Sen

Představ si, že máš sen. A za tím snem se hodláš doslova a do písmene probojovat. Víš, že máš na to ho vyplnit, protože máš k tomu předpoklady a v postatě nic není proti tomu, aby se tak stalo. I lidé věří, že se ti splní a plně tě v tom podporují. Celá vesnice je za tebou. To máš tak, když jsi dcerou jednoho Hokageho. A to, že nejsi kluk, nehraje roli. Umíš ovládat mocné vodní a ohnivé techniky po vzoru otce a matky. Ano, můj sen byl stát se Hokagem a být lepší, než můj otec.
Vždycky jsem byla hodné dítě, poslušná dcera. Už jako na malou na mě byl nakládán tlak, kvůli mé rodině – nejenom otec byl Hokage, ale také jeho bratr, můj strýc. Byli velice vážení, protože založili Konohu. Je to dlouhá historie, která teď nehraje roli. Všichni čekali, že ze mě něco bude.
Když jsem nastoupila na akademii, dosahovala jsem skvělých výsledku. Hned po jednom roce jsem se stala právoplatným geninem. A ten samý rok se konaly chuuninské zkoušky. Jelikož jsem byla jediná, kdo akademii ten rok dokončil, dostala jsem nové týmové partnery a opravdu jsem se stala chuuninem. To byl jeden z prvních kroků. Vykonala jsem úspěšné více, jak 500 misi různých obtížností. Dokonce jsem se ve dvanácti stala jouninem a ve čtrnácti jsem byla přijata do ANBU.

Ano, pro někoho to zní jako sen. Každý by to viděl jako úspěch. Ale také každý vidí jen tu světlou stránku věci. Už nikoho nezajímá stres, povinnosti a problémy okolo toho. Neměla jsem čas na zábavu, koníčky a nebýt přátel, které jsem si v ANBU vytvořila, byla bych sice slavná, ale sama. Dokonce se našlo i pár ctitelů, ale vzhledem k okolnostem jsem jim nevěřila, že mají rádi mě, nýbrž tu fikci, která veřejně koluje oslavována davy. Jen jeden možná byl jiný, ale musela jsem ho odmítnout z nedostatku času.
Neměla jsem všechny schopnosti potřebné u vůdce, ale dali mi tu možnost. A tak jsem přijala. Nevím, jestli jen ta nabídka byla špatný nápad, anebo moje vina, že jsem ji přijala. Stala jsem se ANBU vůdcem skupiny. Měla jsem na starosti dvoučlenný tým. Dostala jsem do skupiny dívku, která uměla léčit a zároveň ovládala Byakugan z nejstaršího klanu v Konoze – Rei Hyuuga. Můj druhý svěřenec byl hoch, který ovládal stíny – Mitsuke Nara. V podstatě jsem měla vytvořen skvělý tým i s medikem. Celkem vzácnost, uvážím – li, že i v mé době bylo mediků velice málo. Od našeho týmu se tedy čekalo hodně. Byli jsme přeci nejlepší.

Jenže… dostali jsme misi. TU PROKLETOU ZATRACENOU MISI! Stanovili nám jasný cíl. Vedlejší vesnice v naší zemi byla úplné vyhlazena. A my měli za úkol zjistit, kdo to byl. Byla to S – rank mise, protože, jak nám řekli, ani mrtvoly nezbyly. Spíš jen malé zbytky. Nic pro slabé nátury. Nebylo to také příliš běžné. Protivník byl extrémně brutální a nebezpečný, a tak hlavním úkolem této mise byla obezřetnost, opatrnost a případná obrana. Slíbili nám posílat každou půlhodinu hlídky, aby kontrolovali náš stav. Odbyla jsem to s tím, že to tak obtížné nebude a vtipkovala o tom, že to zvládneme. Přecenila jsem se. To se nám stalo osudným.
Moje podělaná arogance…. Chovala jsem se jako pitomec a moje vlastní pýcha způsobila porážku. Šli jsme lesem poblíž cesty. Cesta sama o sobě byla příliš nebezpečná. Jenže… nás překvapil. Byl abnormálně rychlý. Mitsuke ho chytil do stínu, ale protivník to rychle přerušil. Pak ho jednou ranou odhodil, až Mitsuke narazil do stromu a vyrazil si dech. Náhle popadl Rei pod krkem a začal ji škrtit. Použila jsem Katon: Ohnivou kouli, ale jen uskočil s Rei, jako by bylo loutka. Začala jsem ho rychle napadat vodními střelami, ale lehce jim uhýbal.
Celkem mě zadýchal. Začal ji řezat kunaiem a to mě úplně přikovalo k zemi strachem. Jen tam jsem tam stála a nic nedělala, zatímco probíhalo děsivé mučení. Zvlášť odporné bylo, když začal slízávat její krev z jeho zbraně. Pak ji položil na zem, vytvořil zvláštní symbol na zemi, stoupl si do něj. Po celém těle se mu objevily barevné skvrny. Vzal si prazvláštní zbraň, něco jako trojčepelová kosa. A začal bodat do svého těla. Nechápala jsem, proč to dělá. A pak… jsem uviděla Rei v kaluži krve, která se zvětšovala. Nějak měl její tělo propojené s tím svým…. Ta její krev! Ale on byl v pohodě, jako by si to vychutnával. On byl snad nesmrtelný!? Nevěděla jsem co dělat!
“Ksakru Toyo…vzpamatuj se!, “ křikl Mitsuke a skočil po něm.
Tím ho dostal z kruhu a jeho jutsu přestalo působit. Ale zabodl do něj svoji zbraň a doslova ho podříznul. To mě probudilo. Vytvořila jsem Katon Suiton jutsu: Vodního draka, který umí spálit okolí. Bylo to moje specifické jutsu. Nikdo jiný ho neuměl. A nikdo ho neuměl přežít. Protivníka vždy spálilo na popel. Napjatě jsem čekala, jestli přežil. Ale krom toho, že byl ožehnutý, mu nic nebylo. Pak jen ke mně vyrazil a probodl mě. Zmizel stejně, jako se objevil.
Jak jsem tam tak ležela a viděla, jak vyprchává život a teplo z mých spolubojovníků, přemýšlela jsem, jak moc může člověk zpychnout, když ho všichni uctívají jako hrdinu. Já taková nejdřív nebyla, ale asi jsem podlehla a lichotky s vtíráním na mě zabraly. Vždy jsem stavěla životy přátel nad misi. Ale tady…. Povedlo se mi vůbec něco? Bylo mi do pláče. Selhala jsem. Zklamala jsem. Ztrácela jsem hodně krve a kyslík z plic mi unikal jen obtížně a ještě hůř se dostával do plic. I vědomí mě opouštělo. Tak takhle chutná smrt? Je to jiný, než jsem si to představovala. Možná za to mohla nesnesitelná váha viny. Zavíraly se mi oči…upadla jsem do bezvědomí…

Probrala jsem se v nemocnici. Tak takhle vypadá nebe? Asi ne. Jsem vůbec mrtvá? S námahou jsem zaostřila. Ano jsem v nemocnici živá. Bolelo mě všechno. Nikde nikdo. Přišel ke mně doktor.
“Kde je Rei a Mitsuke?, “ byla moje první otázka. Nečekala jsem, že by přežili, ale když já jsem naživu…
Ani se na mě nepodíval a ke svým nohám odpověděl: “Zemřeli na místě, jejich zranění byla smrtelná.“
Začal kontrolovat moje obvazy a už nepromluvil.
ANBU mě poté podrobili výslechu. Nepochybuji, že nás jejich hlídka našla a udělala si obraz toho, co se událo. Když jsem skončila, jejich kamenné tváře za maskami ztuhly. Pravděpodobně se za mě styděli. Byla jsem vůdce, co vlastním pochybením zavinil smrt svého týmu. Kdybych reagovala jinak, možná by mí partneři ještě žili….
Jakmile mě propustili z nemocnice, byla jsem degradována. Nepřekvapilo mě to. Celá vesnice se na mě dívala s opovržením, že jsem zradila, zklamala. Nejhorší bylo asi předstoupit před mého otce a strýce. Neříkali nic, ale jejich pohledy, jako by na mě křičely. Možná bych se i cítila líp, kdyby na mě oba křičeli. Nemohla jsem žít s takovou hanbou. Ale kdybych si sama ublížila, byla by to hanba ještě daleko větší pro mou rodinu. Byla bych zbabělec.

Prostě jsem utekla z vesnice. Nevěděla jsem, že mě někdo sleduje. Ten někdo mě sledoval už z vesnice. Já to netušila, ale Mitsuke měl dívku. Měli se brát po naší misi. Jenže…. Díky mě zemřel. Ona pak skoro zešílela smutkem a dala si za cíl, že mě zabije. Zastavila jsem se.
“Vím, proč tu jsi. Tak to udělej.“
Seskočila ze stromu a s ledovým klidem přišla ke mě.
“Tohle je za Mitsukeho!,“ a bodla.
Nevím, co se dělo přesně potom, když jsem zemřela. Tu dívku myslím zavřeli do vězení, ačkoliv její čin nebyl nijak výrazně zatracován. Sama se přiznala mému otci, že mě zabila a že to udělala ráda a teď se cítí lépe. Můj otec truchlil, ale i přesto se nezapomnělo na mojí osudovou chybu. Zemřela jsem jako nenáviděná a osamělá kunoichi beze cti. Bohužel, někdy se sen nesplní, ačkoliv v jeho splnění nic nebrání…