Když smrt není na konci

Asi... Asi trochu cítím zášť. Asi cítím ohromnou nespravedlnost. A nejspíš cítím... Všechno naráz. Někdy mi příjde, jako kdybych byla nějakou křižovatkou pocitů. Víte, nejdřív všechny dorazí ke mě - radost, smích, smutek i pláč - a až ode mě se všechny rozdělej k těm správnejm lidem. Prostě cítím všechno najednou a když se mi chce brečet, mám strašnou touhu se bláznivě rozesmát. Nevím, je to zvláštní. Jako kdybych neměla dost ostatních starostí... A přitom, od toho dne už uběhlo celkem dost času. Už to bude takovejch deset let? Jo, deset let. Třetího března to bylo, na chlup přesně. Ještě mám pořád před očima kalendář, kterýmu sem tehdy ráno u kafe odtrhávala list. Třetího března jsem zemřela. To si přece musím pamatovat.
Ten den začal jako každý jiný. Ráno v šest třísknout s budíkem, v sedm vylézt z postele, nasnídat se, vysvětlovat zvonícím kolegům, že jste opět zaspali, tak ať ještě chvilku počkají a pak spěchat do práce... Práce a kolegové... To mi chybí snad nejvíc. Všichni jsme se kamarádili už od Akademie a pak, v podstatě shodou náhod jsme zkončili ve stejné práci - Vojenská policie. Lepší povolání jsme si nemohli vybrat. Skvělá parta lidí, nikdy žádná nuda, dobrý plat... Pracovali jsme v čtyřčlenném týmu - já, Anko, Tsume a Iruka. Všechny tři jsem měla... a vlastně ještě pořád mám moc ráda. Mitarashi Anko byla moje nejlepší kamarádka. Byla jediná, kdo mohl říct, že mě opravdu znal. Vždycky jsme se spolu strašně nasmály a Tsume s Irukou nám často vyčítali, že si z práce děláme legraci. Na ty dva taky ráda vzpomínám... Tsume Inuzuka byla taková naše velká máma. Pomohla, poradila, rozesmála a navíc měla úžasnýho psa, kterej nám často ve vyšetřováních pomáhal. A Iruka? Jediný chlap v týmu... Často to s náma neměl lehký. Považoval za svoji povinnost nás chránit, ikdyž jsme se většinou ubránily samy. Bylo hezké vědět, že máte někoho, kdo za vámi stojí a udělá cokoliv, aby se vám nic nestalo...
Zrovna třetího března jsme měli takovej jednoduchej případ...
Víte, tehdy jsem se na svět dívala trochu jinak. Všechno jsem brala se strašnou nadsázkou a říkala jsem si: No co, však to nějak dopadne. Jo, byla to asi moje nejčastější myšlenka. A za každou takovouhle myšlenku mám chuť dát si facku. Je pravda, že když se člověk o něco stará až příliš, je to špatný - a k smíchu, jak si pamatuju některý takový známý - ale když se člověk úplně vykašle na svůj život, nemá cíl, ke kterýmu by tvrdě šel - nic horšího snad není. Ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Byla jsem živá, relativně zdravá - žádný člověk není zdravý stoprocentně, a... Dá se říct, že jsem byla šťastná. Vlastně jsem byla moc šťastná. Bylo to nejšťastnější období mýho života. Totiž... Přesně den předtím jsem... Víte. Já a Iruka... Já...
Omlouvám se. Pořád to pro mě není nejlehčí, takhle vzpomínat. Ale... Musím se nadechnout a pokračovat.
Začali jsme spolu přesně den předtím chodit. Nemůžu skrývat, že se mi to malý štěně - přece jenom byl o měsíc mladší než já - líbilo už od začátku. Byla jsem strašně ráda. Ale když se ten jednoduchej případ strašně zvrtl a ti grázlové začali útočit, aby mohli utéct... Letěl kunai a letěl, rovnou dráhou, přímou, do jeho, Irukových, zad. A já, já blbá... nebo naopak chytrá?... Já tomu kunai nabídla sama sebe. I v tuhle chvíli jsem si říkala: "No co, však to nějak dopadne." A dopadlo... Ten kunai se mi prostě zapíchnul do hrudníku. Pak se toho seběhlo nějak strašně moc naráz. Chlápek, co hodil ten osudnej kunai se zastavil a koukal na mě jak na blázna. Kuromaru, Tsumin pes, si všimnul jako první, že jsem zraněná. Přiběhnul ke mě, zatímco Tsume se postarala o toho grázla. Klesla jsem na kolena, motala se mi hlava a kdyby mi Kuromaru nezačal lízat obličej, asi bych omdlela. Opřela jsem se rukama o zem a chtěla vstát, ale někdo mě přidržel u země.
"Co to...? Ty jsi zraněná! Nehýbej se a zůstaň sedět, doběhnu pro pomoc!" zařvala mi do ucha Anko a já, navzdory té strašné bolesti na hrudi, jsem ji okřikla, že jestli nepřestane, tak ohluchnu. Přestávala jsem vidět... Teda já viděla pořád, ale všechno bylo černé. Cítila jsem něčí ruce kolem ramen.
"Cos to sakra udělala?!" ozval se naštvaný hlas Iruky.
"Zachránila ti život, blbečku," zašeptala jsem. Začala mi být strašná zima. Iruka mě objal.
"Ale ohrozila jsi sebe!" pošeptal mi do ucha a začal mnou konejšivě houpat.
Ohrozila jsem sama sebe... No, myslím, že to tak jednoduchý není, to jsem věděla i tehdy. Já se neohrozila. Já se nechala zabít. A mezi tím je strašně velkej rozdíl - ti, co se jenom ohrozí, ti se smějou dál.
Pohladil mě po vlasech. Přitiskl mě k sobě. Stiskl mi dlaň. Dal mi pusu na čelo a... Brečel. Jeho slzy mi stýkaly na tvář... A já... Já tam jenom tak ležela, dýchala pořád míň a myšlenkama jsem byla jenom u jedný věci: "Jak to teda dopadne?" Chtěla jsem to vědět, ale bála jsem se toho. Čekala jsem, že mi všichni nějak pomůžou, že donesou zázračnej lék, kterej mě zachrání. Ale jasně, že žádnej takovej už neexistoval. Jediný, na co ještě nebylo pozdě, bylo to, co jsem si nedokázala odpustit...
"Měj krásnej život," usmála jsem se na Iruku. Moje ruka pustila tu jeho... Ne, že bych chtěla. Ale... Stalo se. Jó, prostě se stalo. Prostě jsem si umřela. Prostě...
Je to strašněj kýč. Ale on je vůbec kýč, když někdo zemře. Pořád je to stejný - slzy, stesk, lítost... Možná i usmíření. Tak mi ho odpusťe. Ale stejně, možná v tom kýči je troška záhady. Nikdo totiž nevěděl, co bude pak.
Byla jsem členkou konožský policie a tak jsem po svý smrti získala jednu malou - docela malou - výsadu. Nechali moje jméno vyrýt do toho velkýho špičatýho kamene. Jako hrdinku padlou v boji.
Ale teď... teď jsem začala další boj. Boj proti zapomnění. Jenže... Jak ho můžu vyhrát? Čím můžu bojovat? Každej tenhle boj začne a ani o tom neví. A proto se nesnaží vyhrát a to je dobře. Když si byl špatným přítelem, má cenu na tebe dlouho vzpomínat? Jestli jsi pomáhal svým přátelům, pak věř, že na tebe nezapomenou... Ptám se sama sebe, jaký jsem byla člověk? Vzpomene si někdo? Bude tu někdo, kdo občas příjde? Přinese mi někdo květiny? To ukáže jenom čas...
A čas ukázal... Iruka je u mě pořád. Vypráví mi dlouhý hodiny, co všechno dělali a co všechno zažili za ten den... Poslouchám ho moc ráda. Chtěla bych ho obejmout, říct mu: "Miluju tě!" a už ho nikdy nezpustit z očí, ale... Co zmůže jméno na kameni? Nic. Nemůžu se ho ani dotknout, setřít mu slzy, když pláče, ani mu říct ať si to nevyčítá... Nesnáším bezmoc! Jediné co můžu, je doufat, že ví, že jsem tady pro něj... A taky pro Anko! Ta je tady často... Povídá mi většinou to samý, co Iruka, ale mě to nevadí... Vždycky jsem ráda poslouchala lidi. Je mi strašně líto, že si Anko nenašla někoho místo mě. Někoho, kdo ji vyslechne, když bude potřebovat, někoho, kdo ji podrží. Vím, že se na venek chová jako silná osobnost, ale je to jenom člověk... Na druhou stranu... Jsem ráda, že nemá žádnou kamarádku. Je to hnusný, vím. Jenže dává mi to pocit, že jsem na světě nebyla zbytečná. Že byl někdo kdo mě potřeboval.