Konohamaru zlobí 15: Dvě mouchy jednou ranou

Po dlouhé pauze je tu konečně pokračování.

Pátá opět trávila odpoledne ve své kanceláři, seděla za stolem a podepisovala papíry, které odebírala z nebezpečně balancujícího stohu před sebou. Snažila se raději snad ani nedýchat, aby ji ta pitomá lejstra nezavalila, v tomhle Shizune opravdu, samozřejmě potají, obdivovala…jak dokázala všechny ty listiny narovnat na sebe, aniž by jen jediná sklouzla na zem. A jak se říká “o kom se mluvívá, nedaleko bývá,“ dveře se prudce rozlétly, což v celé místnosti způsobilo menší uragán a udýchaná Shizune vpadla dovnitř.
„Tsunade-samaaaa!“
Zlověstně se tvářící Tsunade seděla stále za stolem, jež byl teď úplně prázdný, většina papírů se válela po kanceláři, některé dokonce vylétly otevřeným oknem ven a jen pramalým množstvím byla hokage zasypaná.
„Ano?“ Otázala se Tsunade relativně klidným hlasem poté, co napočítala do deseti.
Od doby, kdy začala dělat jógu a cvičila umění sebeovládání bylo v nemocnici o polovinu vážně raněných pacientů méně.
„Tsunade-sama, to-to-tohle…katastrofa,“ nezmohla se na víc černovlasá kunoichi a na vysvětlenou podala blondýnce přeložený dopis. Tsunade ho rozbalila, očima přejela text, načež napočítala do dvaceti a přikázala: „přiveď Kotetsu s Izumou, snad nebude tak zle“
Dva nerozluční chounini vstoupili po zaklepání do kanceláře Páté, která už je očekávala, na tváři nic neříkající výraz. Po chvíli napjatého ticha a odkašlání asistentky se Tsunade konečně chopila slova.
„Stalo se to, čeho jsme se dlouho obávali. A oprávněně. Obdržela jsem dopis z centrály země Ohně, posílají k nám inspektora z odboru Správy vesnic z vojenským zaměřením. Zítra ráno přijede na kontrolu a bude očekávat, že je tu vše dokonalé a v naprostém pořádku. Vás dva pověřuju tím, abyste na to dohlédli, aby byl každý na svém místě a plnil svou povinnost. Vemte si lidí, kolik chcete a zvýšenou péči věnujte hlavní bráně a jejímu okolí…Je to jasné?!“
„Hai!“ Zaznělo dvojhlasně a oba ninjové opustili místnost.
„Hm, jen musíme někam odklidit Naruta a Jiraiyu, ještě by nám mohli způsobit nějaké problémy, což potřebujeme ze všeho nejmíň,“ pronesla, spíš jen tak pro sebe zamyšleně Tsunade.
„Naruto je s týmem na misi, neočekávám, že by se zítra vrátili a o Jiraiyu se postarám, nemějte obavy.“
„Děkuji, Shizune,“ pronesla vděčně Pátá a ulevilo se jí při představě jednoho dne, kdy dámské lázně nebudou v obležení toho nemravného šmíráka.

Konohamaru si spiklenecky promnul ruce, zatím šlo vše podle plánu.
„Další z mých geniálních vtípků na cestě k úspěšnosti….muhehehe.“

„U Gaiova netrhaného obočí, proč zase my? Když nenosíme knihy nebo nechodíme do kontejneru s prázdnýma flaškama, tak musíme…uklízet,“ vypravil ze sebe Izumo zkroušeně, jakmile stanuli před jejich budkou u hlavní brány, která byla ve značně zbídačeném stavu, což se není čemu divit po tolika letech služby.
„Myslíš, že okolí brány se vztahuje i na náš skromný přístřešek?“ Optal se kolegy hlasem plným naděje.
„Obávám se, že ano. Tak se do toho můžeš pustit, já se půjdu přesvědčit na strážní věže, jestli hlídky zase nespí,“ vyhrkl spěšně Kotetsu a pádil takovou rychlostí jako, kdyby ho honil Lee a chtěl ho ustrojit do navlas podobného oblečku tomu svému.
No, skvělý, a teď je to celé na mě,“ čertil se Izumo rozhlížeje se po útulné, avšak krámy přeplněné a prachem pokryté místnosti.

Kotetsu viditelně zpomalil, když odbočil za roh a byl dostatečně vzdálený od malého dřevěného stavení, svého partnera, prachovky a kýblu s vodou. Pohrával si v hlavě s nápadem někam zašít minimálně do zítřejšího večera, poté ale zakroutil hlavou, vždyť to se příteli nedělá, a šel opravdu zkontrolovat muže na hlídce.

Izumo už stihl zamést podlahu, díky čemuž mohla barva jeho vlasů směle konkurovat té Kakashiho, zbavit pavouky jejich domovů utkaných téměř v každém rohu a sundat ze stěn plakáty polonahých slečen, když se mu za zády objevil nejlepší přítel.
„Nemyslel sis přece, že tě v tom nechám? Na, donesl jsem leštěnku na dřevo,“ podal mu Kotetsu malou oválnou nádobku zbavenou obalu.
„Hm, díky. Běž vynést tohle smetí, prosím.“ Usmál se na znamení, že mu odpouští a chopil se hadru s úmyslem dodat dřevu svěžího vzhledu. Již po malé chvíli poznal, že někde se stala zřejmě chyba. Ta podivná hmota nejen, že smrděla a rychle tuhla, ale také přilepila hadr k dřevěné skříni a vyděšený Izumo zjistil, že i jeho ruka byla beznadějně přicuclá.
„Cože? Lepidlo? Kotetsu!“
Abych to vysvětlila: pravý Kotetsu se zdržel na obhlídce, čehož využil Konohamaru, pomocí henge na sebe vzal jeho podobu a zanesl Izumovi super rychle tuhnoucí lepidlo vydávaje ho za vosk na nábytek.
Když se pravý Kotetsu konečně vrátil, naskytla se mu opravdu zajímavá podívaná. Izumo stál na jedné noze, druhou měl, stejně jako levou ruku, zapřenou o dveře skříně, kterou měl v úmyslu leštit a vší silou se snažil od přilepeného hadru oddělit. Znovu se vší silou zapřel a tentokrát se mu to podařilo, neudržel však rovnováhu a pozadu se sklátil na úhledně vycíděnou zem.
„Co to tu vyvádíš?“ Skrýval jen těžce Kotetsu svůj smích.
„Cože? Ty se ještě ptáš?! Všechno je to tvoje vina!“ Zařval brunátný vzteky a pohledem ulpěl na skříni, kde zůstaly zbytky jeho rukavice, která ho zachránila před strhnutím vlastní kůže.
„Nechápu, o čem to mluvíš.“
„Prosím tě, nedělej se, vylez radši na žebřík a sprav ten stržený okap!“
Kotetsu jen pokrčil rameny, přistavil si žebřík a počal po něm šplhat, byl už téměř nahoře, když se pod ním prolomila šprycle. (ano, opět dílo Konyho). Jelikož to nečekal, nestačil se ničeho zachytit a zřítil se přímo přihlížejícímu Izumovi k nohám, jež to nevydržel a hýkal smíchy na celou Listovou.
„Co?! To jsi udělal schválně! Za to zaplatíš,“ zavrčel a vrazil mu pěst do rozesmáté tváře.
„To jsi neměl dělat!“
Vmžiku se strhla rvačka, nohy i ruce létaly, až nebylo poznat, která je čí.
Vtom se jim za zády ozvalo hrubé odkašlání.
Nechci vás dva rušit, ale byl jsem sem vyslán na inspekci,“ oznámil jim menší mužík přísně. Oba chounini okamžitě zanechali boje a obrátili pozornost k neznámému s modrou šálou kolem krku. (jj, byl to Konohamaru, který byl i strůjcem předešlého dopisu). To už se ale k bráně řítila Tsunade a již z dálky volala: „Konohamaru, okamžitě toho nech!“
Z neznámého se v tu ránu stal udivený Kony.
„Ale…jak…jak jsi to prokoukla?“
„Nijak, před chvílí mi totiž přišel list od opravdového inspektora. Nemusím ti jistě říkat, že tě trest nemine, že?“