Sama proti všem 20: Pomsta je sladká

"Jo, znám, ale radši zemřu taky, než abych tě nechala naživu!"

Poslední slovo zařvala tak nahlas, až se zem otřásla. Blesky kolem ní divoce kmitaly, voda, oheň a vzduch okolo ní vířily a kudy prošla, tam se tráva zazelenala a zase shořela. Yoshino pozvedla ruku směrem ke Kirovi. Ze země pod ním se vynořily šlahouny a spoutaly ho tak pevně, že nemohl ani dýchat. Najednou ho ovířil vítr a zvedl ho do vzduchu. Byl tak ledově studený, že se mu začaly dělat omrzliny. Do toho se přimíchal oheň a po celém těle mu zanechával těžké popáleniny třetího stupně. Pozvedla i druhou ruku. Prvními třemi prsty složila znamení. Voda se náhle změnila v obrovské vodní kopí. Zbylé 2 prsty udělaly jakousi pečet'. Blesk se s vodou spojil a vytvořil tím smrtelnou zbraň. Trhla rukou a bleskové kopí projelo Kirovým tělem. Z jeho úst se ozval tak strašlivý řev, že Yoshino chtě nechtě zkřivila obličej. Spustila ruce podél těla a Kiro bezvládně spadl na zem. I když to znělo nemožně, ještě žil, ale světýlko jeho bytí už jen matně blikalo. Yoshino k němu pomalu přistoupila. Když nad ním stála, projela jejím tělem omračující bolest. Málem vykřikla, ale udržela se. Musí si pospíšit, dřív než sama zemře. Kirova prokletá pečet' se stáhla.
"Ty..." promluvil skoro neslyšně, "...zabila jsi...vlastního...otce..." Yoshino zavrtěla hlavou.
"Ne, nezabila, můj otec zemřel už dávno. Já sem právě zabila vraha mé matky a mého klanu." pozvedla pravou ruku a hrozivě se na něj podívala. Její drápy se černě zaleskly.
"Tohle je za můj klan!" Yoshino se napřáhla a probodla Kirovo břicho. Ten, i přes jeho žalostný stav, hlasitě zařval. Pak napřáhla druhou ruku.
"Tohle je za mou matku!" levou ruku vrazila Kirovi do hrudi. Samou bolestí už ani nebyl schopen řvát. Yoshino vytáhla obě ruce z jeho těla.
"A tohle...," zavrčela a zkřížila paže na prsou, "...tohle je za mě!" v tom okamžiku všech 10 drápů projelo Kirovým srdcem. Z ran a úst se mu vyvalila ohromná spousta krve. Bylo to obdivuhodné, ale pořád ještě měl oči otevřené. Yoshino trhla oběma rukama a drápy byly venku. Odstoupila od něj pár metrů a zvedla ruce nad hlavu. Živly se jí nashromaždily do dlaní a ty pak nasměrovala na Kira. Vzápětí se na něj síly Přírody vrhly. Chvilku se zmítal ve vzduchu a pak Yoshino udělala znamení a živly ho navždy usmrtily. Jeho mrtvé tělo kleslo k zemi. Yoshino vyčerpaně oddechovala. Její čas vypršel, cítila to. Ale jedno bylo jisté, konečně se pomstila. Jutsu skončilo a dívka vysíleně klesla k zemi. Jejím tělem znovu projela ta nesnesitelná bolest, ale Yoshino neřvala. Vzpomněla si na svou matku, št'astně se usmála, a zavřela oči.
Náhle se Yoshino probrala. Zmateně se posadila a nedůvěřivě se rozhlédla kolem sebe. Něco tu nesedělo. Všude bylo jen světlo a bylo tak oslnivě zářivé, že z toho málem oslepla. Dala si ruku před obličej. Postavila se a vytřeštila oči. Vůbec nic jí nebylo! Nikde žádné šrámy, zranění a stopy po boji vůbec. Znovu se rozhlédla, ale kde nic tu nic.
"Halooo!!! Je tu někdo?" vyřkla do prázdna. Náhle před sebou spatřila něčí siluetu. Úlevně vydechla a zamířila k postavě.
"No sláva, konečně nějaký člověk. Nevíte kde to sem?" osoba se otočila a Yoshino samým leknutím couvla o pár kroků zpět. Před ní stál...Sandaime Hokage.
"S-Sarutobi! Co VY tady děláte?! Det' ste mrtvý!" Sarutobi se usmál.
"Ano, já vím. Spíš co TY tady děláš?" zeptal se zvídavě.
'No to kdybych věděla!' pomyslela si Yoshino.
"Tak moment, pěkně popořádku...kde to sem?!" zdůrazňovala každé slovo, aby dosáhla určité naléhavosti. Sarutobi užuž chtěl odpovědět, když se vedle ní náhle zjevil někdo další. Yoshino se opět lekla. Byl to Tan (její velmi dobrý přítel z dětství, viz kap. 12). Yoshino se do očí nahrnuli slzy. Vrhla se na Tana a pevně ho objala. Ten samým překvapením úplně zapomněl, co chtěl říct.
"Tane! Prosim tě odpust' mi to! Odpust'!" Tan ji taky objal a zeptal se:
"A co?" Yoshino se rozplakala.
"Že sem tě zabila. Ale já to nechtěla, vážně!" Tan se usmál.
"To nebyla tvoje vina. Ookamiotoko tě zkrátka ovládl, nemohla jsi za to." Yoshino se na něj vděčně podívala. Náhle se za nimi ozval až velice známý hlas.
"Ale ale, copak jsem ti neříkala, že nikdy nemáš plakat?" dívka strnula a křečovitě se otočila.
"M-mami..." zašeptala nevěřícně. Bylo to tak. Yoshiko tam stála a zářivě se na ni usmívala. Yoshino se k ní s pláčem rozběhla a padla jí do náruče.
"Ach mami! Chybělas mi, ani nevíš jak moc!" Yoshiko se div nerozplakala též.
"Však ty mně taky. Tolik se mi stýskalo! A moc mě mrzí, že jsem ti neřekla pravdu. Promiň mi to, holčičko moje." náhle se začali objevovat další a další členové Nazuki klanu. Yoshino to všechno nevěřícně sledovala. A objevil se tu ještě někdo.
"Kakashi!" vykřikly obě ženy najednou a rázem se na sebe pobaveně podívaly.
"Yoshiko..." zašeptal Kakashi a oba dva se k sobě rozběhli. Št'astně se objali a políbili se. Yoshino je spokojeně sledovala.
'Konečně sou spolu, jen oni dva a navíc po tolika letech!' pomyslela si. Náhle zatřepala hlavou.
"Tak počkat!" oba milenci a vůbec všichni přítomní se na ni podívali.
"Copak se děje holčičko?" zeptala se Yoshiko. Yoshino to začínalo pomalu štvát.
"Co se děje?! Kde to sem sakra?! A-a co tu všichni děláte? Det' ste už dávno po smrti! A co tu děláte vy Kakashi?!!!" začínala se pěkně rozjíždět. Yoshiko se pousmála.
"Dítě, copak ty to pořád ještě nechápeš?" Yoshino se na ni tázavě podívala.
"A co bych jako měla chápat? Teda...ne! Nic nechápu!" její matka se nadechla:
"Yoshi..." odmlčela se, "...ty jsi v nebi."