Takto zní pokrok...

Její oči nesnesitelně slzely. Nebylo to tím, že by byla smutná, nebo že by se jí chtělo plakat. Mohlo za to to prokleté světlo, které jí svítilo přímo do obličeje. Snažila se odvrátit hlavu, ale nemohla. Přes její čelo a krk byly upevněny kožené řemeny stejně tak, jako tomu bylo všude jinde po jejím těle. Vzlykla… tentokrát strachem.

Začala křičet. Volala o pomoc. Její šílený jekot se odrážel od zdí malé místnosti. Dovolávala se všeho a všech, kdož by jí mohli dostat z tohoto prokletého děsivého místa plného chladu, ostrého světla a zvláštní nepříjemné vůně vzbuzující v člověku neblahé mrazení. Celé její tělo bylo doslova pokryto ledovým potem. Třásla se od hlavy až k patě. Zmítala se v řemenech… marně. Jediné, čeho docílila bylo to, že málem sama sebe udusila a začalo se jí chtít zvracet. Jediné čím mohla hýbat byly prsty na rukou… snažila se toho využít. Moc si nepomohla… její nehty se otupily a zpřelámaly o železnou plochu operačního stolu.

Najednou uslyšela zvuk otevíraných dveří. Zmlkla… buď přišla spása a nebo zkáza. Bála se že tohle je její konec. Zavřela oči… nechtěla to vidět… nechtěla už nic vidět.
„Copak to tady máme… hmm…“
Od stěn místnosti se do hrobového ticha, které s otevřením dveří nastalo najednou začal odrážet medový hlas se záhadným svůdným a děsivým podtónem. Otevřela oči… někdo se nad ní skláněl. Po několika úderech srdce konečně zaostřila… dvě velké zlaté oči s nepřirozenou zorničkou. Děvče začalo opět nesnesitelně ječet…

Vzpomínala jak se sem dostala. Vzpomínala na to všechno...

Žila v malé vesnici v horských oblastech. Časy byly kruté a úroda špatná. Lidé měli strach a feudální výběrčí daní chodili stále častěji, a chtěli čím dál tím víc. Jednoho dne ale přišel do vesnice muž. Byl podivně pobledlý… a ty jeho oči… odporné oči… hadí oči… vše provrtávaly a hodnotily. Vesničané z něj měli strach, a zároveň jím byli okouzleni a cítili k němu jakousi podivnou úctu a respekt. Když k nim promluvil, tak jejich obdiv ještě více vzrostl. Říkal jim, jak moc s nimi soucítí a uvědomuje si krutost feudálních pánů. Řekl jim také, že je zámožný muž, a že by chtěl pomoci chudým lidem. Nabídl jim pro ně pohádkovou sumu peněz za několik dívek z vesnice, které jak říkal chtěl vychovávat a starat se o ně. Jeho slovům nešlo nevěřit… nešlo mu nenaslouchat. Vesničané mu uvěřili, a muž si s sebou z vesnice odvedl šest děvčat. Ona byla mezi nimi...

Žádné opatrování se nekonalo. Zavedl je do temných míst a jeskyních systémů hluboko v horách, kde je odděleně pozamykal do cel. Všude byla tma a temnota. Děvčata po nějaké době úplně ztratila pojem o čase. Jednoho dne se začaly cely jedna po druhé vyprazdňovat. Dívky, co je opustily, se do nich už nikdy nevrátily… a pak si přišel i pro ni.

„Přece bys tak nekřičela… ale no tak.“
Nezvykle dlouhý jazyk přejede přes ústa zkřivená do odporně nelidského úšklebku.
„Uklidni se… uvidíš… bude se ti to líbit… je to pro pokrok… pro vědu… pro moc… pro nesmrtelnost.“
Kdyby neležela na stole a nebyla spoutána řemeny určitě by tomu zrádnému hlasu i uvěřila. Děvče se začalo zmítat ještě víc.

Pobledlá ruka uchopila chabý oděv na těle dívky a surově jej strhne. Oběť zděšeně otevře oči do kořán. K jejímu obličeji se blíží ruka… a v ní injekční stříkačka… a jehla. Uzoulinká trubička se pomalu zabodne do sametové kůže pod čelistí a násilně se zanoří do těla oběti. Děvče vykřikne… jehla se zanoří ještě hlouběji.
„Ale no tááák. Vždyť no není tak hrozně? Nebo snad ano?“
Skalpel se pomalu a skoro až něžně dotkne pokožky na obnaženém trupu, a od podkrční jamky až po pupík jej precizně rozřízne. Děvče už neječí… upadlo do mdlob. Muž uchopí do rukou velké ocelové nůžky a dotkne se jimi obnaženého solaru. Na tváří se objeví šílený výraz. Tentokrát se to určitě povede! Tentokrát se to musí povést! Ruce vyvinou tlak a rukojeti nůžek… místností se ozve lupnutí a zvuk lámaného žebra.

Muž se pomalu a znuděně díval na zeď. Dnes měl náročný den. Ještě nikdy se nedostal tak daleko… byl tak napjatý a vzrušený. Uslyšel jak někdo jde po chodbě… v tomto liduprázdném komplexu to prostě nešlo přeslechnout. Dveře se pomalu otevřou…
„Orochimaru-sama…“
Zlaté oči se podívají směrem ke Kabutovi.
„Ano kabuto?“
Mladík si poupraví brýle.
„Žije…“
Oči se rozšíří v neočekávaném a příjemně překvapném údivu.
„Jak je na tom?! Mluv…“
Zeptal se až moc rychle… až moc chtivě… ale nemohl jinak.
„Nevypadá to dobře… jenom ječí a křičí… prosí mě ať ji zabiju. Vypadá to, že má nesnesitelné bolesti. Nejspíš se vše nepovedlo tak jak mělo. A nebo… se tenhle experiment prostě ani nikdy nepodaří.“
Orochimaru jenom zamyšleně poslouchá.
„Mám ji zabít… pane?“
V hadích očích se zlověstně zableskne.
„Ne! Vyloučeno! Nech ji být! Jen ji nech tak jak je! Pozoruj ji a zapisuj údaje. Přijdu se na ni podívat.“
Kabuto přikývne a odejde.

Orochimaru se dětinsky usmál. Žila… v to ani nedoufal! Jaký pokrok! Jaký objev! Jaký slavný den pro vědu a poznání! Čím víc toho věděl, tím víc toho vědět chtěl. Byl doslova nenasytný. Vědění znamená moc… a moc znamená nesmrtelnost. Chtěl vědět a znát všechno… chtěl si hrát na boha… chtěl zakusit tu moc a zadostiučinění. Spokojeně se uculil. Co na tom že pro to musí zemřít pár lidí? Vždyť co jsou lidi? Ingredience a pokusné objekty… nic víc. Jsou jenom maso… svou duši ať si nechají, ta je mu k ničemu. Doufal, že to to děvče přežije minimálně týden, aby jí mohl prozkoumat pokud možno co nejlépe. A až zemře, tak provede další experiment na poslední dívce, která mu zbývala...

Pomalu kráčel k laboratoři. Podzemím se ozýval nekonečný křik… byl doslova nelidský. Dokonce i jeho trošku zamrazilo v zádech. Pak se ale usmál… zamrazilo ho potěšením. Takhle přeci zněl pokrok… a poznání. Byla to rajská hudba pro jeho uši. Dlouhý jazyk olízne rty staženy v nelidském úsměvu.
„Takto zní pokrok…“

Podzemím se nadálé ozývalo nelidské skučení zmučeného děvčete. Kdysi lidské bytosti, jenž se stala experimentem bez budoucnosti. Přesto jí nebyla škoda… byl to pokrok!