Děkuji

Věnování

V jedné debatě po ICQ jsem se navezla do povídky na přání... a teď je tady Takže, tahle povídka je pro Sabaku no Rukii.

„Už prostě dál nebudu snážet tvoje žárlivé poznámky! Jsem s Haru a Kurenai proto, že tam je klid! Je to někdo, kdo mi projeví uznání! Někdo, kdo po mě pořád něco nechce! Někdo, s kým můžu být sám sebou! My dva… byla to chyba… nehodíme se k sobě.“
Tvář stažená do zuřivé masky. Tvář, kterou jsem kdysi považovala za krásnou. Oči plné vzteku. Oči, které jsem kdysi považovala za dva nejnádhernější drahokamy.
„Ne… nehodíme,“ souhlasila jsem s ním šeptem. „Jenom nechápu, jak to, že jsem si to uvědomila až teď…“
„Jsem rád, že jsme si tohle vyjasnili,“ zavrčel, otočil se a prásknul za sebou dveřmi.
Je tohle definitivní konec? Tečka za třemi lety společného života?
Je… asi je…
Jak to, že jsme na to nepřišli dřív? Proč jsme se poslední rok vzájemně dusili a dělali si naschvály? Proč se dospělí lidé často chovají hůř než děti?
Rozhlédla jsem se po našem malém společném bytě. Všude poházené věci. Převážně jeho. To, že nebyl puntičkář jsem dřív milovala. Byla to úžasná změna oproti otci.
Je to tak zvláštní, když člověku spadnou růžové brýle z nosu…
Konečně se mi ulevilo. Trvalo to už moc dlouho a nikam to nevedlo. Najednou jsem se mohla zhluboka nadechnout.
Našla jsem tašku a sbalila si své věci. Nebylo jich tolik. Uklidila jsem a opustila byt. Neměla jsem tušení, kam půjdu. Ani to mi ale nevadilo. Zatím…
Procházela jsem noční Konohou a vzpomínala na všechno, co se tu událo od té doby, co jsem se sem přistěhovala. Došla jsem až k řece, posadila se na lavičku a jen koukala do tmy.
A pak to na mě dolehlo. Po tváři se mi skutálela jedna slza. A potom další a další… najednou z nich byl proud a pak vodopád.
Proč brečím? Chtěla jsem to ukončit. Přála jsem si to. Všechno je lepší než to, jak vypadal můj poslední půlrok. Neustálé hádky o každou maličkost. Nemusela to být ani Kurenai ani Haru. Cokoliv… rozházené figurky na shogi. Pozdní příchod z hospody. Odchod bez rozloučení…
Byla to všechno moje vina nebo jsme za to mohli oba?
Nevím… těsně potom, co odešel jsem necítila než úlevu… teď to ale všechno začalo bolet. A moc… za celý život jsem tolik neplakala. Možná proto se teď protrhly hráze. Proč mi už není tak dobře, jako mi bylo ve chvíli, kdy za sebou třísknul dveřmi? Proč mi najednou chybí jeho hlas a objetí? Proč ho najednou chci u sebe?
Prší.
Nejdřív jsem si toho ani nevšimla… to až teď. Voda z nebes smývá slané slzy z mých tváří. Kapky tiše pleskají o listy stromů. Padající déšť jen šumí, jak dopadá na vodní hladinu.
Na mokré zemi zapleskaly něčí kroky.
„Temari! Co tu děláš?! Stalo se něco?“
Kiba… tenhle kluk, který se o všechny tak staral… věčně usměvavý a obětavý. Nikdy jsem ho neviděla smutného… vždycky všechny podporoval. Byl jeden z prvních, který mě doopravdy přijal do Konohy. Byl to on a Shikamaru, kvůli komu jsem si tady přestala připadat jako cizinec.
Přisedl si ke mně a přehodil přeze mě vlastní bundu.
„Proč nejsi v tomhle počasí doma?“ zeptal se.
„Já už nemám domov… a nějak nevím, kam jít.“
„Co se stalo? Ty a Shikamaru… vy jste se pohádali?“ ptá se tiše jemným hlasem. Zavrtěla jsem hlavou.
„Rozešli?“ Jeho hlas zní jinak… nebo se mi to jen zdá?
„Vlastně je to vysvobození,“ zašeptala jsem skrz vzlyky. „Jen jsme si navzájem ubližovali… dělali si naschvály… oba jsme se jen trápili… takhle je to správně. Prostě nám to nebylo souzeno…“
Cítím jeho ruku na svých zádech. Jemně si mě přitáhl blíž k sobě.
Nebráním se. Nemám na to sílu.
Opřela jsem se o jeho rameno a plakala dál.
„Proč to ale teď tolik bolí?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. Ani jsem nevěděla, jestli odpověď na tuhle otázku chci znát. Jeho ruce mě jen sevřely pevněji. Byla bych schopná držet v jeho obětí třeba po celý zbytek života. Bylo to tak bezpečné.
„Pojď,“ vybídl mě a jemně se i se mnou postavil. Rozešel se a já, pokud jsem chtěla zůstat v jeho náručí, musela jít také. A já chtěla. Dovedl mě k sobě do bytu a uložil do postele. Nechal rozsvícené malé světlo a pootevřené dveře.
Péče, jakou jsem neměla ani jako malé dítě.
Tiché kroky… cvaknutí vypínače… chvíle ticha a pak šumění vody ve sprše. Znovu ticho… další cvaknutí vypínače… kroky… ticho… ticho… hluboké ticho…
Nemůžu spát. Pořád slyším to, co mi řekl Shikamaru… „Už prostě dál nebudu snážet tvoje žárlivé poznámky! Jsem s Haru a Kurenai proto, že tam je klid! Je to někdo, kdo mi projeví uznání! Někdo, kdo po mě pořád něco nechce! Někdo, s kým můžu být sám sebou! My dva… byla to chyba… nehodíme se k sobě.“
Opravdu jsem ho tak strašně utlačovala? Opravdu jsem mu nedala prostor, který potřeboval? Je to opravdu jen a jen moje chyba? Kapky deště jemně cvakají o okenní sklo.
Tma… je tak strašně těžká. Všechno na mě padá. „Už prostě dál nebudu snážet tvoje žárlivé poznámky!“ V uších mi stále zní jeho zuřivý hlas. „Někdo, kdo po mě pořád něco nechce!!!“
„Ne… Shikamaru…“ šeptám. Nebo možná křičím… nevím…
Najednou mě ale Kiba drží v náručí a jemně mě kolébá ze strany na stranu. Šeptá… ani nevím co. Jenom vím, že je jeho hlas strašně příjemný… a zahání ten křik, který se mi dere z hrdla. Pevně se k němu tisknu, jako by on byl to jediné, co mě může zachránit před zadušením se tmou. Jeho tričko je mokré od mých slz a jemu to nevadí. Pořád mě drží.
Pomalu mě opouští energie. Už nepláču… nemám slzy. A vlastně už ani nemám proč plakat. Pomalu se rozednívá. Tma mě už nemůže zadusit.
Kiba mě pomalu položil a chtěl odejít. V tu chvíli mě ale ovládla panika. Hystericky jsem chytla jeho ruku. Váhavě přikývl a lehl si ke mně. Objal mě. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a pevně tiskla druhou ruku. Jeho objetí a rostoucí světlo mi dodávalo větší a větší pocit bezpečí.
Proč se cítím tak bezpečně, když vím, že je tu se mnou? Proč se cítím bezpečně, když vím, že by mě vzbudil, kdybych křičela ze spaní. Proč se cítím tak příjemně, když vím, že mě utěší a obejme, když mi bude smutno… když vím, že mě neopustí… když vím, že tu se mnou zůstane… když vím, že mě nenechá samotnou… nikdy… a jak to, že si to uvědomuji až teď?
Usnul. Jeho pravidelné oddechování je uklidňující. I přeze mně se brzy začnou převalovat vlny bezesného spánku.
Ještě ale zvládnu zašeptat: „Děkuji…“