NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 24.)

TAK TADY JE PKRAČOVÁNÍ, NO SNAD SE VÁM BUDE TAKY LÍBIT.
JINAK MÁM PRO VÁS VŠECHNY DOBROU ZPRÁVIČKU S POTĚŠENÍM OZNAMUJI, ŽE MI ODEDNEŠKA BUDE POMÁHAT VYLADIT TY MÉ PRAVOPISNÉ CHYBY CO TU NEUSTÁLE PÁCHÁM JEDNA VELMI ZNÁMÁ A DOBRÁ SPISOVATELKA JMÉNEM RIKA. ZA COŽ JÍ VELICE DĚKUJI, A MOC SI CENÍM JEJÍ POMOCI. BUDE TO TAK URČITĚ PŘÍJEMNĚJŠÍ ČTENÍ I PRO VÁS, A TOHO SEM SI PŘÁLA DOSÁHNOUT UŽ OD PRVNÍ CHVÍLE.

24. díl

Když už byl Ynusuka téměř u ní s napřaženou katanou, rozhodnut vykonat svůj úkol, někdo ho silným úderem zastavil tak, že spadl k zemi.

Ynusuka se zvedl a pohlédl kdo si ho dovolil napadnout. Pohlédl do očí muži, který ho spaloval svým zlostným pohledem, slévající se barvy jeho očí do krvava.

Siria na něj sotva pohlédla se slovem „Itachi“

Itachi se na ni podíval velmi krátce a hned pohlédl svým hypnotickým zrakem na Ynusukiho, kterého uvedl do velmi bolestivé iluze. Netrvalo dlouho, a Ynusuka upadl bezvládně na zem, s bolestivou křečí v obličeji. Itachi ho hned na to probodl.

Pomalu k ní přišel, a vzal tělo jejího bratra do svých dlaní. Pohlédl na Siriu, která stále klečela na zemi s přivřenými oči a zlehka jí řekl „Už musíme jít“

Siria však stále nereagovala. Proto Itachi předal Miushiho tělo Konan, která stála opodál v kápi, jako všichni ostatní, a vrátil se k Sirii.

„Tělo tvého bratra pohřbíme jak se náleží. Ale teď už prosím pojď. To co jsi tu hledala, už nevrátíš“ Řekl Itachi klidným, až rázným hlasem. Zlehka k ní natáhl svou ruku, a chytl ji kolem pasu s úmyslem, že jí pomůže vstát.

Siria však na Itachiho náhle pohlédla a v očích se jí odrážela temnota.

“Ne!! Nech mně být!!!!“ S výkřikem ho silou odhodila o kus dál.

Ostatní Akatsuki na ni hleděli s menším šokem. Viděli ji, jak stále hledí na Itachiho a něco mu říká.

„Teď už nemůžu odejít…………..Je pozdě Itachi!!! Neměl si tu být“ Její hlas už nepatřil té, kterou tak miloval. Teď byl jiný, plný zloby a nenávisti.

V jejích očích se mísil zlostí se prolévající obrovský zármutek.

Z Itachiho pohlédla na mísící se dav všech vyvrhelů, kteří si přáli jejich smrt.

S nenávistným hlasem, plným zloby a zklamání na všechny promluvila „Vy všichni,……….nenávidím vás!!! Vy…….... to vy všichni jste ho zabili!!!!!“ Hořkost v jejím hlase byla tak silná, že i Itachi v tu chvíli váhal, zda je to opravdu ona. Nikdo ji takto neznal.

Zpozorovali, jak vytváří nějaké ruční pečetě a pak se to stalo. Náhle se její vlasy zažehly plamenně zářivou barvou, a kolem ní, se ze země začaly vztyčovat všelijaké rostliny plné trní.

Akatsuki byli nuceni jejím návalem pomsty se stáhnout do ústraní, které bylo nedaleko vstupní brány v korunách stromů, odkud mohli jen přihlížet. Ve stavu, v jakém se nacházela, ji neměli šanci zvládnout. Byla teď neskutečně silná. Dalo by se říct, že to snad ani nebyla ona.

Dav lidí kolem Sirie se rozestoupil ještě víc od ní a když se rostliny rozšiřovaly čím dál více k nim, začali utíkat s křikem o pomoc.

Avšak je dostihly kořeny vyrůstající ze země. Jejich osud byl zpečetěn. Osud celé vesnice.

Celá vesnice se během pár minut ztrácela pod návalem kořenovitých rostlin a stromů, pohlcujících dům od domu.

V troskách kdysi bývalého a krásného města byla zřetelně vidět živoucí zkáza její síly, způsobené obrovskou nenávistí…… Avšak nezabila všechny, jen ty, co jí tak ublížili. Ti, kteří si ve společné skupině dodávali odvahy a teď jí před svou smrtí prosili o smilování, doufajíc, že se nad jejich bezcennými životy smiluje. Nedostalo se jim odpuštění. Naopak, zaplatili tvrdou daň za své hříchy a vše co spáchali.

Siria jim na jejich prosby odpověděla však jen „ Už mi nejste ničím, nemám důvod mít s vámi slitování, víc si nezasloužíte!!!!“ Poté se na ně silně usmála a chvíli na to, po několika minutovém mučení, je nemilosrdně zabila.

Po sutinách obalených kořeny stromů se vydala rovnou k místu, kde sídlil onen muž, co ji vyzabíjel celou rodinu.

Když Siria zjistila, že už tam není, dostala obrovskou zlost, s křikem volajícím do nebe „Shibuki!!!!!“

Po tomto výkřiku se nečekaně zhroutila na zem. Dostala se do jakéhosi komatu, z vyčerpání a také z pocitu velké ztráty.

Hned, jak to Itachi uviděl, okamžitě se k ní přemístil. Pohlédl na ni a když si byl jistý, že není při sobě, opatrně ji v bouřícím se davu uchopil a přemístil se s ní zpět ke své skupině.

Zbylí členové Akatsuki na ni hleděli, dalo by se říci, až se zděšeným výrazem, aniž by kdokoliv z nich byl schopen slova. Nikdo nečekal, že se v ní skrývá tak ohromná síla, kterou ani ona sama psychicky nezvládla.

Pain se po tomto několikaminutovém tichu rychle vzpamatoval a zavelel: „Myslím, že naše mise je tímto u konce. Já věděl, že je v ní i něco víc.Takže vyrážíme?‘‘.

Nikdo už nepromluvil, jen se ještě jednou ohlédli na tak vytouženou odplatu za smrt jejich bývalé týmové partnerky Yumai. Odplatu, kterou sice nevykonali oni, ale její dcera. Svým způsobem byly spokojeni. Vydali se tedy na cestu.

Už byli poměrně daleko od vesnice, když se Pain náhle zastavil a ostatní vyčkávaly co chce říct.

Pain už chtěl začít mluvit, jenže mu řeč hned přerušil kunai, kterému se jen tak tak stihl vyhnout. Pohlédl za sebe na kunai, který ho téměř trefil, zabodnutý do stromu, a pak náhle přesměroval svůj zrak opačným směrem.

Uviděl vzadu vyčnívající postavu, pomalým krokem přistupující k nim.

Všichni se ohlédli, kdo to je. Náhle se však ona postava ozvala: „Ty si myslíš Paine, že mi i ji vezmeš?? Heh….to seš na omylu!! Všichni přeci ví, že jí chceš jenom kvůli síle, tak proč si myslíš, že když jí nemůžu mít já, tak ty jo?“. Byl to hlas toho, kdo způsobil všechno zlo.

Pain poznal jeho tvář a jen rázně odpověděl: „Shibuki……………Možná máš pravdu, ale taky se toho hodně změnilo. Je jí moc podobná, nemyslíš? Nepřipomíná ti někoho???“

„Hmm.. .. Jak by nebyla“ Odsekl mu se zamyšleným pohledem.

Nad touto větou se všichni pozastavili. Itachi mezitím opatrně položil Siriu ke svým nohám a držel se v bojové pozici.

Pain pohlédl na Konan a řekl jí „Konan, odnes Miushiho tělo, mi půjdeme hned za tebou.“
Konan na něj kývla a zmizela i s tělem Sirininýho bratra.

Hned na to se z lesa v pozadí Shibukiho objevilo 16 velmi silných bojovníků.
Shibuki s úsměvem pronesl: „Snad jste si nemysleli, že vás necháme tak snadno odejít a ještě k tomu s ní. Teď tu aspoň takhle máme dvě mouchy jednou ranou. Nebudeme nic předstírat Paine, oba víme, že jsme se vždy trpěli jen kvůli Yumai.“ Po těchto slovech pohlédl na své bojovníky a nakázal jim „Zabte je!! Ale ji vynechte. Patří mě.“ S ohromným pošklebkem se vydal směrem k Sirii.

Boj se spustil s Akatsuki a Itachi napaden 5 bojovníky, ač stále hlídajíc svou milou, byl nepatrně odlákán od jejího místa.

Shibuki využil situace a v onu chvíli, kdy byla Siria absolutně nebráněná, ji popadl a zmizel s ní pryč.

Hned, jak si toho Itachi všiml, co nejrychleji odstranil své protivníky a vyrazil s doprovodem Isis po stopách za nimi. Shibuki měl však velký náskok a protože Shibuki nebyl hloupý, zanechal jim dvě stopy, které se rozdělovali, každá opačným směrem.

Itachi s Isis se museli rozdělit a věřit, že ten který půjde tou špatnou cestou, se včas vrátí a stihne je najít.

Shibuki se po nějaké době ocitl se Siriou na jakési mýtince, obklopené lesem, v kterém se skrývala různá skaliska.

Stále nevědomou Siriu položil do trávy a vyčkal, než se probudí. Byl si jist, že je nikdo nesleduje a když, tak mají hodně času.

Byla dlouho mimo sebe, až do chvíle, než ji ze spaní vyvedl jakýsi hlas: „Hmm….vážně si hodně podobná své matce.“

Siria s těžkostí otevřela oči a první co spatřila, byla tvář toho, koho tak moc ze srdce nenáviděla.

„Shibuki???!!“ S výkřikem se odtrhla od země a rychle se zvedla. I když měla problém stát pevně na nohou, její zloba jí nedovolila se jen tak vzdát.

Teď pohlížejíc do očí tomu, který ji zničil život, s možností se konečně pomstít, se zlostí řekla „Zabiju tě!!!!! Vrahu! Zrádce!!!! Proč jsi to udělal???“ Už křičela téměř s pláčem.

Náhle se na něj bez menšího upozornění vrhla, s úmyslem vykonat svou pomstu.
Neměla však už téměř žádnou energii, aby mohla využít svoji sílu, a proto na něj útočila svým vlastním tělem.

On se jí však jen silně vysmíval, s lehkými, pro něj až přehlédnutelnými úhyby.

Když zjistila, že takto se k němu nedostane, začala po něm házet své jehlice, umístěné za náramkem na své ruce, které byli otrávené velmi silným jedem. On se jim ale všem zlehka vyhnul, až na poslední. Tu totiž zachytil svými hbitými prsty těsně před svým tělem.

„To má být všechno co dokážeš“ Zeptal se jí posměšně. S touto otázkou se však najednou napřáhl, a…………………………………........................................