Loutkař a jeho nos

Bylo svěží ráno a ve svém pokoji se právě probouzel docela mladý muž s červenou čupřinou na hlavě. Zavrzal svými dřevěnými klouby a vstal z postele.
Oblékl se, vyšel z pokoje a zašel do jídelny základny, kde se postupně scházela skupinka lidiček, členů jedné nevelké, o to však více nebezpečné a obávané, organizace.
Mladík vzal za kliku, ale v zápětí k jeho překvapení se dveře otevřely zevnitř a pořádně ho praštily. Nevadilo mu to, bolest necítil, i když se mu zdálo, že v obličeji něco křuplo.
Ze dveří vykoukl modrý obličej podobný kříženci člověka a žraloka a omluvně se usmál vyceněním svých malých trojúhelníkových zoubků.
„Jejda promiň, Sasori, v pořádku?“
„No, snad jo,“ zahuhlal oslovený a vešel do jídelny. S vědomím, že se nic vážnějšího nestalo usedl ke stolu, zatímco Kisame odešel.
„Dobrý ráno vespolek.“
Zde přítomní mu pozdrav opětovali, ale při pohlednu na jeho obličej se začali pochechtávat.
„Je tu něco, o čem bych měl vědět?“ Otázal se Sasí a udiveně pozoroval rozesmátou skupinku.
„Nic, vůbec nic, Mistře. Všechno v nejlepším pořádku,“ odpověděl pohotově blonďatý mladík, ale dál se vesele šklebil.
„Opravdu všechno je v normálu,“ zahučel Itachi a také si neodpustil mírný úšklebek.
Sasori nad tím podivně veselým chováním svých společníků zakroutil hlavou. Trochu ho to sice štvalo, ale nedal na sobě nic znát. Nasadil jen svůj obvyklý lhostejný výraz a pozoroval Hidana, na kterého dneska padla povinnost nachystat snídani a roznášel hrnky s čajem.
I ten se zasmál se slovy: „Sasori, měl bys na sebe dávat větší pozor,“ a spěchal nachystat další snídaně.
Že by tu byla tak srandovní ta jeho srážka s dveřmi? To Loutkař netušil, ale pořádně mu to vrtalo hlavou.
Došel už Vůdce s Konan a v závěsu za nimi i kanibal. Modrovláska se zachichotala a zeptala se, co se Sasorimu stalo?
„Nic. Co by mělo?“ Otázal se ledabyle Červenohlávek a ignoroval okolní tlumený smích.
Konan usedla na svou židli a podala Loutkaři příruční zrcátko. „Jen se podívej.“
Sasori podezíravě zrcátko přijal a vytřeštil kukadla při pohledu na svůj dosud dokonalý obličej. Nos, jeho krásný nos, byl silně nalomený, vybočený, rozpraskaný a trošku se z něj drobily třísky.
Sasori si s otevřenou pusou a s vykulenýma očima zíral nevěřícně do zrcátka a ohmatával si střed obličeje.
„Jídlo je hotové,“ ohlásil nesmrtelný a požádal Kakuzu, jestli by mu pomohl odnosit talíře.
Sasori popadl svůj talíř a prohlásil, že se nají u sebe.
Červenovlasý se v pokoji nimral vidličkou v míchaných vajíčkách, které měly dost divnou chuť, a přemýšlel, co si udělat s nosem. Měl hory náhradních dílů loutek, všechny možné druhy zbraní a končetin, ale části obličeje zrovna neměl. Mohl by si je sice objednat, ale to je na dlouhou dobu.
Podrbal se zamyšleně ve vlasech a rozhodl se to vyřešit trošku neobvyklým způsobem.

Po ukončení „Operace nos“ se Sasori spokojeně podíval do zrcadla. Na místě nosu mu trčela čepel katany, která byla navíc vystřelovací.
„Jasně, vypadá to divně, ale alespoň mám tajnou zbraň navíc. Ostatním se to sice asi líbit nebude, ale to je jejich problém. Ještě to namočit do jedu,“ řekl si Loutkař a jal se hledat příslušné lahvičky. Když se tak přehraboval ve věcech, zjistil, že jeho nová část obličeje je dost nepraktická. Pár součástek přeřízl napůl a koberec to také odnesl.
Někdo zaklepal a otevřel dveře. Sasori se prudce otočil a tím pohybem uvolnil katanu.
„Eh Mistře tohle jste teda nemusel,“ pípl Deidara. Čepel byla zapíchnutá do zdi, zatímco ještě před chvilkou letěla dva centimetry od blonďákova pravého ucha.
„Co chceš?“
„Máme jít na hlídku.“
„Tak běž, já jsem za chvíli hotov,“ zahučel Dřeváček a přitáhl si chakrovou nití „nos“. Připevnil si ho a věděl, že si bude muset dát pořádný pozor na to, jak kroutí hlavou.

Po hlídce tušil, že tahle náhrada nebude to pravé nosové. Ani se nevešel do Hiruky a ostatní Akatsuki z něho měli ještě větší prču, než když měl původní nos zlomený.
Sasori se tedy odhodlal k následujícímu kroku. Šel na Vůdcův počítač a před internet si objednal expresní zásilku speciálního nosu pro loutky od firmy „Loutky jako živé".

O dva dny později došel spěšný balíček. A ještě téhož odpoledne …
„Helemese Sasori, už máš novej nos. Sekne ti, pořád lepší než ta katana,“ zahlaholil Hidan a rozesmál se.
„Závidíš co? Taky bys potřeboval občas upravit některý části těla.“
J-fanda se zatvářil poněkud vylekaně a doporučil Sasorimu, aby držel klapačku. Pak si povzdychl, že by mohl zase jednou zajít do posilovny.
„Vidíš,“ odpověděl mu na to Loutkař, „mě stačí jednou za čas popadnout hoblík a hned mám hrudník i jiné části těla dle svých představ.“
„Když jsme u toho, provádíš často takovéto chilurgické zákroky?“ Ukázal mu na nos.
Sasori mírně zrospačitěl. „Skoro vůbec …“ jen co to vyslovil, jeho špička nosu se prodloužila o dobrých deset centimetrů.
„No teda Sasori, ty se teda nezdáš che che.“
„Ale prosim tě, jsem loutka, krása mi k ničemu není, ou.“ Nos zase povyrostl.
„Ten frňák máš jak ten Picochio, nebo Pinachio, nebo jak se jmenoval, to ti nezávidím.“
Sasori odmítl snášet jeho přítomnost a kráčel si to zpět svůj pokoj. Dlouho ale soukromí neměl. Drb o jeho rostoucím neštěstí se šířil rychlostí Deidarova výbuchu, takže už brzy k Sasorimu přišli první gratulanti.
Loutkař statečně bránil své území proslulým loutkařským uměním dlouhodobé krásy, která ovšem bránit dlouho nevydržela kvůli Kakuzově výpomoci.
Takže Sasori seděl na posteli a kolem něj se uvelebili Kisame s Deidarou, Hidanem, Kakuzem a s Itím. U dveří stál Zetsu a nevěděl, co si o tom má myslet.
Hlouček u Sasoriho se vesele pochechtával a vyptával se na všechno možné. Velice brzy zjistili, že jeho nos má opravdu stejnou funkci, jako slavný noc Pinnocchia. Co byste taky chtěli od výrobce „Loutky jako živé"? Hold nemají to loutky lehké.
Sasí se snažil neodpovídat, ale často mu nic jiného nezbývalo.
„Ta Konan, že je to kus?“
„Chm.“
„Neříkej, že bys po ní nevyjel.“
„Dejte mi pokoj!“
„Ale klídek, jen si pěkně pohodlně sedni a řekni. Stačí ano, nebo ne.“
„Ani jedno, ani to druhý,“ a nos zase povyrostl.
„Měl by sis dávat pozor na to co říkáš, takže neutrální k ní nejsi.“
„Do pr.... dejte mi pokoj. Já vás otrávím!“
„Bacha chlapi, nos mu neroste, on to myslí vážně!“
„Si piš že to myslím vážně!“

Večer už chodil Sasori po sídle s téměř dvoumetrovým nosem. Nejenže mu převažoval hlavu, navíc zjistil, že nejde upilovat, useknout nebo jinak zkrátit. A že může akorát růst …
Vůdce byl maximálně nespokojený. „To sis měl raději nechat tu katanu! Ta alespoň k něčemu byla, ale tohle …“ chytil se za hlavu, „prý ani nejsi tak bezcitný jak tvrdíš.“
„Ale já všechny emoce už zadupal pod zem.“ pro jeho smůlu ho jeho vyčnívající partie zase povyrostla a šťouchla šéfa do žeber.
„Takže nezadupal … Radím ti dobře, zbav se toho a do té doby mi nechoď na oči!“
Vůdce odkráčel a Sasori zašel požádat o laskavost Kakuzu. „Mohl bys mě přes to praštit? Třeba to svou silou přelomíš. Já zkoušel co jsem mohl, ale výsledek …“
„Ale nebude to zadarmo,“ Kakuzovi se blýsklo v očích a sledoval jak Sasori vytahuje peněženku.
„Stačí?“ Podal pár bankovek, ale Skrblík se nezdál dostatečně spokojený.
„Přidej.“
Sasori to odevzdaně dorovnal a Kaku se postavil proti jeho nosu s napřáhnutou rukou. Zatnul pěst, kůže mu ztmavla, a pořádně bouchl přímo do tyče.
Sasori doufal, že se to zlomí, ale ono to reagovalo trošku jinak. Ku překvapení obou se dřevo nezlomilo, jen se konec ohl směrem nahoru. Ani třísky nezapraskaly.
„Che, no máš cos chtěl. Já půjdu.“ Maskovaný se otočil a zmizel Sasímu z očí.
„A co ty prachy!?“ Zavolal za ním vztekle Sasori. Zaplatí skoro celou výplatu za pitomé ohnutí, opravdu moc pěkné.
„Prachy? No v tomhle stavu chtít ještě přidat. Sasori, nezačíná ti šplouchat na maják?“ Kisame se vynořil jako duch, jak bývalo jeho nehezkým zvykem.
„Ale já přece …“ ,zavyl Loutkař.
Kisame se zachechtal, sundal si plášť a pověsil si ho na Sasoriho věšák.
„Skobák“ zavrčel a chtěl vnucené oblečení odhodit, ale neodhadl váhu a přepadl.
Zatímco se Kisame vysmál, Sasori vstal, vytasil jeden ze svých mečů a s výkřikem „Do střehu!“, zaútočil na Žraloka.
Modrý s „úsměvem“ vzal do ruky svou věrnou Samehadu a zablokoval Sasoriho útok s radostným výkřikem: „Tebe jsem si ještě neotestl, což?“
Kisame byl ve svém živlu a očividně se v tomto šermířském boji vyžíval. Zato Sasori měl trable s nosem, který mu viditelně překážel. Plus, když s ním narážel do Kisameho zbraně, ohýbal se ještě víc.
„HA HÁÁ,“ zařval mocně žralok a zasadil poslední ránu. Sasori ji ale zachytil chakrovými vlákny a zastavil ji. „To ... už … stačí,“ vymáčkl ze sebe mezi oddechy. I když jeho tělo bylo ze dřeva, fyzická zátěž mu dala zabrat.
„Taky nic nevydržíš. To pak kazíš zábavu,“ řekl Kisame. Také byl zpocený, ale energie měl ještě dost.
„S tímhle taky manévrovat, jsem už vážně na odpis.“ Nos už ani tolik nepřipomínal věšák, jako nerovnoměrnou napodobeninu schodů.
Kisamemu se Sasíka zželelo a zapřemýšlel se. Přece jen cítil jistou vinu na tom, že Sasori takhle dopadl. Poté mu poradil: „Zkoušel sis to upálit?“
Červenovlasý vytřeštil na Žraloka oči s jistými obavami o jeho inteligenci a zavrtěl hlavou.
Kisame ho chytl za vyčuhující parádu. „Tak jdem.“
„Hej nech mě, sakra.“
Modrokožec dotáhl Dřevánka k Itachimu pokoji a zaklepal. „Itachi, potřebujem od tebe laskavost!“
„Blázníš, chceš mě zabít? Dyť jsem celý ze dřeva, takhle uhořím celej.“
„Proto tu budu já, v případě potřeby tě uhasím.“ Zamumlal Kisame.
Dveře se otevřely a Itachi nevypadal zrovna nejvlídněji. „Co je?“
Rybička se hned ujala slova. „Víš, možná bychom mu mohli pomoct, přece jen je to kamarád. Možná, že kdybys použil nějakou ohnivou techniku, zbavil by se toho přítěží.“
Itachi se chvíli rozmýšlel a vzápětí přikývl.
Ale ani po opálení dřevěného problému se nestala nějaká zvláštnější změna. Nerovná tyč trčící ze Sasoriho obličeje přestála i oheň. Snad jen měla tmavší barvu. Přihlížející neměli co říct.
Loutkař sklíčeně odťapal k sobě do pokoje. Lehl si a doufal, že zítra ráno zjistí, že je to vše jen sen.

A nastalo další svěží ráno a ve svém pokoji se právě probouzel docela mladý muž s červenou čupřinou a zajímavě zohýbaným dřevěným výčnělkem místo nosu.
„Aha, takže se mi to nezdálo,“ povzdychl si smutně.
Když vstával, opět neodhadl váhu a přepadl. Nic naplat, bude si muset zvyknout. Už se začal pomalu smiřovat s myšlenkou, že s touhle hrůzou bude muset vydržet až do konce svého života. Ach, jak je to krutý.
Sasori by nejraději strávil klidně i celý den o samotě. Neměl zrovna zájem pochytávat od ostatních další perličky o jeho nové ozdůbce.
Vzal nějaké nářadí, a že si trochu poupraví své některé loutky. Po několika minutách to vzdal, kvůli nepraktice svého nosu.
Někdo zaklepal na dveře a otevřel je. Sasori se otočil.
Deidara reflexně uskočil do strany a poté řekl: „Sasori, je tu jakýsi chlap a shání se po vás. Je prý od firmy Loutky jako živé.“
„Fajn, už jdu,“ zamumlal oslovovaný.
Blonďák si neodpustil poznámku, že kdyby Sasí tolik nepropagoval svůj způsob umění, takhle by nedopadl.
Červenovlasý jen cosi zavrčel. Vzhledem k jeho situaci neměl vůli o tomto hádat.

Dvojice umělců došla k hlavnímu vchodu základny, kde Pein prověřoval postaršího muže detektorem chakry, aby si ověřil, jestli to náhodou není maskovaný ninja, který je má vyšpiónovat.
Muž se po prověřovačce představil jako ředitel firmy Loutky jako živé a omluvil se za chybnou zásilku. Poslali totiž špatný nos. Ten, který dostal Sasori, měl dostat výzkumný spolek položivých loutek. Omylem prohodili dvě zásilky a on nyní přišel chybu napravit.
Nějakým zázrakem se mu i podařilo Sasorimu nos oddělat a docela se i divil nad Sasoriho složením těla. Ovšem příliš to neřešil, konec konců jeho zákazníci byli vždy podivíni na entou.
„Naše firma se Vám tímto mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politovánihodné nedopatření, ke kterému dochází nejvýše jednou za třináct let. Nashledanou,“ rozloučil se a odešel.
Červenovlasý si s úlevou ohmatával obličej. Konečně vypadal normálně.
Došel bez nehod k sobě na pokoj a oblékl si plášť. Pak se rozhodl jít na snídani.
Mířil si to přes chodbu ke dveřím jídelny. Mladík se chystal je otevřít, když tu je někdo prudce otevřel zevnitř a ty dveře ho pořádně praštily. Ke všemu měl známý pocit, že mu v obličeji něco křuplo.