Shinobi, který nebyl shinobim

Neumím nic. Genjutsu, ninjutsu, ani taijutsu. Nejsem ninja. Nemám chakru jako každý ostatní. Proto si zasloužím zemřít. Nejsem právoplatný shinobi. Proč já nemám chakru jako všichni? Nemůžu svou chakru soustředit, protože žádnou nemám. Nemůžu používat ani taijutsu, protože nejsem ninja. Jsem normální člověk. Všichni na mě koukají skrz prsty. Chci zemřít.

Já, Mitarashi Iemon, bratr Mitarashi Anko, neumím žádné jutsu. To je tedy věta. Moje sestra je slavná jouninka a já? Já, její bratr, který jí přemluvil aby šla na jouninskou zkoušku? Tak proč, krucinál, musím zrovna já mít toto prokletí?

Jdu Konohou a všichni mne míjí. Chce se mi brečet, ale jsem chlap, vydržím to. Cítím ty pohledy, jak na mě koukají jako na stvoření. Sklopím hlavu a je mi jedno, do koho vrazím. Jdu do uličky, ve které se schovávám vždy, když je mi opravdu špatně. Otírám si slzy. Jako na povel začíná pršet. Nejdříve jen pár kapek, pak prší a pak je průtrž mračen. Zůstávám venku, ačkoliv všichni s jekotem běží domů. I obchody, které měly dřív zboží vystavené venku, se uzavírají do domu. Povzdechnu si. Otočím se a jdu uličkou, sice se opírám o stěny, ale nějak jdu.

Najednou mne něco píchne do zad. Nechce se mi, ale otočím se. Pouze hlavu, nemám síly k tomu, abych otočil celé tělo. Vidím pouze černý plášť s červenými mráčky. Napadá mne, kdo by to mohl být.
"Uchiha..." zasténám.
"Ano, jsem to já." promluví hlas, který znám tak dlouho.
"Sasuke, předpokládám." Pokusím se o úsměv, ale v mé vnitřní agónii to vypadá spíš jako škleb.
"Přesně tak. Přišel jsem udělat to, co chtějí udělat i ostatní." řekl Sasuke chladným hlasem a já viděl záblesk ocele.
"Takže jsi přišel za všechny. Za Akatsuki. I za Konohu." Bylo mi do breku. Kdo by čekal, že bratr jouninky, kterou mají všichni rádi, bude jeden z těch, které lidi chtějí zabít už od narození.
"Uhodl jsi. A teď, pokud mi to nebudeš stěžovat.." Sasuke vytáhl meč a já se otočil proti němu. Rozpřáhl jsem ruce a zavřel oči.
"Ještě něco, Sasuke.." řekl jsem.
"Co?"
"Vyřiď jim.. Vyřiď jim všem, co mě chtěli zabít, že doufám, abych se jim v posmrtném životě vyhnul." usmál jsem se a čekal na bolest...

Nebolelo to. Já vím, že to zní divně, ale vůbec mě to nebolelo. Byla to spíš úleva. Úleva, že již nemusím snášet ty výrazy. Ale počkat - kde to ležím? Myslel jsem, že v posmrtném životě není tak bílo. Otevírám oči. Vedle mě sedí Anko.
"Anko, co se stalo?" ptám se.
"Sasuke Uchiha tě chtěl zabít." říká, ale jí dál skoro neposlouchám. Blednu. Já jsem přežil? Budu teď muset až do konce života snášet pomluvy a obličeje, které mi přejí smrt?
"Zab mě." zachraptím přímo doprostřed proslovu Anko.
"Co-cože?" podívá se na mne.
"Zabij mě. Udělej mě šťastným. Prosím." Sepnu ruce a prosebně se podívám na Anko. Ta stupínek po stupínku bledne.
"Ale Iemone... To nemůžu udělat."
"Můžeš! Prosím, Anko. Ulev mi. Dopřej mi úlevu." Vezmu její ruce do svých a z jejího oka vypluje slza, rychlá, ale přece jsem ji viděl. Ulehám na postel a ona, ačkoliv vzlykající, vezme kunai. Neplakal jsem. Ona ano. Najednou cítím tu úlevu, jak kunai do mne vjel jako nůž máslem....

Pan Iemon Mitarashi zemřel. Na jeho památku byl postaven pomník, na kterém je napsáno jeho datum narození i den úmrtí. Paní Anko Mitarashi byla zavřena do žaláře za vraždu. Sama se přiznala. Vzdejme tedy čest shinobimu, který nebyl shinobim. Že zemřel jako shinobi i přesto, že jím nebyl. Že byl duší shinobi.