal a vešel dovnitř. Jeho vyvolená zrovna stála u okna a koukala se ven. Přišel k ní a pevně jí sevřel v náručí.
„Miluju tě“ zašeptal s bolestí v hlase.
„I já tebe. Děje se něco?“ zeptala se. Vždycky poznala, když ho něco trápilo.
„Musíš odejít.“
„Odejít? Ale…“
„Ššš…“ dal jí prst na rty, aby jí umlčel a pak jí políbil.
„Věř mi, bude to tak lepší.“ dodal.
„Já ale nechci…“ řekla se slzami na krajíčku.
„Musíš! Tady zůstat nemůžeš, je to tu pro tebe příliš nebezpečné! V Konoze u tvé rodiny a přátel ti bude líp!“ řekl a snažil se, aby jeho hlas zněl co nejchladněji.
„Nepůjdu nikam!!“ rozkřikla se. Z očí jí teklo obrovské množství slz, které dopadaly na chladnou podlahu. Třásla se pod návalem emocí. Nechtěla ho opustit, ne teď když ho konečně našla.
„Promiň…“zašeptal a pak se podíval do těch jejich levandulových očí, které tolik miloval.
„Jinak to nejde…“ Pak jeho oči zrudly a objevil se v nich sharinganu.
„Proč…?“ stačila ještě špitnout, než omdlela.

Nesl jí lesem, z očí mu tekly proudy slz. Bylo to poprvé, kdy plakal. Nechtěl jí opustit, ale musel. Věděl, že to pro ni bude nejlepší. On je jen psanec a ona dědička největšího a nejmocnějšího klanu. I když ji tak moc miloval, nedokázal ji vystavovat tak velkému nebezpečí. Těch pár týdnů, co s ní mohl strávit, ho do základu změnil. Doběhl na kraj lesa. Opatrně a něžně svou milovanou položil pod vysokou lípu. Sklonil se k ní, chytil její tvář do svých dlaní a naposledy jí políbil.
„Miluju tě a vždycky budu. Nikdy na tebe nezapomenu. Navěky budeš v mém srdci.“ zašeptal a pak zmizel v hlubokém lesním porostu.

Hinata se probudila, ale prudké sluneční světlo jí donutilo zavřít oči. Za pár minut se je pokusila znovu otevřít. Rozhlédla se po místnosti, když zjistila, že je v nemocnici, došlo jí, jak se sem dostala. Další myšlenka pak patřila jemu, po tvářích se jí koulely kapky slz a dopadali na bílé nemocniční povlečení. V nemocnici nezůstala dlouho, za pár dnů jí poslali domů. Každý se jí neustále vyptával, kde byla, a co se stalo. Ona ale mlčela, její žal a neuvěřitelná bolest v srdci jí nedovolovali mluvit. Celé dny chodila jak tělo bez duše, s nikým se nebavila, ztrácela se před očima. Z počátku chodila do lesa a snažila se najít sídlo Akatsuki, ale marně, po každé cestě se vracela smutnější a smutnější, až nakonec přestala hledat. Žila jen vzpomínkami na ty týdny, strávené s ním.

Ani Itachi na tom nebyl o moc líp. Neustále byl zavřený ve svém pokoji a ven šel, jen když měl nějakou misi. Mluvil pouze, když to bylo nezbytně nutné, stranil se svých společníků a vyhledával tichá, osamělá místa, kde myslel na svou lásku.

„Tak, Itachi,Kisame máte novou misi.“ rozezněl se místností hluboký leadrův hlas.
„Dojdete do konohy pro nějaké informace o jinchurikim. Jasný!“
„Do Konohy???“ znělo Itachimu hlavou.
„Konečně jí znovu uvidím.“
Ještě toho večera vyrazil společně se svým týmovým partnerem do Listové. Na místo došli, když už byla hluboká noc a celá vesnice spala. Itachi byl nervózní, musel jí znovu spatřit, přesvědčit se, že je v pořádku.
„Musím si ještě něco zařídit, za hodinu jsem zpátky.“ řekl a než stačil Kisame odpovědět, byl už dávno pryč. Hbitě skákal ze střechy na střechu a hledal její dům. Netrvalo mu to moc dlouho, poháněl ho totiž nejsilnější cit na světě, láska. Stál na střeše protějšího domu a díval se do otevřeného okna jejího pokoje. Neváhal a přelezl na vzrostlý kaštan, rostoucí před sídlem klanu Hyuuga. Pak opatrně a tiše skočil do jejího pokoje, tak aby jí nevzbudil. Pozoroval spící dívku. Byla tak krásná, krásnější, než si ji pamatoval, chtěl se jí dotknout, ale bál se, že b jí vzbudil. Pak by jí už znovu nedokázal opustit. Stále jí tolik miloval. Přešel k malému nočnímu stolku a z kapsy svého pláště vytáhl malý složený papírek a položil ho vedle lampičky.
„Miluju tě…“ zašeptal a pak zmizel v temné noci.
Ráno se Hinata probudila jako vždy s obrovskou bolestí na hrudi. Otočila hlavu k otevřenému oknu a až poté si všimla, že je na jejím nočním stolku něco navíc. Posadila se a vzala kus papírku do ruky. Pečlivě ho rozbalila a začala číst.

Jsi víra nevinná, královna jediná, ty pocity volnosti umíš dát. Když vane tu vítr, tvý jméno zní v tichu. Noc bývá prázdná, chci u tebe spát. Na křídlech vážky vznáším se tmou, v očích mám stále tvář jedinou. Jsi rajská proměna, z kukly na motýla. Mávnutím křídel vyrazíš dech. Jsi rozkvetlá růže, co svlíká se z kůže. Labuť, co usíná na leknínech. Snad znáš mí přání, co v srdci mám. Může se zdát, že jsem hráč. Neříkej ne, na lásku nelze si hrát, stačí jen říct, po čem toužím, to už znáš. Není čas být sám, vždyť život nám utíká…

Nemohla tomu uvěřit, musela ho číst stále dokola, každé slovo na tom papíře doslova hltala.
„Je tu…“ špitla. Rychle vyskočila z postele a vyběhla z pokoje, a nakonec i z domu. Jen v noční košili a bosa utíkala konožskými ulicemi, bylo jí jedno, že se za ní každý otáčí, že na ní tak divně koukají. Ona se jen chtěla dostat za ním. Po tvářích jí tekly proudy slz, ale nevnímala je, cítila, že on, je někde nablízku. Vyběhla z hlavní brány, nohy ji nesly směrem k lesu, a dál do jeho nitra. Připadalo jí to jako věčnost, chodidla měla rozedřená do krve od kamínků a větviček ale stále jí cosi pohánělo kupředu.

„Seš si jistý, Itachi?“ zeptal se nejistě Kisame.
„Jsem.“
„Tak tedy nashledanou.“ rozloučil se.
„Ne, sbohem, Kisame.“řekl černovlasý muž, a opřel se o kmen vysokého košatého dubu.

Hinata zrychlila, ta cesta jí byla povědomá.
„Tady už jsem byla…“ došlo jí. Najednou ale zastavila, několik metrů před ní stál kdosi opřený o strom. Poznala ho hned, byl to Itachi, nemohla tomu uvěřit, od té doby, co byla zase zpět doma, si už tolikrát představovala, co udělá, když ho znovu uvidí. Ale teď, jako by všechno zapomněla. Z očí jí stále stékaly slzy a ona se nemohla pohnout, bála se, že je to jen sen, a že když se pohne, její láska se rozplyne.
„Tak už něco udělej, hni se!“ přikazoval jí jakýsi hlas v její hlavě. Byl tak naléhavý, že ho po několika minutách uposlechla a zase se rozeběhla.

Itachi stál, jako přikovaný, už tolikrát si ve svých snech přehrával tuhle scénu, ale tentokrát to byla pravda. Viděl, jak stojí a nedokáže se pohnout, stejně jako on, ale když se rozeběhla, udělal to samé. Tolik se těšil, jak jí zase obejme, že ucítí její kůži na té své. Tak moc jí chtěl cítit vedle sebe, líbat ji a dotýkat se ji.

Běželi si vstříc a s každým dalším krokem si byli blíž a blíž, až se setkali v objetí plném lásky. Jejich rty splynuly v nekonečně dlouhém vášnivém polibku. Tak dlouho na tuto chvíli čekali, snili o ní každý den, až se nakonec stala skutečností.
Tak moc se milovali, i když byli oba jiní. Jejich osudy se propojily díky náhodě. Náhodě, která navždycky změnila jejich životy.
Teď byli konečně oba šťastní…

Poznámky: 

Tak sem vymyslela takovou delší jednorázovku. Text dopisu je zároveň text písně od Vlasty Horváta-Víra nevinná.

4.97436
Průměr: 5 (39 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele YoshieH
Vložil YoshieH, Ne, 2016-10-09 23:21 | Ninja už: 4772 dní, Příspěvků: 218 | Autor je: Konohamarova chůva

Když je povídka krásně napsaná, tak dokážu akceptovat jakýkoliv pár. Ovšem mezi mé nejoblíbenější patří kdokoli k Hinatě. Laughing out loud
Tvoje povídka se mi moc líbila. Itachi je nepředvídatelný a tohle byla strhující povídka. Smiling

Naruto Online OAS - Bandai
TADY

Obrázek uživatele Mangetsu-sama
Vložil Mangetsu-sama, Ne, 2010-06-20 16:12 | Ninja už: 5245 dní, Příspěvků: 108 | Autor je: Prostý občan

hmmm...jo!

Obrázek uživatele Miharu-sama
Vložil Miharu-sama, Út, 2009-12-22 23:43 | Ninja už: 5410 dní, Příspěvků: 3 | Autor je: Prostý občan

To bylo mrte moc nadherny... ke konci jsem se malem rozbrecela mas to proste krasny ... namam slov Smiling

Obrázek uživatele Haruka Kasumi
Vložil Haruka Kasumi, Ne, 2009-11-22 22:17 | Ninja už: 5394 dní, Příspěvků: 401 | Autor je: Prostý občan

absolutně překrásný, nemám slov...
já mám moc moc ráda netradiční páry a taky mám ráda Hinatu a Itachiho, takže nemám co vytknout Smiling

Můj deviantART
Teidu

95% teenagerů by brečelo, kdyby vidělo Miley Cyrus na vrcholku mrakodrapu, kde by se chystala skočit. Zkopíruj a vlož si to do podpisu, pokud patříš k těm 5%, kteří by si přinesli popcorn a řvali by skoč, skoč!!!

Obrázek uživatele Leni23
Vložil Leni23, Ne, 2009-08-30 21:40 | Ninja už: 5349 dní, Příspěvků: 10 | Autor je: Prostý občan

Nádhera!! Utírám slzičku...

Obrázek uživatele Saruwatari Ayumu
Vložil Saruwatari Ayumu, St, 2009-07-01 21:51 | Ninja už: 5542 dní, Příspěvků: 84 | Autor je: Prostý občan

toto bolo skvele uzasne aaeste neviem ake jednoducho SUPER Smiling

www.khs-anime.blog.cz myy blogiiiiiiiiis Smiling
http://147.32.8.168/?q=node/69368 moja prvá ff-ka z názvom Sayonara
Sakura 444 sa premenovalaaaaa na Saruwatari Ayumu XD tak sa totiz vola po japonsky mi to takto vyslo taakze taak XD

Obrázek uživatele Vllk
Vložil Vllk, So, 2009-06-06 19:47 | Ninja už: 5529 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Prostý občan

překrásné Smiling

92% teenagerů poslouchá hiphop. Pokud patříš mezi zbývajících 8%, přidej si tohle do podpisu.

Obrázek uživatele Kaia-chan
Vložil Kaia-chan, Pá, 2009-06-05 06:16 | Ninja už: 5819 dní, Příspěvků: 1192 | Autor je: Prostý občan

Teda ja mam moc ráda netradiční páry, takže se mi tahle jednorázovka skutečně moc líbila Eye-wink

Už to tak bude?
Return? Smiling Ouki douki, zatím jako čtenářka doháním zameškané čtení starých známých i nováčků Smiling