Války klanů XIV. Rodina

Hinata se opřela o stěnu budovy a hluboce dýchala. Hideo se mezitím vykláněl zpoza rohu a pozoroval ztichlou ulici, následně se otočil na dívku a otřel si zpocené čelo, které se mu pod vrstvou maskovací látky pořádně orosilo.
„Co to sakra bylo?“ sykl Hideo. „Co tam dělal další Uchiha?“
„Nevím! Byl to tvůj nápad se spojit s Onnou!“
„Splnila svou část dohody…“
„A pak nás prodala! Nedalo se jí věřit.“
„Takhle už to ve světě zla funguje.“ Hideo vzdychl.
„Zase my dva co?“ zeptal se po krátké chvíli dívky, ta jen pokrčila rameny. „Začínám si na tebe zvykat, Hinato.“
„To já si na tebe nezvyknu nikdy… ale zachránil jsi mě, proč?“
„Jsi člen Praporce. To je to hlavní.“
„Asi bych ti měla poděkovat… co Švih? Kde je?“
„Někdo ho odnesl a nevím kdo a už vůbec netuším proč. Ale nejspíše nám pomohl s vrženou dýmovnicí, která zařídila zmatek.“
„Měli bychom ho najít. A s ním i toho člověka, co mu pomohl. Co nám pomohl.“
„A kde bys chtěla začít hledat? Na místě, které je plné nepřátel? Ne, to on musí najít nás.“
„Přeci ho jen ten muž neodnesl jen tak někam… měli bychom použít naši taktiku, poslední místo zastavení, stejně jak to bylo minule.“
Hideo se zasmál. „To je buď v hostinci, jenž bude asi pořádně obehnán nepřáteli. Buď Stínovými muži, nebo Bílými tvářemi. V nejhorším případě tam budou všichni. A další bod zastavení je den cesty od města! Pochybuji, že se tam Švih dostane ve stavu, ve kterém byl po výbuchu.“
„Co tím chceš říct?“ zasyčela Hinata a pevně se mu postavila před obličej. Na chvíli znejistila, jak kolem uličky, kde se schovávali, projel vůz. Brzy však nastalo opět noční ticho a klid.
„Měli bychom vypadnout z města, co nejdříve. Pokud Šviha unesl spojenec, bude v bezpečí a někdy později nás najde. Pokud ne… tak už mu nijak nepomůžeme, Hinato. Ani jeden z nás není žádný bojovník-“
„Jste hluční,“ ozval se slabý hlas z druhé strany uličky. Hideo se prudce otočil připraven k útoku, ale pak jen nazdvihl obočí.
„Švihu.“
„Jo, ještě mě neodepisujte.“ Švih s rukou na hrudníku doklopýtal ke zdi, o kterou byla opřená Hinata, a následoval jejího vzoru. Za ním opatrně našlapovala postava v kápi. Když došla až k Hideovi, sundala si kapuci z hlavy. Odmaskovaný muž byl asi čtyřicetiletý, s dlouhými hnědými vlasy a stejně tak dlouhým a barevným plnovousem.
„Říkejte mi Kyo,“ prohlásil muž zpěvným hlasem. „Sloužím klanu Toyotomi.“
„Klanu Toyotomi, zde na tomto místě?“ zeptal se nedůvěřivě Hideo.
„Nech ho, Hideo, všechno mi už vysvětlil. Můžeme mu věřit. Pomohl nám a zachránil mě,“ ozval se mladý samuraj, ale mistr genjutsu jeho slov nedbal.
„Chci to slyšet od něj.“
„Dobře,“ Kyo si povzdychl. „Sloužím klanu Toyotomi, přesněji patřím do skupiny vedené Toyotomi Shingenem. Zde v Shimě monitoruji činnost jistých skupin. Přesněji jsem sledoval Hiranu Onnu a její aktivity, než jsem narazil na vaše spojení s ní. Brzy mi došlo, kdo jste a o co vám jde. A následně jsem musel zasáhnout, když jsem viděl, že jste spadli do úzkých. To je celé. Ve městě se jinak pohybuji už asi dva roky.“
„Proč jsi tu sám?“ zeptala se Hinata. Muž se na ni otočil.
„Znám jenom dva své partnery zde ve městě. A ti zdají další dva a tak dále. Ani nevím, kolik nás tu celkem je, nebylo by to bezpečné, kdyby nás chytili. Ale co vím, že jsem jeden z mála neodhalených, ale to je předpokládám nyní u konce. Doufám, že stojíte za to. Slyšel jsem o vaší akci na mostě, určitě si vás klan cení.“
Hinata kývla, jak jí odpověděl uspokojila, ale Hideo se zamyslel. „Proč teda klan Toyotomi Itamiho neosvo– nepostaral se o něj sám, když vás tady má?“
„Nebylo by správné, kdybychom zabili syna našeho lenního pána.“
„Nevadí ti, že jsme to udělali my?“ zeptala se Hinata a vzpomněla na scénu ze sídla. Přes všechnu tu akci se jí to téměř vypařilo z hlavy.
„Itami byl slaboch. Špatný vůdce. Ještě horší reprezentant svého klanu. Dělal nám jen ostudu.“
„Proč jste ho nechránili?“ zeptal se dál Hideo. „Nemusel být přece nikdy unesen.“
Tentokrát se Kyo zasmál nahlas. „Nikdy nebylo naším úkolem zabránit útoku na Itamiho. To už ti snad došlo.“
Hinata se potají zděsila. Tak takhle to je… Všechno začalo dávat nechutný smysl. Velcí lordi hráli hru o všechno, a tak se ničeho neštítili. Rodina? Přátelství? Láska? Jen chladná a brutální moc. Nejzákladnější lidská přirozenost. Hlavní zákon přírody – přežije ten nejsilnější i kdyby měli padnout všichni potomkové. Hinata se ocitla uprostřed událostí, které jí ničily a posilovaly ve stejný okamžik. Nebylo však cesty zpět… Nebylo úniku. Rozhodla se.
„Co teď?“ zeptala se.
Kyo ukázal směrem, kde bylo pravděpodobně moře, jelikož odtam profukoval chladivý a vlhký vzduch s příchutí soli. „Město teď bude uzavřeno, přes brány ani zeď se nedostanete. Bílé tváře mají techniky, které to kontrolují, naštěstí ne vždy je využívají, ale nyní je jisté, že jsou připravené plnou silou. Vaší jedinou nadějí se tak stává moře. Bilé tváře a ani stráže nebudou schopny zkontrolovat všechny loďky a čluny. Je jich tu příliš moc. Mohli byste také utéct pěšky po hladině, ale krom nebezpečných vln, by vás mohla prozradit chakra.“
„A co váš způsob, Kyo?“ zazubil se Hideo. „Určitě znáš i jiné cesty.“
Muž se zamračil. „Takové cesty znám, ale ty jsou až poslední možností. O ty nesmíme nikdy přijít. Shingenovi na tom záleží. A toho muže rozhodně nechcete nijak rozzuřit.“
Hideo chtěl něco namítnout, ale Švih ho rychle zarazil. „Hideo, Kyo už nám pomohl dost. Nechtěj po něm nemožné.“
„Švih má pravdu,“ dodala Hinata, „je to na nás.“
„Ne tak úplně, dívko,“ opravil ji muž, „loď vám zařídím. Pochybuji, že budete moci vylézt mezi lidi. Jen nevím kdy… Radil bych vám odjet co nejdříve. Než stačí vzbudit obyčejné vojsko. Nemá smysl na nic čekat.“
„Tak jdeme do toho,“ rozhodl Hideo.
„Nic jiného nám nezbývá,“ podotkla Hinata.
Kyo se pousmál. „Ale ano. Můžete to zkusit sami. A zemřít. Tak pojďte, čeká nás ještě divoká noc.“

Cesta městem byla pozoruhodně poklidná. Obyvatelstvo ulehlo do spánku a ulice byly téměř prázdné, až na několik nočních živlů. Ale nikdo si nikoho nevšímal, jak byl Praporec veden různými uličkami a zkratkami. Kyo se neodvážil vést je přes střechy či hlavní bulváry, kudy by se k přístavu dostali velmi rychle. Ostatně sám řekl, že Bílé tváře budou v první řadě hlídat městské hradby. Naopak je vedl napříč celým městem, než se dostali na dohled Horního přístavu.
Tuhle čtvrt Hinata viděla během svého pobytu pouze z dálky. Praporec se do ní neodvažoval. Bylo to to nejdůležitější místo v celém městě a také bylo patřičně chráněno. Velká mola hostily ještě větší lodě a všude okolo byly poskládaný velké náklady: bedny, sudy, amfory. Zatímco platilo, že v Dolním přístavu přistávaly drobné lodě, vezoucí méně důležitý náklad, zde probíhal ten nejdůležitější obchod: drahé kovy, drahé potraviny, drahé víno. Na rozdíl od sesterského přístavu zde také vládl pořádek a čistota. Pryč byly zničené hostince a skladiště. Vše zde bylo nové a udržované.
„Je bezpečné jít tudy?“ zeptal se Hideo.
Kyo kývl. „Pod svícnem je největší tma. Nikoho by nenapadlo utíkat zrovna tudy, a proto je tato cesta tak dokonalá.“
„Ale kde seženeme loď?“
„To nechte na mě,“ usmál se a pozoroval přístaviště. U každého nákladu stál nejméně jeden strážný a hlídal, krom toho zde byly hlídky městské stráže s naginatami. Žádná Bílá tvář na dohled. To bylo dobré znamení. Zjevně měli plno práce obsadit městské hradby a místo boje.
Kyo na ně mávl a zavedl je do jedné boční uličky. Ta byla celá pokrytá ve tmě. Zkušený ninja chvíli bloudil, než se zastavil a zdvihl hlavu. „Počkejte zde.“ A nadskočil. Hinata aktivovala sharingan a spatřila, jak muž přiskočil k oknu, zachytil se za parapet a potichu vlezl dovnitř.
„Co se děje, Hin?“ zeptal se Švih, když spatřil rudou zář v jejích očích.
„Zmizel v budově,“ odpověděla a rozhlédla se kolem.
„Nějací nepřátelé?“
„Ne, Švihu. Nikoho nevidím – počkej ale!“
Za rohem z osvětlené uličky se objevil obzor muže se zbraní v ruce. Hleděl do uličky. Hinatě se zastavil dech. Švih jednou rukou svíral naražená žebra a druhou mačkal rukojeť meče. Strážný se pak nadechl a vykročil do uličky.
Samurajova pěst s mečem se začala svírat pevněji, jak jeho nervozita sílila.
Voják ale udělal pouze jediný krok, aby se zakryl do tmy. Poté opřel naginatu o zeď, sundal si kalhoty a vymočil se. Hinata to nevěřícně a s nechutí pozorovala. Muž se pak nachystal do původního stavu, otočil a zmizel do světla.
„Nechutné,“ sykla dívka. Hideo se zasmál.
„Nemohl nás vidět, je tu tma jak v hrobě a on byl oslepený z ulice.“
„A i kdyby nás viděl, neměl by šanci,“ podotkl samuraj.
„Užili jste si legraci?“ ozval se Kyo, který jako kočka dopadl mezi ně.
„Kdes byl?“ zasyčel nedůvěřivě Hideo. „Nelíbilo se mi, žes nás tu jen tak nechal.“
„Mluvil jsem s jedním obchodníkem. A dá se říct, že jsem musel použít přesvědčivé argumenty, aby se rozhodnul, že už má dost nákladu pro vyplutí.“
„Dá se mu věřit?“ zeptala se Hinata. Kyo pokrčil rameny.
„Nikomu se nedá věřit, Hinato.“
„Co teď, Kyo?“ zeptal se Švih.
„Budeme čekat do rána. Asi dvě hodiny, než vzbudí své muže a celkově tři hodiny do odplutí. Zatím se někde zašijeme a budeme čekat.“
Kyo je zašil v jednom hostinci nedaleko. Byl zavřený, ale shinobi zařídil brzké otevření. Vlastně to zařídila velká hromada mincí. Zde si Praporec trochu odpočinul, pojedl trocha jídla a doplnil své vlastní zásoby.
„Hinato?“
„Ano, Kyo?“
„Překvapilo mě, že jsi Uchiha. Opravdu jsou tak nebezpeční, jak se říká po městě?“
Dívka se ani nemusela zamýšlet. „Mnohem horší.“
„Proč ses od nich odpojila?“
„Neodpojila. Utekla jsem už před nějakou dobou.“ Vlastně to byly asi jen dva nebo tři měsíce. Doba, které jí poskytla více pocitu života než celý předchozí život dohromady. „Život v bojovém klanu není pro ženu tak snadný a příjemný.“
„Rozumím. Přesto nechápu, že ses vzepřela takové moci. Očividně tě stále hledají, když se dostali až sem. Jsi ve velkém nebezpečí.“
„Na to jsem si již zvykla, jen přemýšlím, jak mohli tušit, že budu tady…“
„Není většího města zde na severu. Myslím, že to jen odhadli a zkusili to.“
Obchodník byl vysoký a zavalitý muž. Na svůj nový náklad koukal s nedůvěrou. Praporec naopak nedůvěřivě prošel celým nábřežím, až k lodi. Nikdo je nekontroloval, nikdo je neobtěžoval. Ostatně to Kyo řekl jednoduše: „Chovejte se jako byste tu měli být a všem to tak bude připadat.“
Nakonec je však obchodník přijal. Kyo se nakonec otočil a zamířil zpátky do města, které zářilo od odrazů prvních ranních paprsků, které si našly cestu na oblohu.
„Odcházíš, Kyo?“ zeptala se Hinata. „Myslela jsem, že tě už prokoukli.“
„Nemám kam jít. Shingen mi dal úkol tady a já se ho ještě pokusím splnit. Není vše ztraceno. Ale vy se opatrujte, Praporče. Tuším, že to bude mimo město horké. Armáda Ody už je nedaleko a stejně tak se blíží vojska klanu Toyotomi.“
„Budeme stát na straně vítězů,“ odtušil Švih, ale sám tomu nevěřil.
Když Kyo zmizel, oznámil jim kapitán lodi, kudy poplují. Úmyslně změnil kurz tak, aby plul co nejvíce pobřeží.
Praporec se sám uklidil do podpalubí, kde bylo velmi těsno. Obrovské přepravní bedny zabraly takřka všechno místo. A kde byl kus volna, tak se nacházely válendy pro námořníky. Brzy se u nich zastavil onen obchodník.
„V dolním přístavu je rušno,“ oznámil. „Kontroluje se každá loď a po dlouhé době se tam objevily stráže. Předpokládám, že je to kvůli vám.“
„Předpokládáte dobře,“ odpověděl stroze Hideo. Obchodník se lehce zděsil.
„Dneska máte štěstí, celníci nevyžadují kontrolu nákladu. Nestává se to často. Tak už radši vyrazíme.“

Obchodník byl spolehlivý. Po několika hodinách plavby pro ně došel a oznámil jim, že mohou bezpečně vyjít na palubu. Venku už byl krásný zářivý den a na nebi nebylo ani mráčku. Shima byla daleko na severu a po pravé straně se nacházely bohatě zelené terasy a písčité pláže.
„Území klanu Amago, perla severu“ oznámil obchodník. „Tady je vaše vystoupení.“
Švih zabručel. Žebra ho stále bolela z prožité exploze, a tak ho myšlenka na to, že bude muset projít tisíce kroků po moři, zneklidňovala. Hinata se taktéž držela za hrudník, ale ze zcela jiného důvodu. I krátká plavba ji udělala zle, jak se malá obchodní loďka nakláněla z jedné strany na druhou. Klaustrofobní pocit uvnitř paluby tomu také napomáhal.
Proto se cítila dobře, když dopadla svýma vlastníma nohama na neklidnou hladinu moře. Houpala se sice stejně jak na lodi, ale měla to plně pod svou kontrolou a nemusela se ničeho obávat. Švih měl trochu nejistý krok, ale i on to zvládnul. Hideo na nic nečekal a vyrazil dopředu, až za ním cákala voda. Dvojice ho následovala, ale Hinata běžela pomaleji, aby mohla dávat pozor na samuraje.
Její opatrnost se vyplatila, jak dvě stovky kroků před pobřežím Švih zničehonic zařval, chytil se za bok a jeho pravá noha se zhluboka ponořila do vody a za ní následoval zbytek těla. Mladá Uchiha zachovala dostatek duchapřítomnosti a okamžitě zajela Švihovi pod rameno a vytáhla ho zpátky nahoru.
Až k pobřeží běželi spolu, kde také společně odpadli do písku. Švih bolestí, Hinata únavou. Už to byl příliš dlouhý den.
„Klan Amago,“ zafuněla dívka. „To jsou spojenci?“
„Měli by být,“ řekl Hideo. „Pokud se o to teda Toyotomi Shingen postaral.“
„Tak to nebude vadit, když se chvíli nezvednu,“ zaúpěl samuraj a zavřel oči.
Hinata se zhluboka nadechla a donutila se posadit na zadek. Před sebou měla pohled na otevřené moře, které vrhalo drobné průhledně čisté vlny proti písku a skalám. Ve vzduchu prolétl párek racků, kteří jeden po druhým zachechtali, slétli nad hladinu a s mokrým zobákem plným potravy vzlétli opět do vzduchu. Mezitím se zvedl lehký vánek a zavál k dívce vlhký vzduch okořeněný solí a rybinou.
„Je to tu krásné,“ šeptla dívka a užívala si ten pocit, jen být tady. To by jí život v klanu nikdy neumožnil.
Všechna ta prolitá krev, všechna ta bolest, všechny ty nepravosti.
To všechno mohlo někdy stát za to.

Taichi sledoval vojáky stavějící palisády s obvyklým klidem. Stejně tak sledoval horizont, který byl za nimi. Už to byly skoro dva týdny, co jeho část opustila Shimu. A ještě delší doba, co neviděl tu druhou.
Jeho skupina po odchodu z neúspěšného vyjednávání našla Nobunagovu armádu po přechodu řeky Ishikaki. Byli tedy nyní už oficiálně na nepřátelském území. Ostatně jedna výzvědná skupina se nedaleko odtud střetla s několika nepřátelskými zvědy. Jedna z prvních roztržek ve válce. Určitě ne poslední.
Zprávy se ale šířily rychleji. Toyotomi Itami byl mrtvý. Stejně tak zahynula celá jeho rodina. Taichi slyšel nejméně deset verzí, jak se tak stalo. Jedni tvrdili, že Itami se zabil sám a stejně tak k tomu donutil ženu a děti. Někteří naopak přišli s tvrzením, že to udělal Oda Hideyoshi, aby zažehl plamen války. Dokonce se objevila pravdivá verze o tom, že si jeho smrt objednal jeho vlastní otec. Té věřil ale jen málokdo.
„Taichi!“ náhle s ním někdo otřásl a muž se otočil. Stála tam Akira a usmívala se.
„Vrátili se z jihu.“

Mari nejprve obejmula Hinatu. Silně a dlouze. „Je mi to tak líto,“ zašeptala jí do ucha. Hinata pochopila co: obelstili ji, aby jim pomohla splnit úkol. A ona o sobě začala pochybovat – byla by lest potřeba i příště?
Pak stejně léčitelka obejmula i Šviha, který byl vyčerpaný a celý bledý. Na Hidea pouze kývla.
„Dobrá práce,“ kývla Záblesk a Meč se k ní přidal. Mari mezitím chytila Šviha za ruku a nesla ho na postel.
„Postarám se o tebe,“ řekla mu a pustila se do práce.
V chlopni stanu se tou dobou také objevil Taichi s Akirou v zádech.
„Jsem rád, že jste se vrátili,“ oznámil suše a pak se usmál. „Cesta byla bezpečná?“
„Klan Amago si nás nevšímal,“ odpověděl Hideo. „Shingen tedy uspěl?“
„Shingen,“ zabručel Taichi a posadil se na jedno lehátko ve stanu. „Je totální šílenec.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Hinata a pak se velitel praporce rozesmál.
„Myslel jsem, že je jen dobrý válečník, ale on je stejně mazaný jak jeho otec. Klan Amago přislíbil neutralitu v nadcházející válce a hodlal ji dodržet.“
„Takže nejsou spojenci?“ ptala se Hinata dál, ale Taichiho úsměv se rozšiřoval.
„Jsou pevnějším spojencem než kdykoliv dříve. Shingen se totiž oženil s nejstarší dcerou Amaga Bita.“
„To přece nic neznamená, Taichi, mohl dceru vyloučit z klanu,“ ozval se z lůžku Švih. Do hlasu se mu začala vracet síla, jak účinkovalo Marino léčení.
„Ale ne, samuraji. Bito má pouze dvě dcery a další dítě se mu už roky nedaří zplodit. Shingen unesl z jeho sídla nejstarší dceru, prý pohlednou mladici, kterou znal od dětství a nějakým způsobem jí donutil, aby si ho vzala.“
„Tím jsi nám neodpověděl,“ namítla Hinata.
„Poslouchali jste špatně. Bito má dvě dcery, ne. Shingen si proto vzal tu starší za ženu… a přijmul její jméno!“
„Cože?“
„V rámci zachování klanu to muž může udělat. Klan Toyotomi ho nepotřebuje, tou dobou měl dva přímé následníky, zatímco přímá linie Amago je na vyhynutí. Shingen proto přijmul jejich jméno a stal se v podstatě adoptivním synem lorda Amago. Ten s tím samozřejmě nesouhlasil, ale Bito podle všeho není příliš oblíben. Vlastně se část jeho rady a šlechty postavila za Shingena. Je to solidní muž a silný válečník, a proto ho přijali za svého. Bito by jen riskoval válku mezi svými, pokud by ho odmítl. Shingen mu však přislíbil, že se jména po válce vzdá. Bito to přijal. Musel to přijmout.“
„To jsou dobré zprávy,“ kývl Hideo. „Ale nikde jsem neviděl jejich armádu.“
„Každá mince má dvě strany, ne.“ Kde už to jen slyšel? „Tou špatnou zprávou je to, že klan Oda okamžitě reagoval na novou hrozbu a vyslal armádu žoldáků okamžitě přes řeku a moře. Obsadili několik nepřipravených hradů. Bito nyní musí řešit problémy doma a nemůže k nám vyslat posily.“
„A klan Toda?“ zeptal se dál Hideo. Taichi pokrčil rameny.
„Ten samozřejmě přijal nabídku na spojenectví, nic jiného mu ani nezbylo. Ale je příliš daleko, než aby sem došla armáda včas, přesto poslali několik stovek ninjů. Alespoň něco. Klan Oda bude řešit ale obdobné potíže. Urakami začal teprve nyní svolávat muže a ani klan Taira nemá moc mužů nazbyt. Bude to vyrovnaný boj.“

Další dny ubíhaly repetitivně. Brzy ráno vojenský tábor vstal a začal se balit. Vojáci sklidili všechny stany, strhli palisády a naložili zásoby zpátky na vozy. Pak se dali na pochod. Řetěz mužů byl dlouhý stovky a tisíce kroků. Ninjové využívali svou rychlost a kontrolovali okolí a vycházeli na výzvědy. Jezdecké jednotky naopak rabovali v okolních vesnicích a donášeli nové zásoby, aby se lidský had mohl dále svíjet krajinou.
Praporec byl bohatě odměněn za své služby ve městě a nedostával ani žádné další úkoly, aby se mohl připravit na blížící se bitvu. Jednoho večera si Hinata všimla, že Shingen, nyní již Amago, debatoval s Taichim před stanem, a když prošla kolem, Shingen se na ni otočil.
„Uchiha Sakuro,“ uklonil se.
„Takže už to víš?“
„Mí muži mě informují o všem důležitém. Proč to můj otec neví, Hinato?“
Hinata pokrčila rameny. „Nepovažuji to za důležité.“
„Je členka Praporce, to stačí,“ vložil se do rozhovoru Taichi a Hinata pokračovala dále a vstoupila do stanu, který jim každý večer připravili ochotní vojáci. Praporec si svými činy mezi obyčejným mužstvem získal velkou oblibu, ačkoliv šlechta na něj pohlížela stále z vrchu.
„Slyšela jsem venku ‚Sakuro‘?“ zeptala se Mari s tázavým pohledem, jakmile dívka vstoupila do stanu. Hinata se začervenala, ale Švih odpověděl první.
„To je její pravé jméno, Uchiha Sakura.“
„Tohle jste ze svého příběhu vynechali,“ připomněla léčitelka.
„Sakura se tím nechce moc chlubit,“ poznamenal Švih s rošťáckým úsměvem, ale Hinata ho zpražila notnou dávkou nenávisti.
„Jaké je tvé pravé jméno, Švihu?“
Samuraj se na chvíli odmlčel. „To ti řeknu po válce.“
„Tak to koukej přežít, taky mě to zajímá,“ zasmála se Mari.

Amago Shingen, čerstvý dědic obrovské moci a území, hleděl na protější břeh, který však nemohl být spatřen. Zakryla ho těžká mlha, jež se objevila předešlého rána. Shingen si promnul oči. Netušil, jestli je mlha výsledkem technik jeho mužů, nepřátel či přirozeným jevem. U řeky se nemohla žádná příčina vyloučit. Ale Shingenovi to bylo takřka jedno, ať už ta mlha byla kohokoli, nemohla změnit jeho plány.
Mladý muž se rozhlédl kolem sebe. Po svém boku měl ty nejlepší a nejvěrnější muže, elitu klanu Toyotomi. Děsila ho však jejich loajálnost, ani jeden z nich nepotřeboval ujistit, že Shingen změnou jména nezměnil i klan. Všichni tak sloužili přímo jemu, a ne klanu. Na jednu stranu ho přízeň mužů těšila, bylo to znamení, že je vede správně, na druhou stranu by si přál, aby klan Toyotomi měl silnější postavení ve svých řadách.
„Pane,“ zeptal se jeden z nich. „Všichni jsou připraveni.“
Shingen přikývl. „Dnes v noci zasadíme první ránu. Pánové, vydejte rozkazy.“
Muž po jeho boku zmizel, a i samotný Shingen se zbytkem mužů vyrazili kupředu. Obratem přeskočili přístav a dlouhý most měli po své pravici. Běželi po vodě, která poklidně hučela a rozbíjela se o kamenné pilíře. Příliš kvalitní most, nesmí být ve válce jen tak zničen.
Shingen přeběhl asi polovinu vzdálenosti, když tu ucítil, jak jeho tělo přeťalo chakrovou niť. Bylo to jako, když se natáhne provázek a pak praskne. Nezkušený ninja by si ničeho nevšiml.
„Ví o nás,“ ohlásil senzibil z pravé strany.
„Zaměřil jsem ho,“ oznámil další.
„Zneškodni ho,“ pronesl tiše Shingen a běžel dál. Zaměřovač v tu chvíli zmizel daleko vepředu.
Už byli u protějšího břehu. Stejně jako část města, která patřila klanu Toyotomi, i tato byla zcela zhaslá. Obě dvě strany už týden udržovaly naprostý klid – čekaly, až se jedna odhodlá zaútočit. Do té doby nechtěly však o sobě nic prozradit.
Ta doba skončila právě teď.
Shingen s pěti muži vyskočil vzhůru a dopadli přímo na most. Okamžitě při dopadu se musel mladý Amago uklonit a kotoulem vyhnout několika ohnivým střelám a vrženým zbraním. Všude okolo se ozval křik, jak obránci vyrazili kupředu vrhnout se do boje s překvapivými útočníky.
Jeden z nepřátel se dostal k Shingenovi na ostří nože, kunai prosekl vzduch nad Shingenovou hlavou, ten opětoval rány pouze pěstmi a kopy. Chvíli si s nepřítelem vyměňoval údery, než se to rozhodl ukončit, rychle se protočil kolem soupeře a bleskovým útokem ho rozsekl na půl.
Amago neměl čas se radovat. Další dva útočníci na něj vyslali dvě střely: jednu ohnivou a druhou vodní. Každá z nich sebou nesl smrt, ale ne tak pro Shingena, který rychle klekl k zemi, obě dvě ruce položil k zemi a vzápětí ho obklopila hliněná zeď, která dvojici útoku zastavila.
Než se protivníci nachystali k dalšímu útoku, zeď se rozrazila zevnitř, Shingen přiskočil k jednomu z nich, popadl ho za hrdlo a jedním trhnutím mu zlomil vaz a odhodil do tmy, druhého shinobiho zpacifikoval kopnutím do spánku.
Když se Shingen pak postavil na vlastní nohy, byl boj na mostě ukončen. Celé to trvalo 20 vteřin.
„Je to tu zaminovaný!“ křikl jeden z jeho doprovodné pětice, která ovládla tuto stranu mostu.
„Blokuji přicházející chakru!“ oznámil další a Shingen ucítil, jak polovinu mostu zahalila chakrová tma. Muselo tomu tak být. Jeho muži musí rychle zneškodnit nepřátelské výbušné techniky a zároveň zabránit jejich aktivaci. Shingen předpokládal, že most bude připraven k explozi. Sám totiž nařídil stejné opatření na straně jeho klanu již dávno.
Když se otočil, spatřil, jak z města vybíhá protiútok – dvacítka mužů. Zároveň spatřil záblesky explozí vycházející z pobřeží. Ostatní ninjové zavalily město střelbou a stovka mužů na malých člunech překonávala řeku a vyloďovala se. Zbytek místní posádky, včetně jízdy, se přesouval přes most.
Boj pokračoval. Shingen bránil své muže na mostě. Dva velké shluky mužů zde bojovaly vmísené do sebe a Shingen se mezi nimi pohyboval jak štika ve vodě. Rozdával rychlé rány, nezdržoval se. Byl efektivní, zaměřoval se na protivníky, kteří mohli zanechat v jeho řadách velké škody, slabé nechal na pokoji.
Odevšad byl slyšet jen řev a řinčení zbraní.
Mlha se začala rozplývat – Shingen doufal, že zemřel nepřátelský vyvolávač, ale nebyl si tak jistý. Možná jen zafoukal silný vítr.
Ráno, když poslední body odporu byly zlomeny, stanul Shingen vítězně na střeše radnice města Hasinotoshi a přesekl praporec klanu Oda.
Vítězství bylo tak sladké, posádka klanu Oda byla naprosto rozdrcena. Čtyři desítky jich padlo, více než stovka bylo zajato, z nichž velká část byli zraněni. Jen malému počtu se podařilo uniknout. Ztráty byly ale na obou stranách a každou ve svých řadách nesl Shingen těžce, přesto nezoufal. Věděl, že udělal maximum pro úspěch a ochranu svých mužů.
Věřil, že svého otce nezklamal.

Hinata se probudila po dlouhém spánku ve svém stanu. Nemohla tomu uvěřit, venku bylo již světlo. Spala příliš dlouho. Armáda tak pozdě nikdy nevstávala.
„Děje se něco?“ zamumlala v polospánku a protřela si oči, které měla celé zalepené. Mrzelo ji, že musela vstávat. Zdálo se jí o moři.
Z venku se ozval Mariin hlas. „Něco se stalo, pojď ven, Hin.“
Hinata se probrala, rychle se převlékla do cestovního oblečení a vyšla ven. Tábor byl pozoruhodně tichý, nikdo nikam nespěchal, všichni jakoby přimrzli na místě. Vojáci si tiše povídali v hloučku, hleděli do země, měli tlumené hlasy. Nikdo nebalil a nikdo se nepřipravoval na cestu.
Praporec seděl mlčky kolem ohniště, krom jediné Mari, která stála u vstupu do stanu, a Hidea, který byl pryč, jak už to u něj bývalo běžné.
„Co se stalo?“ zeptala se dívka znovu. Mari se zachmuřila.
„Zabili Nobunagu.“

Poznámky: 

Rejstřík

Praporec - žoldnéřská společnost
Taichi - velitel a zakladatel praporce, zkušený válečník
Švih - mladý samuraj
Meč - zkušený shinobi
Záblesk - tajemná vražedkyně
Mari Sasaki - léčitelka a kunochi, dříve sloužící ve svatyni
Akira od Rudé řeky
Hideo z klanu Tanaka - mistr genjutsu
Sakura 'Hinata' Uchiha - dívka, která přišla do Praporce

Shima - svobodné město spravované sedmi velkými klany severu
Ishikaki - řeka, která se táhne údolím Shimy
Kenta - nižší městský úředník
Kyo - člen Shingenovi gardy

Frakce klanu Toyotomi
Nakamura-sama - vládce klanu Nakamura
Nakamura Satoru - prostřední syn Nakamura-sama
Toyotomi Nobunaga - vládce klanu Toyotomi
Toyotomi Shin - nejstarší syn Nobunagy
Toyotomi Shingen - nejmladší syn Nobunagy
Fujioka - vládce klanu Fujioka

Tokugawa Hiroshi - klanový vůdce Tokugawa
Tokugawa Leyasu - nejmladší syn klanu Tokugawa
Yamanami Kei, 'Řezník ze Shimy' - bývalý vládce podsvětí v Shimě, nyní osobní strážce Tokugawy Hiroshiho

Frakce klanu Oda
Oda Hideyoshi - vůdce klanu
Oda Azai - nejmladší syn klanu Oda, velitel Bílých tváří
Katsumi - členka Bílých tváří

Ostatní
Uchiha Masashi - klanový vůdce Uchihů
Uchiha Kaji - mladší bratr Hinaty/Sakury
Senju Yasuhiro - způsobil Akiřinu ztrátu domova
Rokuro - starší a hlavní knihovník Rudé řeky
Rudá řeka - Legendární místo
Stín - vládce podsvětí v Shimě
Onna - jedna z členek Stínové organizace
Amago Bito - vůdce klanu Bito

Zesnulí
Jin - člen Praporce
Sasuke Yamada - zbrojmistr Praporce
Tsunade - bába
Sugiharo Botan - spáchal sebevraždu, po té, co chránil své syny
Toyotomi Itami

Příšery
Enenra - démon stvořený z temnoty a kouře, vyhledává mrtvé, může se zhmotnit do jakékoliv podoby, která je pak již neměnnná
Tanuki - mývalovitý psík, démon, umí měnit podobu, zmizet ve stínu a mást lidi
Gamatuka - žába

Klany
klan Soga - malý klan, prohrál bitvu s konkurenčním klanem
klan Oda - klan ovládající levý břeh řeky Ishikaki, včetně území, kde leží město Shima
klan Toyotomi - klan ovládají pravý horní břeh řeky Ishikaki, jeho hlavním vývozním artiklem je dřevo

klany sloužící klanu Toyotomi:
klan Nakamura
klan Sugiharo
klan Fujioka

klan Tokugawa - rivalský klan klanu Toyotomi

Mapy

Mapa zobrazující údolí Shimy. Zobrazeny jsou pouze středy území sedmi velkých klanů. Jejich města, vesnice či podřízené klany nejsou zobrazeny.
Mapa byla vytvořena ve webové aplikace InKarnate(c).

Mapa zobrazující rozdělení městských částí Shimy.

V případě Vašeho zájmu Vás rád zvu na mou shrnující stránku!

Tak a předposlední díl je zde a začíná přihořívat. Kdo přežije nadcházejí střetnutí a kdo zahyne? Čí strana bude mít navrch? To se dozvíme příště! (Možná ale budou díly dva!)