Naděje

Seděl jsem v tom špinavém motelu v jedné z těch malých vesnic, kam se lidé chodili bavit. Už byla tma a můj pokoj, ve kterém jsem v ten den přespával, ozařovalo jen svetlo měsíce a malý kruh slabého světla z mé lampy.
Kolem mě už leželo pár dopitých flašek saké, které jsem si odpoledne ve městě koupil. Zrovna jsem měl otevřenou čtvrtou, která byla stejně už dopitá.
Pořádně jsem si zavdal doušku toho báječného pití a stisknul jsem tužku. Držel jsem ji v ruce nečinně už pár minut aniž by se její hrot dotknul papíru.
Myšlenky se mi v hlavě nevyrovnaně převalovaly. Nebylo to z opilosti, byl jsem přece chlap, který něco vydrží. Chtěl jsem najít nějaká slova, která bych mohl vepsat do své nové knihy, aniž bych se za ně musel potom styděť. Chtěl jsem, ne, přál jsem si, aby se nad nimi alespoň někdo zamyslel. Aby daly někomu víc než jen pocit přečtené věty. Přál jsem si, aby si z nich kdokoliv něco vzal, třeba ponaučení nebo nějaký závan emocí. To všechno jsem si přál.
Konečně jsem na ten papír načmáral svým ne příliš úhledným písmem jedno slovo.
Slovo, které říkalo tolik, ale přesto vlastně nic.

Moje přemýšlení nabralo nových obrátek. Co to vlastně je naděje?
Každý z nás v ní věří, každý ví, že existuje, ale jakou má podobu.?
Není to snad jen výplod lidské fantazie, který dopomáhá lidem věřit ve věci, které se nikdy nemohou splnit?

Podepřel jsem si hlavou rukou a znovu se napil saké. Vzpomněl jsem si na Naruta a Tsunade, dva jediné milovaní lidé, kteří mi ještě zůstali.
Jsou snad oni moje naděje?
Nebo je to má vesnici? Nebo je mou nadějí snad víra? A může vůbec víra být nadějí?
Mám spousty otázek, které bych chtěl dokázat zodpovědět, ale mám pocit, že čím víc se tím zabývám, tím víc mě pohlcují nesmysly.
O čem měla vlastně být má nová kniha? Sedl jsem si s tužkou a papírem a chtěl něco napsat. Doufal jsem, že mě to napadne během toho popíjení, ale moje nápady vypadaly všechny tak směšně.
Nedokázal jsem formulovat myšlenku, kterou jsem chtěl a pořád mi vrtalou hlavou co mám o té naději vlastně napsat.
Že umírá poslední? Nebo, že je vždycky s námi ať jdeme kamkoliv? Nebo snad, že je to jediná věc, kterou si jsem jistí i když vlastně hmotně neexistuje?
Jsem přesvědčen, že naděje pro každého z nás znamená něco jiného.
V ten moment mě to napadlo. Konenčně mi došlo o čem přesně by měla psát má nová kniha.