Typ
K povídce ještě...uvozovky jsou přímá řeč, kurzíva myšlenky, modrá je minulost ;)
s
Byla noc, hluboká noc a ticho přerušovaly pouze kroky rozléhající se malou místností. Onen pochodující rozrážel stálý, chladný vzduch a tmavý plášť s červenými mraky za ním jen tiše povlával. Tvář měl skrytou pod oranžovou maskou, kterou nikdy neodkládal.
Sem měl zakázáno chodit, dokud mu v tom měl kdo bránit. Právě vzpomínal, co se stalo, když se o to pokoušel posledně.
„Nikdo tu není!“ informoval chladným hlasem Gaara a ostatní se vyhoupli k úkrytu.
„Musíme se nepozorovaně dostat z vesnice.“ řekl Jimon a všichni přikývnuli.
„Půjde to, když tady ledová královna nebude dělat problémy!“ neodpustil si Gaara.
„Šlo by to, kdyby tu někdo držel zobák!“
„Vím, že se opakuju, ale.....NECHTE TOHO!“ zakřičela Temari.
„No vidím, že já nebudu ta, kdo nás prozradí!“
„Zkus aspoň předstírat, že seš vděčná za to, že tě ochraňujeme!“ už i Kankuro ztrácel nervy.
Po dlouhé pauze je tu konečně pokračování.
Na louce, kde předtím trénovala Momiji
„Proč sme jí nechali upláchnout?!“ ptal se naštvaně Deidara Peina.
„Nemusíme plýtvat chakrou ani časem na nějaký holce,“ odpověděl s klidem Pein. „A teď už žádný řeči a jde se na Konohu!“ zavelel pak.
V kanceláři Hokage
„To nemyslíš vážně! Čekala jsem, že přijdou, ale tak brzy?“ nemohla uvěřit Tsunade svým uším. A se stejně překvapenýma očima na ni i koukali Shikamaru, Naruto a Ino.
„Vždyť je to jen malá holka, co ona o tom může vědět?“ řekl pochybovačně Naruto.
Nech žije mestská knižnica! Vďaka nej môžem konečne byť tu a písať! Trikrát sláva! Okey, keďže hodinka je obmedzený limit, tak idem na to...
-Ja som tušila, že ti nemáme veriť, ty bas*ard!- ozvalo sa zrazu a zo stromov nad nimi sa na nich vrhli ostatní členovia Itachiho tímu. Obaja boli prekvapení, nestihli zareagovať ako sa na situáciu patrilo, a o chvíľu o sebe nevedeli.......
Zobudila sa na svetlo...
Kde to som?
Naruto mě nesl a vypadal stále neunaveně a čile. Kakashi-sensei poslal do Listové krátkou zprávu o našem stavu a požádal o lékařský tým.
„Neji!“zavolal najednou z ničeho nic.
Neji pochopil a svým byakuganem se rozhlédl všude kolem . Zrychlil, aby dohnal Kakashiho.
„Dva napravo a dva nalevo, nikdo víc,“ vzdělil mu.
Zastavili jsme se uprostřed travnatého palouku a v ten moment nás obklíčili čtyři ninjové. Bylo jasné, že patří k Orochimaru.
„Veď… veďte řez pode… podélně… a dbejte na to, aby… aby… ste uvnitř nenechali ko… kosti,“ předčítala Akki.
„Fajn, pochopil jsem,“ zazubil se Zetsu a rozřízl rybu. Bylo to však příliš prudké, krev se rozstříkla po stěnách.
„Co ji to učíš?“ zděsil se Kisame, který čirou náhodou právě procházel kolem.
„Číst,“ zabručel kanibal.
„Kuchařku?“ nechápal žralok. Pak jeho pohled padl na stůl a na to, co na něm leželo. „Ty… kucháš rybu?“ vyjekl zděšeně.
Kakuzu se koukal na ceduli s cenami. „Udělejte dvojice. Ušetříme. Deidaro, budeš holka.“
Deidara nasadil výraz a lá „rozbolely mě zuby“, ale už jen kvůli sázce skousnul nehezkou poznámku a vytvořil s Hidanem pár.
„Smůla. Tohle není lesbický klub,“ popíchl ho Hidan šeptem.
Deidara mu plnou vahou dupl na nohu.
„Ale, kotě, takhle se dáma nechová,“ rejpal dál Hidan.
„Promiň, drahý, nevšimla jsem si tě,“ ušklíbl se Deidara poté, co Hidanovi hodně bolestivě šťouchl loktem do břicha.
O několik modřin později se dostali dovnitř.
Varování, autorka se dala na nonsensovou prózu, olalá!
You and me...
Proč jsou tolik potřeba slova...? Slova, okolnosti, děj...
Nechci je říkat, protože její důvod to vůbec nezmění. Nezmění to ani příčinu a ani ji samu...
Tak proto...
V ruce držel kytaru, pomaličku vybrnkával tu melodii, která plnila tmu lehoučkými akordy...
Seděl na rámu okna, jako už po několikáté... Nemohl usnout.
Vzbudila se ráno orosená potem. Vyděšeně hleděla před sebe. V hlavě se jí pořád míhala vzpomínka na otce a matku.
„Ne..už ne..“ zašeptala. Otřela si čelo a usmála se. Už asi neusnu. Pomyslela si. Vylezla z postele. A šla se nasnídat. Vzala si cornflaky a najedla se. Oblékla se a vyrazila ke kanceláře. Sice bylo teprve šest, ale už chtěla mít všechny ty papíry za sebou. Šla po temné chodbě a zakopla o hromadu papírů přede dveřmi. Neslušně zaklela a třela si bolavé místo na noze. Stěží se zvedla a dopajdala do kanceláře.
O několik let později 
Zazvonil budík a brunetka na posteli se posadila. Protřela si oči a vylezla z ní. Oblékla se jako každé ráno a sešla dolu na snídani se svou rodinou. Matka před ní postavila talíř se snídaní a vesele se na ní usmála. Od té doby co byl z Kameko jounin už se dalo s matkou vyjít.
„Budou se konat chuuninské zkoušky.“ Upozornila jí matka. Kameko se na ní nechápavě podívala.
„No a?“ zeptala se. Až teď jí to docvaklo, Shikamaru skládá letos chuuninské zkoušky. Smutně se usmála a pustila se do jídla.
Asuka si pohrávala s kunaiem.
A v duchu nadávala:
„Jashine, vysvětli mi, jak je možný, že mám misi Gaiem? Prý chodí včas, ale mám takový nepříjemný pocit, že ho svým opozdilectvím Kakashi nakazil! Sakra práce!“
Stála u Jižní brány. Bylo brzo ráno, okolo tma.
Čekala na Gaie, kterého ji Rokudaime přidělil na misi. Mise zněla takto: v Zemi Víru řádí parta zločinců, které měli pochytat a předat je spravedlnosti.
Avšak s tímto tempem se do té Země Víru snad ani nedostanou!
„Temari?? Jsi.. to ty??“ zeptal se jí skoro neslyšným hlasem a pomalu otevíral oči.
„Kankuro?? Ty žiješ!! Jsem tak ráda!! Já jsem myslela!!! Ale to je teď jedno. Musíš do nemocnice. Kankuro, chyť se mně.“ řekla Temari starostlivě. Najednou ji napadlo:
„A sakra, Gaara je v nemocnici. Teď Kankuro je zraněný.... Možná je to jen náhoda nebo se někdo chce zbavit naší rodiny.“ a už jí bylo jasné, že teď je neřadě ona.
Co kdybychom zavolali vládce pekel?" navrhnul Ten Nahoře.
"Konečně nějaký vzrůšo,"
"Já bych se neradoval," zasmál se škodolibě bůh, vzal sluchátko a vytočil číslo směr peklo.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Nesnáším čekání," povzdychl si Deidara.
"Tos pochytil od Sasoriho?" rejpnul si Kakuzu.
Naše organizace kyubihojsmenechytili-životemjsmezaplatili stále čekala jak se neschopná vláda mezi nebem a peklem vypořádá s tímhle problémem.
Kapitola čtvrtá - Tady
Kapitola pátá - O spropitném. O klení. A o přátelství.
„Děkuju, senseii, že jste nás dneska večer pozval na ramen…“
„No jasně, nic se neděje… Ale… Asi jsem si zapomněl peněženku, takže asi…“
„Cože?!“
Minato na svého učitele hodil překvapený pohled, ale Aki, která seděla vedle nich, se jenom zasmála.
„A protože jsi starší, Minato, platíš to ty.“
Naše skupina se uložila ke spánku, než vyrazíme na zpáteční cestu zpět do Listové. Snažila jsem se usnout a nechat tak své ještě bolavé tělo odpočinout, ale myšlenky honící se mi hlavou mi dovolili sotva zavřít oči. Seděla jsem v rohu a dírou velkou asi třicet centimetrů, hleděla ven na měsíc.
Byl úplněk a měsíční světlo dovnitř pronikalo v oválném paprsku.
Akce Seznamte Aidu!
Po svatbě následovala hostina. Z Temari všechna nervozita už dávno spadla a teď se novopečená paní Nara tulila ke svému manželovi. Vypadali tak šťastně a spokojeně, tolik jsem jim to záviděla. U slavnostního stolu seděli snad všichni z vesnice. Tedy spíš všichni co jsem znala. Jeden člověk mi ale při obřadu unikl. Kakashi seděl nedaleko mě.
A tak se Sasuke vydal na cestu. Sice nevěděl, kudy má přesně jít, a šel, kam ho nohy vedly samy. Bohužel ho zavedly tam, kde to neznal. Takže nevěděl, kam jde.
Po dlouhém bloudění konečně nalezl její dům. Konečně. Nikdo doma, to je dobrá správa. Teď najít její pokoj, to nebylo tak těžké, v domě se nacházel jediný pokoj celý růžový. Jakmile vešel, raději zas rychle vyběhl ven. Růžová barva nebyla jeho oblíbená, ale nakonec to překousl.
„Nechávat Taisei kaki aktivované pro teď nemá smysl,“ uvažoval Rhonoki a zahleděl se na modrý plamen hořící nedaleko bojiště.
„Sasori už je mimo něj.“
S těmi slovy zavřel oči a mávnul rukou. Modrý oheň zhasnul, jakoby tam nikdy ani nehořel.
Poté Rhonoki oči opět pootevřel a ukázal Sasorimu svůj obvyklý…
„Ten jeho arogantní úsměv mě teď už ale opravdu štve,“ uvažoval pro změnu Sasori.
„Jak jsi řekl,“ pronesl poté nahlas, „skončíme to!“
