Minatova povinnost 6

Část pátá - Tady

Část šestá - Už za chvíli ...

„Vy .. Vy jste všechno slyšeli, je to tak?“ zeptala se Tsunade přímo. Neměla ráda zdlouhavé řeči. Rozhlédla se po Shikamarovi, Choujim a Nejim, kteří stáli před stolem v její kanceláři. Naruto a Sakura seděli na lavici u stěny. Dívka v rukou třímala svitek, na kterém teď závisel osud všech. Ale to se vyřídí až za chvíli.
„Všechno ne. Jenom to, že do Naruta chtějí přemístit duši Čtvrtého a že při tom může zemřít,“ začal Chouji, „ale víc opravdu-,“
„Víc ani nemusíme vědět. To bylo v podstatě to hlavní, předpokládám …“ zarazil svého přítele Shikamaru. „A to je právě ta otrava.“
Chouji začal nervózně těkat očima po místnosti. Tušil, co se děje s lidmi, kteří vědí něco, co by vědět neměli. Naprázdno polkl.
„Ehm … No … Hokage-sama! Netrestejte nás! Já … Nesmíte nám dát trest! My nechtěli slyšet tak důležité informace, my jenom-,“
„Trest? Když nad tím tak přemýšlím, Chouji,“ přerušila ho Tsunade a se zlomyslným výrazem se nahnula nad stůl, „máte zakázáno po tři dny večeřet!“
„Tři- Veče- Hokage-sama! Večeři ne!“
„Dělám si legraci, Chouji!“ začala se smát Tsunade a rukou bouchala do stolu, až se celý otřásal. Spojení „agresivní humor“ jí zřejmě nebylo cizí.
„Ne, ne … Co bych vám tak mohla udělat? Jenom to nikomu neříkejte. Je to vážná věc.“ Koutky úst jí najednou poklesly. Znovu nasadila stejně vážný pohled, jako předtím. Tohle jutsu … Jak ho provedou? Bude to nesmírně těžké… Podle toho, co viděla ve svitku … Potřebují alespoň dva zkušené shinobi. Už obeznámené se situací …
„Tsunade-sama? Choujimu už nesnesitelně kručí v žaludku. Můžeme odejít?“ ozval se najednou Neji. Přerušil tok jejích myšlenek a Tsunade překvapeně zvedla hlavu.
„No… no jistě. Ale předtím, řekněte prosím Jiraiyovi, že ho hned potřebuju v kanceláři.“
„Ero-sennin? Tsunade-obaachan … Jste si jistá-ttebayo?“ zeptal se najednou Naruto a zvedl doposud skloněnou hlavu. V jeho očích nezbylo moc veselých jiskřiček. Přemýšlel o tom, co se bude dít. A proto, byli on i Sakura až nápadně zticha.
„Ano. Myslím, že on bude ten pravý na to, abychom to jutsu mohli provést. Běžte, rychle,“ pokynula Choujimu.
„Ale kde-,“
„U dámských sprch. To je jasný,“ zamyslela se Tsunade a unaveně si sedla do svého křesla.
Chouji se zamračil. To ho dneska vážně nikdo nenechá nic dopovědět?

Naruto i Sakura věděli, že to jutsu sami nezvládnou. Museli jít za Tsunade. Nervozita v Sakuřině žaludku vzrostla do nesnesitelné míry. Neustále se ošívala a ohlížela na chlapce, který na lavici seděl vedle ní. Viděla mu to v očích. Ty pochyby, ale zároveň i obrovskou rozhodnost. On neuteče. Snad proto se o něj bála. On nikdy neustoupí... Tvrdohlavě, odvážně. Obdivuhodně.
Ti dva seděli v kanceláři už deset minut po té, co skupinka odešla pro Žabího poustevníka. Sakura nervózně hleděla na dveře a čekala, až se otevřou. Ale stále nic. Podívala se na Tsunade. Hokage si četla nějaké dokumenty. Celou dobu však nepřítomně zírala na jeden jediný papír.
Zatřásla se jí ruka a dokument vypadl na stůl. Opatrně se rozhlídla a všimla si, že ji dívka pozoruje. Hokage se na ni usmála. Trochu omluvně, trochu povzbudivě. Když nedokáže být klidný vůdce téhle vesnice, jak můžou být klidní obyčejní vesničané? Zatřásla hlavou a už doopravdy se pustila do čtení.
Naruto pozoroval zemi pod svýma nohama. Seděl a pohupoval jimi ve vzduchu. Pomalu. Jenom pomalu. Ruka mu zabloudila na krk a on nahmatal přívěsek, který kdysi dostal od Tsunade. Tehdy mu věřila.Věřila tomu snu. Ale věří i on? Má ještě naději?
Najednou sebou trhl.
„Naruto?“ zaslechl své jméno od jedné ze Sanninů, „Prosím, mohl bys už jít? Já vím, že to je narychlo, ale běž do lesa. Na místo, kam tě před rokem odvedla tvoje matka. Rozumíš? Já za tebou Jiraiyu pošlu. Nemůžeme na něj čekat věčně.“
Hlas se jí oproti očekávání netřásl. Dokázala mluvit rozhodně a pevně. Tak, jak ostatně správný vůdce mluvit měl.
Naruto jenom přikývl a vstal. Sakura se zvedla s ním, ale slova Tsunade ji zarazila.
„Sakuro. Ty nechoď. Jsi stále zraněná,“ rozhodla a nevšímala si dívčina vyčítavého pohledu, „a navíc, bude to tam nebezpečné. Musíš ho nechat odejít. Bude v dobrých rukou.“
Sakura věděla, že nemá cenu protestovat. Udělala krok směrem ke chlapci a pevně ho objala. Rychle se však odvrátila, aby nezpozoroval slzy, které jí tekly po tváři.
Naruto neměl sílu mluvit. Udělal to, co po něm chtěla. Otevřel dveře a chystal se odejít.
Tsunade zvedla oči.
„Naruto! Počkej!“ zakřičela těsně předtím než zavřel dveře. Ty se zastavily na malé škvírce. Jenom ta naslouchala tomu, co chtěla Pátá říct.
„Hodně štěstí …“
Škvírka se dovřela. Rychlé kroky. Ticho.

Vyšel z budovy hokage. Těžce dýchal, ale rozhodně vykročil ulicemi dál. Zapadající slunce mu pařilo do zad. Nechtěl se ohlédnout. Nechtěl znovu spatřit ty tváře ve skále. Míjel dům, ve kterém bydlel. Zahleděl se do okna, jestli tam náhodou nebude jeho matka. Nebyla. Sklopil zrak a otočil se k cestě, ale něco ho donutilo podívat se nahoru znovu. Alespoň krátce. Nějaká postava se na něj dívala z jeho bytu …
Pootevřel ústa.
„Sa-Sasuke?“ slyšel hlesnout sám sebe a přivřel oči. Odvrátil se. Nemohl to být on. Co by ten tady dělal? A ještě … Měl na sobě plášť těch …
Znovu se podíval do okna. Nikdo tam nebyl. Jenom nějaký ptáček si vesele poletoval tam a sem. Zdálo se mu to. Jenom blbá vidina. Je toho na něj moc … Na Sasukeho teď nemůže myslet. Ale kdyby se to podařilo … Kdyby se to podařilo, ještě stále ho může přivést zpět. Domů …
Sklopil pohled. Otočil se směrem k bráně a rychlým krokem odešel.

Nevšiml si očí, které ho pozorovaly pečlivě, bedlivě … Rudé propalující oči. Za tím oknem. Schovaný …
„Naruto-kun …“ zašeptal chlapec zastřeným hlasem a usmál se. Zlomyslným, neupřímným úsměvem. Odvrátil se a odešel z místnosti.

Žena s rudými vlasy nervózně přešlapovala před otevřenou skálou. Neustále se obracela na les směrem k vesnici a zklamaně vzdychala. Když se podívala už asi po páté, její pohled zůstal viset v dáli. Na člověku, který se hnal korunami stromů a právě seskočil na chladnou zem. Slunce už zapadlo a země postupně ztrácela teplo. Tak jako vzduch kolem.
Přešel ke kunoichi a usmál se na ni.
„Kushino.“
„Jiraiyo-san. Jdete tedy nakonec pomoct?“
„Ano … Hehe, myslím, že jsem celkem hnal. Naruto tu ještě není?“
„Ne … Doufám, že …“
„Hele! Vidím oranžovou!“ ukázal Sannin někam do lesa.
Za chvíli svého syna zpozorovala i Kushina. Byl sám. Tak jak se s Tsunade domlouvaly. Ta se ale bohužel nemohla hnout z vesnice, ať už byl cíl cesty jakýkoliv. Jinak by určitě pomohla.
Chlapec k nim přiběhl a nechápavě se podíval na Jiraiyu.
„Ero-sennin? Vždyť … Já jsem odešel před váma! Jak .. Co tu děláte?! Dattebayo!“
„Hm. Hned, když jsem oknem přišel za Tsunade, říkala, žes právě odešel. A vyrazil jsem. Dattebayooo …“ začal ho parodovat. Naruto to přeslechl.
„Hm. Chápu. A teď …“
Kushina se zas rozhodla povzbudit svým úsměvem.
„Teď do jeskyně. Začneme. Ať je to co nejdřív pryč.“

Znovu vcházel do té jeskyně. Zmocnil se ho divný pocit. Tehdy myslel, že odsud odchází a už nikdy se nevrátí. Ale vrátil se. A s ještě naléhavějším problémem než předtím. Když běžel lesem, zase pocítil pálení v žaludku. Nesmí se nechat ovládnout. Věděl to a soustředil se, aby sílu potlačil. Pro tentokrát se mu to podařilo, ale kdyby chakra doopravdy chtěla …
Dunivé kroky se rozléhaly tichem. I Jiraiya byl nápadně tichý. Šel jako poslední, Kushina vedla. V ruce držela pochodeň a svítila do temna.
Světlo se najednou rozlezlo do stran. Dorazili na konec cesty. Do místnosti s oltářem. Místnosti, kde byl jeho otec … Kde zemřel jeho otec ... Byla vystavěna pár metrů pod zemí. Jeskyně. Oltář byl umístěn tam, kde padl Čtvrtý. Ačkoliv vyhrál a chránil vesnici, zemřel.
Kushina začala zapalovat pochodně rozmístěné po stěnách a Jiraiya si mezitím sedl na kamenný stůl.
„Jiraiyo-san … Mohl byste … Tam bude Naruto, vy snad žádnou pomoc s vnitřními démony nepotřebujete,“ zasmála se zvonivým hlasem Kushina. Chtěla zvednout náladu.
Naruto automaticky zaujal místo po Jiraiyovi a svlékl se do trička. Ne, že by tam bylo horko, právě naopak. Dech se měnil v páru a všem se vytvářela husí kůže. Věděl, že když budou dělat něco s jeho nitrem, bude lepší, když na sobě nebude mít moc vrstev.
„Kam mám jít?“ zeptal se Jiraiya, jakmile Kushina zapálila poslední pochodeň. Stoupla si zhruba metr od oltáře a naznačila Sanninovi, ať stojí vedle ní.
„Víš, Naruto,“ usmála se, „teď o mě nemusíš mít žádný strach. Jak jsi už četl v tom svitku-,“ Ten svitek, problesklo jí hlavou. „Já na něj zapomněla!“
Naruto se však zazubil a sáhl do kapsy.
„Sakura-chan věděla, že se bude hodit …“
Kushině se ulevilo. Oddechla si a pokračovala.
„Teď už duši-,“ Duši. Musí o něm mluvit jako o duši … „teď už duši žádnou chakru
předávat nebudu. Na svoje zhmotnění ji však potřebuje, a když ji přemístíme do tebe bude ji mít, protože ji máš i ty. Ale jinak – co se bude dít, víme jenom přibližně. Takže, znovu, buď připraven na všechno …“
Naruto se usmál. Je. Už dlouho.
„Lehni si. Začneme.“

***
A zas to bylo akční jak voškubaný kuře ... Ale to se zlepší!
Hehe, na ten příští díl se těšim už od záčátku! Dattebayooo ... xD
Jsem si říkala, jestli Kakashiho nebo Jiraiyu, (oba by do tý sestavy patřili,) ale Jiraiya tam patří víc, bych řekla ;)
Pokračování: Změna