Ty a tvoje dny

Mám takový dojem, že už tušíš, že vím.
Ano, je to tak. Znám tě, a ačkoli si to stále nechceš připustit, možná lépe, než ty sama. Mohl bych v tobě číst při každém našem občasném setkání, kdy mi přiděluješ mise nebo, když ti já jdu ohlásit její výsledek.
Například vím, že ze srdce nenávidíš pondělky. Snad proto, že následují hnedka po víkendu nebo, že znamenají začátek dalšího pracovního týdne, začátek nespočítaně hodin strávených za stolem, podepisováním listin a rozdělováním misí. A práce není právě tvou oblíbenou činností.
Dávno jsem poznal, jak nesnášíš úterky. Tipoval bych to kvůli tomu, že nastoupí v závěsu po tom otravném pondělí. Nebo proto, že Shizune nemá službu v nemocnici, tráví s tebou každou minutu dne a ty se nemůžeš ani jedenkrát napít? Tentokrát si nejsem úplně jistý, ale jeden z těchto důvodů to určitě bude. Možná oba. Já to zjistím!
Vím, jak nemáš ráda středy. Ohlašují sice, že už máš půlku za sebou, ale také je čas, kdy musíš platit účty. A to tě bytostně obtěžuje. Jak to vím? Jednoduše, často na poště stávám ve frontě za tebou, avšak ty sis mě ještě nikdy nevšimla. Vlastně jsi ani nemohla…
Byl bych schopný dlouze vyprávět, jak moc nesympatické ti jsou čtvrtky. Ne, že bys je přímo nesnášela, ale přinášejí s sebou jednání Konožské rady a tahle zasedání máš zařazená v šuplíčku s nápisem NEPŘÍJEMNÉ. Copak jim nestačí, že vesnice stojí? To se to celé ještě musí projednávat? Musí, to chápeš. Ale proč tak zatraceně často?!
Vím, že pátek je pro tebe cenou útěchy. Máš ho ráda? Ne. Ne, protože v pátek se vždycky vyštění něco navíc a to se ti nelíbí. Ať je to náhradní služba v nemocnici, zapříčiněná nedostatkem lékařů, přesčasy kvůli nadmíře dokumentů nebo Shizunina nekonečně aktivní povaha. Aspoň, že budeš smět dva dny odpočívat…
Nedivím se, že proklínáš soboty, když se ráno vzbudíš s třeštící hlavou a příšernou kocovinou. To jsi zase seděla v baru do noci, vid? Nejspíš jsi chtěla spláchnout tu únavu, stres a zas*anej stereotyp, ale zdá se, že ono to spláchlo tebe. Jaká ironie.
Vím, jak znechuceně se zatváříš v neděli ráno. Nenávidíš neděle. Nejen, že je ti ještě trochu špatně, ale zítra přece bude zase pondělí! Práce, nervování, rozhodování a kdo ví, co ještě. Schází ti osmý den, já vím…
Kráčím ke dveřím, ke tvé kanceláři. Nemůžu s naprostou jistotou říct, co je právě za den, ale vím, že se ti nezamlouvá. Neznám nikoho takového, jako jsi ty. Zřejmě proto mě tak fascinuješ. Dokonce jako jediná znáš mé pravé jméno. Asi ne, že bys chtěla, ale jako Hokage musíš.
Těším se, až se ti znovu zadívám do tváře. Přál bych si, abys udělala to samé, jenže ty to neuděláš, ani nemůžeš, jsem přece ANBU.
A mou tváří je má maska…