Společně

Naruto tiše hleděl do dáli. Směrem, kterým po souboji zmizel Sasuke. Nevím, po kolikáté spolu bojovali. Nevím, po kolikáté Naruto prohrál. Nevím, po kolikáté nás Sasuke odbyl.
„Nechci se vrátit… nemám kam. Nemám ani přátele ani rodinu. Nemám nikoho, kdo by na mě čekal. Mám jen jeden jediný úkol a cíl.“
„Kuso…“ zašeptal Naruto, klesl na kolena a udeřil pěstí do země. „Kuso, kuso, kuso, kuso…“
Každé slovo doprovodil úderem. A pak jen tlačil svou pěst proti zemi. Tiše si rozdíral ruku do krve. V obličeji bezmocný výraz.
„Naruto…“ přistoupila jsem k němu a poklekla. Obě jeho ruce jsem vzala do svých. Chtěl se mi vytrhnout, ale nedovolila jsem mu to. Pevněji jsem jeho ruce sevřela. Vytáhla jsem hojivou mast, bez řečí mu ošetřila ruku a pak ji ovázala.
„Už zase…“ šeptal. „Je to pět let. Pět let od chvíle, co jsme se vypořádali s Akatsuki. Dokázal jsem přemoct nejmocnějšího vůdce zločinecké organizace, ale nedokážu dohnat přítele. Nedokážu mu rozmluvit nesmyslnou pomstu. Nedokážu ho vrátit tam, kam patří…“
„My to dokážeme,“ snažila jsem se ho povzbudit. Vzhlédl a v jeho očích byla beznaděj. Bolest a beznaděj.
Pohrdavě se usmál. „To si vážně myslíš?“
Vážně jsem přikývla. „Jen musíme vydržet…“ položila jsem ruku na jeho rameno.
„A co když už nechci?!“ zeptal se tvrdě. „Co když už mám toho zmetka dost? Co když mi to už stačilo? Prostě nechce zpátky! Kdo jsem, abych ho k tomu nutil? Co je mi do jeho úkolů a cílů?!“
„Jsi jeho přítel,“ odpověděla jsem jednoduše.
„Ne… myslel jsem si to, ale nejsem… nejsem jeho přítel… a on není můj přítel. Jsem jen hlupák, který se dlouhé roky hnal za ničím,“ řekl. Oči měl prázdné.
„Ne, Naruto… hnal ses za svým přítelem. Chtěl jsi ho podpořit a pomoct mu. Pořád chceš.“
„Ne, Sakuro… nechci. Už toho bylo dost.“ Zvedl se a otočil ke mně zády.
Takového jsem ho neznala. Nikdy nepochyboval. Beznaděj mu byla cizí. Byl to on, kdo se po každém pádu zvedl na nohy. Kdo po každém neúspěchu pomohl na nohy i ostatním. To on nám vléval energii do žil. Byl to on, kdo nás v případě nutnosti profackoval. Kdo nám řekl, kde je naše místo. Jestli někdo nikdy neztrácel naději, byl to on… Naruto…
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na všech tvářích bylo překvapení. Neji, Shikamaru, Kiba, Hinata, Chouji…
Byla to Hinata, kdo prošel kolem mě. Došla až k Narutovi a chytla ho za ruku.
„Nejsi sám a nikdy jsi nebyl,“ řekla. „Jsme tu, protože tu chceme být. Jsme tu, protože ti chceme pomoct, stejně jako jsi ty tolikrát pomohl nám. Jsme tu kvůli tobě.“
Nechápavě se na ní podíval.
„Nemám Sasukeho rád… ale je to tvůj přítel. A pokud jsi v něj ty neztratil naději, tak ani já. Nebojuju za něj, ale za tebe, Naruto,“ řekl Kiba a zpříma pohlédl do Narutových očí.
„My se nevzdáme, Naruto,“ řekla Hinata. „I kdyby nebyla žádná naděje na úspěch, my se nevzdáme. Jsme tu pro tebe. To přátelé dělají. “
„Hinata má pravdu, Naruto. Nevzdáme se… protože ty bys to nikdy neudělal. Jsi to ty, kdo se vždycky zvedne a jde dál,“ zašeptala jsem.
„A co když už nechci? Nemám sílu…“
„Od toho tu jsme my… přátelé. Tys dodával sílu nám… a teď ji dodáme my tobě,“ ozval se Neji.
„Přivedeme ho zpátky,“ řekla jsem pevně.
„Fakt?“ zeptal se zoufale.
„Jo,“ přikývla jsem a usmála se. „Protože nás vedeš ty.“
Vážně se na mě podíval. Dlouho jsem pevně zírala do jeho očí. Pak jsem k němu došla a objala ho. Drtila jsem ho v objetí a šeptala: „Vždycky tu pro tebe budu. Tak, jako jsi tu byl ty pro mě. Máš za sebou spoustu přátel. Společně zvládneme všechno. I přivést jednoho tvrdohlavého Uchihu k rozumu.“
Naruto se zhluboka nadechl a vyprostil se z mých rukou. Ohlédl se přes rameno. „Tak dobře,“ vydechl a pomalu se usmál. „Přivedu tě zpátky, Sasuke.“
Pak se rozhlédl po nás všech. Nic neřekl, ale v jeho očích jsme znovu viděli ty jiskřičky odhodlání. Tohle je náš Naruto.