Příběh stydlivého Itachiho

Příběh stydlivého Itachiho

Byl to den jako každý jiný. Itachi ráno v sedm vstal, dal si rozcvičku (lehy, sedy, dřepy, činky...no radost pohledět) a zamířil do kuchyně udělat si snídani. Tam už od pěti stepoval Kisame a jako každé ráno, smažil si rybí prsty. Opodál vysedávali Deidara se Sasorim, kterým ke snídani stačilo pár corn flakesů, no hlavně aby co nejdřív začali probírat své milované umění. Když tedy z této části kuchyně nezačaly létat bomby a jedovaté šipky, mohl si Itachi udělat v klidu svoje oblíbené palačinky s tvarohem a marmeládou.
Ostatně, každý mu vždy záviděl. A to nemluvím o jeho sharinganu a ohnivých technikách, nýbrž o jeho nepřekonatelných dovednostech ve vaření. Snad to bylo výchovou (kaa-san vařila příšerně, ale jak si Itachi poznamenal ve svém deníku, o to více důvodů bylo ji zabít), nebo až těžký život psance ho naučil základním dovednostem jako právě vaření, ale také uklízení, zametání, praní a žehlení. Nemůže se přeci snížit na úroveň svého bratra, kterému už dávno není pět let, ale stále si nedokáže vyprat ani vlastní ponožky.
Jak se tak usadil ke svému mistrovskému palačinkovému dílu, Deidara mohl jen slintat a přihlížet, jak celá ta umělecká mňamka mizí v hlubinách Itachiho žaludku. Kisame taky upustil od svých prstů a zamilovaně hleděl na čím dál tím prázdnější talíř. Dokonce i sám lídr nelegální organizace Akatsuki, Pein-sama, se občas přistihnul, že na Itachiho závistivě zírá, když si vaří oběd, páč to je panečku podívaná. Losos na sto způsobů, kuře ala šéfova specialitka, těstoviny se vším co zbylo ze včerejší večeře...mňam.
„Itachi-senpai?“ vysoukal ze sebe stále slintající Deidara.
„Hn.“
„Už jsem vám někdy řekl jak jste úžasný, skvělý, nepřekonatelný a...úžasný jsem řikal?“
„Hn.“
„Já jen že...byste třeba...mohl někdy...jako...uvařit, jako pro všechny?“
A to Itachimu zaskočilo. Ale on je přeci Uchiha Itachi, takže pokud si myslíte, že začal kuckat a prskat na všechny strany, tak to se mýlíte. S ledovým klidem sousto pořádně spolknul a obrátil svůj sharingan ke zděšenému Deidarovi.
„To jako né, že bysme se chtěli ulejvat nebo tak, heh hehe, ale když jste takový génius a tak...“ upřesnil Deidara.
Itachi nad tím jen pokrčil rameny (imaginárně samozřejmě, Uchihové rameny nepokrčují) a s jeho patentovaným „Hn.“ do sebe šoupnul poslední palačinku a odkráčel si to směrem k posilovně.
„Tak to vidíte, senpai,“ slzel Deidara do klína mistru Sasorimu.
„Já ti to říkal, že to neprojde,“ usmíval se spokojeně Sasori.
Deidara se vysmrkal (zkuste hádat do čeho), zalovil cosi ve své kapse a za chvíli podával Sasorimu sto doláčů. To už tu ale byl jako na koni Kakuzu, který, jak jinak, drží přísný dohled nad veškerými finančními transfery.
„Co to vidí moje bystré oči,“ pokusil se Kakuzu o vtip. „Že by sázka?“
„Přesně tak,“ usmíval se stále Sasori, zatímco Deidara se dal zase do breku.
„Oh rybí bože! Snad ses Deidaro nevsadil, že ti Itachi uvaří! Ten by neuvařil ani vlastní matce,“ bavil se Kisame.
„Ale tak to vůbec není, Kisame-senpai, my se vsadili o to, že dokážu Itachi-senpaie uvést do rozpaků,“ vysmrkal se zase Deidara, načež toho měl Sasori už dost, mrsknul s ním o stěnu a vrazil mu svůj plášť se slovy: A opovaž se ho prát s barevným prádlem. Deidara poslušně čapnul černočervený plášť a zamířil k prádelně.
„Jo ták. No to je ovšem velice zajímavé,“ zapřemýšlel (nebo se alespoň pokusil) Kisame.
„Pche, nemožný,“ odmávnul to kosou Hidan. „To prkno se ani neusměje, natož aby se snad červenalo. To měl Dejdy prohraný předem.“
V tu chvíli se z temného kouta místnosti rozezněl nelibý smích. „Máš pravdu, Hidane. Uchihové neznají emoce.“
„M...m...Madara-sama!“ vyprsknul pomerančový džus Hidan.
„Hn. Rozpaky, stud, nebo snad nedej Jashin láska, to nemají Uchihové ve slovníku,“ řekl hrdě Madara. „Teda snad až na jednoho, ale ten se hold nevyvedl,“ mávnul rukou znechuceně a z peněženky na ukázku vytasil fotku Sasukeho (jako každý správný děda, má v peněžence fotky svých vnoučat až po pra-pra-pra-pra-pra vnoučata).
„Tfuj, hipík jeden! Zrádce vlastní krve! Přidat se k Orochimarovi, no fuj, však Jashin ho ztrestá!“ pronesl rázně Hidan.
„Hn. Každopádně Sasori blahopřeji. Tak lehce získaná stovka, to by se mi taky líbilo.“
To už se vrátil Deidara s vypraným a vyžehlených pláštěm a s úsměvem k velkému šéfovi přicupital. „Tak já se s váma taky vsadím,“ rozzářila se mu očíčka.
Madara se plesknul přes čelo (v duchu, jak jinak) a na tváři vykouzlil jeden ukázkový zlomyslný Uchiha úšklebek. „Tak platí. Ale o tisícovku, ať se taky jednou poměju.“
Deidara stále zářil jako vánoční stromeček a radostně přikývl. „Platí, Madara-senpai!“

Byl to den jako každý jiný. Itachi ráno vstal a dal si rozcvičku. Přišel do kuchyně, kde již všichni vysedávali u stolu. Jakmile vešel, zůstali jim pusy dole. Itachi nad tím jen mávnul rukou a šel si udělat palačinky, ostatně jak je jeho zvykem. Ten šťouravý pocit, že ho někdo pozoruje, ale nepřestával. Otočil se tedy ke stolu, kde na něj stále zíral celý Akatsuki mužský spolek (Konan má své noviny a navíc musí uklízet). Tedy až na jednoho blonďatého šibala. Ten si to k němu nakráčel a pošťouchnul ho do ramene.
„Ale no ták, Itachi-senpai, nestyďte se tak a něco nám uvařte,“ žadonil hláskem alá Paris Hilton.
Itachi nejdříve přemýšlel, proč by se jako ON měl stydět. Nakonec naznal, že Deidara si do něj rejpá. Škoda že ho nemůže zabít, porušil by tak pracovní smlouvu. A než se nechat od takové barbínky urážet, to radši tu snídani udělá. A tak chňapnul extra velkou pánvičku od tefalu s termo kroužkem uprostřed, katonem zapálil pod pecí, jednou zdařilou větrnou technikou zamíchal vše potřebné a za tři minuty bylo prostřeno, každý s pěti palačinkami na talíři. Za tu dobu se v místnosti nepohnulo ani zrnko prachu.
Když už hrozilo, že velký Uchiha Madara začne slintat, hrdě zavřel svoji pusinečku a raději na svého rodinného příbuzného vykulil mangekyo sharingan. „Tý jo...,“ zmohl se ale pouze na tohle.
„Téda Itachi ty seš borec!“ chválil si tu baštu Hidan, který jako známý hamoun neztrácel čas a už pomalu dojídal poslední palačinku.
„Fákt mňamka!“ zhodnotil i Kisame.
„Hm, k nezaplacení,“ utrousil s plnou pusou Kakuzu.
„Hotové umění,“ pochválil mu to i Sasori.
Itachi se tvářil jako obvykle – naprosto mě to nezajímá, aneb prostě to snězte a už neotravujte. Ale to byl zase zpátky ten nepříjemný pocit pozorování. A vskutku, zírala na něj zase celá místnost.
„Nebuď v rozpacích, Ita-chan, vždyť jsme tě jenom pochválili,“ zadržoval smích Deidara.
V tu ránu se dala celá místnost do hysterického smíchu. Řechtali se dobrou půl hodinku, během které okolo sebe Hidan máchal kosou, z Kakuza padali drobáky a Madarův sharingan se smíchy točil jako turbíny v atomovce.
Zatímco se všichni královsky bavili, Uchiha Itachi zuřil. Nedal to na sobě samozřejmě znát, ale přísahal, že pokud se nepřestanou chechtat do pěti minut, riskne další návštěvy u svého psycho očního lékaře a všechny zabije rovnou 90 hodinami ve svém Tsukoyumi. Uchiha Itachi není troškař a už vůbec není z levného kraje. Zachoval ale co nejvíce klidu. „Co je tu k smíchu,“ řekl pomalu a téměř stejně nezaujatě jako vždy.
To už i Madara pocítil, že Itachiho čakra nemá vůbec přátelské úmysly. „Ale...nic, Itachi. To jen tady Kisame vyprávěl jeden vtip o korálových útesech, viď Kisame?“
„Huh? Jo ták. No jasně, je to vážně žunda!“ pochopil pro jednou Kisame.
Itachi ale není génius pro nic za nic. „Tak mi ho taky povězte, ať se můžu taky zasmát,“ než jako výzva to spíše znělo jako výhružka.
„Hůůůů to už je hodin, musím jít nakrmit Lolitku a Bertíka, nebo budou bříškama nahoru! To bych jaktěživ nepřežil!“ předvedl Kisame herecký výkon hodný Brada Pitta a rychlostí světla bych pryč.
„My už taky půjdeme,“ řekli svorně ostatní a Itachi nestačil ani mrknout a byli ti tam.

„Jashinééééé, bolí mě břicho,“ smál se pořád Hidan.
„Hehe, Madara-sama, tak to vypadá, že dlužíte Deidarovi tisícovku,“ ušklíbnul se Kisame.
To Madaru přešel smích. Nu což, zabít ho nemůže, ale takhle strhnout to Itachimu z platu, to může. Vytasil jednu zbrusu novou tisícovku a mrsknul ji po Deidarovi.
„Dikec šéfe, bylo mi radostí s vámi dělat kšefty,“ usmíval se šťastně Deidara. „Sasori-senpai?“ zamrkal na něj.
Sasori protočil svoje dřevěná očka, tasil dvoutisícovku a dal ji Deidarovi.
„Snad ses taky nevsadil, Sasori,“ mračil se podezíravě Madara.
„Ale jo furt,“ slzel Sasori. „Ale kdo to měl tušit, že k tomu všemu ještě uvaří!“
„Jashine to je peněz!“ skácel se k zemi Kakuzu s kalkulačkou v ruce, načež ho Hidan přetáhl kosou za braní jména božího nadarmo.
„To sem si zase jednou vybral sektu...,“ zakroutil hlavou Pein a nenápadně se vykradl zadním vchodem ven, nejspíše čmuchajíc po nějaké zbylé palačince.

Itachi chvíli seděl v kuchyni, před sebou talíř plný těch nejlepších palačinek. Když mu ani jeho geniální mozek nevyplivnul odpovědi na své otázky, mávnul nad tím rukou a vydal se do posilovny, jako každé ráno po snídani. Cestou ale stále bloumal nad zdrojem zábavy těch neschopných červů, co si z něj na férovku ráno dělali srandu. „Pche, prý ať se nestydím...nesmysl.“ Uchiha Itachi není stydlivý. A pokud by ho snad někdo nedej Jashin někdy dokázal uvést do rozpaků, rozhodně by se nezačal červenat jak třináctiletá puberťačka na prvním rande.
Se spokojeným úsměvem se tedy vydal dát si rozcvičku na žíněnce. Ještě než stačil udělat první leh a sed, zkameněl jak to dělávají hrdinové v akčních filmech, když na ně někdo namíří kulomet.
Akai Kao...ani náhodou. To, co Itachi Uchiha viděl v zrcadle rozhodně nebyl Itachi Uchiha.
Itachi Uchiha...SE NIKDY NEČERVENÁ!

Za rohem posilovny se chechtal Deidara, počítal penízky a v kapse schovával ten nejčervenější pudr, jaký kdy avon vynalezl...

Fin

Ano přátelé, jsem to zase já a to co zbylo z mého šíleného mozku. Veřte, že chudák Itachi-chan je v tom nevinně. Celý námět na tento příběh vznikl, Konoho div se, ve škole.
Jako správná Itachi-fangirl mám samozřejmě pouzdro právě s Itachim. A kdo má nějaké ty zkušenosti s výrobky od mangashopu, ví o čem je řeč.
Žel, můj spolusedící si jednou v biologii hrál s křídou zrovna nad chudákem Itachim, takže byl v tu ránu Ita-chan bílý jako stěna. A spolužáka samozřejmě nenapadlo nic jiného než tu křídu setřít, a tak se mu perfektně podařilo rozmazat tu vínovou barvu, ze které je Ita-chan namalovaný, čímž mu na celém ksichtíku vznikl krásný růžový povlak
Ale to mému vynalézavému kamarádovi nestačilo, po patřičné omluvě dal mému pouzdru vskutku sedící přezdívku - Stydlivý Itachi, což mu bohužel zůstalo doteď, páč se ještě stále a pořád stydí
Toť k pozadí příběhu x) Snad se vám to líbilo

NOTE ala nóta: update Dívčí války a další jednohubka na cestě

Lanti-chan