Na misi s Gaiem!

info: Taky jste si mysleli, že se vám v posteli nemůže nic stát? Omyl! Aneb o tom, jak se Leonyda ocitla nechtěně v Konoze a co tam vyvedla Z cyklu Fanfictionářské trable.

POZOR - SPROSTÁ SLOVA

Ležím v posteli a zírám do stropu. Tma nade mnou se pravidelně rozprostírá. Tělo by už rádo spalo, ale hlavě se chce přemýšlet. A tak tu teď civím do černoty, i když moc dobře vím, že z ní nic zvláštního nevykoukám. Pak si však oči všimnou docela nepatrných světlých zrníček pableskujících ve všem tom temnu. Únava na mne padá, ruku pokládám na břicho, usínám.

Spí se mi krásně. Zamlaskám a hodím rukou do strany, abych nahmátla okraj postele, a instinktivně se přitom přetočím na bok. Místo matrace však sahám do… prázdna, do vzduchu, a jak jsem se obrátila, začala jsem ujíždět po něčem studeném, hladkém a kovovém.
„Do hajzlu! Jashiné!“
Málem jsem slítla kamsi dolů, ale podařilo se mi zachytit se lešení. Visela jsem nad staveništěm ve výšce několika metrů za jednu ruku. Nebylo čeho se zachytit nohama. Přemýšlela jsem nad tím, jak se dostat nahoru, ale naštěstí mě stačili zachránit před tím, než jsem na něco smysluplného přišla. Dotyční čekali, až se vzpamatuju, zatímco jsem hleděla do země a hlasitě odfukovala. Pak jsem se konečně přinutila zvednout oči. „Né! Vy dva né!“
Za kovovou konstrukcí, na níž jsem předtím ležela, postávali Izumo a Kotetsu z masa a kostí. Zvedla jsem se a chystala se rozhlédnout, zadrželi mne však.
„Pozor! Málem jsi tam spadla znova!“
„Jo, co tě to napadlo polehávat tady?“
Byla jsem zmatená. Můj výkřik si zřejmě vyložili po svém, protože vytáhli nějaký štůsek popsaných papírů a začali se mezi sebou dohadovat.
„A jsme nahraný! Někdo pomíchal fotky!“ bědoval Kotetsu.
„A tahle je dokonce ustřižená! Třetí bude zuřit!“ souhlasil Izumo.
„Ale ten popis sedí akorát jeden.“
„Tak jdeme, záškolačko!“
Cože? Tady došlo určitě k omylu. „Heleďte, to bude omyl…,“ začala jsem, ale očividně mě nikdo neposlouchal.
„Není první! Našli už asi čtyři, co se z těch cvičných tréninků ulili,“ pronesl Izumo směrem ke svému parťákovi. „Heleď, radši nám neodmlouvej, už vás to na nás zkoušelo víc.“
„Ale já tady na Akademii nestuduju!“ namítla jsem. Baka! Teď jsi to teprve kompletně pohnojila! Mé druhé já si s chutí rýplo.

Poddala jsem se osudu a bez odmlouvání je následovala. V jedné z postranních kanceláří v budově Hokageho na nás čekal Ebisu. Zakoulel očima a ihned nařídil, aby mě ti dva co nejdřív převlíkli. To se těm dvěma moc nelíbilo, tak jen hlídali kabinku. Což o to, nosit se to dalo. Tmavě zelená vesta, kalhoty přiléhající k tělu, světlá košile a čelenka se znakem Skryté listové. A nesmím zapomenout na gumičku do vlasů, protože je nebylo čím sepnout.

Zřejmě došlo k nerozumění. Podle všeho mi přidělili identitu nějaké studentky v posledních ročnících na Akademii jménem Aneko Sakamaru, která se podle všeho někam zdejchla, a zatím ji neobjevili. Jednalo se prý o nějaké cvičné tréninky pod vedením zkušených Jouninů a účast na nich byla povinná. No bezva! Dejte mi do ruky zbraň a já úplně v klidu zraním půlku Konohy. Jenže to by mě tu taky musel někdo poslouchat…
„Tak už je tu rozhodnutí!“ zazubil se Izumo. „Aneko Sakamaru, kvůli své přílišné vynalézavosti, která mimochodem pobavila nás dva i kolegu Ebisua, tě dočasně přidělujeme k týmu Maita Gaie!“
Prásk! A před očima černo…

Hlava mi třeštila, jako kdyby mi s ní ještě před chvílía někdo třepal. Něco jsem zabručela a chystala se zvednout…
„Ó! Gaii sensei, už se probouzí!“
„Jaj!“ Něco mi zařvalo do ucha a já byla venku z postele mnohem rychleji, než jsem čekala.
„Invalida. A to ještě ani nic neudělala,“ ozvalo se odněkud z kouta. Že by Neji?
„Sorry, ale nejsem zvyklá na tenhle druh buzení!“ Oprášila jsem si „uniformu“ a vstala.
Dveře se otevřely a v nich stála Zelená šelma z Listové osobně. „Vida, vida! Záškoláctví se nevyplácí, viďte, slečinko? Ale od toho je tu Maito Gai, aby vám dal pěkně do těla!“ Vypadal, že ho nic nezvyklá, přesto jsem to zkusila.
„Nemáte tu třeba nějakou práci? Já… klidně půjdu drhnout záchody! Prosím!“
Smál se, ale neustoupil. Nakonec jsem před ním klekla, ale ani to mi nepomohlo. Komentoval veškeré mé snažení slovy: „Trénink musí být!“
„Fajn, tak si teda neste následky,“ zabručela jsem a vešla do koupelny, abych si alespoň opláchla obličej.

Ukázalo se, že TenTen je vskutku dost chápavá. „Jen klid, to bude v pohodě.“
„Houby. Sedře ze mě kůži.“
„No, je pravda, že jsem slyšela o hodnějších, ale… nemusíš se bát. Cílem je vyzkoušet, v čem se máš ještě zlepšit. Je to takový předběžný test na Genina.“
„Tak ať mi rovnou napíše nevyhovující posudek, protože jsem nemehlo od narození.“
Zvážněla. „Mám dojem, že pokud mu nepředložíš důkaz, nepustí tě.“
Fňukla jsem si jen tak pro sebe a vyšla z dívčí šatny. TenTen mě doprovodila až na cvičiště, kde už čekali dva kluci s jedním chlapákem. Nevypadalo to se mnou dobře.

Cvičební aréna se nacházela kousek za vesnicí a mně hned došlo, proč tomu tak je, když jsem uviděla řadu poničených stromů, několik zničených zbraní a plno rozryté hlíny. Úvodní přednášku o nevýhodách vyhýbání se škole a povinnostem jsem úmyslně přeslechla. Po tomto vyčerpávajícím úvodu následoval skutečný trénink – sklapovačky, přeskakování z nohy na nohu, otáčení hned na jednu, hned zas na druhou stranu. Po prvním běhu kolem cvičiště jsem byla úplně mokrá. Test na soustředění nevyšel už vůbec. Kdokoli se z nich přiblížil zezadu, pro toho jsem byla snadnou kořistí, pokaždé jsem skončila na zemi. Jenže to byl teprve začátek.

„Buď gentleman, Lee!“
„Rozkaz, Gaii sensei!“
Gaiova zmenšená kopie zaútočila, sotva jsem stačila sehnout hlavu.
„Zleva!“
„Zprava!“
„Zprava!“
„Nahoře!“
Rock Lee byl tak rychlý, že mu člověk ani nedokázal uskakovat. Schytala jsem tudíž pořádnou nakládačku.
„Nemyslíš…“ Úskok.
„…že už to…“ Rychle se sehnout!
„…krapet…“ Výskok!
„…přeháníš?“
Neji zkoušel být mírnější, ale když mě už poněkolikáté dostal na zem, pomstila jsem se. Vymrštila jsem ruku a… napálila mu ji zespodu do brady. Parádně pak funěl.

Maita Gaie by měl někdo poučit, že zbraně, ani ty malé, nepatří do rukou dětem. Že jim neumím uhýbat, jsem se přesvědčila ve chvíli, kdy mě TenTen přišpendlila ke stromu. Má první rána šla vedle a šmikla Nejimu pár vlasů.
A další pohromy na sebe nenechaly dlouho čekat, neboť jsem musela opět běhat, posilovat a bránit se pěstičkami. Maito Gai nespokojeně bručel a pak odhodil zápisník.
Zůstala jsem na zemi ve svém oblíbeném sedu, vlasy zplihlé, oděv vlhký a oči už taky. V takové chvíli je vám i slza dobrá, když není z čeho pít.
„Neuvěřitelné. Nic horšího jsem ještě neviděl.“ Vzdychl a sáhl si na čelo. „Mám dojem, že bych měl odvolat ty instruktory, kteří nám měli sehrát napadení nepřítelem kvůli procvičení spolupráce. Protože tohle skutečně nemá cenu.“
„Arigato,“ vydechla jsem úlevně a roztáhla se na zemi.
„Čas k obědu! Neji, TenTen, Lee, vzhůru do vesnice! Až se vzpamatuješ, přijď za námi.“
„Klíďo,“ zahučela jsem a zachtělo se mi pozorovat mraky.

O chvíli později byl ten rajský klid přerušen. Domyslela jsem si, že ti dva muži budou cviční ninjové. No, nejspíš se s Gaiem minuli. „Hele, je to celý omyl. Gai to šel zrovna zrušit a…“
Nedomluvila jsem, protože kolem mne prolétla zbraň. A pak jsem poznala i čelenky… Travnatí zaútočili. Tak rychle jsem snad ještě neutíkala. Přeskakovala jsem, co se dalo, a hnala tryskem k bráně.
„Probuď se!“
Zpanikařila jsem, zakopla, překulila se a odrazila výpad. Rychle jsem se zvedla a prchala dál. Konoha byla už jen, co by kamenem dohodil.
„Probuď se!“
Otočila jsem se a hrudí mi projel letící kunai.

Vytřeštila jsem oči. Seděla jsem na své posteli a měla na tváři divný červený flek, který začal okamžitě pálit. „Nemoh jsem tě vzbudit,“ prohlásil omluvně bratr Johnny. Beze slova jsem ho objala. Nejspíš netušil, že mi právě zachránil život.