A najednou byla všude...

Šel včera městem muž, šel po hlavní třídě. Šel včera městem muž, já ho z okna viděl...
Byl to Neji a hvízdal si nějakou písničku. A ta písnička byla tak divná a tak vlezlá, že sem si ji musel hvízdat taky. Hvízdal sem si ji u snídaně a při čištění zubů, což mělo za následek poprskání zrcadla a přilehlýho okolí. Hvízdal sem si ji, když sem se oblíkal, vycházel z domu a vůbec celou cestu na cvičiště. Měl sem jí plnou hlavu a začínalo mě to pěkně unavovat.
S hlavou totálně vygumovanou sem doběhl za zbytkem svého týmu ve složení Sakura, Sasuke a... Kakashi, kterej tam jako obvykle nebyl. Přišoural se o hodinu později s typickým úsměvem v... oku a s další ze stovky dokola omílaných výmluv. Pokaždé sme se vsázeli, kterou z nich použije tentokrát. Sasuke tipoval černou kočku přes cestu, Sakura babičku s nákupem a já měl tušení, že vyrukuje s tancováním před holkama. Ale všichni sme byli vedle jak ta jedle.
"Oi!" mávnul rukou na pozdrav a podrbal se v bujné šedé kštici. "Tak si vám v klidu kráčím po ulici, když tu najednou kolem mě projde Neji a píská si nějakou písničku. A ta písnička byla tak divná a tak vlezlá, že jsem si ji musel hvízdat taky a..."
"A ste z ní tak unavenej a vygumovanej, že nemáte ani sílu stát, že?" vyhrkli sme všichni tři jako jeden muž.
Kakashi se na nás podíval, jestli náhodou nejsme nemocní, protože se nestávalo často, abysme se v něčem shodli. Ale my taky koukali jako spadlí z višně a divili se, jak je možný, že je ten Nejiho popěvek tak nakažlivej.
Tak sme si sedli a začali dumat nad tím, co je to vlastně za písničku. A jelikož na to ani jeden z nás nemohl přijít, ať sme si lámali hlavinky sebevíc, rozhodli sme se rozšířit okruh pátrání na naše přátele a kamarády, protože - jak řekla intoška Sakura - "víc hlav víc ví".

Rozdělili sme se. Kam zamířili ostatní sem neměl ani páru, ale já se vydal na osvědčený sběrný místo informací a drbů všeho druhu - do Ichiraku ramen baru! U pultu vysedávali štamgasti Nara Shikaku, Akimichi Chouza a spolu s nima samozřejmě Yamanaka Inoichi. Usádlil sem se vedle nich a objednal si extra porci miso ramen. Všichni taťuldové byli vesele naladění, z čehož sem měl radost, aspoň nebude tak těžký dát se s nima do řeči. Než sem však stihl otevřít pusu, z kuchyně se ozval ten hnusnej vlezlej popěvek. Vytřeštil sem oči. "Teuchi-san, vy taky?!"
"Cože?" vykouknul starej pán s rukama lesklýma od oleje a se šmouhama od mouky na tvářích.
"Kde ste slyšel tu písničku?" nalíhal sem a samou zvědavostí málem přepadl přes barpult.
"Já ti ani nevim, chlapče. Snad si ji dnes ráno pískala moje dcera..."
Takže Ayame už to dostalo taky, vyděšeně sem se chytil za hlavu, ale to už si tu hrůzu pohvizdovali i ti tři pantátové vedle mě...

Se zacpanýma ušima sem vyběhl do postranní uličky a s úpornou snahou dostat tu strašnou melodii z uší se jak opilej potácel ode zdi ke zdi. Někde v půli cesty sem narazil do Ero-sennina. S blaženým úsměvem na tváři si pískal však-vy-víte-co. Začal sem s ním cloumat: "Zvrhlej poustevníku, kdo tě nakazil?!"
Odpovědi sem se nedočkal, ale jeho vlhký vlasy hovořily za vše - vyšmíroval si tuhle příšernou hvízdací nemoc v ženských lázních!

Šíří se to jako mor. Co s tím budeme dělat? Pomalu sem začínal propadat zoufalství. Ten příšernej song mi rezonoval v hlavě a obíral mě o poslední zbytky chakry. Dopotácel sem se na náměstí a padl do stínu jedinýho tady rostoucího stromu...

"Naruto-kun." Zamrkal sem, jestli se mi to nezdá. Když se však to nesmělý pípnutí ozvalo znova, otevřel sem oči dokořán. Nade mnou se skláněla karmínově rudá tvář Hinaty. "Naruto-kun... jsi... jsi v pořádku?"
"Ale jo," uniklo ze mě povzdychnutí a jako zpomalenej film sem si sednul.
"Naruto-kun, potkala jsem... Sakuru-chan... a ona říkala... že si všichni pískají a zpívají..."
Takže se mi to nezdálo, sakra...
"Kiba-kun si ráno taky zpíval, ale on si zpívá často, tak mě ani nenapadlo, že..."
Obrátil sem se k ní a popadl ji za ramena: "Nevíš, kde to slyšel? Hina... Hinato?"
Bohužel už mi nic neřekla, protože omdlela. Achjo... Opatrně sem ji položil na lavičku a vydal se k sídlu Hokage. Bábi Tsunade, ona jediná nás může zachránit!
Cestou sem potkal pár Jouninů; drželi se kolem pasu, zjevně jeden druhýho podpírali a jako omámení se kývali do rytmu neslyšitelné písně. Chudáci, vím, jak jim je.
Na schodech ke kanceláři seděli Izumo a Kotetsu, plácali se do kolen a vyřvávali tu melodii jak na lesy. No, zatím zjevně nedostatkem energie netrpí. Stejně jako Rock Lee, kterej lítal po střechách a vykřikoval, že "V té písni je tolik síly mládí, až z toho musí tančit jako duhová víla!"

Když sem dorazil ke dveřím, na kterých zlatá tabulka oznamovala "Zde sídlí Godaime Hokage, rušit pouze v případě nejvyšší nouze nebo nesete-li s sebou saké", v ústrety mi vyběhla sestřička Shizune.
Nestačil sem však říct ani "Ohayo, neechan" a už mě vlekla rovnou do kanceláře svojí učitelky.
Tsunade seděla za stolem se špuntama v uších. Pokývala na mě prstem, a tak nezbývalo než přikročit blíž. Dalším pohybem ruky mi naznačila, abych si sednul. Pak vzala pero a napsala na kus bílýho kartonu: Vím, co se děje, už mě informovala Sakura. Teď s Kakashim hledají Nejiho, zjevného původce té hrozné nákazy. Já se bojím vyndat špunty z uší, protože kdyby mě ta šílená písnička připravila o chakru, tak...
Přestala psát. Chápavě sem sklonil hlavu. Měl sem jednou tu čest vidět její pravý starý já a řeknu vám, moc hezkej pohled to nebyl.
Vzal sem jí pero z ruky a v rychlosti načmáral: Neboj-se-babčo-půjčim-si-čakru-od-Kyjůbi-a-tak-vydržim-eště-dlouho-a-Nejiho-nandu!

Tak sem vyrazil do domu Hyuuga klanu. Bylo mi jasný, že tam už asi všichni hledali, ale přece jenom, pro sichr, žejo... A to mi nebudete věřit, Neji seděl na verandě, houpal nohama a z našpulených rtíků se mu linulo však-vy-víte-co!!!
Chytil sem ho za copánek a hodil s ním o zeď. Jindy by ze mě chtěl okamžitě vymlátit duši, jenže teď zůstal sedět na místě a jen se tak nějak divně křenil. Bylo to podezřelý...
Zalepil sem mu pusu, aby už s tou svojí písničkou nezpůsobil další škodu a odtáhnul ho na náměstí, kde už se shromáždila celá značně vyčerpaná vesnice. Všichni posedávali a polehávali, ale když se kdokoliv pokusil zanotovat úryvek vy-víte-čeho, hned mu přistála facka. Jo, na facku síla zbyde vždycky.
Tsunade se nad nebohým Nejim rozkročila jako bůh pomsty, vyhrožovala kdejakým hrozným mučením - že ho nechá bez jídla, bez vody, na sluníčku nebo naopak ve sklepě, že mu sebere sadu jeho nejoblíbenějších gumiček... ale nic nezabralo. Nakonec přišla Hinata, která se už stihla probrat z kómatu, a proskenovala svýho bratránka Byakuganem.
"Ně... něco mu... sedí za krkem!" vypískla a znova se skácela k zemi.

Toho dne sme se dozvěděli o nové ultimátní zbrani ninjů ze Zvučné. Zbrani vymyšlené zákeřným Orochimarem, k dokonalosti dovedené poťouchlým Kabutem. Miniaturní nepřítel, zpívající písničku, která z Shinobi vysává chakru a z obyčejných lidí jejich přirozený chi. Je to požíračka chi. Je to chi... chi... chivava!!!