Saiův příběh

Vždycky jsem pracoval sólo. Poletoval jsem po lesích jako přízrak, bral jednu misi za druhou, občas jsem zaskočil k Danzouovi, abych mu vyleštil boty… zkrátka pohodový život člena Rootu. Ale pak jsem se dostal do týmu s Narutem.
Víte, někdo by mohl říct, že si stěžuju jen proto, že jsem zvyklý na samotu. Ale to vážně není pravda, já proti němu nikdy nic neměl. Jistě, Naruto byl opravdu velmi výstřední (už jen fakt, že měl devět ocasů…maximalista), ale on za svůj... hm, budeme to nazývat handicap, přece nemohl.
Jeho přivítání mé osoby bylo poněkud nečekané. Však kdo by taky čekal spršku rozhořčených slin, valících se vám přímo do obličeje, že? Plácal něco o jakémsi uprchlém Uchihovi, to mě fakt nebralo. Prý jsem se ho pokoušel nahradit! Hah, myslel si ten blonďatej hyperaktiv, že mě tímhle ohromí?
Později jsme se ale spřátelili. Líbily se mu moje omalovánky a já mu po pár pochvalách namíchal nový odstín oranžové. Fakt mu to slušelo, ale Kakashi-sensei ho donutil ten melír smýt. Závistivec! Jako bychom mohli za to, že on měl na hlavě akorát plesnivý koště.
No, Kakashi-sensei byl kapitola sama o sobě. Nejspíš užíval až moc hypnotik, jinak si jeho stavy vážně nedokážu vysvětlit. Možná… ale ne, Shizune, coby místní dealerka návykových saponátů, v tom prsty určitě neměla. Když o tom ale přemýšlím... Možná, že i měla. Výmluva o černé kočce byla fakt trapná, tu by jen s hypnotiky nevymyslel.
Kapitolu podivín Kakashi-sensei raději uzavřeme a dostaneme se tím k poslednímu členovi mého týmu. Sakura. Ta holka byla vážně mimo. Přiřítila se ke mně, jako bych byl nějakej prodavač zmrzliny a hned mi vrazila facku. Nána pitomá! Byl jsem na ni tak naštvaný, že jsem téměř nevnímal, co na mě ječela. Mám ale pocit, že téma Sasuke Uchiha je nějaký moc frekventovaný. Asi to bude fakt kolík, Sakura div nevysublimovala, když o něm básnila.
Později jsem se čirou náhodou seznámil s dalším týmem. Tlusťoch, který si myslel, že je štíhlej jako proutek. Nebo jsem mu to alespoň musel tvrdit. Další byl kluk, kterej věčně jen zíval a díval se na mě, jako bych mu něco ukradl. Další oběť hypnotik. A poslední byla holka, která měla fakt cool fialový oblečení. To mě fakt ohromilo! Řekl jsem jí, že je krásná, ale nenechte se zmást, udělal jsem to, jen abych naštval Sakuru. Chacha, ten její výraz neměl chybu.
Přišla naše první mise. Totální kolaps, fakt. Naruto skákal kolem nás jako radioaktivní fretka, snažil se nám vsugerovat svůj názor na Sasukeho návrat (nejspíš nechápal, že Sasu ho nemá na ICQ v ignoru jen tak), Sakura se tvářila cool, propalovala mě pohledem a léčila každou breberku, na kterou Naruto šlápnul. Asi jen proto, abych jí věřil, že je medical ninja. Ale já jí to nesežral, jsem dobrej!
Tentokrát se s námi netáhnul Mistr Mám-na-hlavě-koště, ale Mistr Jsem-dřevo-heč. Kapitán Yamato byl sice dřevák, ale byla to taky spřízněná duše. Konečně jsem našel někoho, kdo netrpěl absencí mozku.
Konečně jsme potkali první nepřátele. Jenže… první byl slepej a druhej zase slizkej. Nechápu, co má ten Uchiha v palici. Buď je špatně orientovanej, zvrhlej nebo úplně blbej. Nebo všechno dohromady. Osobně jsem vsadil na poslední možnost.
Orochimaru, kterého jsem si hned vkusně překřtil na Ororo (doba zkracování), mě neprokouknul a myslel si, že se chci přidat do toho jeho spolku, který vyznával 4%. Asi byl fakt padlej na hlavu.
Ale jeho sluha, Kabuto, velký medic-nin, to měl v hlavě nejspíš trochu víc srovnaný, takže mi nevěřil. Nicméně fakt, že byl do Orora beznadějně zamilován, mi moc pomohl. Ororo jen pokynul jazykem a Kabuto mě začal akceptovat. Milej kluk, i když jsem ještě pořád nepochopil, co na Ororovi viděl. Ach jo… ty dioptrie.
Díky své nepřekonatelné inteligenci jsem se dostal až do hadího doupátka, zatímco Naruto si hrál na pečenou radioaktivní fretku a Sakura se ho snažila dostat zpět do syrového stavu. Kapitán Yamato vesele tvořil lesní školku a o mě se naštěstí nikdo pořádně nestaral.
A pak jsem potkal Uchihu. Teda… nechápu, z čeho jsem měl být tak unešenej. Byl to normální puberťák s trapnýma kontaktníma čočkama, který si myslel, že když se na mě podívá, zděsím se a začnu ho obdivovat taky. Udělal jsem mu radost a předstíral jsem, že mě ty jeho čočky ohromily. Sežral mi to, naivka. Jako bonus si pak přinesl ještě ochočenou užovku, chvíli se s ní kolem nás procházel a pak zdrhl.
Chvíli jsem u Orora ještě pobyl, ale pak mě to tam přestalo bavit a vsugeroval jsem Narutovi, ať pro mě okamžitě přijdou. Přišli. Naruto sice trochu vrčel, Sakura se tvářila chytře a vychrlila na mě cosi jako "Z lesa se ozývá jen proto, že je každý svého štěstí strůjcem a proto mám uhasit všechno, co mě pálí". Nevěděl jsem, jestli naráží na pečeného Naruta, ale neskákal jsem jí do řeči. Dodala ještě, "že v nouzi jsem ani nepoznal nepřítele a proto pozdě bycha honiti". Opatrně jsem přikývnul a radši se odklidil z jejího dosahu.
Tím, že Sasu zdrhnul, Ororo ho napodobil a Kabuto samozřejmě nemohl zůstat pozadu, mise skončila. Kvůli tomu, že jsem zašel k Ororovi na čaj, jsem se znelíbil svému týmu, ale moje dezerce se odbyla jen pár neslušnými nadávkami a pořádnou ránou větví po hlavě. To bych do kapitána Yamata teda neřekl.
Tím skončila moje kariéra týmového šaška. Ne, že bych snad Naruta neměl rád, to ne. Já neměl rád akorát Sakuru a Kakashiho-senseie, ale Naruto byl můj kamarád. Opouštěl jsem ho s těžkým srdcem. Ale musel jsem jít. Nemohl jsem dopustit, abych přišel o zbytky svého duševního zdraví.
S velmi vážným výrazem jsem jim oznámil, že se musím na zimu odebrat do teplých krajů, jelikož chci nachytat bronz. Už takhle přeci vypadám krajně nezdravě. Trochu jsem o této výmluvě pochyboval, nikdo přece nemohl být tak choromyslný, aby mi to sežral.
Ale víte co?
Sežrali mi to!