Žánr
Sasuke Uchiha, můj nejlepší přítel a můj největší rival.
Sasuke, vzpomínáš, jak jsme si hráli, když jsme byli malí?
Já ano, moc dobře si pamatuju ten den, kdy jsem brečel před akademií, bylo mi...šest let? Ty si šel okolo a taky ses netvářil dvakrát vesele. Koukl ses na mě, já na tebe a najednou se tvůj výraz změnil.
Zastavil ses. Přestal jsem brečet a zvedl se z houpačky.
Chytils mě za ruku a už sis to se mnou pelášil na hřiště. Smáli jsme se, věděli jsme, že od teď jsme přátelé, že nás dva nic nerozdělí.
Příběh stydlivého Itachiho
,,Takže... Pokud tomu dobře rozumím, ty už jsi ztratil naději?'' Pokrčil rameny.
,,Je tolik lepších, kteří dokáží to, co já ne. Proč bojovat, když budu zabit?''
,,To jsi ale předtím neříkal.''
,,Já vím...'' Sklopil hlavu. Otcova slova vůči němu mu připomínala, jakou hanbu na sobě nese.
,,Cožpak je ninja od toho aby se vzdával?'' zeptal se otec. Kakashi se odhodlal mu pohlédnout do očí. Setkal se s tvrdým, odhodlaným pohledem a po zádech mu přejel mráz. Znovu sklopil hlavu.
„Už prostě dál nebudu snážet tvoje žárlivé poznámky! Jsem s Haru a Kurenai proto, že tam je klid! Je to někdo, kdo mi projeví uznání! Někdo, kdo po mě pořád něco nechce! Někdo, s kým můžu být sám sebou! My dva… byla to chyba… nehodíme se k sobě.“
[center]Ležala na streche. Tmavé vlasy vytvorili akúsi zvláštnu korunu nad jej hlavou keď sa zronene pozerala na slnko. Odvšadiaľ sa niesol smiech detí. Len ona tam ležala a prosila o smrť.
„Milujem ťa. Prosím skús to pochopiť! Ja nemôžem prežiť keď odídeš!“
prosila ho, dlho.
Celé dni predtým ako odišiel.
Ale neposlúchol.
A kedy ju vlastne poslúchol?
Bola pre neho vlastne naozaj taká dôležitá ako hovoril?
Nemohla znamenať celý svet.
Nebol by ju opustil. Rozhodne nie.
[b]„Musím. Aby sme boli všetci v bezpečí.
Po dlouhé době sem přidávám nějaké moje dílko. Vím je to strašně krátké, ale poslední dobou mám strašné deprese (asi z toho počasí) tak sem se musela trochu vypsat. Jinak, něco podobného se mi stalo a myslím že nejsem jediná, ten pocit zná snad každý, kdo aspoň jednou miloval...
***
Koukala jsem do jeho krásných očí a jediná myšlenka byla:
„Proč? “ zeptala sem se ho a opřela hlavu o velkou cihlovou zeď. Nechápavě se na mě podival, vždy mu podlehnu...
Víš, když jsem tě poznala, byla jsi malá zakřiknutá holčička, která se neuměla bránit. Všichni si tě dobírali, posmívali se ti a nejednou tě taky uhodili. Ale ty jsi vždycky mlčela, do očí se ti nahrnuly slzy a pak jsi utekla pryč. Nikdy jsi nedokázala prosadit svůj názor, ostatní tě pokaždé zatlačili do kouta. Byla jsi taková myška stojící opodál a pozorující okolní dění. Chtěla ses sice přidat k ostatním dětem a hrát si s nimi, bavit se, ale ony tě mezi sebe nikdy nepřijaly. Byla jsi pořád sama, bez přátel...
Její oči nesnesitelně slzely. Nebylo to tím, že by byla smutná, nebo že by se jí chtělo plakat. Mohlo za to to prokleté světlo, které jí svítilo přímo do obličeje. Snažila se odvrátit hlavu, ale nemohla. Přes její čelo a krk byly upevněny kožené řemeny stejně tak, jako tomu bylo všude jinde po jejím těle. Vzlykla… tentokrát strachem.
Chci utéct. Někam se schovat, do té nejhlubší díry, kde by mě nikdo nenašel. Skrýt se tam před vším – před světem, přede těmi ostatními, před sebou samou. Chci se schovat před svými problémy, které se bojím řešit a před svými sliby, které jsem nestihla - ne, vlastně nechtěla splnit. Ale ten svět okolo – ten si mě vždycky přivolá zpátky. Je mu jedno, co dělám, je mu jedno, že se bojím. I když se snažím problémům vyhýbat, vždy si mě znovu najdou. Co mám dělat? CO MÁM DĚLAT?
Seděl jsem v tom špinavém motelu v jedné z těch malých vesnic, kam se lidé chodili bavit. Už byla tma a můj pokoj, ve kterém jsem v ten den přespával, ozařovalo jen svetlo měsíce a malý kruh slabého světla z mé lampy.
Kolem mě už leželo pár dopitých flašek saké, které jsem si odpoledne ve městě koupil. Zrovna jsem měl otevřenou čtvrtou, která byla stejně už dopitá.
Pořádně jsem si zavdal doušku toho báječného pití a stisknul jsem tužku. Držel jsem ji v ruce nečinně už pár minut aniž by se její hrot dotknul papíru.
Ano. Jsem vinen. Nenáviděl jsem svého nejlepšího přítele. Chtěl... Jsem ho zabít. A zabil jsem ho. Každou noc vidím jeho překvapený obličej. Ty modré oči, které se na mě dívaly, když jsem ho zabil. Nejspíš to nečekal. Pořád si myslel, že se vrátím s ním zpět domů. Občas přemýšlel jako malé dítě. Malé, ale moudré. Proč jsem ho jenom musel zabít?
Bylo to ráno jako každé jiné. Otevřel jsem pravé oko a pokusil se o něco jako úsměv. Jeden důležitý člověk mi totiž kdysi řekl, že když začnete den s úsměvem, nemůže se vám nic zlého stát. Ach, senseii, kdyby to tak doopravdy fungovalo...
Skulil jsem se z postele, dopadl na ruce a pro zahřátí udělal pár kliků. Bez trošky pohybu a studené sprchy se prostě pořádně neprobudím. Různé rituály jsou součástí života každého člověka; já ty své nezměnil už pěkných pár let.
[center]Proč? Vždyť jsem ji miloval,
sice jsem si to uvědomil pozdě,
ale byli jsme spolu.
Proč? Proč to tak muselo dopadnout.
Konečně jsem se odhodlala a řekla mu to.
Proč to takhle muselo skončit?
Byl jsem slepě zamilovaný do jiné dívky.
Nikdy jsem si neuvědomil, že
ona je pro mě ta pravá. Až teď.
Měla jsem mu to říct dřív. Měla jsem být
silnější.Nemuselo to tak dopadnout.
Mohla jsem tomu ještě zabránit.
Měl jsem se ovládat. Teď je na všechno pozdě.
Všechno jsem zkazil. Nedokázal jsem si splnit
Asi... Asi trochu cítím zášť. Asi cítím ohromnou nespravedlnost. A nejspíš cítím... Všechno naráz. Někdy mi příjde, jako kdybych byla nějakou křižovatkou pocitů. Víte, nejdřív všechny dorazí ke mě - radost, smích, smutek i pláč - a až ode mě se všechny rozdělej k těm správnejm lidem. Prostě cítím všechno najednou a když se mi chce brečet, mám strašnou touhu se bláznivě rozesmát. Nevím, je to zvláštní. Jako kdybych neměla dost ostatních starostí... A přitom, od toho dne už uběhlo celkem dost času. Už to bude takovejch deset let?
,,Sakuro, počkej na mne!" zamával blonďatý chlapec a běžel za utíkající dívkou.
,,Jen jestli mě chytíš, Naruto!" křikla Sakura vesele nazpátek.
Naruto přidal do kroku, dlouhý rudý plášť vlál za ním do chvíle, než kunoichy dostihl a jemně ztrhl k zemi. Oba dopadli do měkké trávy a hlasitě se rozesmáli.
,,Mám tě. A cena pro vítěze?" zapřel se Naruto na ruce vedle Sakuřiny hlavy s šibalským výrazem ve tváři.
Každá špetka energie, která prochází tebou, vším co je okolo tebe. Jsou to jenom slova, je to víc než pocit. Podívej…
Energie. Jak ji vnímáš? Jako proud něčeho, co existuje? Jako proud něčeho, co oči nikdy, nikdy nespatřily? Jak ji vnímáš? Kdyby zářila tisícem malých světel, jako cedule podniků, barů, kdyby zářila třpytem milionu motýlích křídel, kteří se proletěli pod zázračným práškem víly Zvoněnky, kdyby byla… Vším. Energií. Tou energií… Vnímáš ji tak? Jako světla. Statisíce světel seslaných z oblohy. Jako sílu.
"Odjela Gaaro, už se Ti nikdy nevrátí.. promiň.. je mi to líto.. "
"Cože..? k-kam..? a k-kdo..? " *Gaara má slzy v očích.. asi tuší..*
*Tori mu předává smutně dopis* "Přečti si to.. dala mi to ona.. nemohla se s Tebou už rozloučit.. všechno bylo tak narychlo.."
"Ale.. „ *Gaara mlčí a nechápavě, ale se slzami v očích kouká na dopis, na kterém stojí „Pro osobu, co mi změnila život..“ * „Děkuju.. "
"V klidu si to přečti.. a hlavně zachovej klid, prosím.. "*Tori odchází..*
Tvoje slova mě tenkrát bolela. Proč jsi byla tak krutá? Vždycky jsem myslel, že jsi tak milá, hodná, tichá... Asi jsem se mýlil. Ta slova mi dodnes zní hlavou, jsou vypálena v mém srdci a studí jako led.
„Nenáviď mě a já tě budu milovat. Miluj mě a já tě budu nenávidět. Budeme jako noc a den, oheň a voda, teplo a zima, světlo a tma. Nikdy se nesejdeme. To si pamatuj.“
Naruto tiše hleděl do dáli. Směrem, kterým po souboji zmizel Sasuke. Nevím, po kolikáté spolu bojovali. Nevím, po kolikáté Naruto prohrál. Nevím, po kolikáté nás Sasuke odbyl.
„Nechci se vrátit… nemám kam. Nemám ani přátele ani rodinu. Nemám nikoho, kdo by na mě čekal. Mám jen jeden jediný úkol a cíl.“
„Kuso…“ zašeptal Naruto, klesl na kolena a udeřil pěstí do země. „Kuso, kuso, kuso, kuso…“
Každé slovo doprovodil úderem. A pak jen tlačil svou pěst proti zemi. Tiše si rozdíral ruku do krve. V obličeji bezmocný výraz.
Bylo temná noc...noc kdy jen měsíc ozařuje lidem jejich cesty. Pršelo....Byl to ten déšť ve kterém se odrážely lidské slzy....Ano pršelo protože jedna dívka právě plakala. Proč vlastně plakala? Vždy je to ten samí důvod...kvůli němu..klukovi kterého milovala ale on si všímal vždy jen její nejlepší kamarádky...Přesto svou kamarádku neobviňovala...nemohla za to že ji miloval a ona jeho ne..Ona milovala někoho jiného...každý má právo na štěstí, tak proč ne ona?
