Typ

Miloval ten pocit. Průzračný dech mu šuměl v ústech a srdce se spíše dotýkalo jeho nitra, než by naň bušilo. Prameny světla se tříštily o vrcholky stromů v jemnou mlhu. Zelená čerň se jemně prodírala semknutými víčky a pableskovala ve tmě za očima. S jeho prsty si pohrávalo teplo kůry a drobné životy kolem něj nešeptaly ani nekřičely, ale tiché nebyly. Ve vlasech cítil vůni barev, jež se ve tmě přelévaly jedna v druhou. Kam vítr, tam chlad, zima se průběžně střídala s horkem.

Není kam táhnout, prolétlo mu myslí dřív než uvědomění, že by měl cítit neklid. Není kam táhnout.
A tak jí to řekl. „Není kam,“ pronesl jednoduše; se vší tou vahou, co mu seděla na ramenou a on ji tam cítil.
Žena před ním otevřela ústa a Shikaku čekal další posměch, další vyhazov, však proč jí tohle vůbec říká, je to celý tak nesmyslný, nesmyslně padlý na hlavu. Měl se hned sehnout pro svoje věci a jednoduše vypadnout.
Je jedno kam. Správný kam stejně nenajde.

Kapitola XV. – Jouninská zkouška (část třetí)

Wieře se vůbec nelíbil Isamův stav. Celý se třásl a přesto měl obličej a paže pokryté lepkavým potem.
„Rukushiko, mě… je hrozně špatně…“ řekl jen, načež se chytil volnou rukou za ústa a začal zvracet.
Dívka ho nechala klesnout na kolena a pokusila se mu nahmatat tep. Jak předpokládala, cítila ho jen ztěží.
„Arashi,“ oslovila svou společnici. Ta nastražila uši. „Doběhni pro nějaké ninji z komise. Mám podezření na vnitřní krvácení.“

„Dobré ráno...“ nad Uchihu sa sklonila žena a v miske držala horúcu polievku.
Rozlepil oči a pošúchal si ich. Do izby sálalo mierne prítmie zo zamračenej oblohy. Vonok disponoval chladom, zatiahnutou oblohou a zo vzduchu prúdiaceho cez ventilačku ste nasávali vôňu prichádzajúceho dažďa. Sasuke si pomaly sadol a prijal do bledých prstov oranžovú misku. Mlčky kývol, lebo pri bôle, ktorý bodavo otravoval jeho krk sa bál prehovoriť. Žalúdok dosiahol stav blaženosti, keď sa do neho začali liať lyžice výdatného vývaru.

„U všech do války nenasazených mladých bojovníků, to je nuda. Tohle mírový období mě snad zabije!

Sasuke nebyl z těch, kdo pospíchají do neznáma. Otočil se zády k mříži a opřel se o ni. Kdyby byl ve svém světě, nejspíš by šel dovnitř, ale tady chtěl nejdřív prozkoumat okolí, než se vrhne někam, odkud se nemusí vrátit. Netušil, jak se sem dostal. Vybavoval si boj a pak pocit, že měl brzo zemřít.
„Zachránil mě někdo nebo je tohle smrt?“ snažil se srovnat si to v hlavě.
„A nebo co když to za branou je smrt?“ Nevěděl.

„Padají mi z očí!“
Řvala jsem a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy, které babička utírala svými drsnými palci, zatímco mi povzbudivě šeptala: „Vždyť se ti nic neděje, holčičko, to se ti jen zdá, jen se ti všechno zdá, Mito.“ Ale ten sen se další den vrátil a pozítří taky, popozítří a stále a stále. Padalo mi listí z očí a ostatní nechápali můj pláč zaviněný jeho odpornou křupavostí a nechutným hnědým zbarvením.
To listí bylo mrtvé, ksakru! Proč to nikdo neviděl?
Nezáleželo, že mi padá z očí.

V panike a zmätku som sa poriadne brániť nevedela. Chvíľu mi trvalo, kým som znovu nadobudla svoje postavenie. Opätkom topánky som mu buchla po chodidle. Zanadával a ustúpil odo mňa. Najprv som zaťala pravú ruku v päsť, no nakoniec som ju otvorila a vystrelila k jeho lícu. Neskutočne ma potom pálila. Miesto, kde dopadla na jeho tvári začalo silno červenať.

Mladá žena prstami jemne kývala so sklenicou z boku na bok. Alkohol hnedastej farby, ktorý chutil odporne, nebolo zďaleka to najhoršie, čo ju trápilo. Prázdno v hlave za posledných pár dní doladzovalo slabé svetlo v taverne, kde sedela. Sladký fľak od niečoho jej lepil kožu k masívnemu dubovému pultu.

„Vítáme vás v Zemi železa, už jsme si mysleli, že nedorazíte, Hokage-sama,“ řekl starý samuraj s bílými vlasy v zeleném brnění, který nás přišel přivítat k hlavní bráně pevnosti.
„Děkujeme za vřelé přijetí, bohužel nás zdržela sněhová bouře, která tudy v posledních dnech prošla,“ poděkoval za přivítání Hashirama. Domluvili jsme se, že o příhodě s bandity a Osmiocasým pomlčíme. Na setkání musíme vypadat silní jako nikdy předtím, a nemyslím si, že by tomu poslední události nijak zvláště pomohli.

„Ešte stále nás sleduje?“ sykol Naruto po mimovoľnom našliapnutí na zranenú nohu.
„Nechcem sa veľmi nápadne obzerať, ale myslím, že áno,“ odvetil Shikamaru.
„Počuj, Sasuke, je mi ľúto, že si sa musel zamiešať do tejto záležitosti práve teraz, keď si konečne prišiel navštíviť svoju rodinu,“ ospravedlňoval sa Naruto svojmu priateľovi odetému v kvetinovej yukate, ktorý ho podopieral.
„Hlavne sa snaž nezakrvácať šaty, čo mám na sebe, chcem ich vrátiť v pôvodnom stave,“ upozornil Sasuke.

Sasuke už byl unaven, ale na fotografovu výzvu se opět zatvářil co nejelegantněji a uhladil si poslední záhyb na kimonu se vzorem pivoňkových ratolestí. Bylo to už patnácté kimono, které měl toho večera na sobě, čekalo ho však ještě pět dalších z jarní kolekce. Nechápal, proč bylo focení domluveno až na tak pozdní hodinu, proč se konalo na ulici, a proč jsou ta kimona ženská, ale do reklamní strategie módního salonu Kusabana se nepletl. Koneckonců, kdyby se pletl, mohli by si ještě najít méně drzého modela.

Každý z nás hledá spřízněnou duši
Někdo má ji blíže než tuší
Ono sledovat svět kolem nás stačí
Všimnout si touhy krásných očí

Každý z nás prázdnotu zaplnit by chtěl
Zahojit tu ránu, na kterou obvazy nestačí
Najít toho, za kým do pekla by šel
Zažít ten žár, kdy všechny ledy roztají

Ztichlou školou zněla tichá ozvěna kroků. Kdosi v podvečerních hodinách narušoval posvátné ticho školy. Šel středem chodby, nepřibližoval se k oknům, aby ho nebylo tolik vidět. Přesto se nenamáhal více skrývat. Prošel až na konec budovy, vystoupal po schodech do vrchního patra a stanul před nenápadnými omšelými dveřmi. Nezaklepal, jemně stiskl kliku a potichu vstoupil dovnitř.

Čtyřiatřicátý díl – Milosrdné lži

S nečitelným výrazem vypochodoval z hlavního vchodu kage budovy, zastavil na široké podestě a zahleděl se na shrbená záda dívky sedící na spodku schodiště. Měla sklopenou hlavu a obličej v dlaních. Že by ji tížilo svědomí?
Nenadšeně si povzdechl a vláčným krokem sestoupil až na prašnou cestu, kde po krátkém zaváhání zůstal stát. Nehnutě koukal do dálky, a přestože ani u rusovlásky nezaznamenal náznak pohybu, věděl, že jeho přítomnost vzala na vědomí.

„Vážně je dobrý nápad nechat ji být?“
„Ano, ne, možná. Nevím. Proto se tomu říká experiment, Kohaku.“
Oba dva seděli v místnosti za jednostranným zrcadlem. Kesshouino genjutsu fungovalo dokonale, zamaskovat zrcadlo za zeď pro ni nebyl problém. Tak tam posedávali už přes dva týdny a čas se táhl. Moc se spolu nebavili, pozorovali jejich pokusného králíčka, jak sebou nekontrolovatelně škube a mluví si sama pro sebe. Možná tam někoho viděla, ale Kohaku spíš sázel na to, že se zbláznila. Nebyla by první. A pravděpodobně ani poslední. Každopádně tahle část byla nová. Buď nevydrželi jeho první část, nebo se zbláznili díky Kesshou a laboratorním experimentům. Chtě nechtě ji musel obdivovat.
Protože byla první.

Ibiki zkoumavě hleděl na Sasukeho.
„Jsi si tím jistý, Kakashi?“ zeptal se.
„Nic jiného nám stejně nezbývá,“ pokrčil rameny.
„Tak ho přeneste ke mě, připravím místnost č. 39.“ Neměl tolik místností, těch několik, co tam bylo ale mělo různá čísla, takže si nikdo kromě něj nebyl jistý, kolik se jich tam je.
„Za jak dlouho?“
„Za půl hodiny.“
Nebylo třeba říkat víc. Sakura začala připravovat Sasukeho na převoz. To, že se Sasuke dostal do nemocnice nebylo žádné tajemství, ale od teď se to změnilo na přísně tajnou misi.

[hide=Tanaris blaboce]Dobrý večer všetkým... Zase som letela jak šialená zo školy (opakujem to znova - neznášam utorky!), ale nakoniec som stihla diel. Pôjdem ho ešte prečítať a keď tak dačo opraviť.
Je možné, že presuniem vydávanie na iný deň, lebo fakt mám rozvrh šialený a ešte som začala pracovať na jednom projekte s naším fyzikom (Ále...bude z toho publikácia a možno budem ocenená!) Takžeeee hlava úplne mimo! :D