Měsíc...

Noc … temná a tichá.
Jediné světlo co září, je měsíc na obloze a odraz v očích dívky co sedí na střeše jednoho vysokého domu a dívá se směrem k bráně její rodné vesnice.
Už je to dlouho, co jsem ho neviděla ... pomyslí si dívka a stále sleduje bránu.
Chlapec, její týmový partner, se měl vrátit z dlouhého tréninku.
Nesnášela ho, ale přesto se bála, aby se mu něco nestalo.
,,Chybí ti, co?" ozvalo se za ní a ona sebou trochu překvapeně trhla.
Za ní stál vysoký blonďatý muž.
Pousmál se na ní a sedl si vedle ní na střechu.
Hm ... možná trochu. Sama ani nevím," Stále měla upřený pohled na ono místo.
Muž se podíval na ní a pak na měsíc.
,,Já myslím, že víš...ale nechám tě, aby jsi si to urovnala v hlavě." řekl jí povzbudivě a mile a postavil se.
Rozcuchal jí vlasy, i když věděl jak to nemá ráda a odešel.
Otočila se za mizející postavou. „Jenže to není tak lehké tati …“ smutně si povzdechla. Vzpomínky se jí honily hlavou. Dny, kdy spolu trénovali jako tým, dny kdy se pořád hádali, provokovali a vyzývali se k boji. Také i chvíle, při kterých se každý z nich minimálně jednou začervenal. Opět si povzdechla. Její pohled se zabodl na dvě tmavé postavy, blížící se k vesnici …

,,Jsi nějak zticha..." řekl muž s černými vlasy a tajemným pohledem, když prošel s jedním mladíkem vedle něj Bránou Konohy.
Chlapec vedle něj sklopil pohled : ,,A nejsem to snad vždy?" řekl neutrálně mladík.
,,...Myslíš na ní?" řekl muž a zadíval se před sebe.
Mladík sebou nepartně trhl, ale mlčel.
Tmavovlasí muž vedle něj se pousmál a pokračovali dál cestou od hlavní brány Konohy.

Jsou to oni!!! Lena se postavila tak rychle, že jí podjela noha a ona se řítila ze střechy domu.

,,...A není to zrovna ona?" řekl muž a podíval se někam ke kopci před nimi, na kterém stál jeden docela pěkný dům...a z jehož střechy se řítil nějaký stín dolů podél skály.
Mladík vedle něj zbystřel a v očích se mu objevila červeň s třemi zašpičatělími tečkami.
V mžiku se odrazil a už se hnal po střechách ke skále.
Muž se pousmál. ...Myslel na ní..."

Lena padala a cítila, jak jí omývá chladný vítr noci. Nevěděla, jak se zachránit a tak prostě padala a padala… čekala tvrdý dopad na zem. Věděla, že padá podél skály a smrti není úniku.
Jenže … místo tvrdého nárazu o zem, cítila měkké dopadnutí. Někdo jí chytil přímo do náruče. Oči měla stále zavřené, dokud se ten dotyčný s ní nezastavil. Pomalu otevřela jedno oko a pak druhé. Spatřila jimi dobře známé červené oči s Sharinganem …
„E ???“ zmohla se jen slabým hláskem s udiveným výrazem na tváři.

„…Už zase tě musím zachraňovat…“ řekl trochu pobaveně mladík a pousmál se.
"No jo ... sjela mi noha ..." zašklebila se na chlapce.
Rio mlčel a jeho červené oči jí propalovali jako plameny Amaterasa.
"Em... koukám, že už jste se vrátili. Jak šel trénink?" přerušila chvíli ticha a vymanila se z jeho sevření.
„Celkem dobře…“ řekl Rio a postavil jí na tašky střechy, na kterou s ní při jejím zachycení doskočil.
"Hm ..." Lena už nevěděla co říct a sledovala špičky u svých bot.
„Já…asi bych měl jít. Je už pozdě a asi jsi trochu otřesená z toho pádu.“ Řekl Rio a zatvářil se trochu roztržitě .Jeho oči opět zčernali do normálu.
Csss!! Pomyslela si uraženě.
„Jsem naprosto v pořádku!“ trochu mu odsekla.
„Dobrou noc…“ řekla klidněji, otočila se a pomalu mizela pryč.
Jako kdyby musel pořád někoho zachraňovat … hrdina jeden …. Pomyslela si a mířila do svého domu.
…Paličák…. Pousmál se Rio.
…Vůbec se nezměnila. Pomyslel si, seskočil ze střechy a vydal se do Uchiha čtvrti.

„Dobrou noc!“ prošla přes kuchyň, kde seděla Hinata s Narutem a o něčem diskutovali.
„Počkej!!!“ vykřikla na ní matka. Lena se zastavila a vrátila se zpátky k nim.

„No?“ prohodila unaveně.
„Víš … dostali jsme misi a nějakou dobu budeme pryč …“ začala Hinata opatrně. Věděla, že její dcera je výbůšné povahy. Při těchto slovech se Leniny unavené oči doširoka otevřeli.
„No a nemůžeme tě tu nechat samotnou. Nějakou chvíli budeš bydlet u Uchihů.“ dokončil Naruto a oba rodiče na ní zůstali hledět s omluvnými obličeji.
„Cože???! Musíte jít?“ vyhrkla ze sebe.
„Ano, je to důležité …“ prohodil otec.
„Ale … to přece ne! Já tam nevydržim!!!“ rozkřičela se.
„Bohužel, jinak to nejde.“ Hinatě bylo Leny líto, ale nic se nedalo dělat. Naruto se postavil.
„Zítra ráno odcházíme,“ upřel na ní pohled ze ktérého se toho moc nedalo vyčíst.
„Ne!!!“ vykřikla Lena a rozběhla se pryč z domu. Nevěděla ani kam mířila. Jen prostě běžela dál.
Nechci, aby odešli … určitě to bude dlouhá mise a nebezpečná! Co když se jim něco stane?!
Měla o ně strach už teď.

Rio prošel bránou jejich pozemku a přešel po menším dřevěném chodníčku pod střechou domu ke dveřím.
Zul se a vydal se chodbou do obývací místnosti.
Sasuke tam seděl u stolu a držel v ruce nějaký hrnek.
„….Chytl jsi jí?“ prohodil k Riovy.
Rio po něm hodil neutrální pohled a zmizel za dveřmi, vedoucích do chodby k jeho pokoji.
„Proč se ho ještě takhle ptáš?? Co teprve, až mu řekneme, že tu bude na nějakou dobu bydlet.“ Řekla Sakura, která vkročila do místnosti s ručníkem na hlavě. Byla ve sprše.
Sasuke se na ní pousmál.
„On to přežije…“ řekl a napil se z hrnku.

Lena stála na kopci, který se tyčil nad Konohou. Dívala se na svou rodnou vesnici a přemýšlela o všem možném. Seděla tam celkem dlouho a tak usoudila, že by měla jít domů. Pomalu se vplížila do svého pokoje a únavou padla na postel. Než se nadála, usnula.

Červené oči...stála ve tmě a ony se na ní dívaly z výšky nad ní.... Propalovali jí, naháněli husí kůži...ale pak se zavřeli, a když se opět otevřeli, byly černé a milé...temnota kolem ní se roztáhla a nahradilo jí světlo.´
„Leno !!! Vzbuď se!“ slyšela z dálky hlas. Hinata jí budila. Zrovna, když se jí zdál zvláštní sen.
„No?!“ broukla směrem ke dveřím.
„Odcházíme … chceme se s tebou rozloučit. Oblékni se, zbal si věci a sejdeme se dole.“ Oznámila jí matka a zavřela dveře od jejího pokoje. Fofrem si naházela věci do batohu, který si vezme k Uchihum. Než se nadála odcházeli z domu.
„Nezlob Sakuru-chan a Sasukeho-kun. Brzo se vrátíme … slibujeme!“ utěšovali jí a poté zmizeli pryč hlavní bránou.
Ach jo …. Povzdychla si a vydala se k sídlu, kde měla nějakou dobu bydlet.

Když přicházela ke bráně, v ní stál opřený o sloup černovlasýí mladík a sledoval jí.
Lena se nepatrně ušklíbla.
„…Ahoj.“ Řekl Rio.
„Ča-.“ Chtěla mu odpovědět Lena, ale když se mu podívala do očí, zarazila se.
Ty oči…ty černé oči, o kterých se mi zdálo…!! To byly jeho…??
Byl to tak krásný pocit… Přemýšlela Lena, ale když si uvědomila, o čem vlastně přemýšlí tak se hned začervenala.
„Děje se něco?“ zeptal se jí nejistě Rio, když si všiml jak se na něj dívá, a taky trochu zrudnul.
„…Co? Ne nic!“ řekla Lena a pokusila se nahodit zase otrávený výraz.
,,Fajn, tak pojď za mnou..." řekl Rio a vydal se dovnitř rezidence.
Že by mi alespoň vzal batoh…gentleman jeden!! Zatvářila se dotčeně a vykročila za ním.
Rezidence Uchiha byla docela pěkná…
Od brány vedla hlavní široká cesta, podél které byly vysázeny listnaté stromy.
Za nimi byly domy, které kdysi obývali členové klanu, ale po tom dávném masakru, zely prázdnotou.
Jediný obydlený dům, byl dům hlavy rodiny, kde Rio Uchiha bydlel.
Lena se po cestě zvědavě rozhlížela.
„Tak jsme tu, chovej se ,,jako“ doma.“ Řekl Rio při divném, možná trochu ironickém, zdůraznění slova ,,jako“, když vkročili na chodníček před hlavními dveřmi.
„Díky“ odvětila a na oplátku se na něj mile, až okouzlujícím úsměvěm podívala.
Vešla dovnitř, zula si boty a zpětně se otočila na Ria. Jenže on to netušil a narazila do něj.
„Jau …“chytla se za čelo.
„Au …“ ozvalo se z jeho strany.
„Promiň … jen by mě zajímalo, kde budu spát,“ otázala se ho a mnula si bouly.
,,...Vedle mě. Tím chci říct vedle mého pokoje. Nebo si můžeš vybrat jakýkoliv z domů podél cesty." pousmál se Rio a trochu zamrkal, aby se probral z rány, co dostal.
Lena se ušklíbla. Tak vedle něj jo …. A uchychtla se.
„Dobře. Jestli ti to nebude vadit, tak vedle tvého pokoje. Ještě jednou se omlouvám … em … za tu ránu. Nevěděla jsem,že jdeš za mnou.“ Zvláštně jí zajiskřilo v očích.
Rio se na ní nějak divně díval.
„Jo…to je v pořádku. Pojď, zajdeme za našima.“ Vzpamatoval se a vydal se chodbou.
Co tak blbnu? Zamyslel se.
„Dobře,“ kývla na souhlas a vydala se za nim. Prošli až úplně do zadu. Otevřeli dveře v čele a ocitli se v místnosti podobném obýváku.
No, musím uznat, že je to tu hezky útulné…. Rozhlížela se kolem, až jí pohled padl na rodiče Ria.
„Ahoj Leno!! Tak tě u nás výtám. Chovej se tu jako doma a doufám, že se ti tu bude líbit.“ Přišla k ní Sakura a usmála se na ní na uvítanou.
„Ahoj.Díky, budu se snažit. Mám vám i za rodiče poděkovat, že tu smím být…“ zklopila smutně zrak a pohlédla z okna ve kterém se zračil krásný teplý nový den. Jenže pro ní zas tak krásný nebyl.
Sakura si toho všimla a pokusila se jí povzbudit.
„Neboj se. Určitě se vrátí v pořádku…a tady Rio ti zatím může dělat společnost. Uvidíš, že to uběhne jako voda.“ Usmála se Sakura a významě se podívala na Ria, který se trochu zarazil.
„Snad ano. Jestli vám to nebude vadit, půjdu se projít.“ Prohodila a otočila se k odchodu. Jakmile se nedívala Sakuře a Saskemu do očí … tvář jí opět posmutněla.
Jen ať se v pořádku vrátí ….
Když procházela kolem Ria, tak si jejího výrazu všiml. Jenže to ona nevěděla. Byla tak zahloubaná do svých myšlenek, že nevnímala skoro celé okolí.
Vyšla ven z domu a vydala se po cestě k východu.
Za chvíli opustila Uchiha čtvrť a šla směrem k menšímu červenému mostu přes menší řeku, co protékala Konohou.
Sedla si na zábradlí, zadívala se na hladinu a přemýšlela.
Co to bylo vůbec za misi ? Takhle důležitou už dlouho neměli. Proč to musí být zrovna moji rodiče … Čím důležitější mise, tím to znamená být nebezpečnější a když je tím pověřila sama Hokage tak už tuplem. Nevím proč, ale mám divný pocit … prosím … vraťte se mi v pořádku. Nezvládla bych to tu sama bez vás…. Modlila se v duchu a zadívala se do vody pod ní.
A na hladině spatřila něčí odraz za sebou.
Prudce se otočila a podívala se na nečekaného hosta.
Byl to Rio.
„Ahoj. Řekl jsem si, že možná budeš chtít něčí společnost.“ Řekl a sedl si vedle ní.
Stále nějakou dobu neodpovídala. Až po chvíli se ozval její rozklepaný hlas :
„Díky. jsi hodný…“ snažila se pousmát,ale nešlo to … vypadalo to spíš jako škleb.
„…Neboj se. Oni jsou zkušení ninjové a tohle je součástí jejich života. Ostatně i našeho.“ Řekl Rio a odmlčel se.
„…A jinak tu vždicky budu já, takže nebudeš nikdy sama.“ Řekl trochu nejistě, ale na konec se na ní pousmál.
Pootočila hlavu na něj. Nahnula se k němu a políbila ho na tvář. Trochu nervozně se usmála.
„Díky Rio …“ zadívala se na hladinu.
Rio se začervenal a zadíval se na ní.
Ten pocit…. Je tak krásná…co mám sakra dělat??!!
Lena na sobě pocítila jeho pohled a podívala se na něj.
Rio chvíli váhal, ale pak se odhodlal.
Naklonil se k ní, položil jí ruku na rameno a políbil jí…ale ne na tvář.
Lena se na chvíli zatvářila zaskočeně, ale pak z ní veškerá nejistota a strach odpadly a zavřela oči.
Doufala v to, ale rozhodně to nečekala.
Zapoměla na strach o své rodiče…na nějaké ty hádky co měla s Riem a na některé chvilky, kdy ho opravdu nesnášela…protože teď ho milovala. Byl tam jenom on, ona a radost…