Obecné

EEEEEEEExtra dlouhé!!! 4ever Miya Kieko! Doufám, že vám to bude líbit holky!! =)

Nano došla do stanu, pořádně se zachumlala a ponořila se do říše snů. Jenže místo nich měla zas nočí můru ze vzpomínek. Člověk by se na to nejradši vybodl … to už radši aby spala beze snů a nočních můr …………………………………………………………………………… .

2.Pokrok

´ Neumírej mi Rogene … prosím. Dívka objímala tělo mrtvého chlapce, kterého milovala a stále miluje … Naruto pusť mě !!! Zabiju ho!!! Drží dívku blondďatý chlapec.´

Boj skončil. Prednedávnom ešte krásna, zelená krajina, bola teraz úplne zničená. Tam, kde kedysi boli prekrásne lúky a polia, plné rôznych rastlín a živočíchov, boli teraz obrovské krátery plné ľudí, ktorí bojovali celým srdcom za svoje ciele. Ciele, o ktorých si mysleli, že keď ich dosiahnu, bude lepšie nielen im, ale aj ostatným ľuďom. Lenže k naplneniu ich cieľov museli položiť tu najväčšiu obeť, museli dať do stávky svoj život. Niektorí tu stávku prehrali.

Počúvaj vlnku ako krásne šumí,
okom zazri mesačný svit luny,
sleduj hviezdy, čo jasne svietia,
pozoruj labute, čo s tebou letia.

Sadni si, nechaj sa unášať tým,
čo si možno nikdy nepochopil,
že krása je aj v malom kúsku,
drobnučkého zrniečka piesku.

Obnov sám ich dávno zašlú slávu,
ako sopka chrliaca vriacu lávu,
nezabudni už nikdy, čo boli zač,
zostala v tebe len prázdnota, smútok a plač...

Tak! Další díl po dlouhé době, tak ať se líbí. Kdyby ne, tak napište

Krysa?!
Naruto pomalu ale jistě rostl… No, vlastně rostl dost rychle. Nebo se mi to alespoň zdálo. Vynahrazoval si u mě ty roky, kdy byl malý prcek a objevoval svět, jenž se neměl koho optat… Nevíte, co tím myslím?!
No, abych vám to trochu osvětlila… Když přišel za mnou, byli mu asi ty tři roky. Do té doby s nikým nebyl tak dlouho. Nemluvil s nikým tolik, jako se mnou…

Hodně jsem váhala, jestli to sem dát... Připadalo mi to jako něco, co… nevím, co bych si měla nechat jen pro sebe… ale co už… To tlačítko „smazat“ tam přece bude vždy… :(

[font=Times New Roman]Skupinka šťastně se usmívajících a povídajících si lidí… mladí ninjové, vracející se z tréninku… a další osoba, stojící opodál… skrytý ve stínu…

Víra je v životě člověka velmi důležitá, říká se… i on to věděl.
Věděl, ale neznal.

"Ahoj." ozvalo se. Ve dveřích stála Sakura. No, tu taky moc nemusim, ale pořád lepší než Ino.
"Ahoj. Kdo jsi?" odpověděla jsem a zároveň přidala otázku. Jako vždy, zbytečnou.
"Jmenuji se Haruno Sakura. A ty jsi Caro viď?"
"Hai." odpověděla jsem. Po chvilce váhání jsem se ještě zeptala: "Potřebuješ něco?"
"Hokage-sama mě za tebou poslala, prý máš přijít zítra ráno v osm k ní do kanceláře. A taky tě tu mám provést. Jestli chceš, můžeme vyrazit hned."
"Myslím, že bych se tu nudou zbláznila, tak jdem." řekla jsem a obula se.

Kakashi pootevřel pravé oko a zamžoural.
Zjistil, že se dívá na světle zelený strop.
„Je vzhůru!!“ řekl Naruto a naklonil se nad Kakashiho.
„…Zase tady?“ řekl Kakashi, když mu došlo, že je v nemocnici.
„Dobrá práce, Kakashi!!“ řekla Tsunade, co právě vstoupila s Shizune do místnosti.
„Tsunade-sama…“ všiml si jí Kakashi a chtěl se narovnat, ale zasténal a zůstal ležet.
„Nepřepínejte se, sensei Kakashi!“ řekla rychle Sakura.
„Už jsem se na tebe koukla. Budeš muset zůstat v posteli asi týden.“ Řekla Tsunade.

2. kapitola: Seznámení

Čtyři postavy šli po malé lesní cestičce za naprostého ticha, které rušilo pouze Kakashiho hvízdání a šustění stránkami Icha Icha. Ostatní byli zabráni do svých myšlenek.
Naruto dumal nad tím, co ho čeká... boj s přítelem? Už zase? To to nikdy neskončí?

Tak, jo, měli jste pravdu. Zatímco jsem relaxoval, inspirace se ke mně vrátila (dokonce mi poradila i další sérii ) a řekla mi, co bych do tohohle dílu mohl dát. A já přesně jejími slovy píšu to, co mi našeptává...

„Tak kde je ten střep, Kibo?“ zeptal se Neji.
„No… Pokud pudem tadytou cestou, měli bychom se dostat na rozcestí. Odtamtud už prý musíme najít cestu sami.“
„Tak dem!“ zavelel Naruto.
Za ticha, které rušilo jen cvrlikání pěnkav a sýkorek, došli k rozcestí. Cesta se dál dělila na dvě strany.
„Budeme se muset rozdělit. Naruto a Kiba půjdou vlevo a já a Neji půjdeme vpravo,“ organizoval Sasuke.
„Dobrá,“ souhlasili zbývající členové výpravy.

Na Písečnou vesnici se snesla tmavá noc. Každý se chystal ke spánku a jinak tomu nebylo ani u ninji jménem Kankurou. Opatrně si lehl do postele, vedle své milé. Ta byla k němu otočená zády a z pod deky byly vidět jen její krásné růžové vlasy, které ozařoval měsíc. Ani nechápal proč, ale měl nutkání jí něco říct..
,,Víš.. Vlastně ani nevíš, jak si vážím toho, že tě mám..'' začal najednou tiše promlouvat do té tmy a pokračoval:
,,..dříve, jsem si připadal tak sám, ale od té doby, co jsi se mnou, už se cítím mnohem lépe.''

Po dlhšej dobe som zase niečo napísal, tento raz jednorázovku.

Legenda:Modrá=spomienky, Normálna=prítomnosť
.................................................................

„Prečo? Prečo som to nespravila skôr?“ hovorilo si pre seba mladé tmavovlasé (až modrovlasé) dievča. Sedela na brehu malého jazierka, ktoré obklopovali krásne rozkvitnuté jarné stromy.

[i]Zase stáli na těch sochách naproti sobě. Opět. Po tolika letech. Blonďatý schinobi, navždy oddaný své vesnici, a černovlasý ninja, který tu samou vesnici zradil. Zapřísáhlí nepřátelé a přitom nejlepší kamarádi na život a na smrt.
"Proč dál nebojuješ v Konoze?" zeptal se tmavovlasý chlapec. "Nechceš se už stát Hokage, Naruto?"
"Dokud má Listová dostatek shinobi a kunoichi s ohnivou vůlí, tak je vesnice v bezpečí," odpověděl mu jmenovaný. "Ale to ty asi nikdy nepochopíš, že ne, Sasuke?"

Noc … temná a tichá.
Jediné světlo co září, je měsíc na obloze a odraz v očích dívky co sedí na střeše jednoho vysokého domu a dívá se směrem k bráně její rodné vesnice.
Už je to dlouho, co jsem ho neviděla ... pomyslí si dívka a stále sleduje bránu.
Chlapec, její týmový partner, se měl vrátit z dlouhého tréninku.
Nesnášela ho, ale přesto se bála, aby se mu něco nestalo.
,,Chybí ti, co?" ozvalo se za ní a ona sebou trochu překvapeně trhla.
Za ní stál vysoký blonďatý muž.
Pousmál se na ní a sedl si vedle ní na střechu.

Tým 1 šel po cestě, směřující na jihovýchodní hranice se zemí Vody.
Tai se podíval Jadenovy na rameno, přes které měl přehozenou Kataru.
Ještě se neprobrala.
„Neměl by jste se podívat, jestli ještě žije, sensei Jadene?“ řekl Tai.
Jaden se zasmál : „To snad není nutné.“
Katara pomalu pootevřela oči.
Co se stalo? Byl ten úžasnej týpek jenom sen…?? Napadlo jí.
Zjistila, že se dívá dolů na zem, která se pod ní míhala, stejně jako krajina kolem.
Pak zahlédla něčí paty.
„Kde to sem?“ zeptala se překvapeně a zvedla hlavu.

Ten to díl je do Miyi!!
,, Dneska má začít naše první mise!" vykřiknu ihned jak dorazím dolů do kuchyně. Risa už něco smažila a Katsumi seděla a povídala si sní. Obě se hned na mě otočili.

,,Doufám, že tě to s tou cedulí přešlo" začala Katsumi ..

[font=Georgia]Proč, proč jsi to řekl, proč... Co jsem ti udělala, řekni mi jediný důvod. Proč?
Jen jsem ti chtěla pomoci, konečně se ti odvděčit za mou několikanásobnou záchranu. Jen jsem chtěla bojovat po tvém boku, být alespoň jednou v životě k něčemu. Ukázat ti, že nejsem jen nanicovatá holčička, která žije jen hloupými sny.

"Ale já ještě nechci spát!"
"Mami, lehni si. Prosím tě!" mladá dívka se vší silou snažila udržet vztekající se ženu na posteli.
"NE! Nechci!" křičela žena. "Pusťte mě! Kdo vůbec jste? Proč bych vás měla poslouchat?!"
Dívka rychle zamrkala, aby zaplašila slzy. "To jsem já, mami. Sakura. Tvá dcera!"

Když dozvěla ozvěna, omámeně si kecl na zadek a jako zázrakem se mu začala klížit víčka. Chvíli spánku odolával, pak se mu ale poddal.

Když se po dlouhé době probudil, zjistil, že se nad ním někdo sklání. Na tvář mu dapadl prstenec černých vlasů. Překvapeně zamrkal a posadil se. Rychle si protřel oči, pak se štípl a když zjistil, že se mu to fakt nezdá, hlesl: