Tajemné
Sloboda vyvážená pieskom...
Sokol stál kúsok nad Kakashi na suchom konáre. Po tom, čo tento dravec priniesol odkaz nastalo ticho, ktoré znamenalo len jedno, príde lúčenie.
Ichigo ponoril hlavičku do veľkého žltého kvetu. Ňufák ponoril do peľu. Kýchol, a tým prerušil ticho. Sakura ho i cez jeho časté ataky vzala do náruče.
"No..."
Povzdychol si Kakashi a postavil sa.
"My už pôjdeme."
TAK TADY JE PKRAČOVÁNÍ, NO SNAD SE VÁM BUDE TAKY LÍBIT.
JINAK MÁM PRO VÁS VŠECHNY DOBROU ZPRÁVIČKU 
S POTĚŠENÍM OZNAMUJI, ŽE MI ODEDNEŠKA BUDE POMÁHAT VYLADIT TY MÉ PRAVOPISNÉ CHYBY CO TU NEUSTÁLE PÁCHÁM JEDNA VELMI ZNÁMÁ A DOBRÁ SPISOVATELKA JMÉNEM RIKA. ZA COŽ JÍ VELICE DĚKUJI, A MOC SI CENÍM JEJÍ POMOCI. 
BUDE TO TAK URČITĚ PŘÍJEMNĚJŠÍ ČTENÍ I PRO VÁS, A TOHO SEM SI PŘÁLA DOSÁHNOUT UŽ OD PRVNÍ CHVÍLE.
24. díl
Berte to skôr ako bonus, nie ako pokračovanie...
Bola tma. Žiaril iba plápolajúci oheň. V tichej tme sem-tam zaznel spev nočného tvora, alebo šušťanie stromov a trávy. Sakura sa oddávala tichému spánku. Pein ju hladil po vlasoch. Bola prvým človekom ku ktorému niečo cítil od doby čo bol malý. Vtom počul v ich blízkosti zvuky a hlasy ľudí. Neváhal a potichu zobudil Sakuru z tichého snenia.
,,Musíme utiecť, niekto tu je.“ Hovoril polohlasom. Sakurina pokojná tvár sa rázom zmenila na vystrašenú. Nemohla opustiť toto miesto. Bola s ním spätá.
Love love love love love love
Láska… láska za to všechno může.
You were everything I wanted
You were everything a girl could be
[i]„Hinato-san…?“
„S-sasuke-k-kun? C-co c-c-chceš?“ Bez okolků si sedl vedle ní na lavičku. Zvedl hlavu a zadíval se na hvězdy. Hvězdy… spleť tužeb a přání, osudu a lásky…
"Yoshi..." odmlčela se, "...ty jsi v nebi."
Yoshino si myslela, že její matce přeskočilo, nebo přesněji řečeno jí.
"K-kde že sem?" koktala nevěřícně.
"V nebi." odpověděl za Yoshiko Kakashi. Yoshino na něj upřela své ebenové oči.
"Blbost! Co tu v tom případě děláte vy?!" Kakashi smutně sklopil hlavu.
"Kyuubi mě zabil." dívka vytřeštila oči.
"Cožeee?!!!" její matka zasáhla.
Nami strnule stála a sledovala ty dvě postavy ve dveřích.
Jedna z nich zvedla lehce hlavu a slamák jí přestal zakrývat obličej.
Nami ztuhla ještě víc a v očích se jí objevil strach.
„…Ty-!“ řekla strnule.
Sledoval jí muž s bílými vlasy….v očích se mu zračila temnota a smrt.
„Jak se má Jaden?“ řekl Sakirou.
Nami se zamračila a vzpamatovala se.
„Kde je má jednotka?!!“ řekla už odhodlaně.
„Co myslíš?“ řekl lhostejně Sakirou.
„Ty parchante!!!“ řekla Nami a ústa se jí zkřivila do nenávistivého úšklebku.
Část šestá - Tady
Část sedmá - Změna
Ležel a pozoroval znovu ten strop místnosti. Kámen, jenom chladný kámen. Proč ho tak fascinoval? Proč se mu tak líbily ty studené, nepravidelné zářezy? Ten hrubý povrch? Možná, že mu to připomínalo tak trošku jeho. I když se většinou smál, uvnitř sebe měl pár nerovností. Chladných, zlých. Těch, kterých se předtím nesnažil zbavit. Své druhé síly, pocházející od Kyuubiho.
Když byl malý, všichni se k němu obraceli zády.
„Neměla jsi sem chodit…“ Hinata se na něj zkroušeně podívala.
„T-tak j-já z-zas-se p-p-půjdu…“
„Já to tak přeci nemyslel… Ale…“ Vroucně jí obejmul a hladil po zádech. Jen jeho přítomnost, tak blízko, jí vykouzlial na tváři nesmělý úsměv. Byl pro něj toliko vzácný… V poslední době byla velice zasmušilá. Nechápal to… Nebo spíš nechtěl pochopit. Je možné, že…?
„A-ale co…?“
TAK TADY TO JE JEN PRO VÁS
A....NO DOBŘE, DOKONČIM TUTO POVÍDKU, A PAK MI POVĚZTE, JESTLI BUDETE CHTÍT ODEMNĚ DALŠÍ ??? DOCELA BY MI TO ZAJÍMALO.
23. DÍL
Siria nic neřekla, jen se odrazila a vyskočila na strom, z kterého se ještě jednou ohlédla, a pak zmizela v korunách stromů.
„Buď opatrná „ Šeptla Konan.
Na nic nečekala, a hned šla za Itachim do pokoje. Cestou jí však vrtalo hlavou, jakto že Itachi si ničeho nevšiml, když odcházela.
"Jo, znám, ale radši zemřu taky, než abych tě nechala naživu!"
A prichádzajú...
Tma pohltila akýkoľvek kúsok miestnosti v ktorej sa nachádzal. Privádzalo ho to do úzkosti, do nekontrolovateľného pocitu šialenstva, nervozity ktorá sa nedala potlačiť ani silou vsugerácie. O to viac mal strach z toho, čo z tej nekonečnej prázdnej temnoty vylezie, to niečo, čo mu vypije ďalšiu krv z tela, to niečo, čo mu ohlodá nervy ako pes svoju kosť, až do morku. To niečo čo nie je možné ucítiť inak ako v sprievode strachu. To niečo, čo neuvidí ani svojimi očami.
Tato část obsahuje materiál spoilerů!!
Viděla jen, jak jeho tělo dopadá. Z ničeho nic se v ní probudilo znamení, které jí něžně našeptávalo, aby ho zabila. Byla připravená použít svoje nejsilnější jutsu. Fatální. Najednou se zarazila.
“Tak ho zabij a já ti pomůžu… udělej to teď! ,“ křičel na ni Orochimaru.
Proč by Orochimaru chtěl, aby zabila jeho budoucí schránku? To nedávalo smysl. Sklopila ruku a podívala se do Sasukových očí. Nebylo v nich nic z té nadřazenosti. Spíš strach.
“Mangekyou Sharingan!“
Představ si, že máš sen. A za tím snem se hodláš doslova a do písmene probojovat. Víš, že máš na to ho vyplnit, protože máš k tomu předpoklady a v postatě nic není proti tomu, aby se tak stalo. I lidé věří, že se ti splní a plně tě v tom podporují. Celá vesnice je za tebou. To máš tak, když jsi dcerou jednoho Hokageho. A to, že nejsi kluk, nehraje roli. Umíš ovládat mocné vodní a ohnivé techniky po vzoru otce a matky. Ano, můj sen byl stát se Hokagem a být lepší, než můj otec.
Část pátá - Tady
Část šestá - Už za chvíli ...
„Vy .. Vy jste všechno slyšeli, je to tak?“ zeptala se Tsunade přímo. Neměla ráda zdlouhavé řeči. Rozhlédla se po Shikamarovi, Choujim a Nejim, kteří stáli před stolem v její kanceláři. Naruto a Sakura seděli na lavici u stěny. Dívka v rukou třímala svitek, na kterém teď závisel osud všech. Ale to se vyřídí až za chvíli.
Byl skoro večer.
Nacházíme se v jedné z majestátních a krásných síní feudálního paláce.
Strop síně je podpírán na každé straně osmi mramorovými pilíři.
Na jednom konci jsou obrovské zdobené dveře. Jsou otevřené a dělí síň od chodby, vedoucí k východu z paláce a na druhém konci jsou snad ještě vyzdobenější a majestátnější dveře.
Ty jsou ale zavřené a na každé straně vedle nich stojí jedna postava.
„Nehýbej se…“ Ten hlas… šeptal jí tohle do ucha… Mladý Uchiha jí kunai držel u zad a v očích mu rudě plál Sharingan. Měl tam takřka šílený výraz… Byl jí odporný.
„Nech mě být… prosím.“
„Ale copak? Že bys žebrala o svobodu?“ Sasuke se posměšně zasmál. Ne, tohle jí nedaruje… zničila mu život.
„Prosím…“
„Tak dobře…“ Mírně se od ní odsunul. Dívka si oddychla. Ne však nadlouho…
„Hinato… Já… Já musím… prosím…“
„Ne! Nesmíš… Určitě tam zemřeš…“ Mladé dívce po tváři stékaly slzy a jako kousky křišťálů dopadaly na zem.
„Proč bych měl…? To jsem tak neschopný?“ trpký nádech jeho hlasu se nedal přehlédnout. Hinata se rozvzlykala. Byl tolik hloupý… Mladík ji opatrně obejmul a vtiskl něžný polibek do vlasů.
„Neplač, prosím… Já si to nevybral… Je to moje povinnost.“
Srdce bolí...
Ranné slnko dopadalo na Narutovu tvár. Obklopoval ho les. Počul šušťanie trávy, ktoré bolo čoraz bližšie. Vtom z trávy vyskočil ninja s kunaiom v ruke. Naruto sa však stihol včas uhnúť pred zranením.
,,Zase si nedával pozor Naruto.“ Naruto však neregistroval jeho prítomnosť. ,,Naruto...“ povzdychol Kakashi. ,,viem, že je to už dlho...“
,,Vy viete čo je so Sakurou-chan, že?“ otočil na neho svoje modré oči. Kakashi iba sklopil hlavu. Naruto bez slova skočil na jeden s okolitých stromov a bežal späť do Konohy.
,,Teď jste prokázali, že dokážete pracovat v týmu. Chtěli jste, aby váš podíl dostali ostatní. Prošli jste!‘‘
2. kapitola: Mise
Po několika týdnech a drobných misích se zamotali do něčeho většího. Smůla.
Nějaký Gatou chtěl zabít stavitele mostu. Ale co když s sebou má ninji? Prostě proti nim nasadí svoje.
[i]Ve chvíli, kdy se uprostřed boje objevil Naruto pomocí kouřových bomb, pod mostem se držela Tukoddo.
,,…Vždyť proti mně není nic, Zabuzo!“ ozval se hlas jednoho z protibojovníků.
