Sedm Osamělých - Kapitola 7

Noc byla klidná, jak už se všichni pomalu ukládali ke spánku. Měsíc osvětloval Raiuovi cestu po střechách, když skákal z domu na dům. Bylo to rychlejší a nenápadnější. Spoléhal se na tmu, a kdyby ho náhodou někdo viděl, považoval by ho za přelud vlastní fantazie, nebo nějakou kočku. Doufal, že se tak pozdě nikdo nebude potulovat po ulicích. Tento předpoklad byl správný. Viděl jen pár lidí a ani jeden se nedíval nahoru ke střechám. Nemusel se tedy bát, že by se o něm mohli dozvědět místní ninjové, protože by to věci nepochybně zkomplikovalo.

Dorazil na střechu domu, kde se měl nacházet obchod Jakkarova bývalého zaměstnavatele. Dům byl z kamene včetně střechy a žádné střešní okno tu nebylo. To znamenalo, že musel seskočit dolů, pokud nechtěl na sebe upozornit tím, když by udělal do stropu díru. Přikradl se v podřepu k okraji střechy k zadní straně domu od ulice a rozhlédl se. V malé uličce nikdo nebyl, nezpozoroval ani žádné světlo v oknech, z kterých sem mohl někdo vidět. Seskočil dolů a přešel ke dveřím. Nepřekvapilo ho, když tam našel železný zámek na řetězu. Jestli tam bylo skutečně to, co myslel, tak bezpečnost obchodu musela být velká. A jestli ne, tak bylo divné, aby obchod s ovocem a zeleninou měl takové jištění, ale možná byl majitel jen přehnaně opatrný.

Teď se však vyskytl problém, jak se přes zámek dostat dovnitř. Nedisponoval takovou sílou, aby jednoduše vyrazil, nebo urval zámek nehledě na to, že by jeho zásah rozhodně nebyl tichý. Neměl žádné zkušenosti s otevíráním zámků pomocí šperháku ani neznal žádnou podobnou techniku. Mohl by se zkusit dostat dovnitř díky Dotonu, kdyby se „vpil“ do zdi a vylezl z ní na druhé straně, ale to prakticky ještě neuměl. Byla jen jedna tichá možnost, ta ale na druhou stranu by okamžitě ukázala na pachatele.
Raiu vytáhnul jeden meč, vzal ho do obou rukou, zavřel oči a začal shromažďovat čakru. Katanou začaly probíhat modré blesky a stejnou barvou zbraň i zářila. Když měl poměr čakry správný, Raiu otevřel oči a jediným ladným pohybem proťal zámek na dvě půlky, které dopadly na práh dveří a pak na zem. Vrátil zpátky zbraň na své místo a vstoupil dovnitř.

Vkročil do skladu obchodu. I když byla tma, viděl dost na to, aby spatřil regály beden s ovocem a zeleninou. Musel uznat, že obchodník to měl dobře zorganizované. Kořenová zelenina byla v jednotlivých sloupcích vedle sebe, stejně tak bobulové ovoce, malvice, brambory a další. Všechno bylo hezky a přehledně uspořádané. Když se rozhlížel, zalitoval, že se Jakkara nezeptal, ve kterých bednách se vázy měly nacházet, teď aby je prohledal všechny. Musel na to jinak. Kdyby přechovával kradené umění, kam by ho dal? Na chvíli se zamyslel, zatímco poslouchal, jestli se náhodou někdo neblíží. Kdyby se zabýval černým obchodem, asi by zboží dal někam po ruce, ale zároveň tak, aby vše bylo na očích a tudíž si toho nikdo nevšiml. Otázka byla, jestli by obchod probíhal v zadní uličce, nebo v krámu vepředu. Podle toho by zboží umístil co možná nejblíž k místu prodeje.
Rozhodl se nejdříve zkusit prohlídnout bedny blíže k zadnímu vchodu. Náhodně si vybral jeden sloupec a začal rukou vrtat mezi jablky v dřevěné přepravce. Ani ho nepřekvapilo, že nic nenašel. Určitě by vázy nedal hned do první bedny na vrchu. V sousední řadě sundal dvě bedny a podíval se do třetí, nejspodnější. Zahrabal se až ke dnu, ale zase nic nenašel, žádné vázy ani falešné dno. Nic než jablka. Všechno vrátil zpátky a provedl to samé u beden s mrkví poblíž dveří krámu. Ani tam nic. Otráveně syknul, když bedny vracel na sebe. Pomalu začal věřit, že se zmýlil, ale zatřásl tu myšlenku zpátky. Nemohl se vzdávat hned po dvou pokusech, ale zase nechtěl celou noc přerovnávat bedny a hledat.

Pak se mu do mysli dostala myšlenka. Myslel jako přechovávač a ne jako obchodník. Ten by nejspíš měl někde místo, kde by mohl v klidu zájemci ukázat zboží a jednat o ceně, pokud obchod probíhal tady. Určitě by ho nedělal v krámu a ve skladu by to nemělo úroveň. Protože zboží skrýval v bednách se zeleninou, místo muselo být poblíž a tenhle dům žádné další patro neměl. Jeho úvahy vedly k jediné možnosti, a proto sklopil pohled dolů.
Podlaha byla dřevěná, opracovaná a každý trám byl pečlivě přiložený k dalšímu. Ten, kdo tenhle dům stavěl, si dal hodně záležet. Naznačovalo to, že dům měl i sklep. Otázkou bylo, kde je vchod. Když krám procházel, ničeho si nevšiml. Sklep musel tedy být pod některými sloupci přepravek. A opět se jednalo o čas. Raiu začal rychle vymýšlet a probírat své možnosti s ohledem na stupeň utajení jaký chtěl zachovat. Vtom ho napadlo řešení.
Přišel k vodovodu, který v domě našel, natočil z něho vodu do obyčejné vázy s květinami, naplnil ji až po okraj a vrátil se do skladu. Po malých pramíncích rozléval vodu na zem, vždycky jen trochu a sledoval její pohyb. Brzy zjistil, že podlaha se lehce svažovala směrem k hlavní ulici, proto se přesunul k zadním dveřím a pokračoval. Pokud byl jeho předpoklad správný, podlaha byla dostatečně těsná, aby sama o sobě nenechala vodu prosakovat do spodního patra a tudíž si voda najde jinou, snadnější cestu, a to dvířky. Musel s vázou jít ještě dvakrát, když všechnu vodu spotřeboval. Podlaha už byla celá mokrá, ale zbývala tu ještě jedna část, kterou nevyzkoušel. Sledoval, jak voda stéká pod jednu věž beden, ale na druhé straně ve druhé uličce už voda nebyla. To bude ono. Mladík odložil vázu a začal přestěhovávat a přesouvat bedny, až konečně našel schované dřevěné padací dveře s kovovým kruhem jako klikou. Nebylo to ani jištěný nějakým zámkem. Raiu odklopil dvířka a po schůdcích vstoupil dovnitř.

Byla tam příšerná tma. Jediným zdrojem světla byl právě vchod, kterým sem dolů přišel a žádnou svítilnu ani pochodeň neměl. Naštěstí hned našel svíčku a zapálil její knot svým zapalovačem, který měl jako součást svého bojového vybavení, protože nikdy nevěděl, kdy se může hodit. Místností se rozlilo oranžové světlo a Raiuovi se naskytl pohled na velkou sbírku váz všech možných velikostí a tvarů z rozdílných kultur a dokonce i celé sady. Nebyl žádným expertem na umění, ale velkou hodnotu tovaru dokázal poznat svým laickým okem. Také si všimnul, že tu byly i další věci, nejen vázy. V regálech na protilehlé straně sklepa byly vystavené různé sošky a jiné tretky, které ovšem zřejmě měly hodně vysokou cenu. Uprostřed místnosti stál stůl, přes který byl přehozený ubrus, takže připomínal pult. Zřejmě zde probíhaly obchodní transakce.

Tohle bylo dost dobře organizované a dovedně ukryté. Překupník přijal kradené zboží skryté v bednách s ovocem, ve skladu ho tajně překládal do sklepa a čekal, až se najde zákazník, kterého zavedl sem. Zřejmě v noci, nebo ještě podvečer probrali cenu, zájemce zaplatil a odešel se vzácným uměleckým dílem třeba i za pakatel. Raiu se nadechl, aby se uklidnil, protože v něm narůstal hněv. Začal si díla prohlížet čistě jen pro zájem, ale pak ho napadlo, že možná by mohl najít něco známé.

„Ha! Říkal jsem, že tu máme krysu,“ ozvalo se zničehonic zezadu a Raiu ztuhnul. Musel se tolik zabrat do prohlížení, že úplně přestal vnímat okolí, a to se mu teď vymstilo.
„Pěkně velkou krysu.“
Otočil se a uviděl na schůdcích muže, zhruba třicetiletého, bez vlasů, s drsnou tváří a vodorovnou jizvou pod levým okem. Na sobě měl běžnou hnědou košili a modré kalhoty.
Díval se na Raiua temnýma očima a na tváři mu tančil samolibý úsměv. Pohled mu sjel dolů k mladíkovu pasu a uviděl tam houpat se dvě katany a tašku vzadu na kříži. Jeho příšerný úsměv se ještě víc rozšířil.
„A dokonce si hraje na ninju, tak to si ještě vychutnám,“ řekl a v ruce se mu najednou objevil kunai. Raiu instinktivně tasil meč a vykryl útok. Překvapila ho však rychlost útočníka. Ninja. Aspoň jonin. Pomyslel si Raiu a přesunul ruku s mečem do další obranné pozice. Hned přišel na jednu zásadní věc. Bylo tu málo místa na jeho dlouhé meče, pokud nechtěl cenné kousky srážet z poliček a rozbít je. Neměl však šanci vytáhnout kunai, protože by musel pustit meč, což nechtěl riskovat, aby se ho nepřítel sám nezmocnil a ninja proti němu byl zkušený a hbitý bojovník. Ikazuchi horečně přemýšlel o dalším postupu, jak se odtud vypařit. Nejdůležitější bylo, jakpak se dostat přes ninju a zřejmě i další osobu, nebo osoby, které možná ještě byly ve skladu mezi Raiuem a únikem ven, aniž by způsobil škody na uměleckých dílech. Moc možností neměl.

Provedl poslední zablokování a udělal pro svého protivníka nečekanou věc, když jednou rukou pustil jílec meče a chytil nepřítele za ruku držící kunai zaklesnutý do meče. Plánovaně hned na to Raiu zasunul meč do skabardu. To už však proti ruce držící soupeře vyletěla druhá, mířící mu na zápěstí zatnutou pěstí. Mladík pustil padoucha a tou samou rukou pohnul tak, aby následně odvrátil letící pěst stranou, zatímco ruka s kunaiem se už připravovala na sečný útok. V tom jí však zabránila Raiuova druhá ruka, pravá, předtím držící katanu, když nepřátelskou ruku chytil za zápěstí. Z toho se jonin dostal snadno, když kunai pustil a deset centimetrů níž ho chytil předtím odchýlenou rukou.
Tato výměna úderů, přehmatů a odrazů pokračovala dalších pár vteřin, při kterých oba účastníci pečlivě a soustředěně sledovali pohyb kunaie i rukou jak svých, tak též toho druhého. Nepřátelský jonin se křivě ušklíbnul, nadechl se a vydechnul kouřovou clonu z úst přímo Raiuovi do tváře. Neměl čas zadržet dech, a tak štiplavý kouř vdechnul, okamžitě se zakuckal a zavřel oči. Tři vteřiny se snažil z plic dostat kouř, když ho něco vzadu na temeni hlavy udeřilo velkou sílou. Raiua okamžitě pohltila temnota bezvědomí dřív, než se vůbec přiblížila jeho tvář k podlaze.

* * *

Vesnice skrytá v mracích ten den skutečně dostála svému jménu, když bílé mraky klesly níže a rozdělily vesnici na věže a budovy vybudované do skal trčících nad bílou pokrývkou a domy, terasy a náměstí schovanými pod nimi. V jedné z větších budov nad mraky, složené z navzájem propojených skalních vrcholů s několika patrovými budovami zbudovanými uvnitř, se nacházela Oblačná Ninja Akademie.

V jedné z učeben právě byla přestávka a děti se bavily mezi sebou, hrály hry, nebo se připravovaly na další hodinu. Místnost byla veliká a kruhová, přičemž většina stěny byla tvořena okenními tabulemi vysokými tři metry, takže všichni měli skvělý výhled na zbytek vesnice. Mraky sahaly právě pod úroveň oken, takže se zdálo, jakoby se třída vznášela v moři bílých obláčků s malými ale vysokými a špičatými vrcholy okolních skal a budov Oblačné. Podobně jako okna byl do půlkruhu zformován jednolitý stůl se stejně dlouhou lavicí, což tvořilo uprostřed třídy velký volný prostor, kde se pohyboval učitel a také žáci mohli předvádět, co se naučili a svá umění. Naproti půlkruhové lavici žáků stál stůl učitele, který byl z obou stran lemovaný pojízdnými černými tabulemi. Zbytek místnosti tvořila stěna směrovaná ke vnitřku skály, do které byla tato budova zbudována, malá knihovna, několik obrazů se znázorněnými osobitými technikami vesnice a dvoje dveře.

Ve třídě se pohybovala spousta dětí. Jedno z nich však sedělo na lavici, hlavu a ruce mělo položené na stole. Malý Raiu, nemohlo mu být víc jak osm let, měl vlasy střižené podél jedné kruhové linie, nejčastěji popisované jako „účes podle hrnce.“ Neměl unavený obličej, ale už tehdy byl hubený. Oblečený byl do žluté dlouhé košile s rukávy lehce přesahujícími jeho ruce, černé jednoduché kalhoty s bílými chrániči holení a lýtek s rudými pruhy. Košile a kalhoty byly okolo pasu svázány černým páskem. Jako všichni ostatní měl černé ninja sandály.

Byl to začátek jeho studia na Akademii a on se cítil ve společnosti ostatních osaměle. Do té doby znal prakticky jen své sourozence, bratrance a sestřenice z klanu. Teď byl v novém kolektivu, všichni si spolu rozuměli, ale on se mezi nimi moc dobře necítil. Obzvláště kvůli...

“Hej, Smrtko!“ A už je to tu zase... Raiuem slova otřásly a pohledem přejel na skupinu holek, které stály ve vnitřní části lavice a dívaly se na něho s posměšnými úsměvy.
V centru houfu stála dívka, jejíž pleť byla podobně bledá jako Raiuova, její tvář však už v tomhle věku, stejném jako jeho, pokrýval světlý mejkap, takže byla téměř bílá a tváře byly zbarvené lehce do červena. Mejkap však nezakryl pihu napravo od růžových rtů. Také měla černé vlasy jako Raiu, ale o malinko světlejší, rozhodně delší a rozpuštěné. Její fialkové oči propalovaly Raiua s pohrdáním. Na sobě měla levandulové šaty, okraje rukávů a spodku byly červené a břicho bylo stažené světle žlutým obi. Také byla obuta v černých ninja sandálech.

Svým vzezřením nejvíce vystupovala z řady ostatních mladých ninjů, přesto byla populární a musela si vybrat jako svůj cíl posměchu zrovna Raiua.
„Nech mě bejt,“ hlesnul chlapec, položil si hlavu na ruce a díval se na stůl z pár centimetrů. Nemohl snášet ty pohledy, bohužel kecy musel poslouchat.
„Zrůdička jako ty, tu nemá co dělat. Země Blesku má silnou armádu ninjů, která musí zemi reprezentovat. Ty takový rozhodně nejsi,“ řekla holka v levandulovém, přestoupila od svých kamarádek a šla k němu. Raiu se na ni nechtěl dívat a doufal, aby byl neviditelný, když se mu svíral žaludek.
„Ty seš dobrý leda tak na čištění kunaiů ve skladech!“ pokračovala v slovním útoku.
Všichni ostatní utichli a přihlíželi celé scéně. Nikdo však nic neudělal. Raiu poslouchal, jak se k němu blíží, aby ho mohla dál ponižovat.
Ozval se další pár nohou a postavil se mezi Raiua a holku. Ikazuchi zvednul hlavu a viděl dalšího mladíka. Měl lehce tmavší odstín pleti nežli průměrná „bílá“ pleť a husté ježaté hnědé vlasy. I když stál zády, tak Raiu věděl, že má malá očka a vstřícný úsměv. Byl to nejpohlednější kluk ve třídě, aspoň podle holek. Na sobě měl šedé tričko s krátkým rukávem a obrázkem doleva mířící červené šipky bez spodního háčku a za ní dvě další táhnoucí se linky, každá tenčí než předchozí. Znak byl vyobrazen nad levým prsem. Měl volné béžové kalhoty s bílými chrániči, černé ninja boty a okolo pravé ruky uvázanou červenou stuhu.

Postavil se přímo ke stolu a Raiua chránil před pohledem levandulové a jejích dívčích kamarádek. Zářivě se usmíval a čelil pohledu černovlásky před ním. Její pohled nebyl opovrhující vůči němu, jako k Raiuovi, přesto byl dotčený zřejmě proto, že jí někdo vzdoroval.
„Nech těchhle žvástů, Kimiko,“ řekl srdečně kluk a jeho úsměv se snad ještě rozšířil, „vzhled nemá na schopnosti žádný vliv. Raiu pochází z klanu, ze kterého se posadili na zadek i Uchihové. O jeho schopnostech nemůže být pochyb. Od nikoho.“ Rozhlédl se po všech v místnosti a většina popravdě sklopila oči, dokonce i dvě z Kimičiných kamarádek. Nesnesly pohled jeho hřejivých očí, které jim připomněly, že říkal pravdu a oni to věděli. Stočil pohled zpátky na Kimiko, která si uvědomila, že právě přišla o tichou podporu ostatních. Chlapec pohledem neuhnul a dodal: „On si nemusel své místo tady koupit.“

Kimiko se rozšířily oči, ne však překvapením ale zlobou, protože ťal do živého. Stále zůstávalo ticho, nikdo se otevřeně nezasmál, ale jak Raiu, tak chlapec i Kimiko si všimli, že někdo se smíchu jen stěží udržel. Věnovala ježatému klukovi poslední pohled, a pak se s noblesou otočila a vrátila zpět ke svým kamarádkám.
Byl to jako signál, aby se vrátili všichni ostatní ke svým hovorům a k tomu, co předtím dělali. Raiu se díval nahoru na zadní část chlapcovi hlavy. Ten se k němu otočil se stále tím pozitivním úsměvem a hleděl na zmateného Ikazuchiho.
„Děkuju,“ řekl Raiu tiše a nesměle.
Chlapcův úsměv se rozzářil a zavřel svá malá očka.
„Nemáš zač,“ pravil a překvapivě k Raiuovi nastavil ruku. Ten se na ruku i na chlapce nedůvěřivě díval a snažil se zhodnotit, jestli to myslel vážně, nebo to byl další trik. Kimiko a její banda z něho udělaly outsidera a jakožto ti populární a oblíbení, podobné smýšlení přenesly i na ostatní. Tenhle kluk byl první, kdo se k němu na Akademii choval vlídně.

Raiu pomalu vstal, ještě chvíli se díval na kluka, který se nepřestal široce usmívat, pomalu zvednul svoji vlastní ruku a uchopil tu nastavenou.
„Raiu, Raiu Ikazuchi,“ představil se a mírně, avšak vřele, se usmál.
Mladík otevřel oči a přikývnul.
„Já vím. Hirame Denrei.“

* * *

Proč se mi vybavila zrovna tahle vzpomínka?... Jasně, Tayuya. Připomněla mi ji. Hirame mi pomohl v momentu, kdy jsem to nejvíce potřeboval. Dal ostatním důvod nechat mě na pokoji, abych jim ukázal, jaký jsem a co dokážu. Jak se teď asi má? A Satoi? Oba mi moc pomohli. Ano, Tayuya měla pravdu, že jsem do tohohle šel, abych Jakkarua pomstil. Byl cílem urážek a posměchu a musel s tím bojovat sám. A tohle není něco, co lze vyhrát sám. Proto potřeboval pomoc, jako mi tehdy pomohl Hirame. Vlastně jsem Tayuye obdobně pomohl ve chvíli, kdy byla sama bez přátel a rodiny. I když si to sama nedokáže přiznat.

Omráčení, kterého se mu dostalo, pomalu začalo ustupovat a Raiu si začal více uvědomovat své okolí. Ještě nic pořádně neviděl, ale cítil chlad větší, než předtím ve sklepě, protože ho ovíval proud. Byli venku. Jak se probíral, uvědomil si, že nic neslyšel. Museli ho přemístit z města někam do lesa. Pomalu zvednul hlavu, ve které mu stále ještě třeštilo, aby se rozhlédl.
Před sebou viděl čtyři muže. Prvního identifikoval jako svého předešlého protivníka, jonina s holou lebkou. Druhého po malé chvilce identifikoval jako majitele krámu a Jakkarova šéfa. Zbylí byli muži v prostém oblečení, kteří se rozhlíželi kolem. Jako ninjové. Podle jejich pozic usuzoval, že nebyli jediní.
Raiu klečel na kolenou uprostřed malé mýtinky. Chtěl pohnout rukama, ale ucítil překážku na zápěstích. Nepřekvapivě ho svázali a jeho pokusu si všimnul jonin.
„Ah, už je vzhůru,“ řekl posměšně a šéf se také podíval. Výraz jeho obličeje napovídal kombinaci hněvu a strachu zřejmě z toho, že někdo nepovolaný viděl, co měl ve sklepě a nebyl z toho vůbec nadšený. Raiu si toho příliš nevšímal. Místo toho se prsty snažil nahmatat to, čím ho svázali a pohybovat rukama. Tlak byl pevný, ale pouze určitými směry a po hmatu to bylo studené a tvrdé. Takže železné okovy... To by šlo.

„Tak se podívej, mladej,“ začal šéf a přistoupil blíže následován joninem. Raiu otočil hlavu a teď, když se mu zrak už vyjasnil, si všimnul, že jonin držel v jedné ruce oba dva jeho meče. Nepochybně mu sundali i jeho bojový batoh a někde ho uložili poblíž. Nebyl však čas ho hledat a Raiu si ani nebyl jistý, zda ho teď bude potřebovat. Jeho plán byl celkem přímočarý.
„Strčil jsi nos do něčeho, co vůbec není tvoje starost. Jak ses o tom vůbec dozvěděl?“
Raiu mlčel, pouze mu hleděl přímo do očí. Šéf jako reakci vrazil mladíkovi facku a lehce zbrunátněl.
„Na něco jsem se tě ptal! Jak jsi na to přišel?!“
Ani teď Raiu neodpověděl a vyfasoval další ránu. Otočil hlavu zpátky se zasaženou tváří nabírající narudlou barvu.
„Je to ninja,“ konstatoval jonin Missing-nin a povytáhnul jeden z Raiuových mečů, aby se blíže podíval na jeho ostří. Šéf se k němu otočil otráven, že ho vyrušoval z „vyslýchání.“
Jonin reagoval na výraz svého zaměstnavatele zcela chladně.
„Ten jen tak nepromluví, když ho budete mlátit. Obzvláště, když má takhle dobré meče.“
Prohlédnul rychlým pohledem čepel a zaklapnul meč zpátky do pochvy.

„Sice je to mladík, má však dobré vybavení. Není to úplně zelenáč.“
„V téhle branži dělám už dost dlouho a nikdo, ani ninjové, na to nepřišli. A najednou si přijde tenhle...“ otočil šéf pohledem k Raiuovi a naštvaně si odfrknul, „spratek a hned to najde. Kdo by mu mohl dát vědět, co má hledat?! Dokud na tohle nepřijdu, nemohu dál provádět svůj byznys!“
Chvilku zapřemýšlel, a pak se mu oči rozzářily pochopením.
„Ten blbec Jakkaru! Ten ty vázy viděl a nepochybně to tomuhle chlápkovi vyžvanil! Až toho idiota uvidím, dám mu co proto!“

KŘUP. Missing-nin se nervózně ošil a ohlédl se k lesu, když uslyšel tiché křupnutí. Jestli měl Raiu nějakého komplice, mohl se právě takhle prozradit. Nikoho však neviděl, ani neslyšel, a zřejmě ani ostatní strážní okolo. Tak se pohledem vrátil zpět k Raiuovi. Majitel obchodu už byl zase připraven pokračovat se svým výslechem, když Raiu otevřel ústa a začal s nimi hýbat, jakoby chtěl něco říct. Překupník se naklonil blíž s překvapeným výrazem.
„Copak? Chceš mi něco říct?“
Raiu ještě párkrát pohnul čelistí nahoru a dolů, pak se podíval do tváře svého věznitele.
„Ano.“ Na pár vteřin nic neříkal.
„Jakkara se ani nedotknete. Na to nebudete mít čas.“

Než mohl obchodník cokoliv říct, dostal ránu pěstí do levé tváře, která ho složila k zemi. Jonin se okamžitě postavil do bojové pózy brzy následován svými nohsledy. Vytasil Raiuův odcizený meč a sledoval, jak mladík sám vyskočil na nohy do bojové pózy s pravou rukou, na které mu visela železná pouta, vztyčenou dopředu. Všimnul si, že Raiuova levá ruka byla překvapivě blízko u těla. Obzvláště ho zaujal palec, který byl v nepřirozené poloze.

On si vykloubil palec, aby se dostal z pout. Vynalézavé. Ne každý mladý ninja by byl ochoten si takhle přímo ublížit. Pomyslel si Missing-nin a snažil se vymyslet, co měl mladík v plánu dělat. To samé si říkal Raiu. Čelil přesile beze zbraní, měl bojeschopnou pouze jednu paži a nepřítel proti němu mířil právě jeho zbraní.

„Na něj!“ zavelel jonin a ostatní ninjovští banditi se vrhnuli na Raiua. Jonin zůstal na místě a pozoroval dovednosti chlapce a musel uznat, že byl ohromen. Ať byl ten kluk odkudkoliv, tak byl velmi bystrý a vynalézavý. Se svými omezenými možnostmi a znatelným nedostatkem fyzické síly v rukou dokázal dost na to, aby se ubránil přesile osmi na jednoho. Svojí pravou zdravou rukou neuštědřoval žádné rány, ale obratně s ní dokázal odklánět nepřátelské útoky, ať už hřbetem ruky, nebo chycením protivníka za zápěstí, případně i úderem želízek, které měl stále k ní přidělané. Místo toho dělal přemety, výkruty a otočky a během nich kopal nepřátele ze všech možných úhlů, včetně kopů z horizontální otočky, tak i z vertikální, nebo se jednoduše vymršťoval ze země volnou rukou a dělal další neuvěřitelná salta kopů. Levou paži s vyvráceným palcem držel blízko u těla, aby se tak uchránil před jakýmkoliv dotykem, který by mohl rozhodit jeho soustředění, i když ho to muselo stále bolet.

Když takhle zmlátil tři nepřátele, rozhodl se vůdce ninjů sám zaútočit. Vyrazil vpřed a vedl rychlý vodorovný sek proti Raiuovi. Ten však vyskočil, zády se otočil na ležato a nechal čepel bezpečně prosvištět těsně pod ním. Dokončil přemet vzad a dál ustupoval, vyhýbaje se každému joninově útoku. Ten se zastavil, aby mohl znovu zhodnotit situaci. Raiu se přesunul o pár metrů dál od něho a ostatních, kteří se rychle zformovali do půlkruhu včetně těch, které Raiu předtím skopnul k zemi.

„Mě nemůžeš zasáhnout mým vlastním mečem. Dokonale znám jeho pohyby,“ konstatoval Raiu.
I když se jonin-zločinec celou dobu choval jako klidný profesionál, tohle ho lehce popíchlo. On i ostatní se připravili do bojových pozic. Raiu je brzy následoval, čímž znejistěl své oponenty. Pravou nohu vysunul vpřed, levou dozadu a lehce pootočenou do strany, levou ruku měl stále přiloženou k břichu, pravou vystavil před sebe a udělal s ní zřejmě pečeť, nebo součást bojového stylu, který soupeři neznali. Ukazovák a prostředník byly vztyčené vzhůru jako u pečeti Tygr, nebo Beran, prsteníček byl sklopený do strany v úhlu čtyřicet pět stupňů, malíček rovných devadesát a palec byl namířený rovně k Raiuovi.

Zločinečtí shinobi se opět vrhli kupředu s kunaii v rukách a Raiu znovu předváděl svůj styl taijutsu s primárním využíváním nohou. Jonin se však držel lehce stranou. Raiu si toho všimnul, ale nijak si tím nelámal hlavu. Byl rád, že měl o jednu malou starost méně. Ninjové se kolem něho shromáždili jako včely okolo medu, doufajíc, že ho budou schopni udolat několika útoky najednou. Vtom chlapec udělal skok dozadu, a když byl hlavou dolů, přistál na zemi jednou (zdravou) rukou, od které se ovšem neodrazil, ale roztočil se, zatímco jeho nohy se roztáhly do stran.

„Yoran-Ryuu Uzumakike!“
Raiu se roztočil jako káča a kopnul prvního ninju do ramene. Po té ráně chlap odletěl na velkou vzdálenost, až ho zastavil strom. Ostatní začali s ústupem. Tentokrát však Ikazuchi přešel do ofenzívy. Brzy následovali další dva nepřátelé, kteří schytali zásah od nohy a proletěli vzduchem. Raiu dokončil rotaci, udělal přemet a dosednul do podřepu, i když podle postavení jeho nohou byl připravený jako pružina opět vyskočit. Nepřátelský jonin a zbylí muži se shromáždili a sledovali, co se právě stalo. Za normálních okolností nebylo běžné, aby někdo s Raiovou postavou měl takovou sílu, aniž by mu něco pomáhalo. Jonin viděl Raiuovo tělo. Jeho svaly značily o dobré fyzické kondici, ale takovou fyzickou sílu určitě neměl. Takže v tom bylo něco víc.
Raiu sám cítil, že tohle tempo nevydrží moc dlouho. Nebyl specialista na taijutsu, preferoval kenjutsu a svoji zbroj, která chránila jeho tělo jak před nepřátelskými útoky, tak před následky jeho vlastních. Jakožto jonin sám však věděl a byl ochoten si i ušpinit ruce a přesvědčit své oponenty o opaku, ale znal své možnosti. Musel se zbavit jednoho problému, než bude moct pokračovat dál.
Chytil se za zraněný palec a škubnul tak, aby ho vrátil zpátky do kloubové jamky. Bolestivě syknul, ale překonal bolest a podíval se na své soupeře před sebou. Měli početní výhodu, ale zdálo se, že teď už se drželi víc zpátky. Byli víc opatrní, protože se zdálo, že mladík není až tak slabý, jak si na začátku mysleli. Raiu a zločinecký jonin si vyměňovali pohledy a snažili se vypozorovat, co ten druhý má v plánu.

„Shurikeny!“ zvolal nepřátelský velitel a ostatní okamžitě vytáhli železné vrhací hvězdice a bez dalšího čekání je začali házet.
Raiu tiše zaklel. Chytré. Nemám žádné zbraně, abych je mohl odrážet, takže mi nezbývá nic jiného, než uhýbat. Proti takovému množství se však nevyhnu všem. Dobře promyšlený plán... Co mám ale dělat teď? Situace pro Raiua se rázem zkomplikovala. Vyskočil nahoru, aby se vyhnul první vlně, letíc zády napřed co nejdále od nepřátel. Ti rychle změnili směr a začali házet shurikeny přímo jemu do cesty. Přesunul obě ruce před obličej, aby si ho chránil. Po celé přední části těla začal cítit mnoho ostrých ostnů bolesti, jak se mu hvězdice zařezávaly do kůže a masa, zanechávaly za sebou krvavé rány a trhaly jeho oblečení. Vydržel tak okamžik, pak zmizel v bílém oblaku kouře a nahradil ho špalek, ve kterém byly shurikeny zabodnuté. Nižší ninjové se naštvali, že stihnul použít Kawarimi. Vyšší shinobi však zachoval klid, provedl rychlou sérii pečetí a hned na to udeřil pěstí do země.
„Doton: Dosekiryuu!“
Z místa, kde udeřil, se kupředu začala řítit vlna hlíny a zeminy, která nabírala na velikosti s každým uraženým metrem. Vlna zasáhla stromy na druhé straně paloučku a začala je obtékat, přičemž vůbec nezpomalovala. Brzy zasáhla Raiua, který se ukryl za jedním ze stromů. Rychlost útoku ho překvapila, ale hlavně ho zpomalovalo několik řezanců, které utržil od shurikenů. Vlna ho vezla pryč a obklopovala ho, i když se snažil vyprostit.

Pohybující se masa půdy se konečně zastavila a Missing-ninové přiběhli blíže, aby viděli mladíka částečně zahrabaného v hlíně, která už stihla ztuhnout a znehybnit ho. Jonin ho chvilku měřil pohledem.
„Jsi dobrý, chlapče. Ale ne dost dobrý na mě.“
Vytáhl z pouzdra dva kunaie, chvilku je potěžkal v ruce před očima, a pak je vrhnul proti Raiuovi. Jeden mířil na jeho srdce a druhý na hrdlo.

Dvě hlasitá cinknutí narušilo ticho celého bitevního pole, které nastalo po hliněné vlně. Všichni nechápavě zírali, včetně Raiua, když pár centimetrů před sebou viděl ležet čtyři kunaie. Otočil nechápavě hlavu doprava k okraji lesa. Drze se tam na něho zubila Tayuya, která na jednom prstu točila dalším kunaiem.

„Ty beze mne nepřežiješ snad ani hodinu,“ podotkla rusovláska a se škodolibou radostí sledovala Raiua a bavila se na černovláskových rozšířených očích, ve kterých se stále zračil strach a překvapení. Stejně ohromení byli nepřátelé, kteří vůbec nečekali, že by mohl přijít ještě někdo další. Tayuya probleskla z okraje palouku před Ikazuchiho s kunaiem v ruce a postavila se do obranné pózy.
„Jak jsi mě našla?“
„Potom, co jsi odešel,“ začala, aniž by se k němu otočila, „jsem si sedla na střechu a přemýšlela. To mě ale brzo znudilo, tak jsem se vrátila do pokoje. Ten kluk se probral a divil se, kde jsi. Šli jsme společně do krámu, ale nikoho jsme nenašli, pouze viděli stopy zápasu. Jakkaru mě odkázal sem, protože na toto místo jeho šéf často chodil a setkával se s určitými dodavateli. A copak jsem tu nenašla!?“
Její radost z toho, že byl Raiu ve srabu, byla až hmatatelná. Sám se kvůli tomu necítil dobře, protože byla zraněna jeho profesionální pýcha. Na takovou jednoduchou věc nestačil, nebo spíš situaci podcenil. Nečekal, že by obchodník s uměním mohl mít ochranku jonina a bandu dalších. Také ho štvalo, že i když měl velikou znalost technik, nebyl dostatečně schopný se ubránit bez svých mečů ani bez ninjutsu a taijutsu je jeho hlavní slabina.

Missing-nini se konečně zmátořili a rozeběhli se proti Tayuye. Ta se proti nim vrhla a prokázala, že i když její taijutsu taky nebylo nic moc, s jedním nožem toho dokázala víc, než Raiu bez něho. Hlavně používala svoji malou a obratnou postavu, aby se mezi nepřáteli proplétala a odrážela jejich útoky. Raiu tak měl čas se osvobodit... v tom však brzy našel problém. Byl moc zahrabaný a zemina se rychle spojila v jeden pevný kus. Neměl fyzickou sílu se osvobodit, takže celý boj byl už jen na Tayuye, a ta si nebrala servítky na rozdíl od něho.

Sledoval zuřící bitvu, když uslyšel zprava další kroky. Ohlédnul se a viděl spěchajícího Jakkara běžet přímo k němu se starostlivým výrazem v jeho nevinném obličeji.
„Co...“ vydal ze sebe Raiu, když si k němu vzrostlý chlapec kleknul a začal ho vyhrabávat.
„Tvoje kamarádka řekla, abych zůstal schovaný. Ale ty jsi v nebezpečí, Raiu,“ vysvětloval Jakkaru a horečnatě hrabal jako krtek, až za sebou začal tvořit malou hromádku hlíny.

V zápalu boje si snahy velkého kluka všiml vůdčí jonin padouchů a v momentu, kdy byla Tayuya zaměstnaná jeho kolegy nohsledy, hodil proti Raiuovi a Jakkarovi kunai s výbušným lístkem. Raiu útok zpozoroval, dokázal uvolnit jednu ruku, ale krutě si uvědomil, že nemohl nic udělat. Mohl zkusit hodit jeden z kunaiů, které teď ležely před ním, problémem však byl Jakkaru stojící přímo mezi ním a blížící se výbušninou. Rozpřáhl ruku a prudce strčil do hrudi chlapce.
„Jakkaru! Zmiz odsud!“
Ten kluk byl moc mladý na to, aby tu zahynul a byl to farmář, ne shinobi jako Raiu a Tayuya. Chtěl, aby se zachránil. Klučina se ohlédnul za letícím kunaiem, jehož lístek už se zapálil.

Exploze vyrušila Tayuyu i ostatní bojovníky, aby se ohlédli za ohnivou koulí, která rozvířila prach v okolí. Cítil to i Raiu, jehož i ovanul horký vzduch. Pár vteřin uběhlo, dokud pochopil, že síla exploze byla mnohem menší, než by čekal. Šokovalo ho, když si uvědomil, že Jakkarovo tělo ho muselo zastínit a ochránit před většinou nárazové vlny, a přes oči přivřené ve dvě malé škvíry se chtěl podívat, i když ho to děsilo, co z kluka zbylo.
Černý dým začal mizet, a když se vyjasnilo, Raiuovi spadla čelist. Místo Jakkara před ním klečela železná socha. I ve tmě poznal, že se leskla pod měsíční září, jakoby byla ze stříbra. Přesně v té poloze, ve které předtím Jakkaru byl, dívající se směrem k zločineckému joninovi. Kůže, oblečení, vlasy, i oči, vše bylo stříbrné. Jenže, jak se na ni díval, Raiu si všimnul něco, co mohl vidět jenom on, protože byl přímo vedle. Soše se nepatrně pohyboval hrudník.

Nebyla to socha. Byl to přímo Jakkaru.