Kroniky Vzduchu Shippuuden:Díl 1-Nebezpečí

Byl skoro večer.
Nacházíme se v jedné z majestátních a krásných síní feudálního paláce.
Strop síně je podpírán na každé straně osmi mramorovými pilíři.
Na jednom konci jsou obrovské zdobené dveře. Jsou otevřené a dělí síň od chodby, vedoucí k východu z paláce a na druhém konci jsou snad ještě vyzdobenější a majestátnější dveře.
Ty jsou ale zavřené a na každé straně vedle nich stojí jedna postava.
Napravo stojí vysoký, blonďatý ninja se založenýma rukama na prsou a zavřenýma očima. Má na sobě tmavozelenou vestu bez rukávů a pod ní černé triko s dlouhými rukávy, ta vesta je místy šedivá a na nohách má tmavomodré kalhoty.
A nalevo stojí o trochu menší kunoichi s dlouhými hnědými vlasy a opírá se o zeď za ní. Ta má na sobě krátké černé kalhoty a tmavofialovou vestu s krátkými černými rukávy.
Oba mají roušku přes nos s pusou, takže jim jsou vidět jenom oči.
Po chvilce se otevřou ty majestátní dveře, vedle kterých stojí, a z nich vyjde Pátá Hokage.
Ninjové se narovnali a přešli k ní.
„Jak to proběhlo?“ zeptal se ninja.
Tsunade se pousmála.
„Říkala jsem že tu budete zbytečně, ale když na tom Staří trvali…“ řekla Tsunade a vydala se chodbou k otevřeným dveřím naproti.
Shinobi se za ní vyrovnali do dvojice a následovali jí. Jeden jde za ní vpravo a druhý vlevo.

Asi před hodinou opustili palác Feudálního lorda. Je noc a trojice se teď vrací zpět do Konohy.
Ten ninja se trochu zamračil a vrhnul letmý pohled na tu kunoichi, jdoucí vedle něj vpravo.
Když vyšli menší kopec z lesa a vyjšli na otevřené prostranství, před nimi stojí taková menší armáda.
Na cestě tam stojí asi 100 vojáků se zbraněmi, ale nevypadají moc profesionálně.
„Myslel jsem, že je Lord Saraku moudrý…zmýlil jsem se.“ Pousměje se pod maskou ninja a podívá se na Pátou.
„Nazdar pocestní!! Je nám líto, že vás tu musíme zastavit, ale vaše cesta končí tady!!“ řekl voják, stojící v čele a krvelačně se pousmál.
„Lord Saraku si nemyslí, že je nutné, aby jste žili, takže tuto zbytečnost máme sprovodit ze světa. Nějaká poslední slova?“ pokračoval sebejistě voják.
„Těch nebude třeba.“ Řekl neutrálně ninja a udělal rychle pečeť hada.
Nic se neděje.
„To má Konoha takovej malej počet lidí, že posílaj jako osobní stráž takovýhle ma-.“ Začal se vysmívat voják, ale zarazil se.
„Já-já se nemůžu hýbat!!“ řekl zděšeně.
Za ním jsou slyšet panické dohady jeho mužů, protože na tom jsou stejně.
„Chcete je dorazit Pátá?“ otočil se ninja na Tsunade.
„Jen se bavte…“ mávla rukou Tsunade a pousmála se.
„Živel voda: Síla tsunami!!!!“ zvolala kunoichi, po tom co udělala několik pečetí.
Za ní se zvedla obrovská vlna, široká, že zabírá skoro celý výhled za ní.
Vlna se převalila do předu a smetla vojáky jako stébla slámy. Hned na to, skoro v nepostřehnutelném okamžiku, se po hladině směrem od kunoichi rozeběhne nepatrná vlna tlaku.
Voda se v mžiku proměnila v led a uvěznila v sobě všechny chycené.
Tsunade s ninjou to v klidu sledují.
Ninja se zadíval před sebe, na tu horu ledu, a podrbal se roztržitě za hlavou.
„Hmmm…teď to budeme muset obejít.“ Řekl trochu otráveně.
Kunoichi po něm hodí trochu dotčený pohled, ale nakonec se pod maskou pousměje.
Vydají se dál.

Druhý den, brzo ráno dorazili do Konohy.
O chvilku později stojí všichni tři v kanceláři Páte.
„Doufala jsem, že se násilnému řešení problému vyhneme.“ Řekla Tsunade a začala na stole listovat v dokumentech.
„To by tahle mise byla už naprostá nuda. I když tohle nebylo o nic lepší.“ Řekl ninja a sundal si masku.
„Buď rád Jadene! Normálně míváme mnohem obtížnější mise!“ napomenula ho kunoichi a sundala si i svou masku.
„Já vim Nami, asi máš pravdu…. Jsem to ale nenapravitelný jedinec, toužící po trošce vzrušenííí!!“ protáhl kajícně a ironicky obličej Jaden.
„Neblbni!!“ naštvala se Nami a vrazila mu ránu pěstí po hlavě.
Tsunade se pobaveně usmála, když se Jaden chytl za hlavu a začal si drbat bouli.
„Řekla bych, že to proběhlo hladce. Lorda Saraka vyzvednou za nedlouho ANBU. Možná z něj dostaneme něco, ohledně Orochimara.“ Řekla Tsunade a podívala se na ty dva.
„Pochybuju, nejspíš je to jenom další loutka, které Orochimaru slíbil větší moc výměnou za prostředky a suroviny.“ Řekl Jaden.

Feudální lord Saraku byl odhalen jako komplic Orochimara. Tsunade to šla vyšetřit jako Pátý Hokage a Jaden s Nami jí při tom dělali osobní strážce.

„Takže můžete jít a užít si pár dní volna. Zatím tu nejsou žádné Stopařské záležitosti nebo mise.“ Pousmála se na ně Tsunade.
„Děkujeme a nashledanou Pátá.“ Uklonili se Jaden s Nami a opustili kancelář.
„Hurá!!! Konečně trochu oddychu!!“ poskočil si na chodbě Jaden.
„Konečně budeme mít taky chvilku pro sebe. V poslední době jsme měli dost misí.“ Řekla trochu vyčerpaně Nami, usmála se a objala Jadena kolem ruky.
Jaden se na ní laskavě podíval a opustili budovu.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se Nami a otočila se na Jadena.
Leželi na travnaté louce a dívali se na nebe.
„Zhřešíme?“ pousmál se Jaden a podíval se rošťácky na Nami.
Ta se jenom pousmála, přelehla si na Jadenovu hruď a sklouzla rukou k rozepínání své vesty.
„Tak jo.“ Řekla potichu a vášnivě.
„Po-počkej!! Já to myslel z legrace!“ zakoktal se Jaden a zrudnul.
Nami ho chvilku se zájmem pozorovala a pak se pobaveně usmála : „Já taky. Chtěla jsem vidět jak se budeš tvářit.“
Jaden se zatvářil uraženě : „Ty seš hrozná!“
Nami se rozesmála.
„Jen se směj…sluší ti to.“ Řekl jí usměvavě Jaden a zadíval se na ní.
Naminy hluboké hnědé oči, vlající dlouhé vlasy a modré nebe za nimi….Pohled jako na anděla….Je tak krásná….
Pomyslel si Jaden a objal jí rukama kolem pasu.
Leželi tam na sobě a dívali se jeden na druhého.
Nami přivřela oči a sklonila k němu hlavu.
Jaden se pousmál, zajel jí rukou do vlasů a políbil jí.
Chvíli tam jen tak leželi a ani jeden se nechtěli pohnout.

„Hh, hmmm…“ odkašlal si někdo, stojící za nimi.
Nami se s leknutím odtrhla od Jadena a podívala se na postavu.
„Jdeš nevhod, Hiro!!“ odsekla Nami na ninju v černém bojovém oblečení a dvojitou katanou na zádech.
„Sorry Nami, ale to bych ve vašem případě chodil nevhod vždycky.“ Pousmál se Hiro.
„Proč jsi mi neřekl že sem jde, Jadene?“ podívala se dotčeně Nami na Jadena.
„Promiň, měl jsem plnou pusu.“ Usmál se nevině Jaden.
„Ty jeden-!“ rozesmála se Nami a začala se s Jadenem jakoby prát.
„Hele vy dva, nechci vás rušit, ale Nami máš zajít za Pátou.“ Řekl trpělivě Hiro, když je sledoval jak se tam válí po trávě.
„Koukám, že to Tsunade myslela doslova, když řekla ,,pár“ dní volna.“ Ušklíbl se Jaden a posadil se.
„Tak já jdu. A neboj…“ vstala Nami a rozcuchala Jadenovy vlasy.
Prošla kolem Hira a ten se ještě, než se vydal za ní, podíval na Jadena.
„Já vím….V poslední době jsme měli dost práce, ale teď se to už blíží ke konci. A o ní se neboj, je silná a spolehlivá.“ Řekl povzbudivě Hiro Jadenovi.
„Snad vim s kym chodim ne?“ zavtipkoval Jaden.
„Díky Hiro.“
Hiro kývl a odešel.
Jaden ještě chvíli seděl na louce a díval se na mraky. Trochu se zatáhlo.
Už to bude 2,5 roku….Kdy se vrátíš? Zamyslel se Jaden a zvednul se k odchodu.

„…dobře…udělám to jinak…nechám jí žít a tebe taky….ale jednou…jednou se vrátím a vezmu ti všechno, co máš, pokud to nedokážeš ochránit…!!!!“
Jaden se s trhnutím probudil a rychle a těžce dýchal.
Byl celý zpocený.
Otřel si rukou pot z čela a zadíval se před sebe.
…všechno, co máš…
Ten hlas mu zněl v hlavě jako ozvěna smrti.
Už je to tak dávno, a přesto….Co když se vrátí? Co když přijde splnit to co řekl?!! Přemýšlel ustaraně Jaden a zaplavoval ho svíraví pocit.
…Pokud to nedokážeš ochránit…!!!
Musím se vzpamatovat….určitě to nemá nic společného s Naminou misí…nemůže!!!
Jaden si promnul obličej a vstal.
Přešel k oknu svého pokoje, otevřel ho a nadechl se čerstvého vzduchu. Voněl po dešti, protože před chvíli dopršelo.
Nami….Vzpomněl si na ní Jaden a zadíval se do hvězd.

Nami zrovna skákala z větve na větev a s ní 6 členů ANBU. Každý člen Stopařů měl totiž v ANBU hodnost velitele jednotky a někdy i vyšší, to záleželo na jeho hodnosti u Stopařů.
Měla za úkol prošetřit nějaký konflikt blízko Chrámu Ohně.
Do Konohy přiletěl poštovní orel, měl na noze správu s červeným proužkem, ale byla nějak nejasně napsaná.
Nevěděli přesně do čeho jdou, ale museli tam jít.
„Zítra tam jsme. Nějaké zprávy?“ podívala se Nami na jednoho ANBU.
„Ne madam. Nic nového.“ Řekl ANBU.
Nami kývla a otočila se opět před sebe.
Už aby tyhle věčné mise zmizeli z denního pořádku!! Vzdychla si v duchu Nami a soustředila se opět na misi.

Druhý den k večeru šel Jaden směrem k archivu Stopařů. Chtěl se podívat, co se konkrétně psalo v té zprávě, co přinesl orel.
Přišel do budovy a šel chodbou k záznamovým archům.
Vešel do místnosti a přešel ke stolu s doklady.
Sedl si za něj a začal listovat zápisy. Hledal včerejšek.
Když ho našel prolétl ho očima, až když narazil na nadpis, podtržený červeně.
„Urgentní zpráva z Chrámu Ohně….Neznámí pocestní…podivné uniformy….krev!!....Ocasí démoni....pomozte!“ tohle bylo všechno, co bylo ve zprávě napsané.
To je divné….podivné uniformy, krev….Co to může být? Zamyslel se Jaden a začal se se zprávou v ruce procházet po místnosti.
Vzpomínal a hledal souvislosti.
Ocasí démoni…Sakirou si minule vzal ten artefakt s informacemi o Ocasích démonech. A podivné uniformy a krev…Akatsuki mají na svém oblečení červené mraky…je možné že…??!!!!
…..Ne!!!! Uvědomil si najednou Jaden tu spojitost a upustil zprávu na zem.
„Sakra!!!!“ zaklel a vyletěl z místnosti.
Vyběhl z archivu a skákal po stromech a střechách, kudy se dalo, směrem ke kanceláři Páté.

Nami mezitím dorazila ke Chrámu Ohně a zděsila se, stejně jako ANBU.
„Co-co se tu stalo??!!!“ dostala ze sebe.
Z vesnice nedaleko chrámu šel kouř, ale chrám vypadal v pořádku.
Kolem byli mrtvoly mnichů, poházené stromy a vytrhané kusy země.
„Zajistěte oblast a přeživší!!“ zavelela Nami a vrhla se ke chrámu.
Dveře byly vyražené.
Nami vtrhla dovnitř a rozhlédla se. U oltáře o kus dál ležel opřený jeden mnich a vypadal že žije.
Nami k němu rychle přiběhla a zkontrolovala jeho stav. Uměla několik lékařských jutsu od Sakury, aby měli alespoň nějakého léčitele v týmu Delta.
Klekla si k muži a začala mu léčit rány.
„…Konoha?...“ zachroptěl mnich.
„Jo, jsme tu, abychom vám pomohli!!“ řekla zpoceně a ještě trochu vyděšeně Nami.
„…Zbytečné…už to mají…a zabijí vás také…utečte!!!“ řekl pomalu mnich a stiskl Nami ruku na svých prsou, kterou ho léčila a pak jí bezvládně pustil.
Nami se rozšířili panenky.
„Ale ale…tebe znám, že?“ ozvalo se ze dveří.

Nami sebou trhla a prudce se otočila ke dveřím. Stáli v nich dvě postavy. Měli na hlavě slamáky s bílými třásněmi na okraji a na sobě černé kabáty s krvavě červenými mraky. Jeden z nich byl takový malý, jakoby ohnutý a ten druhý…
Nami ztuhla zděšením.
„…Akatsuki!!“