Zpět domů 2. kap.

2. kapitola: Seznámení

Čtyři postavy šli po malé lesní cestičce za naprostého ticha, které rušilo pouze Kakashiho hvízdání a šustění stránkami Icha Icha. Ostatní byli zabráni do svých myšlenek.
Naruto dumal nad tím, co ho čeká... boj s přítelem? Už zase? To to nikdy neskončí?
Sakuře se ve hlavě honily představy, jak asi zareaguje, co udělá, jak se zachová... A najdou ho vůbec? Možná by bylo lepší kdyby ne... ale... tolik toužila se s ním setkat, ale chtěla aby byl stejný jako dřív, aby se nezměnil, ale věděla, že na to už je asi bohužel pozdě...
Shika... přemítal o minulosti, o tom co bylo a jaké skvělé to bylo... Tehdy byl ještě ANBU a bylo to skvělé... skvělé a šťastné období... Jenže pak... po tom co se to stalo, musel odejít. Odešel od ANBU od svých přátel a vrátil se do vesnice jako jounin a chtěl na všechno zapomenout...
Cesta byla dlouhá, klikatila se a táhla se mezi vysokými mohutnými stromy. Naruto už pomalu začal ztrácet trpělivost. Jak dlouho se budou ještě takhle trmácet... a ví vůbec ten knihomol kam je vede? Vždyť ani nesleduje cestu...
„Hhh, Kakashi-sensei, jak dlouho ještě?“
„Vydrž Naruto...“ odbyl ho. Naruto protočil oči a zadíval se do temnoty mezi stromy. Měl pocit, jako by ho odtamtud sledovaly, ba přímo probodávaly něčí oči. Ale tak asi na něj působila ta děsivá atmosféra v lese. Určitě...

Tmavé oči provázely tu skupinku nenávistným pohledem. A hlavně jednu osobu... zase se mu plete do cesty... Asi ho bude muset konečně oddělat, jinak...
Uslyšel za zády křupnutí větvičky a prudce se otočil.
„Suki, buď potichu nebo...!“ okřikl ji, ale zarazil se, když si všiml, že se jí zaleskly oči. Dívka se rychle odvrátila a zmizela ve tmě. Co to mělo znamenat? Uvažoval Uchiha. Ta je divná... a záhadná... „Dělej ty blbko, musíme vyrazit, nebo...“
„Já vím...“ pronesla zase pevným hlasem a vynořila se ze tmy. Ve tváři tvrdý, nenávistný a odhodlaný výraz. „Jdeme navštívit Hokage...“
„Správně...“ podpořil ji, ale pak zaváhal. „Ale co s nimi?“
„Nic, ti se tady budou bezcílně potulovat a hledat nás... kašlem na ně...“
„Okej, jak myslíš...“ podřídil se jí a i ona sama byla překvapená, kam se poděl ten jeho namyšlený, arogantní tón.

Tsunade seděla v kanceláři a už jen čekala, kdy do jejích dveří vpadne Shizune.
„Tsunade, musím s vámi mluvit!“ rozrazila ubohé dveře její asistentka. Pátá se jen usmála. Byla tak čitelná...
„Vím o co ti jde...“ zarazila ji. „Sedni si...“ Shizune se překvapením stáhla. Tohle jí nikdy nenabídla. Uposlechla a prkenně se posadila.
„Tsunade-sama, udělala jste chybu, musíte je přivolat zpátky!“ vrátila se jí řeč.
„To nejde...“
„Ale vždyť víte o co jim jde! To... to je prostě šílenství!!!“ Shizune byla zaražená a naštvaná, netušila jak má Hokage přesvědčit, že to byl hrozný omyl.
„Shizune, poslouchej mě...“ umlčela ji a ruce složila do povědomé stříšky a opřela si o ně bradu. Shizune se jí pátravě zahleděla do očí. Pátá přece nebyla takový cvok, aby tohle podstupovala! Znala ji už hodně dlouho a její chování jí nešlo do hlavy.
„Ale...“ zkusila to zase trochu vstřícněji. Tsunade ji umlčela pohledem.
„Já vím, proč je sem Orouš poslal... chce aby mě oslabili v boji, on by si potom nakrásně přikráčel, dodělal mě a převzal vesnici... je mi to jasné...“
„Tak ale, proč to podstupujete a proč jste poslala Shikamara, když...“
„Myslím, že Sukiina mise je už zbytečná... před nějakou dobou jsem ji pověřila, aby se dostala k Orochimarovi... přišlo mi to nejrozumnější a dneska chápu, že i přes to, že to přineslo mnoho výhod, byla to chyba... proto si myslím, že by se měla vrátit...“
„Ale proč jste ho posílala... přece by stačil nějaký dopis, nebo vzkaz po Kakashim...“
„To jistě, ale...“ Tsunade se odmlčela a myslí jí proběhly výjevy z minulosti... Věděla jaké je to pro oba utrpení. „Nebylo to k nim fér... jistě každý shinobi by měl být ochotný podstoupit cokoliv pro ochranu vesnice, ale já sama vím nejlíp, jak moc to někdy bolí...“ Dane... Shizune jí věnovala soucitný pohled. „Zkrátka a prostě, rozhodla jsem se ho tam poslat, i když vím, že na mě bude naštvaný... možná jsem doufala, že radost z návratu, by mohla přehlušit nenávist ke mně...“ znělo to neuvěřitelně... ta silná, rozhodná a sebevědomá Hokage, tady seděla a trpce litovala, že ublížila lidem, kteří si to nezasloužili, i když to prospělo vesnici...
„Dobře, ale co s Narutem? Já vám říkala ať ho neposíláte a pak to jeho chování...“ dožadovala se stále odpovědí.
„Však on se z toho dostane... myslím, že ještě víc by byl naštvaný, kdybych s ním na té misi vůbec nepočítala...“ pousmála se. „A je mi jasné, že Suki, tedy doufám v to, si uvědomí, co jí vyřizuji tím, že tam posílám Shika a Naruto už si se Sasukem poradí... tedy aspoň ho oslabí tak, že nebude moct bojovat se mnou, takže jejich mise bude neúspěšná... Proto se o sebe nebojím...“ Shizune si rezignovaně povzdechla. Šla jí z toho všeho hlava kolem.
„Dobře, tak já se vrátím k práci...“ zvedla se k odchodu. „Ale nemyslím, že by to všechno šlo tak hladce...“ Tsunade v hloubi duše tušila, že má pravdu.

„Au, počkej! Sakra!“ křikla Suki na Sasukeho.
„Ježiš, co je zase?“ vyjel na ni.
„Asi jsem si něco udělal s nohou...“ zakňučela a sedla si na pařez.
„To si ze mě děláš srandu, ne? A co seš to za ninju? Šmárija... Jak ses mohla dostat k Oroušovi, když ani neumíš pořádně chodit?“ Sasuke se rozčiloval a za stálého klení přešel k Suki a podíval se na její zranění. Ale nekontroloval její kotník zrovna citelně a tak ho Suki musela nakonec nakopnout.
„Co děláš, víš jak to bolí?!“ vyjekla.
„Ty krá*o!“ řval na ni a sbíral se ze země. Ona na něj jenom vyplázla jazyk. „Proč mě musel posílat zrovna s tebou... vždyť to tvoje jutsu není zas až tak úžasný... Takovej harant a musí se táhnout zrovna se mnou...“ stěžoval si, tím si vysloužil další kopanec.
„Harant? Náhodou, jsem stejně stará jako ty, tak si nevyskakuj!“ opáčila. Nohu si jakž takž zpevnila a obvázala kusem hadru a pomalu na ni došlápla. Sasuke se na ni tázavě podíval a Suki přikývla. „Snad to půjde, ale nebudu moct běhat moc rychle...“ upozornila ho a on jen protočil oči.
„Neschopná...“ zabrblal a vyrazil na cestu. Suki s ním chvíli dokázala držet krok, ale pak ji noha začala nesnesitelně bolet a ona musela zpomalit.
„Hej! Tak počkej chvilku, ne? Jsem říkala že nebudu moct tak rychle!“ křičela za ním, ale nemělo to žádný efekt. Běžel si dál a na ni nebral ohled. Suki se nakonec zastavila. „Baka jeden necitlivej, neochotnej...“ nadávala a posadila se na zvlhlou zem. Podívala se na kotník a znovu zaklela. Byl nehezky oteklý, bylo jasné, že takhle toho moc nezvládne a jejich misi určitě nedokončí... Ale jenom dobře, nevím co bych měla dělat, kdybychom se dostali až k Tsunade-sama... nemohla bych ji napadnout, ale nemohla bych se jí zastat... Sasukeovi samotnýmu se zvládne ubránit... snad je to takhle lepší... Sasuke selže, vrátí se a pak odejdeme za Oroušem... odporným... říkala si. Opřela se o strom za sebou a zavřela oči. Ale co když se pro ni Sasuke nestaví... co když si odkráčí sám. To by pak musela taky odejít sama, ale ona nebude vědět jestli už odešel nebo ne a tak... Amgh... radši nad tím nepřemýšlet... na chvilku si odpočinu a uvidíme co pak... pomyslela si a už se začala propadat do černočerné temnoty bezesného spánku.

„Hele na ni... Naruto, co s ní... musíme ji svázat dokud spí...“ uslyšela Suki odněkud z povzdálí holčičí hlas.
„Jo jo... ja ji svážu...“ co to říkal ten kluk? Suki mu nerozumněla, nechápala význam jejich slov, ale něco jí napovídalo, že se musí probudit, otevřít oči... Namáhavě zvedla víčka a zamžourala. Chtěla si protřít oči, ale někdo jí držel ruce. S trhnutím se plně vrátila do reality a nechápala co se děje. Blonďák co ho viděla předtím jí svazoval ruce a kousek dál stála ta růžovlasatá kunoichi. Vysmekla se tomu troubovi a ustoupila, vytasila kunai. Moment, jestli jsou tady tihle dva, musí tady být i... poplašeně se rozhlížela kolem sebe, jestli tam někde není schovaný ještě někdo, ale nikoho neviděla. Prohlédla si kluka a holku co stáli před ní, taktéž s vytaženými zbraněmi.
„Kdo seš?“ vyštěkla růžovláska a měřila si Suki pohledem. Měla tmavě hnědé vlasy, oči taky zelené, jen trošku tmavší, bledou pleť, jinak hezký obličej. Na sobě tmavě červené minitričko a přes něj černé síťované se středními rukávy, a černé kraťase s kapsami zvýrazněnými červenými proužky stejného odstínu jako minitričko. Boty normální a na každé ruce od zápěstí po lokty uvázané tenoučké provázky.
Suki se tvářila rozpačitě a zárověň naštvaně, že si ji tak prohlíží. No ten úchylácký pohled toho kluka byl ještě horší.
„To bych se mohla ptát já, když jste mě přepadli!“ štěkla Suki, ale stále se ještě opatrně rozhlížela.
„Pche...“ odfrkla si Sakura.
„Jste tu sami?“ vyptávala se nervózně Suki.
„Vidíš tady snad někoho jiného?“ opáčil Naruto.
„Byli jste čtyři...“ vyhrkla bez přemýšlení a pak se polekaně chytla za pusu.
„Cože..? Jak to víš? Sleduješ nás?!“ nechápal Naruto. Ten bude asi velice inteligentní, řekla si Suki.
„Ne, jen jsem vás zahlídla po cestě...“ zamlouvala to.
„Jo, jasně... Ještě jsi neodpověděla, jak se jmenuješ?“ vyptávala se dotěrná růžovka.
„Říkala jsem, prvně vy!“ nedala se. Blonďáček hrdě vypnul hruď a zhluboka se nadechl.
„Já jsem Uzumaki Naruto, nejlepší ninja z Vesnice ukryté v Litsí a jednou se stanu Hokagem, zapamatuj si to!“ spustil svou jistě nacvičenou řeč, ale ta holka ho jednoduše umlčela pěstí.
„Buď zticha, na tohle teď není čas!“ okřikla ho a Naruto se jen krčil a mnul si bouli na hlavě.
„Sakuro, ty jsi tak brutální...“ stěžoval si. Suki se neudržela a prostě se té situaci musela zasmát. Sakura po ní vrhla ledový pohled.
„Moment, chápu... takže ty jsi Uzumaki Naruto a ty Sakura...“
„Haruno Sakura,“ ohlásila se.
„Já jsem Tasiko... Nami,“ zalhala. Opatrnosti není nikdy dost, i když jak jí bylo sděleno byli to shinobi z Konohy, takže byli vlastně na stejné straně, to ale nesměli vědět. „A kam se teda poděli ti ostatní...?“ zajímala se jakoby nic...
„Rozdělili jsme se...“ řekla prostě Sakura. Suki si neslyšně oddychla.
„Aha... a co tady děláte? A proč mě jen tak svazujete?“ zeptala se trošku ostřeji.
„Jsme na misi... ale co tady děláš ty? Cizí holka si tady chrápe pod stromem, to je podezřelý, navíc zrovna hledáme nějaký vrahouny a zdálo se, že bys mohla být jedna z nich...“
„Naruto, ty baka, tohle jsi neměl říkat...“ zavrčela Sakura a Naruto už se psychicky připravoval na další ránu.
„No...“ chtěla se začít vymlouvat Suki, ale zaslechla hlasy.
„Naruto, Sakuro, jste tam? Máte zpoždění, kde se touláte?“ ozval se mužský hlas.
„Vylezte, to je otrava...“ když Suki zaslechla ten druhý hlas, ztuhla jí krev v žilách a nebyla schopná pohybu.
„Tady jsme, pojďte sem, někoho jsme našli!“ Suki nemohla Sakuře zabránit je zavolat. Vylekala se.
„Sakra...“ klel Shika když se k nim prodíral houštím. „Tak koho jste našli?“ podíval se na Naruta a Sakuru.
„Ji,“ ukázali oba na prázdné místo, kde ještě před chvilkou stála Suki. Shika po nich vrhnul napůl znuděný a napůl pohled říkající: A nehráblo vám?
„Sakra, kam zmizela?!“ vystartoval Naruto. „Ještě před chvílí tady byla! Do pr-“
„Naruto klid... a o kom to vlastně mluvíš?“ mírnil svého žáka Kakashi.
„Taková holka, našli jsme ji tady jak spala pod stromem... jmenovala se... eh... um...“
„Naruto, to si ani nedokážeš zapamatovat takový lehký jméno? Jmenovala se Tasiko Nami...“ hrdě prohlásila Sakura.
„Tasiko...“ opakoval po ní Shika, ale nedal znát žádné emoce.