Jak jsem se dozvěděla celou pravdu aneb: Ať žije Konoha! 003.

"Ahoj." ozvalo se. Ve dveřích stála Sakura. No, tu taky moc nemusim, ale pořád lepší než Ino.
"Ahoj. Kdo jsi?" odpověděla jsem a zároveň přidala otázku. Jako vždy, zbytečnou.
"Jmenuji se Haruno Sakura. A ty jsi Caro viď?"
"Hai." odpověděla jsem. Po chvilce váhání jsem se ještě zeptala: "Potřebuješ něco?"
"Hokage-sama mě za tebou poslala, prý máš přijít zítra ráno v osm k ní do kanceláře. A taky tě tu mám provést. Jestli chceš, můžeme vyrazit hned."
"Myslím, že bych se tu nudou zbláznila, tak jdem." řekla jsem a obula se.
Vyšly jsme z ubytovny a zahnuly vpravo. Pak jsme odbočily vlevo a před námi se objevil Ichiraku ramen.
"Nejdřív se najíme ne?" řekla s úsměvem Sakura.
"No, já ale nemám žádný peníze." řekla jsem mírně sklesle.
"To nevadí, zvu tě."
A tak jsme si sedly ke stolu a za chvíli se před námi objevily misky s ramenem. Opatrně jsem přičichla. Vonělo to docela dobře, a tak jsem se do toho pustila. Chvilku mi ovšem trvalo, než jsem se naučila jíst hůlkama.
Po jídle jsme se vydaly na další "zkoumání" Konohy. Prolezly jsme pár obchodů a blbly přitom, jako bychom se znaly odmalička.
Vyšly jsme z posledního obchodu a celé vysmáté mířily k ubytovně. Kéž bych teď byla na nějaké rozkvetlé louce, přes kterou teče řeka. zasnila jsem se a zavřela oči. Otevřela jsem je hned jak Sakura mírně (fakt jenom mírně:) ) zvýšila hlas: "Hej, co to je?!"
Spatřila jsem onu louku, co jsem si vysnila. Už mám halucinace. pomyslela jsem si. Oči jsem zase zavřela a přála si, abych byla zase na té rušné uličce. Když jsem se znovu podívala, kolem nás proudily davy lidí.
"Příště si rozmysli, co chceš." ozvalo se odněkud.
"Říkala jsi něco, Sakuro?"
"Já? Určitě ne. Vidělas tu louku?"
"Jo, myslim že to mám na svědomí já, i když vůbec nevím jak jsem to udělala. Promiň."
"To je v pořádku." usmála se Sakura. "Ale už bysme měly jít."
"Tak na co ještě čekáme?" usmála jsem se i já. Pořád mi ale vrtalo hlavou, kdo řekl to "Příště si rozmysli, co chceš."
Byly jsme u ubytovny a Sakura se už chystala k odchodu.
"Tak já už půjdu. Jsem ráda že jsem tě poznala, a nezapomeň jít zítra k Hokage-sama. Ahoj."
"Ahoj." rozloučila jsem se s ní.
Pomalu se blížil večer.
Vyšla jsem schody a zamířila k bytu. Zavřela jsem za sebou dveře a znovu se rozhlédla. Pak jsem vešla do malé kuchyňky a z košíku s ovocem jsem si vzala jablko. Když jsem ho dokousala, šla jsem se vysprchovat. Ve skříni jsem našla župan a ručník, mýdlo bylo v koupelně.
"Cože!" vykřikla jsem. "Já mám tetování?!" Pak jsem se trochu uklidnila a jala se ono tetování zkoumat. Byla to jakási spirála u pupíku.
To není možný. To je přece pečeť! Stejnou má i Naruto. To jako znamená, že je ve mě démon? Ale to je blbost, vždyť tyhle pečetě se dávaj novorozencům a já nejsem odtud.
"Jsi adoptovaná." blesklo mi hlavou. Ale není možný, aby mě adoptovali z tohohle světa.
Asi mi z toho všeho hráblo, protože jsem promluvila směrem k pečeti.
"Hej, ty démone. Co seš zač? A seš vůbec démon?"
Nějakou chvíli se nic nedělo, tak jsem se utřela a vylezla ze sprchy.
"Chtěla jsi něco?" ozvalo se. To s tim démon můžu mluvit? No bezva, lidi si budou myslet, že jsem schyzofrenik.
"Jo, ptala jsem se, co seš zač."
"Já jsem démon, uzavřenej v tvym těle." odpověděl mi hlas.
"To už vim, já spíš myslela jakej seš démon."
"Gobi no Houkou. Říká ti to něco?"
Zamyslela jsem se. "Hm, pětiocasej démon, mistr iluzí, že?"
"Vidím, že o mě něco víš. Ale teď už mě prosím nech spát, jsem utahanej."
"Na démona mi přijdeš až moc hodnej." neodpustila jsem si malé rýpnutí.
Odpovědí mi bylo temné zavrčení.
"Ok, už jsem zticha."
Vyčistila jsem si zuby a lehla do postele. Myšlenky na ten den se mi pořád a pořád vracely. Narozeniny...špatná zpráva...přesun...Akamaru a Kiba...Tsunade...Sakura...Gobi.
Nakonec jsem usnula.
Probudila jsem se s malým výkřikem poté, co se mi zdálo, že se mě chystá roztrhat velký bílý pes. Všude byl slyšet smích. Okamžitě mi došlo, kdo má moji noční můru na svědomí.
"Gobi!" okřikla jsem démona. Jako by to bylo něco platné. Gobi se očividně mlátil smíchy.
"Promiň, ale nemohl jsem si pomoct." řekl, když se trochu uklidnil.
"No dobře."
Mrkla jsem na budík a zjistila, že bude za chvilku sedm. V kolik že mám být u Tsunade? Jasně, v osm.
Poté co jsem provedla ranní hygienu, oblékla se a nasnídala, jsem se letmým pohledem na budík přesvědčila, že bych měla vyrazit.
Zamkla jsem byt a vyšla.
Nijak jsem nespěchala. Zahnula jsem za roh a v tu chvíli mě někdo srazil.
"Promiň, nechtěl jsem." omlouval se dotyčný.
"Haf." ozvalo se a už mi Akamaru funěl do tváře. Rozesmála jsem se a velkého psa pohladila.
"To nic." řekla jsem, když mi Kiba pomáhal na nohy.
"Jdeš za Tsunade?" zeptal se.
"Jo, ale vůbec se mi tam nechce." odpověděla jsem mírným úšklebkem.
"Ani se ti nedivím." odvětil se smíchem. Docela mu to sluší, když se směje. uvědomila jsem si.
"Tak já tě nebudu zdržovat. Zatím ahoj."
"Ahoj."
Pospíšila jsem si, protože mi bylo jasné, že jdu pozdě. Kupodivu ne. Když jsem se dostala do Tsunadiny kanceláře, bylo za dvě minuty osm.
"Tak už jsi tady."