Mé šílené já

Věděl jsem, že jsem ztracen, když jsem ji poprvé spatřil.
Pršelo už čtvrtým dnem a na ulicích nebylo ani živáčka. Déšť z nebe padal v hustých provazcích vody a jen blázna by napadlo jít v tomhle počasí ven.
Jen mě by napadlo jít ven...
Nedbal jsem deště, který mě zmáčel skrz naskrz. Nedbal jsem chladu, který se mi zakusoval do těla, stále hlouběji a hlouběji. Měl jsem jeden z těch svých dnů. Cítil jsem se...prázdně.
Mrtvě.
Jako bych neměl už pro co žít. Bloumal jsem ulicemi a přemítal o tom, jak rychle jsem dokázal spadnout až na samé dno. Byl jsem závislý, potřeboval jsem...
Potřeboval jsem to.
A pak mě uchvátila. Fascinovaně jsem sledoval, jak sedí na okenním rámu a s nakloněnou hlavou naslouchá šumění deště. Tmavě modré vlasy se jí rozprostíraly po úzkých ramenech a její bledé tváře brázdily slzy. V obličeji měla vepsaný hluboký smutek. Byla nádherná. Toužil jsem se jí dotknout. Toužil jsem cítit její pokožku, téměř jsem si mohl představit, jak jemná musí být na dotek.
Ale já chtěl ještě víc. Chtěl jsem vidět její oči. Potřeboval jsem je vidět, ale ne teď...Ne teď, když byly zarudlé díky slzám. Takhle ne...Věděl jsem, že jednou na mě ty oči budou hledět úplně jinak. Jasně, pronikavě...ona jimi bude vyjadřovat všechno, co ke mně bude cítit.
A to něco bude nenávist.
Chtěl jsem, aby mě nenáviděla. Já potřeboval tu její nenávist.
Zatímco jsem tam tak stál a jen se na ni díval, vzdychla a zpod víček jí uniklo několik těch slaných kapek. Znovu jsem zatoužil po doteku. Chtěl jsem ty slzy setřít a promnout je v prstech, jako by byly víc, než jen slzy..
,,Hinato.‘‘ ozval se zpoza ní přísný hlas a ona jen poplašeně vzhlédla.
Hinata...
Z úst se mi vydralo toužebné vzdychnutí. Její oči dokreslovaly tu nemožnou dokonalost. Tak bledé...Člověk by řekl, že budou chladné. Že jejich světle fialová barva nikdy nemůže hřát, ale opak byl pravdou. Zadívala se přímo na mě a já cítil, jak chlad způsobený deštěm ustupuje. Hleděla na mě nechápavě, ale v jejím pohledu bylo i něco jiného.
Snad zvědavost. Snad i kapka vděčnosti..
,,Hinato. Copak ty nevíš, co máš dělat když tě volám?‘‘ ozval se znovu ten hlas, který ji tolik děsil a za její drobnou postavou se objevil muž, který měl stejné oči jako ona. I když...nebyly stejné. Ty jeho vyjadřovaly jen pohrdání a zklamání.
Neměl ji rád. Věděli to oba dva, ale i přesto bylo nad slunce jasné, že se to oba snaží všemožně popírat. Před ostatními i sami před sebou...
,,Hinato!‘‘ ozval se muž napotřetí a tentokrát podrážděnost v jeho hlase nebylo možné přeslechnout. Zněl, jako by ji varoval, že si s ním nemá zahrávat.
Ale možná právě to zahrávání ji na tom tak bavilo...Možná, že nebyla tak plachá, za jakou ji všichni považovali. Možná, že také uměla předstírat...
Bez jediného slova přehodila nohy přes rám a sklouzla z okna na promočenou zem. Nedbala rozzlobeného hlasu toho muže a drobnými krůčky přeběhla až ke mně. Usmála se.
Bylo mi jasné, že za tím svým úsměvem skrývá veškerou nejistotu a strach, který při tom cítila. Překvapení sebou samotnou, které zářilo v jejích očích, bylo nepřehlédnutelné.
Uvědomil jsem si, že už neslyším hlas toho muže a došlo mi, že nejspíš zamířil ke dveřím, aby si pro ni došel osobně. A zdálo se, že ona si to uvědomuje také. Proto jednala tak rychle.
Vklouzla rukou do té mé a dychtivě ji stiskla.
,,Pomoz mi odejít.‘‘ zašeptala zoufale a mně poskočilo srdce radostí. A také se sevřelo nevolí.
Ona nevěděla, co jsem zač...Kdyby to věděla, tak by nepřišla...
Děkoval jsem Bohu, že mi ji přivedl do cesty. Sobecky jsem mu děkoval, protože splnil to moje nechutné přání.
A zároveň jsem ho proklínal. Protože to ona mi ho měla splnit.

Opravdu nic netušila. Nic. Ten způsob, jakým se na mě dívala, oddanost, se kterou mě následovala...to vše mi dokazovalo, že o mně nic neví. A mně se čím dál víc příčila myšlenka jejího konce. Jenže...o tom jsem už neměl sílu rozhodovat. Už jsem neměl kontrolu ani sám nad sebou. Nemohl jsem z hlavy vymazat tu vidinu bledých očí, naplněných bolestí a záští...
Proti mé vůli se mi všechny ty představy zamlouvaly.
Ne.
Mně ne. To tomu ve mně.
Jak krutá ironie. Toužil jsem zničit bytost, kterou jsem naprosto bezmezně miloval.

Čas plynul a já se stále víc a víc uzavíral do sebe. Dvě části mého já spolu ustavičně soupeřily a já cítil, že tenhle boj bude už brzy u konce....Vlastně to bylo všechno tak zvláštní. Nikdy dříve jsem tenhle rozpor necítil. Vždy vítězila ta mučivá touha ve mně a brala si vše, co chtěla. Hladově...nenasytně. Ale tentokrát...
Mohla za to ona. Ta její aura nevinnosti vše měnila. A já bohužel nebyl dost silný, abych odolal a poslal ji pryč. Abych ji zachránil.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si později nemohl vybavit tu její krásu....protože vždy, jsem se o to pokoušel, viděl jsem před očima jen její utrpení.
A mé šílené já řvalo rozkoší...
Řvalo, když jsem z ní pomalu, pomalinku svlékal šaty, abych se mohl pokochat bělostí jejího třesoucího se těla.
Řvalo, když jsem ji s jakousi zvrácenou touhou zarýval kunai do kůže a sledoval, jak s ní s těmi kapkami rudé krve odplouvá život.
Řvalo, když na mě upřela ty velké nevinné oči, které mi řekly, jak moc mě nenávidí.. Ten pohled už nikdy nezapomenu. Tolik jsem na tu nenávist čekal a když jsem ji konečně měl, odmítal jsem ji.
A mé šílené já zmlklo, když odešla.
Ztratilo zájem. Zájem o chladnou lidskou skořápku bez duše, která mu nemohla nabídnout nic. Stáhlo se do ústraní, alespoň prozatím. A mně zůstal můj smutek.

Vím, že jsem byl sobec. Kdybych nebyl, nechal bych ji jít, aby žila. Odehnal bych ji od sebe...mohla mít rodinu, přátele,...nebýt mě.
Možná, že bych si to měl vyčítat. Možná, že bych zasluhoval trest.
Ale...proč?
Výčitky byly bezvýznamné. Nikdy mě netrápily, protože touha ve mně byla vždy silnější. Vedla mě dál, dál tou krvavou cestou a já za sebou zanechával jen nehybná těla dívek, které mi zkřížily cestu.
Tušil jsem, že Hinata byla něco víc, než všechny ty předchozí. Ale nelitoval jsem...
Ona nebyla poslední.