Žánr

Sasuke/Sakura
Sakura sedí v nemocnici na jedné z židlí, co stojí v hale… najednou k ní zcela nenápadně přistoupí Sasuke, přisedne si k ní a dlouze se na ni zadívá…

„Ahoj“
„Ahoj…“
„Co tady děláš?“
„No… myslel jsem, že tady budeš“
„Aha…“
„No…“
„Potřebuješ něco?“
„Jo, vlastně jo“

Bylo svěží ráno a ve svém pokoji se právě probouzel docela mladý muž s červenou čupřinou na hlavě. Zavrzal svými dřevěnými klouby a vstal z postele.
Oblékl se, vyšel z pokoje a zašel do jídelny základny, kde se postupně scházela skupinka lidiček, členů jedné nevelké, o to však více nebezpečné a obávané, organizace.
Mladík vzal za kliku, ale v zápětí k jeho překvapení se dveře otevřely zevnitř a pořádně ho praštily. Nevadilo mu to, bolest necítil, i když se mu zdálo, že v obličeji něco křuplo.

****** Vím, že než se setmí, zemřu.
****** Nic nevíš jistě.
****** A proto… Nechceš pomoct?
****** Nikdo to nedokáže…
****** Vždycky je tu někdo, kdo ti pomůže. Nezapomeň.

Byli tu všichni. Všechna její kuřátka. Vnoučata i pravnoučata. Obě dcery i jediný milovaný syn. Spokojeně se usmála. Dnes byly její osmdesáté narozeniny. Nikdy by nevěřila, že se dožije tak požehnaného věku, a nikdy by nevěřila, že ji potká tolik štěstí a radosti.

Usmála se a seschlou rukou pohladila po hlavě jedno ze svých pravnoučat. Viděla už hodně špatně a žádné brýle jí už moc nepomáhaly.
„Orochimaru?“
Chlapec se trošku uraženě podívá na svou prababičku.
„Já jsem Joben, babi! Orochimaru je támhle!“

[b][color=green][center]Say my name
So I will know you're back
You're here again
For a while
Oh let us share the memories that only we can share together
Tell me about
The days before I was born

Deja vu…

Sedím na lavičce a čekám až se ukáže. Říkal, že má na dnešní večer naplánováno něco úžasného a já se strašně moc těším, ale mezitím než dorazí tak vzpomínám, jelikož sedím na lavičce, u které se toho před pěti lety tolik stalo. Pamatuji si, že to co se tehdy stalo mě srazilo na kolena, ale dnes se tomu jenom směji, protože si uvědomuji jak moc jsem byla slepá, hloupá a dětinská.
[i]

Takže, tuhle jednorázovku bych nazval spoluautorskou, protože většinu děje vymyslela Takari. xD
Ehm, vlastně nápad na tohle vznikl na sraze v Mostě (28.10.2008) a já se toho chytnul... ehm, snad se bude líbit. :)

KONEČNÁ STANICE ŠNEKOV.
„Páni, nemůžu uvěřit tomu, že jsme opravdu tady!“ vykřikla Takari a s úžasem se kolem sebe rozhlížela. A najednou se Larten rozesmál. „Co je na tom tak vtipného?“ nechápala Takari.
„Jen se na sebe podívej, vždyť my jsme animovaný!“ rozesmál se Larten znova a po chvíli se k němu přidala i Takari.

„Neji! NEJI! Si tam?!“
Neji sa zobudil celý prepotený a zmätený. V hlave mu hučalo a celé telo ho bolelo. Vôbec si nepamätal, čo sa mu snívalo, ale jedno vedel naisto. Nebolo to nič príjemné.
BUCH! BUCH! BUCH!
„Neji nespi, preboha, toľko! Viem, že si tam. Máme pohotovosť.“

Ten-Ten? Pohotovosť? Čo sa deje?

Je krásný jarní den. Shino sedí na lavičce na náměstí v Konoze a kolem něj polétává spousta malých brouků. Jen tak se dívá na fontánku uprostřed náměstí.
„Opravdu krásný den" pomyslel si Shino.
Najednou však vidí jistého Choujiho jak projde před ním a šlápne při tom na pár Shinových kamarádů.
„Hmm.. Dneska už 253. brouk." a zapíše si něco do deníčku a fňukne:
„Kdyby jen ostatní lidé vnímali mé přátele jako rovnocenné bytosti, a ne jen jako obtížný hmyz nebo krmivo pro jejich hady a žáby."

Dlouhá historie tohoto příběhu...

No... je to už pěkně stará FF a proto podle mě i jedna z nejhorších, ale přeci jenom sem byl jendím mym kámošem donucenej to sme dát, takže se hlavně pak nezděšte xD

„Připraven, Naruto?“ zavolal do bouře Kakashi. Naruto se podíval na oblohu a nadechl se.
„Ano, udělej to prosím rychle, sensei,“ vyšlo z něj nakonec. Deset ninjů- Kakashi, Sakura, Sai, Tsunade, Neji, Hinata, Shikamaru, Gai, Asuma a Ino- utvořilo kolem Naruta kruh. Tsunade udělala několik pečetí a pak své ruce namířila na Naruta.

Noc. Tma. Konoha je ponorená do hlbokého spánku, až na pár strážcov. Mesiac je v splne, jeho slabé svetlo osvetľuje inak tmavé, temné ulice. Po jednej z nich kráča dievča. Vlasy jej povievajú v chladnom, nočnom vánku. Rukami si objíma ramená, zuby jej slabo drkocú. No nie je to zimou. Po lícach jej stekajú horúce slzy.
Dnes je výročie, Sasuke...Výročie dňa, keď si... po tvári sa jej spustil nový prúd sĺz, ešte silnejší. Na chvíľu od bolesti zatvorila oči.

„Och už zasa preháňaš Pein!!" schladila ho Konan, keď jej vytkol, že premrhá všetky ich peniaze.
„Ja že preháňam? A kto minule dotiahol domov to obrovské akvárium, ktoré tak príšerne smrdí v Kisameho izbe? A kto vybavil pre Tobiho tú školu pre duševne narušených? A kto si kúpil tie strašne drahé šminky, či ako to vy ženy voláte?"
„Ále nóó, toto bude niečo úplne iné! Bude to rýchle, výkonné a bude brať málo elektriny!"
„A čo to akože má byť?"

Všichni si vždycky mysleli, jaká jsem elita, říkali mi hime, vlastně doteď říkají. Jsem vnučka Prvního Hokage, jsem krásná a silná, jsem Pátá Hokage, ale jsem i člověk.
Už je málo lidí, kteří pamatují, že jsem měla bratra a je jich ještě míň, co ví, co se s ním stalo. Když jsem tehdy stála nad jeho tělem a Orochimaru mi tak chladně předal můj dárek pro něho, tehdy jsem silná nebyla.

Tenkrát jsem brečela…

Vždycky jsem pracoval sólo. Poletoval jsem po lesích jako přízrak, bral jednu misi za druhou, občas jsem zaskočil k Danzouovi, abych mu vyleštil boty… zkrátka pohodový život člena Rootu. Ale pak jsem se dostal do týmu s Narutem.
Víte, někdo by mohl říct, že si stěžuju jen proto, že jsem zvyklý na samotu. Ale to vážně není pravda, já proti němu nikdy nic neměl. Jistě, Naruto byl opravdu velmi výstřední (už jen fakt, že měl devět ocasů…maximalista), ale on za svůj... hm, budeme to nazývat handicap, přece nemohl.

Byl krásný letní den. Foukal jemný chladný vánek a pohrával si s modrými vlasy dívky, která pozorovala trénink jednoho chlapce.

Dívka vůbec nevěděla, kdo to je. Přišel do vesnice teprve nedávno. Žádal o trénink s vodními technikami a Mizukage mu tedy vyhověl. Od té doby trénoval pořád. Měl oranžovou-černou kombinézu, blonďaté vlasy, modré oči byl poměrně vysoký.

Nemal som rodinu, nemal som priateľov... Moje detstvo bolo prázdne. Nemal som nič len smútok, samotu... a démona. Deväťchvostého démona, o ktorom som nevedel. Deň čo deň som sa utápal v žiali a v slzách. Nemal som nikoho, koho by som mohol mať rád... a nebol nikto, kto by mal rád mňa.

Akatsuki boli rozvalení po celej obývačke, kde sa len dalo. Konan bola v kuchyni a niečo robila. Spoločnosť jej robil Tobi. Zakiaľ všetci sedeli na stoličkách a napchávali sa, Tobi sa vŕtal niekde v chladničke a podarilo sa mu nájsť nejaký nepomenovaný alkohol, a ako rýchlo ho našiel, tak rýchlo ho do seba nalial. Po asi polhodine sa začali prejavovať prvé účinky. Kisame sa práve hádal s Itachim o tom, že jeho rybičky sú najlepšie na svete a húkali po sebe ako dvaja paviány.

Posadila se na velký kámen vedle malého průzračného jezírka.
„Zas jsem ho dnes viděla, zas mu to tolik slušelo…A ty jeho oči, které jakoby chtěly splynout s oblohou.“
Zvedla oči k nebi.
„Pokaždé když ho jen zahlédnu, ne, stačí mi jen slyšet jeho jméno a srdce mi buší rychle a zároveň pomalu. Projede mnou taková vlna touhy ho vidět, mluvit s ním, políbit ho..“
Zavřela oči a hřbetem ruky si otřela slané kapky z tváří.