Kroniky Vzduchu Shippuuden:Díl 16-Blíž

Kakashi pootevřel pravé oko a zamžoural.
Zjistil, že se dívá na světle zelený strop.
„Je vzhůru!!“ řekl Naruto a naklonil se nad Kakashiho.
„…Zase tady?“ řekl Kakashi, když mu došlo, že je v nemocnici.
„Dobrá práce, Kakashi!!“ řekla Tsunade, co právě vstoupila s Shizune do místnosti.
„Tsunade-sama…“ všiml si jí Kakashi a chtěl se narovnat, ale zasténal a zůstal ležet.
„Nepřepínejte se, sensei Kakashi!“ řekla rychle Sakura.
„Už jsem se na tebe koukla. Budeš muset zůstat v posteli asi týden.“ Řekla Tsunade.
„Zdá se, že zvládnout ten nový Sharingan ti ještě zabere nějakou dobu.“
„Máte pravdu.“souhlasil Kakashi.
„Týme Gai, chci aby jste si taky dneska odpočinuli. Hlášení mi můžete podat zítra.“ Řekla Tsunade Gaiovi.
„Ano madam!“ narovnal se do pozoru Gai.
„A ty se zastav za 30 minut u mě v kanceláři, Jadene!“ podívala se Tsunade na Jadena, stojícího u okna.
„Rozkaz!“ řekl Jaden.
„Jdeme Shizune!“ řekla Tsunade a vydala se ke dveřím.
„Ano!“ kývla Shizune a následovala Tsunade.
„Sensei!“ zavolala za nimi rychle Sakura a vyběhla z pokoje za Tsunade.
„Já taky půjdu. Mám ještě nějakou práci, takže se mějte sensei a přeji brzké uzdravení!“ usmál se na Kakashiho Jaden a odešel.

Jaden opustil nemocnici a vydal se pomalu k archivu Stopařů.
O co asi jde? Že by další mise? Přemýšlel Jaden o tom, co mu Tsunade chce.
Najednou sebou trhl a otočil se.
„Tak už jí pustili….“ Řekl si a pousmál se.
„Jadene!!!“ zavolal na něj někdo z dálky.
Za chvíli byl vidět obrys dívky s dlouhými vlasy.
Jaden stál na místě a sledoval jí jak k němu běží…ale najednou nějak posmutněl.
Nami k němu doběhla a vrhla se na něj s roztaženýma rukama do stran.
„Všude sem tě hledala!!“ řekla vesele a pevně ho stiskla.
„Vouuuu…pomalu holka!“ pousmál se Jaden, když kvůli Nami málem ztratil rovnováhu.
„Už je ti líp?“ zeptal se jí.
„Jo! Drželi mě tam zbytečně dlouho, takže mi řekli, že můžu rovnou na misi, když jsem odcházela.“ Usmála se na něj zářivě Nami.
„A ty se na to už cítíš?“ zeptal se Jaden.
„Jasně!! Být měsíc a kus přivázaná k posteli není zrovna zábava!“ zakřenila se Nami, ale trochu se zarazila a zadívala se na Jadena.
„Stalo se něco? Jsi nějaký smutný…“ zeptala se ho opatrně.
„Ne, právě že nic…. Ale tím se netrap.“ Řekl divně Jaden a hned na to se na ní povzbudivě usmál.
Nami ho chvíli ustaraně sledovala, ale na konec to nechala plavat a následovala ho do archivu.

„Tak a mám to z krku. Teď ještě musím zajít za Tsunade-sama, prý se mnou chce mluvit.“ Uložil Jaden nějaký dokument do jedné z mnoha zástrček ve Stopařské databance.
„Můžu jít s tebou?“ zeptala se ho Nami.
„Hloupá otázka!! Jasně že jo!“ usmál se na ní káravě Jaden.
Nami nasadila uražený výraz, ale pak ho se smíchem následovala.

Tsunade stála u okna ve své kanceláři a dívala se ven.
Najednou někdo vzal za kliku a vstoupil.
„Chtěla jste se mnou mluvit, Pátá?“ řekl Jaden, když s Nami vstoupily.
Tsunade se nadechla.
„Ano.“ Řekla vážně a sedla si do své židle ke stolu.
„Během vaší poslední mise se Sakura s členem rady starších z Písečné, Chiyo, dostala do souboje s jedním členem Akatsuki.
„To vím. Sasori z Červeného písku. Porazili ho.“ Kývl Jaden.
„Sakura od něj obdržela jednu důležitou informaci…a to, že měl špeha u Orochimara.“ Řekla Tsunade.
Jadenovi se rozšířili zorničky.
„A s tím špehem, se měl za 6 dní setkat poblíž Travnaté, na mostě Nebe a Země.“ Pokračovala Tsunade.
„Hned seženu zbytek týmu a jdeme na věc!!!“ řekl rozhodně Jaden a už se chystal vyrazit ze dveří.
„Počkej!!!“ zastavila ho Tsunade.
Jaden se zasekl a netrpělivě se na ní otočil.
„Je mi líto Jadene, ale pro vás mám jiný úkol…“ řekla vážně Tsunade.
Jaden zatnul zuby.
„Ale ta mise se špehem spadá pod naše kompetence, Pátá!! Může mít důležité informace!!! A-!!“ řekl naléhavě Jaden.
„Já vím!! Může vědět něco o Sasukem. Vím jak tobě a Narutovi se Sakurou na něm záleží…poslala bych tě tam s nimi, ale potřebuji tebe a tvůj tým jinde!!“ skočila mu do řeči Tsunade.
Jaden zatnul vztekem pěsti. Konečně měli možnost se dostat blíž k Sasukemu, ale on musel jít na jinou misi!!
Nami ho soucitně sledovala. Věděla jak se asi cítí.
„Poblíž Skryté Dešťové nám nahlásil jeden náš zvěd, že lokalizovali Yakushi Kabuta.“ Řekla Tsunade a Jaden zbystřel.
„Vaším úkolem bude to tam prohledat pro informace, případně i Kabuta chytit.“
„Řekla bych, že to je ještě důležitější, než ten špeh u Orochimara. A tohle si navíc vyžaduje dokonalé schopnosti utajení, které máte jenom vy…. A…“ řekla Tsunade a na chvíli se zadívala do země.
„Také tam s ním prý zahlédli černovlasého mladíka.“ Řekla vážně Tsunade a podívala se na Jadena.
Jaden zapomněl na hněv a zaskočeně jí sledoval.
„Myslíte, že…“ řekl ztuhle.
„To nevím…ale možnost tu je.“ Potvrdila mu jeho myšlenky Tsunade.
Jaden se zamračil.
„Kdy máme vyrazit?“ řekl nakonec.
„Klidně hned! Tady máš bližší popis.“ Řekla Tsunade a podala mu nějaký papír.
„Dobře!! Nashledanou!“ řekl vážně Jaden a otočil se k odchodu.
„Jadene…!!“ zavolala za ním ještě Tsunade.
„…i když se může jednat o něj…neztrať chladnou hlavu!!“ dodala Tsunade.
Jaden kývl a odešel ze dveří, následovaný Nami.
Chodbou šel rychle a rázně.
Nami za ním skoro utíkala a ustaraně ho sledovala.
Aby ho mise takhle rozčílila sem u něj ještě neviděla. Přemýšlela.
„Nami! Prosím tě, najdi Hira a řekni mu všechny podrobnosti! Za hodinu se sejdeme před hlavní bránou!“ řekl Jaden když vyšli před radnici a zmizel.
Nami se za ním chvilku dívala a pak zmizela i ona.

Za hodinu přišli Nami s Hirem k radnici, kde ku jejich údivu Jaden už čekal, přesto že chodí většinou poslední.
„Můžeme?“ zeptal se jich Jaden.
„Jo!“ řekla Nami.
Hiro jenom kývl.
Trojice zmizela.

Za chvíli se už hnali lesem a skákali z větve na větev do Země Deště.
„Jaký je plán?“ zavolal na Jadena Hiro.
„Po dvou třetinách cesty pauza a pak pokračujeme!! Jinak až tam dorazíme, stejný podmínky jako vždycky! Rozptýlíme se po okolí a budeme hledat stopy! O kom to víte! Kdyby někdo z nás narazil na Kabuta, tak to ohlásí zbytku týmu a společně zařídíme, aby se přestal potulovat po světě…. A…kdyby jste tam někde zahlédli Sharingan, tak mi dejte vědět!!“ řekl to poslední zamračeně Jaden a podíval se na Hira.
Věděl jsem, že bude nervózní, když mi Nami řekla že ho tam možná potkáme…doufám že jo…zajímalo by mě, jestli za to Jadenovi stojí. Zamračil se pro sebe Hiro.

Slunce zapadlo a oni se stále hnali dál.
„Nejsou to už náhodou ty dvě třetiny?“ zavolal Hiro na Jadena, který byl kus před nimi.
Jaden sebou trhl a zastavil se na větvi, na kterou právě doskočil.
Nami s Hirem doskočili na větve vedle něj.
„Máš pravdu. Tady si odpočinem.“ Řekl Jaden a seskočil na zem.
Bylo už po půlnoci a oni seděli kolem plápolajícího ohně, mezi stromy.
Jaden seděl na spacáku a díval se do ohně, jak se mihotal a neslyšně plápolal v mírném vánku.
Na mysl mu zase vytanuly vzpomínky na zánik jeho vesnice…na smrt jeho rodičů…a na NĚJ…
Jaden odtrhl oči od ohně a podíval se na Nami, která seděla nalevo od něj a zrovna si sundala pásku Konohy, obepínající její čelo a hnědé dlouhé vlasy.
Pohodila hlavou a její vlasy za ní vlnivě kopírovali každý pohyb, jako vlny na moři nebo závoj ve větru.
Jaden se zadíval do země.
Nebyl jsem dost silný, abych tě tenkrát ochránil…nepovedlo se mi to ani po druhé a málem sem tě nechal umřít…dokážu to?...mám dost sil abych zachránil jeho…?? Nebo jsou opravdu všechny moje snahy marné?? Zamyslel se smutně Jaden.
„Jdu na průzkum.“ Řekl, zvedl se a odešel do lesa.
„Na průzkum??? Copak on necítí-??“ podíval se zaskočeně Hiro po jeho odchodu na Nami, ale ta ho přerušila tím, že se zvedla a odešla za Jadenem.

Jaden bloumal pomalu lesem a smutně se díval do země.
Copak se nic nezměnilo??!!! To jsem vážně tak neschopný??!! Nepomohl jsem Narutovi, když jsme mohli Sasukeho ještě zachránit, nezachránil jsem Nami, když jí Sakirou málem na poušti zabil a nezmohl jsem nic, ani když mi na chvíli umřela přímo před očima.
Jaden se zastavil a opřel se zády o strom.
Zasloužím si mít přátele, když je ani nedokážu ochránit…???

Nami šla za ním a všimla si ho, jak se opírá o strom, zády k ní.
Vydala se k němu.
„Co to s tebou je? Co jsi se vrátil z vaší mise z Písečné se mi bojíš pohlédnout do očí. Celou cestu sem jsi měl tak smutný výraz…Co se děje?“ zeptala se ho, potom co obešla ten strom a podívala se mu do očí.
„Nic se neděje…a to je právě špatně!!“ řekl hořce Jaden a poodešel kus od ní.
„Celou dobu…celou dobu se snažím za každou cenu chránit to, na čem mi nejvíc záleží…tebe, mé přátele…a stejně jsem ničeho nedosáhl!! Málem jsi kvůli mě umřela!!!... Sasukeho jsem nezastavil, když odešel k Orochimarovi!!! A nebýt Chiyo, která musela obětovat svůj život, by nežil ani Gaara!!! Je to, jako bych vůbec nic neudělal!!! Nijak se nezlepšil, nezesílil!! A asi ani nezmoudřel…!“ zatnul zuby Jaden a vrazil pěst do stromu, před ním.
Nami ho smutně sledovala…mrzelo jí, že si tohle myslí…věděla, že by pro ní dýchal, a ona pro něj taky…
„To není pravda!! Jsi mnohem silnější i moudřejší než si byl! Jsi jounin, jsi velitel Stopařského týmu a jsi jeden z nejsilnějších shinobi co znám!!“ řekla naléhavě a povzbudivě Nami a přešla k Jadenovi.
„Záměry, a ne činy, jsou to co je rozhodující!“ podívala se mu do očí a věnovala mu jeden z jejích nejmilejších úsměvů.
Jaden jí sledoval a usmál se.
„Díky Nami…“ řekl děkovně a vzal jí do náruče.
Nami ho objala kolem krku a zavřela oči.
Teď se cítila nejbezpečněji…v jeho náruči…v jeho blízkosti.
Les kolem nich jakoby ztichl.
Odtáhla se lehce od něj a zadívala se mu do tváře.
Ani si nevšimla, že pomalu couvá…

Jaden se jí díval do těch jejích hlubokých hnědých očí, ve kterých se vždy tak lehce ztratil…
Ani nevnímal, že se k ní pomalu přibližuje, a ona couvá…

Nakonec Nami narazila zády do stromu a Jaden jí k němu lehce přitiskl vlastním tělem.
Cítil… téměř slyšel zrychlený tep jejího srdce. A její rudé tváře byly jako červánky v temné noci…
Jedna kadeř jejích hnědých vlasů jí sklouzla mezi oči…Jaden jí prsty druhé ruky jemně vzal a odtáhl Nami z obličeje.
Stál před ní, opřený dlaní vedle její hlavy o strom za ní, a vnímal teplo, sálající z jejího těla, jak byl u ní blízko…

Nami se mu dívala do jeho zelenomodrých očí, které jí vždy dodali dobrou náladu a vrátili naději, když už se veškeré vzdala…
Jeho hřejivá blízkost k ní jí naplňovala štěstím a pocitem bezpečí…
Cítila, jak se jí zrychluje tep a ona rudne ve tvářích…
Do obličeje jí sklouzl pramínek vlasů…a on se na ní usmál a odhrnul jí ho pryč.
Zajel jí rukou do vlasů za hlavou…
Naklonil se k ní blíž…cítila na tváři jeho teplý dech. Byly od sebe jenom několik milimetrů a dívali se si do očí…
Zavřela oči a on jí políbil…procítěně a láskyplně…

Pro ně se zastavil čas, když se jejich rty spojili.
Bylo to, jako kdyby ochutnala živou vodu…
Bylo to, jako kdyby z něj vysávala život a zároveň ho oživovala…

Opustil její rty a lehce se od ní odtáhl.
Nami měla zavřené oči a po chvilce je pomalu otevřela.
„Měla jsi pravdu…Musím být silnější, musím být moudřejší…protože jediné, co doopravdy nedokážu…je ztratit tě.“
Nami ho sledovala třesoucíma se očima…a usmála se na něj.

Kdyby se nezačínalo rozednívat, tak by tam ještě stáli hodně dlouho…
Hiro je ani nehledal, protože si to dokázal domyslet.

„Pojď…jdeme najít tvého přítele!“ řekla usměvavě a odhodlaně Nami.