Propast

Stála a dívala se dolů do černé nicoty, která se před ní rozprostírala. Vítr mírně foukal a pohrával si s jejími dlouhými hnědými vlasy. Z tmavých očí jí stékaly proudy slz, jež padaly do prázdna. Na tomto podivném místě byla už několik hodin. Stála na okraji hluboké propasti, daleko od jejího domova. Byla tu sama, nikdo nevěděl o tom, co se chystá udělat. Nikdo netušil, že její život vlastně není život. Každý den, ji připadal nekonečný, plný utrpení a bolesti. Už to nemohla vydržet, nedokázala snést tu spoustu zvědavých pohledů, jako by všichni věděli, co se stalo, a co se právě chystá udělat. Stála a pozorovala tu prázdnotu před sebou, která byla přesnou kopií jejího života.
„Proč…proč si mi to udělal…?“vzlykala a vzpomínala na ten den.

… Spěchala na trénink, se svým týmem. Zaspala a proto se ani nestihla nasnídat. Dorazila na obvyklé místo, kde na ni už všichni čekali. I on, ten, kterého tajně nosila ve svém srdci.
„Jdeš pozdě!“
„Omlouvám se sensei… zaspala jsem.“
„No, nevadí, hlavně, že si přišla. Začneme…“

„Tak moc jsem se ti chtěla přiblížit, že jsem nedávala pozor… Chtěla jsem, aby sis mě konečně všimnul…“ slzy jí stékaly po zarudlých tvářích a dopadaly na její černé večerní šaty. Chtěla to skončit, skoncovat se vším, co jí potkalo, ale udělat ten rozhodující krok, bylo tak těžké. Netušila, že se tomu bude její tělo tolik bránit. Stále byla na jednom místě a snažila se přimět své nohy k pohybu.

… „Tak zkusíme boj nablízko!“ zavolal jejich sensei. Všichni tři jen kývli hlavou na znamení souhlasu. Mladý ninja s dlouhými hnědými vlasy, zaujal bojový postoj a čekal, kdo z jeho přátel na něj zaútočí jako první. Ninja v přiléhavé zelené kombinéze se na něj s nadšením vrhnul. Kunoichi, která stála v povzdálí se, jen dívala, jak její láska překonává jejich týmového kolegu. Teď byla řada na ní. Vytáhla jeden z mnoha svitků, které s sebou nosila, rozbalila ho a ihned po soupeři hodila několik kunaiů. Jen tak, tak se jim vyhnul, pak jí ale její útok oplatil. Jejich boj trval několik hodin, aba byli vysílení, ale ani jeden to nechtěl vzdát. Každý ale z jiného důvodu. On chtěl za každou cenu vyhrát a ona mu chtěla dokázat, že je stejně dobrá jako on, že ho dokáže překonat. Na chvíli se zamyslela a to byla chyba, které on využil, jeden z kunaiů, které na ní poslal, se jí zabodl do ramene. Vykřikla bolestí a zabraň, okamžitě vytáhla, v zápětí se její bílé triko začalo zbarvovat do ruda. Upadla na zem, nečekala, že by jí pomohl, ale on přiběhl a pomohl jí vstát, a pak jí zavedl do nemocnice. Když ji pustili domů, čekal na ni.
„Včera si byla opravdu dobrá…“řekl.
„Nešla by si se mnou dneska na večeři?“ zeptal se jí. Nevěřícně na něj hleděla, nečekala to od něj, myslela si, že je pro něj teď jen nicka, co se nechá snadno porazit. Po chvíli se ale vzpamatovala a kývla mu na souhlas.
„Vyzvednu tě v osm…“ s těmi slovy odešel.

„Byla jsem tak šťastná, když si mě pozval…“vzlykala a po líčkách jí stekl další pramen slz.
„Proč si to udělal…“ dál plakala. Tak moc chtěla, aby to skončilo jinak, ale jí nikdy nic nevycházelo, jak chtěla.
„Možná je to můj osud…“zašeptala do větru.

… Ten večer chtěla být krásná, tak své typické drdůlky rozpustila a vlasy si natočila. Oblékla si dlouhé černé šaty a nazula černé páskové boty. Doufala, že se mu bude líbit. Už bylo osm hodin, ale zvonek u dveří stále mlčel.
„Asi ho něco zdrželo…“ přemýšlela. Jenže uběhlo půl hodiny a po ní další, tak se rozhodla, za ním zajít. Vyšla ven a zamířila k jeho domu. Byla už tma a ulice byly málo osvětlené, ale i tak bylo vidět do některých postranních uliček. Byla jen několik metrů od svého domu, když zaslechla čísi hlasy.
„Ne tady nás může někdo vidět…“ ten hlas jí připadal povědomí. Snažila si toho nevšímat, a jít dál, ale pak uslyšela někoho dalšího…
„Tak pudem ke mně…tam nás nikdo rušit nebude…“
Ten hlas, to byl… to není možný…“ řekla si pro sebe. Věděla, že to nemá dělat, ale zvědavost jí nedala a šla se podívat. To co uviděla, jí vyrazilo dech. V jedné z uliček stál ten, který jí pozval na rande, ten, o kterém si myslela, že je čestný, ale nebyl sám, v jeho ojetí byla nějaká dívka. Stála ve stínu, takže jí neviděla do obličeje. Pak ale měsíc vykoukl zpoza mraků a ozářil její tvář a světlé modré oči. Dlouhé blonďaté vlasy se ovíjely kolem štíhlého krku, stejně tak, jako Nejiho ruce kolem jejího pasu. Nemohla tomu uvěřit, jak ji mohl v jeden den pozvat na schůzku a ještě toho večera jí podvést s jinou. Rychle se otočila a utíkala pryč. Běžela co nejdál od něj, snažila se utéct před bolestí, kterou jí způsobil. Do očí se jí hrnuly slzy, už je nedokázala dál potlačovat a tak je nechala volně téct po tvářích. Nechtěla už takhle dál žít, utíkala na jediné místo, které jí mohlo v tuhle chvíli pomoci…

Měsíc se stále schovával za tmavými beránky a vítr mírně vál. Nevěděla, jak dlouho tu už stojí a bylo jí to jedno. Právě se rozhodla, že je čas všechno skončit. Pomalu zvedla nohu ze země a zavřela oči, snad doufala, že to tak bude lehčí, pak udělala krok, její chodidlo ale nenašlo pevnou půdu a propadlo se do temné hlubiny. Najednou padala, ale jí se to zdálo jako let, jako let, který jí přinese mír, který jí zbaví bolesti. Černá nicota ji pomalu celou pohlcovala, najednou tomu byl ale konec, dopadla na kamenitou zem. Z úst jí vytékal pramínek karmínové krve, a její tělo bezvládně leželo, ale ona byla šťastná, konečně našla vytoužený klid…