Žánr

Tohle jsem sem ani nechtěla dávat, ale tři nejmenované mě přinutili. Tak doufám že se vám to bude líbit xD

Ubohé.. Nenapadá mě jak to jinak popsat... On je tak.... aach tohle nejde vyjádřit slovy...

„Proč má růže trny?“ Aby se mohla chránit.
„Proč se nejmenuju růže?“ Aby si nebyla stejná.
„Proč růže kvete déle než sakura?“ Aby mohla ukázat svou krásu déle.
„Proč jsem třešeň?“ Nejsi třešeň, jsi květ.
„Proč jsem květ?“ Protože květ se jmenuje sakura.
„Proč jsem jiná?“ Nejsi jiná, jsi stejná jako ostatní.
„Proč jsem sama?“ Nejsi sama, já jsem s tebou furt.

Souboj

Na mýtině kde stojí čtyři postavy se zvedá čím dál tím větší vítr, dnešní souboj může rohodnot o všem, souboj Sasukeho a Naruta, Sakury s Kakashim.
Kakashi s odkrytým sharinganem se dívá na Sasukeho.
Ten jako vždy klidně stojí...
Vítr najednou ustane...
"Chidori!" řekne Sasuke po pěti pečetích potřebných k vytvoření tohoto jutsu.

Taková kratší jednorázovka, moje druhá práce . Docela změna po té první veselé povídce, ale jak je teď pořád pod mrakem, mám takovou pochmurnou a smutnou náladu.
Přeji pěkné počteníčko.

Jako malej jsem si vždycky myslel, že být shinobi znamená být čestný, spravedlivý, silný… však víte. Ideální. Moudrý, obětavý… prostě někdo, kdo si skutečně zaslouží obdiv.
Vždyť to byli lidé, kteří chránili svoje země! Museli být takoví

Stála a dívala se dolů do černé nicoty, která se před ní rozprostírala. Vítr mírně foukal a pohrával si s jejími dlouhými hnědými vlasy. Z tmavých očí jí stékaly proudy slz, jež padaly do prázdna. Na tomto podivném místě byla už několik hodin. Stála na okraji hluboké propasti, daleko od jejího domova. Byla tu sama, nikdo nevěděl o tom, co se chystá udělat. Nikdo netušil, že její život vlastně není život. Každý den, ji připadal nekonečný, plný utrpení a bolesti.

Neumím nic. Genjutsu, ninjutsu, ani taijutsu. Nejsem ninja. Nemám chakru jako každý ostatní. Proto si zasloužím zemřít. Nejsem právoplatný shinobi. Proč já nemám chakru jako všichni? Nemůžu svou chakru soustředit, protože žádnou nemám. Nemůžu používat ani taijutsu, protože nejsem ninja. Jsem normální člověk. Všichni na mě koukají skrz prsty. Chci zemřít.

Tak, tohle je moje první povídka. Jednorázovka, trošku i parodie na dívčí časopisy. Doufám, že se bude líbit.

Další extrémně nudný den v naší skrýši. Potom, co jsme s obrovskou námahou chytili osmiocasého (ten šmejd dal Sasukem pěkně zabrat!), už třetí den trčíme tady, prý abychom doplnili síly. Pche! Samozřejmě můžeme chodit ven, ale jen tak, abychom nebudili pozornost, proto je rozumnější zůstávat tady.

„Chceš hrát?!“
„Proč myslíš, že tu jsem?“
„Máš vůbec vo co?“
„Že váháš.“
„Tak pojď a vezmi místo.“

Pršelo. Hustě pršelo a dešťové kapky prudce bubnovaly o zrezivělou střechu pobitou plechem. Vítr se proháněl v korunách stromů a zároveň se neúprosně opíral do dřevěné chalupy, sotva držící pohromadě. Trámy žalostně skřípaly, ale statečně odolávaly silnému náporu vzduchu a poskytovaly bezpečí osobám uvnitř.

Věděl jsem, že jsem ztracen, když jsem ji poprvé spatřil.
Pršelo už čtvrtým dnem a na ulicích nebylo ani živáčka. Déšť z nebe padal v hustých provazcích vody a jen blázna by napadlo jít v tomhle počasí ven.
Jen mě by napadlo jít ven...
Nedbal jsem deště, který mě zmáčel skrz naskrz. Nedbal jsem chladu, který se mi zakusoval do těla, stále hlouběji a hlouběji. Měl jsem jeden z těch svých dnů. Cítil jsem se...prázdně.
Mrtvě.

Vojna je vojna. Páchajú sa pri nej rôzne krutosti. Šliapu sa práva ľudí. Či sa bojuje za spravodlivosť, alebo za vlastné ciele. Ľudia pri nej zabúdajú na to čím sú, odkiaľ pochádzajú. Že nikto nie je dokonalý. Zabúdajú na svoju ľudskosť. A to väčšinou iba pre svoje egoistické ciele. Nestarajú sa o to, že pri ich plnení zomierajú kvantá ľudí. Nevidia nič len seba, svoje ciele. Starajú sa iba o dosiahnutie konečného výsledku, cesta k nemu ich nezaujíma.

Do sálu vstoupila dívka.
Rychle se vmísila mezi ostatní a nijak na sebe neupozornila. Přesto ji stihly najít dva páry očí.
Dívka protančila ke skupině svých kamarádek a zapojila se do živého hovoru. Obhlíželi okolí a komentovali kluky. Smáli se a házeli pohledy po svých vyvolených.
Ani jeden z mladíků, kteří dívku sledovali, se nepohnul. Měřili ji z povzdálí pohledem. Ani jeden si prozatím nevšiml toho druhého.

Šel včera městem muž, šel po hlavní třídě. Šel včera městem muž, já ho z okna viděl...
Byl to Neji a hvízdal si nějakou písničku. A ta písnička byla tak divná a tak vlezlá, že sem si ji musel hvízdat taky. Hvízdal sem si ji u snídaně a při čištění zubů, což mělo za následek poprskání zrcadla a přilehlýho okolí. Hvízdal sem si ji, když sem se oblíkal, vycházel z domu a vůbec celou cestu na cvičiště. Měl sem jí plnou hlavu a začínalo mě to pěkně unavovat.

Tam kde něco začalo, mělo by to i skončit. Nemusí ale mělo by. Stejně jako tady, přesně tady začal můj život plný bolesti, nenávisti, utrpení ale taky lásky, lásky která přetrvala, protože ta láska je věčná a i kdyby někdo chtěl sebevíc, nemohl jí zabít. Prostě to nešlo. On si mé srdce přivlastnil, vzal si ho sebou jako černého pasažéra. Jako rukojmí, kořist, jako talisman...
Doufám v něco, co se nemůže splnit ani po smrti.

,,Hmm, jaký to asi je zamilovat se do jedné z nich?" pomyslel si Sai. Byl horký letní den. Seděl na lavičce, pěkně ve stínu aby se nám náhodou neupálil. Krásné kunoichi hrály přehazku na hřišti u bazénu. Míč jim občas spadl do křoví a prozradil špehujícího ero-sannina a Naruta, kteří tam prováděli výzkum důležitý pro Narutův trénink. To pak všechny začaly ječet a Sakura je šla proplesknout, když se vrátila tak na to zapomněly a když jim tam míč spadl znovu, tak se to zase opakovalo.

[center]Sadol si na klzký útes zmáčaný letným dažďom a započúval sa do spevu vtákov, ktorí práve ohlasovali blížiacu sa katastrofu. Katastrofu? Dá sa vôbec koniec sveta, posledné momenty ľudského života, nazvať katastrofou? Ale čo keď je to to najlepšie, čo sa mohlo v blízkej budúcnosti stať? Čo keď je zánik všetkého živého i neživého presný opak konca?

Mám takový dojem, že už tušíš, že vím.
Ano, je to tak. Znám tě, a ačkoli si to stále nechceš připustit, možná lépe, než ty sama. Mohl bych v tobě číst při každém našem občasném setkání, kdy mi přiděluješ mise nebo, když ti já jdu ohlásit její výsledek.