Pár prázdnejch úsměvů
Idioti.
Nejvíc mě ale asi štve, že sem k nim taky patřil.
Jako malej jsem si vždycky myslel, že být shinobi znamená být čestný, spravedlivý, silný… však víte. Ideální. Moudrý, obětavý… prostě někdo, kdo si skutečně zaslouží obdiv.
Vždyť to byli lidé, kteří chránili svoje země! Museli být takoví
Chtěl jsem se k nim přidat. Chtěl jsem bejt taky obdivován, a to všechno. Ono, kdo taky ne, že jo. Vystudoval jsem Akademii, jako jeden z nejlepších… vlastně, kdo taky ne? Během života jsem slyšel stovky příběhů o shinobi, podle skutečnosti, nebo jenom vymyšlený báchorky pro děti. A ti hrdinové vždycky byli jedni z nejlepších na Akademii. Kým se asi stali ti, kteří nejlepší nebyli? Určitě neskončili jako my „nejlepší“, který akorát litujem toho, co se stalo. Nebo toho, co se mohlo stát.
Ale na tom nezáleží. Vystudoval jsem ji, a šel do války.
Naše země válčila s jinou zemí, o co? Žádné boje o čest, a tak. Prostě jim šlo o prachy. A o území. O moc… kvůli tomu se vedou války.
Zkoušel jsem bejt takovej ideální bojovník, jako byli ti v mých dětských snech. Tvrdě jsem dřel… předstíral úsměvy, když jsem někomu zachránil život, mlel nesmysly o tom, že se nesmíme vzdát, a tak. Díky tomu jsem se stal sakra oblíbeným. Nejdřív si teda všichni mysleli, že jsem jen další blázen. Ale pak věřili.
Škoda, že já ne. Po každý misi jsem se unaveně odploužil domů, samozřejmě s úsměvem na rtech, a předstíraným dobrým pocitem. Jasně, někdy jsem ho i cítil. Jenže… zranění bolela, únava nebyla příjemná, a přede mnou jenom budoucnost vyplněná válkou. Možná slávou, penězi, ženami… ale, nikdy to nemělo skončit a mě to prostě nebavilo.
Nikdy se nevzdáme… před námi je cíl, my ho dosáhneme. Ať bude cesta jakkoli těžká… je to naše cesta! Jen naše… Hodně jsem mluvil. Nahoď úsměv, zamávej, a mrkni. Pak řekni, že tahle výhra je jen další perlička na dlouhém náhrdelníku vítězství. Jasně…
Ale nemyslete si, pokoušel jsem se tomu věřit. V těch historkách tomu vždycky věřili, ne? Naději a tak. Jenže to prostě nešlo, gomen, lidi. Neuměl jsem cedit krev s radostí nad tím, co bude.
A tak prostě roky šly. Usmíval jsem se do prázdna, podporoval ostatní. Neupřímně, ale co. A hleděl si taky svýho úspěchu, samozřejmě.
Začínal jsem být doopravdy slavnej, a užíval si to. To asi jediný. Bojovat mě nebavilo – koho také ano, že, ale… když k vám po boji přijdou lidé a děkují, když vás sám Kage veřejně pochválí, cítíte se sakra dobře. A právě pro tenhle pocit jsem pokračoval. To, že mi něco jde.
Ne, nemějte mi to zase tak za zlý! Já vím, že jsem nebyl dokonalý, ale upřímně, zase tak špatný to se mnou zas nebylo ne? Prostě jsem jenom lhal, no. Sám sobě i ostatním.
Ale byl jsem přece užitečnej!
Postupem času mě napadlo, že takhle na tom asi budou všichni shinobi. Koneckonců, ti kteří píší pohádky a vyprávějí legendy, nebojují. Jen taky lžou. A třeba i o nás, o ninjech.
Řekněte si – když se budu doopravdy snažit, třeba se jednou stanu slavných ninjou, který bude chránit vesnici! Nezní to tak úžasně idealisticky? A teď reálný překlad – když budu dřít od nevidím do nevidím, zabíjet lidi, odhalovat spiknutí, při kterých mi půjde milionkrát o život, zažívat strach, že se mi jednou blízký těch, který jsem zabil pomstěj, navždy se budu bát o svoje přátele, radši ani nebudu mít rodinu, tak jednou umřu se slávou padlýho hrdiny, ale sám. Budou si o mě vyprávět, ale co z toho?
Povídat ty ideální historky o pravdě, cti a tak zní přece jen líp, nemyslíte?
Asi zněly. Možná mě už tehdy mělo napadnout, že když se o tom mluví, tak to může mít nějakej reálnej základ. Ale co… pozdě bycha honit. To budu až o pár řádků dál, pokud vás tahle nudná povídačka vůbec baví.
Jednou, zase na misi, jsem byl vyslanej až do Ohňový země. Ne, nezíral jsem do modrý oblohy, a nepřemýšlel o tom, jak mi tahle mise možná změní život. Jak bych to asi taky moh tušit, že jo. To vědí vážně jen ti ninjové z pohádek. A teď taky vy, protože jinak by celej můj příběh byl naprosto zbytečný. Chce to nějaký šťavnatý závěr, co? No, abyste nebyli zklamaný.
Zkrátka a dobře, někoho jsem tam potkal. Ne, žádnou krásnou světlovlasou mladou, ale přesto filozoficky naladěnou mladou dámu, která by mi ukázala „správnou cestu životem“. Mladý to bylo, blond taky, ale dáma jaksi ne.
Šílenec, bylo to první, co mě napadlo. Stál sám proti přesile, ten jeho bílej plášť s červenými plamínky byl na cáry a vypadalo to, že on skončí brzo taky tak.
Ninja by mu pomohl. A já si alespoň na ninju hrál, když nic jinýho. Bojovali jsme společně, a prohrávali jsme. Navíc měl ten Kage zraněný rameno, vypadal, že už to asi moc dlouho nevydrží. Až jeden ten zmetek, kterej se schovával ve stínu, po mně nepozorovaně hodil kunai.
Ten šílenec, Naruto, jak jsem se později dozvěděl jeho jméno, přede mě skočil. Blázen.
„Zachraň ji a utíkej,“ ucedil skrz zuby a ukázal na malou holčičku, která se krčila opodál. Ani jsem si jí nevšimnul.
„Kdo to je?“ ukázal jsem na ni rychle. Žvanit se uprostřed boje obvykle moc nedoporučuje.
„Nemám tušení,“ ušklíbnul se. „Přepadli ji, tak jsem jí prostě pomohl.“
Holka na sobě měla celkem drahý kimono. Nejspíš unesená dceruška nějakýho vysokýho úředníka, nebo tak. Chápal jsem, proč jí pomáhal. Tohle by mu vyneslo parádní odměnu. Jenže stejně…
Zkrátka, zůstal jsem, a bojoval dál, navíc na tu holku dával bacha. Nevím proč, ale… ten Hokage byl zvláštní. Byl sám… proti tolika… odměna je fajn věc, ale tohle bylo až moc riskantní.
Proč to dělal? Já to chtěl prostě vědět.
Nevzdali jsme to. A nakonec i vyhráli, ale čert ví jak, protože já si to prostě nepamatuju. Během boje mě praštili do hlavy a já upadl do bezvědomí.
Když jsem se probral, ležel jsem v nemocnici. Konožský, hádal jsem.
On za mnou přišel. Když jsem se ptal, proč mě zachránil (a to byla pravda, protože v mým stavu… no, asi jsem se zase tak v tom boji nevyznamenal, no) odpověděl, že to byla jeho „Cesta ninji. Pomáhat těm, kteří to potřebují…“
Nejdřív jsem se rozesmál. Takže stejných prolhaných blbců jako já je vážně víc.
Ale on… asi ne. Zmateně se na mě díval.
Jako shinobi shinobimu jsem mu rovnou řekl, ať si na nic nehraje. Nějaký cesty ninji…
Jasně, nejsem zase tak tupej, nakonec mi došlo, že si na nic nehrál. On tomu doopravdy věřil, a nebyl ani dítě, ani pisálek.
Byl dospělý muž, který věřil svým snům. A dokázal je plnit. Muž, který věřil v pravdu, čestný muž, který dělal chyby, ale dokázal je napravit.
Byl jsem zmatenej, když jsem se vracel domů. A cítil se podvedenej. Kde jsem udělal chybu? Proč jsem nemohl myslet jako on?
Proč jsem v boji neviděl cestu k vítězství, proč JSEM TO NECÍTÍL TAKY?! To je nespravedlivý! Tak jsem se snažil...
Nechápal jsem. Až jednou… po dlouhým přemýšlení jsem na to přišel. Ten můj dětský ideál se mohl stát pravdou, kdybych to nebyl já. Jsou lidé, kteří jsou předurčeni být hrdinové, jiné jen trpí. Já patřil do třetí kategorie – těch prolhaných. Ale… myslel jsem to dobře… myslím.
A teď? Dál předstírám úsměvy, dál radím lidem. A pořád… pořád to doopravdy necítím. Ale víte co? Něco vim.
Ona ta čest a pravda a tak doopravdy existuje. A možná, že někteří z mých žáků se doopravdy stanou takovými shinobi s velkým S. I když já za nic asi nestál… tak chci takové mít.
Kdo ví, třeba se sny plní.
Oni to možná dokážou.
Poznámka smazána, protože... byla zbytečná xD
myslím, že se budu muset hodně zahrabat. mě se to líbilo! ať si řikaj co chtěj, líbí se mi, že nepíšeš o hrdinovi, že je špatný a pořádně špatný! co k tomu říct smysluplnýho... psát umíš a máš moc velkej talent, to je vidět. já prostě... k tomu nemám co říct. je úžasné, když se někdo odpoutá od těch bezchybných hrdinů a zajde do extrému... nettie, jsi úžasná spisovatelka
PS: Naruto furt bude dítě, o tom nepochybuj
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
Tenhle komentář se ti nebude líbit. Vím to. Dost dlouho jsem přemýšlela nad tím, co sem mám vlastně napsat. A teď když jsem se rozhodla, tak je mi jedno, kolik lidí mi bude oponovat, kolik se ke mně přikloní.
Ta jednorázovka je dobrá. Je dobrá, kdyby jí napsal začátečník, je dobrá, kdyby jí napsalo 13-ti letý dítě. Ale napsala jsi já ty, a tak je v porovnání s tvojí ostatní tvorbou dost špatná.
Já nemám tyhle rádoby upřímný zpovědi ráda. Možná proto bude tenhle komentář dost subjektivní.
A proč že se mi zpovědi nelíbí?
Za prvé: Je jich tu jak máku a napsat jí tak, aby byla originální a nevyzněla lacině je těžký.
Za druhé: Jak už jsem řekla... jsou rádoby upřímný. A proto hrozně umělý. Co pak vy si na sklonku života uvědomíte, co všechno jste udělali špatně? Pochybuju.
A vlastně je hrozně divný, že je nemám ráda, protože je píšu... ale... no nevím.
Tahle povídka... prostě není to něco, co bych od tebe očekávala. Ty sama jsi napsala, že je průměrná. A ona je.
Aku napsala, že celou dobu na něco čekala... já taky čekala, ale ono nic. Nic, co by sálo za to.
Taky mi přišlo, že ti moc nesedla ta nespisovnost, nevím. Ke tvejm povídkám se mi prostě nehodí.
Víš, ty umíš psát... jen ti chybí nápad, takovýto... O čem sakra budu psát? Byla bych ráda, kdyby ses to naučila hledat a najít.
Mě vždycky napadne nějaká blbost... a pak se na to snažim nabalit příběh. Nechám postavy žít svym vlastnim životem... Jak se zachová... co tomu předchází?
Mám doma jeden sešit a tam si píšu všechny hlody, který mě napadnou... A když je někdy použiju, tak je vyškrtnu z toho sešitu. Přesně si pamatuju, co jsem tam napsala naposledy, ale to je už jedno.
Chtěla jsem ti jen říct, že tahle povídka se mi nelíbí, protože, i když by hlavní postava tak moc chtěla, nepřijde mi upřímná. Jako spíš umělá.
Snad dopíšu - 17 237
Díky za tenhle komentář, nefrites.
Víš, já vím, že nestála za moc. Jediný klad pořád vidím v tom, že mě bavila, a proto jsem ji sem dala, proto si jí přece jen cením. Jenže autor nikdy nesmí být úplně upřímný, jak jsem si všimla. Když napíše dobrou věc a sám řekne, že je dobrá, tak vypadá jako nafoukanec. Když napíše špatnou a řekne, že je špatná, vyvrací mu to, a řeknou, že to není pravda - a napadne je, proč to sem teda strká, když si sám myslí, že to nic nestojí. Když napíše, že je špatná, a ona je dobrá, tak... prostě tak dokola.
Nejdřív jsem k tomu napsala pravdu. A to je pořád to, že mě ta věc bavila. Mám ráda zpovědi, protože... možná se ti zdají neupřímný, mně ne. Jenže to mluvím o jiných povídkách, ne o téhle, takže o tom zatím nic. Já si umím představit, jak si na konci uvědomím chyby. Protože... pak si je můžu přiznat, ne? Už je to stejně jedno.
A on ani na konci nebyl.
A k těm nápadům... víš, já mívala dobrou fantazii. Dřív. Jenže v poslední době... konec. Blok. Jako kdyby se ve mně něco uzavřelo a nešlo to otevřít.. čím víc chci otevřít ty dveře, alespoň trochu, tím pevněji se zavřou.
Ale nakonec... nestojí mi za to se snažit dál. Ony se jednou otevřou - a já budu pokračovat v pravém psaní. Snad. Do té doby budu psát jen tak. A jestli se neotevřou, tak skončím úplně, protože já už nechci dělat nic napůl. Tedy, je mi jasný, že to nevydržím, ale... teď si to myslím.
Takže nakonec není pravda, že by se mi tvůj komentář nelíbil. Jasně, nemůžu říct že bych skákala radostí do stropu, ale to není v tom, že tvůj názor je negativní, ale v tom, že teď mám zase o čem přemýšlet. Dokážu se na sebe dívat jako na někoho jiného, naučila jsem se tedy kritiku přijímat objektivně. Vždyť, je od člověka, který to myslí dobře... a i kdyby ne, tak mi to může pomoct. A tady jsou nějaké uražené/smutné/naštvané nebo nevím jaké emoce naprosto mimo mísu, jen... zbytečné. A zbytečných emocí je třeba se zbavit.
Éto, zase melu. Prostě, díky, Nefrites. Snad pochopíš.
Tohle... já asi nebudu mít tak dlouhý výkec, jako ostatní, ale přece jenom...
Bylo to zvláštní. Ze začátku jsem něco čekala. Pak jsem četla dál a dál... a pochopila jsem. Nevím kdy to přesně bylo, ale v jednu chvíli mi prostě secvaklo, co tím chtěl autor říci.
Navíc ten styl... líbí se mi. Je takovej lehkej, ale přesto ne urážející. Takovej, že si dokážeš představit, jak ten záhadný někdo sedí a vypráví to. Tak jak to vidí on.
Opravdu zajímavé. A velmi poučné. Líbí se mi to.
http://www.zkouknito.cz/video_59020_hymna-yaoi-fanynek Aneb milujeme yaoi =3
TWINCEST FÜR IMMER!!!
Hanabi_Haruno, já tenhle styl zase přímo miluju xD (což zní ironicky, lae tentokrát není xD)
Díky moc
A anjelik... čestný upírský, Jacob mi předlohou nestál xD Dobře, ty jeho kecy v Rozbřesku byly geniální, konečně taky něco zábavnějšího tam - ale taky jeden z důvodů, proč se mi tak líbily byl, že já mám... ehm... lehce podobný styl myšlení, i když to v povídkách zase tak často neukazuju xD (ale někdy prostě neodolám, ukamenujte si mě xD)
A ten konec. Máš pravdu, mně osobně se také líbí nejmíň. Svou zásluu na tom bude mít taky to, že jsem to musela dopisovat hodně rychle, jelikož má drahá sestřička zase jednou usoudila, že se jí chce na počítač. A taky to, že... to prostě možná nebyl nejlepší nápad, no.
I když... ten happy end tam zase tak moc nebyl. Jasně, pochopil, že nemá pravdu. Že ty věci existují, ale... nedokázal to cítit. Nedokázal se usmát upřímně, i když se o to vlastně celý život snažil. To... není tak šťasný, ne pro něj.
Jen doufal, že přijdou jiní, kteří to dokáží. A možná trochu sobecky chtěl, aby se na tom taky podílel, na jejich výchově... mít taky nějaké zásluhy na jejichc cestě shinobiho? Nebo prostě jen chtěl aby čest, pravda, odvaha byly opravdové? Nevím. A nechci to vědět.
Děkuju moc, anjeliku x)
Musím prehlásiť jednu vec... Práve si sa predrala do mojej trojky najlepších spisovateliek na konohe. Nielen touto poviedkou, už celkovo tým tvojím novým písaním..´
Keby to tam nedáš, väčšine ľudí by sa asi zdalo že to nemá niajký dej alebo tak... No to je jedno xD
Prekrásne netuš! Inak... že si sa tou povahou trochu inšpirovala Jacobom? Mne ho to až neskutočne pripomínalo! Tá povaha, kecanie, myšlienky... Proste on xD (I love him!!! Hm... Ten rozbřesk urobil divy xD) No... trištvrtina poviedky bolo úžasná. Originálny nápad, skvelé spracovanie atď. Chápeš xD Mne sa tie myšlienky o tom ako to predstieral hrozne páčili...
Iba na konci ako stretol toho Naruta, neviem veru. Niežeby to bolo zlé ale akosi mi to tam nesedelo. Možno mi to prišlo trochu... umelé? Vieš... také happyend za každú cenu. Hmm... akoby si sa do tej poviedky snažila natlačiť viac, ako bolo treba. NApríklad to na konci- o tých snoch a tak. Ale to je moj osobný názor
Je to krásne a basta!
Real Sasuke (ja som to hovorila vždy xD)
jsem unešená! vážně mě to úplně vtáhlo do děje! ohromují mě takovýhle povídky, kde je hlavní postava neznámá...bylo to vážně úžasně takový...zasněný
tenhle styl psaní se mi vážně mocinky líbí . Jen tak dál 
SUUPER!!!
Protože mě nenapadá nic, co bych poznamenala, přejdeme rovnou k arigatouování xD
a... máš pravdu. Takové povídky jsou nejlepší, protože nejsou z hlavy, ale od srdce.
Mirek93 - tebe jsem u svých povídek snad ještě neviděla, vítej x) a děkuju
Akumakirakei, ten pocit "čekám na něco, ale nepřišlo to" znám. Vlastně, připomněla jsi mi komentář, který jsem svého času u jiné povídky dostala od Ayashiki. Taky na něco čekala... a nepřišlo to.
Věděla jsem, že by "něco mělo přijít." Ale záměrně jsem to nenechala do tohohle cíle dojít. Co bych měla napsat? Že... konečně cítil to, na co čekal? Ne... to by to pak byl celkem zbytečný příběh. Jenom další splněný sen, a ta postava by se jen zařadila do řady těch "shinobi se sny" Tak jsem to nechtěla. Mno, snad chápeš x)
Díky, díky moc.
Kikul-chan, ta druhá povídka přijde. Jednou xD
Cez klamné úsmevy pomáhať ľudom... Předstírat... Taky mi to hodně připomínalo.
A víš co? Mě. Jenže já nebojovala, já psala. A já neměla právo cítit se na konci podvedeně... protože, podváděla jsem jenom sama sebe. Ale nakonec mě to ti "mí Narutové", konožané jako ty, naučili... nebo spíš, ukázali mi cestičku. Cestu k srdci, protože to je tím nejlepším spisovatelem. Díky vám za to.
Děkuju moc, Kikul-chan.
A Alea... tebe jsem tady taky už dlouho neviděla xD Mno, ty ses cítila rozladěně, já nadšeně, když jsem viděla tvé jméno. Děkujů moc! (a za poznámku se omlouvám.)
průměr? Proč? A vůbec, proč to potřebuješ hodnotit? Úplně se vykašlu na kvalitu textu, ty prostě píšeš skvěle, a zaměřím se na myšlenku, na nápad... mě právě tahle celkem fascinuje... a ty tenhle nápad sama sobě ohodnotíš jako průměr... popravdě, cítím se trošičku rozladěně XD ne, promiň, já jsem dneska protivná... mě se ta povídka líbí strašně moc...
Vieš Nettie, ja neviem čo napísať.. Ja niesom človek, ktorý je stvorený na dlhé komenty, chápeš. Tá poviedka.. Čítala som a čítala a nakoniec som si to ani neuvedomila a bola som na konci. Vážne pútavé.. Tá hlavná postava ma zaujala.. Cez klamné úsmevy pomáhať ľuďom a nič pritom necítiť.. Niečo mi to sakra pripomína! Najprv som si myslela, že ho Naruto zmení, že sa z neho stane niečo.. Viac? Asi hej..
A toto letí do mojich obľúbených, pretože nato nemôžem zabudnúť 
Pravá cesta ninjy.. Skvele som sa zamyslela.. ja by som to tu aj písala, lenže potom by to nedávalo vôbec žiadny význam a bol by z toho len dlhý a nezmyselný koment, čo už je vlastne teraz, že?
Naozaj neviem, čo ešte napísať.. K poznámke len dodám, že sa strašne teším na tú jednorázovku, o ktorej si mi zčasti hovorila..
Krásne, Nettie.. Je vidieť, že teba talent nikdy neopustí.
Ako si mi ty raz napísala.. "Jen tak dál, Kikul-chan. Jen tak dál" Tak ja teraz napíšem to isté, len s iným menom..
Len tak ďalej Nettie-chan. Len tak ďalej
Jak jsem četla, pořád jsem jaksi na něco čekala... a čekala. A ono to stále nepřicházelo, ale přišlo úplně něco jiného. A mně už nevadí, že nepřišlo to, co jsem čekala.
Jo, asi je to hodně zmatený, ale neber to špatně. Mě se to líbilo, bylo to takový... "jednoduchý a zároveň složitý".
A k tvé poznámce: Asi před hodinou a půl mě něco napadlo, a já začala psát. Výsledkem je tohle. Takhle většinou vznikají nejlepší povídky. Ty, nad kterými se nedrbeš na hlavě a nezoufáš, ale prostě píšeš a líbí se ti to.
Nemusíš se bát, mně se to líbilo i o trochu víc
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
No mne sa páčila
...hlavne vtedy keď tam vsúpila moja obľubená postava 
...klikám na 5 hviezdičiek. Poviedka sa mi páčila. Bola tajomná, vyskytovali sa tam dobré otázky 
...jednoducho super 
http://147.32.8.168/?q=node/92665http://147.32.8.168/?q=node/92913<a href="http://147.32.8.168/?q=node/93999" title="http://147.32.8.168/?q=node/93999">http://147.32.8.168/?q=node/93999</a>