Pokoj

K povídce ještě...uvozovky jsou přímá řeč, kurzíva myšlenky, modrá je minulost ;)

s
Byla noc, hluboká noc a ticho přerušovaly pouze kroky rozléhající se malou místností. Onen pochodující rozrážel stálý, chladný vzduch a tmavý plášť s červenými mraky za ním jen tiše povlával. Tvář měl skrytou pod oranžovou maskou, kterou nikdy neodkládal.
Sem měl zakázáno chodit, dokud mu v tom měl kdo bránit. Právě vzpomínal, co se stalo, když se o to pokoušel posledně.

„Tobi, okamžitě odsud vypadni!“ rozlehl se rozzlobený hlas místností. Maskovaný novopečený Akatsuki nováček si právě pohodil batoh se svými věcmi na ustlanou postel v opačném rohu než byla postel blonďatého umělce, s peřinou neuspořádaně rozhozenou po celé její délce.
„Ale Tobi je teď Deidarův parťák!“ vypískl Tobi nadšeně, „proto má i společný pokoj s Deidarou!“
Blonďáček se tvářil nebezpečně.
„Říkám ti, vem si svý věci a vypadni odsud! To je postel Mistra Sasoriho, pitomče!“
„Ale Sasori už tu není, teď je tu Tobi!“ říkal Tobi nadšeně dál a nedbal, že se Deidara tváří stále rozzuřeněji.

Úkrytem Akatsuki se rozlehl výbuch, jenž vyprovodil Tobiho i s jeho věcmi ze dveří, které se rázně zabouchly.
„S ním to bude mít Tobi ještě težké, když ho Deidara neuznal jako svého nového parťáka,“ poznamenal Kisame, který právě s Itachim procházel okolo; zrovna se oba vrátili z mise.
„Ani Deidara to nebude mít lehké, s tímhle budižkničemem,“ podotkl Itachi, když otvíral dveře jejich pokoje. Kisame zůstal stát a hleděl na Dveře Deidarova a Sasoriho pokoje.
Sasori...vím, komu tu budeš chybět nejvíc.

Posadil se na postel, na kterou tak dlouho nemohl; zvlnil její pečlivě ustlané záhyby a rozhlédl se po pokoji. Kdysi tu bydleli dva umělci, každý s jiným vkusem. Nad postelí v opačném rohu byly nalepeny fotografie a obrázky výbuchů, po polovině stolu, která patřila blonďatému umělci se válely kousky jílu a sošky zvířátek, všelijaké nákresy a plno pohozených per. Oproti tomu, nad postelí na které právě seděl, nebyly fotografie ani obrázky, zato na stol úhledně poskládané kousky loutek a na parapetu lahvička s jedem.
Pohled mu sklouzl k fotografii v rámečku, která stála na parapetu okna vedle lahvičky s jedem. A vedle jílového ptáčka.
Byl na ní nános prachu, který překrýval fotografii pod ní.

Znovu vstal, zanechal po sobě zvlněnou látku. Sebral fotografii a hřbetem ruky otřel vrstvu prachu. Když dopadlo světlo měsíce na fotografii, vykreslilo poněkud potemněle tváře dvou z Akatsuki; červenovlasý loutkář, který se tvářil tak, jak vždycky – nepřítomným výrazem bez zjevného zájmu hleděl na tu krabičku, co je měla vyfotit. Oproti němu blonďatý umělec s culíčekm na hlavě se šklebil do hledáčku.
Tobi položil fotografii zpět na parapet a z kapsy vytáhl jednu velmi podobnou té, kterou před pár vteřinami postavil zpět na parapet, místo,kde měla zůstat už napořád. Ta jeho byla jen kapku jiná. Na jeho se totiž pod maskou šklebil Tobi – ačkoliv to z ní nikdo nemohl poznat -, zatímco Deidara si zachovával chladný výraz s možná s náznakem v to, že touží Tobiho konečně uškrtit.
„Senpai...proč se neusmíváte?“ Tobi z tváře stáhnul oranžovou masku, když si onu fotografii prohlížel.
Tvář měl bledou, jak tak dlouho neviděla slunce, ale rozhodně nebyla bílá; vlasy měl tmavé, černé, a jedno oko už nadobro zavřené. To druhé plálo ohnivě rudou barvou.
„Proč se smějete se Sasorim, ale s Tobim ne?“
Rychle zamrkal, když se zahleděl na měsíc, potom se znovu sklonil k fotografii ve své ruce. Rozhlédl se po místnosti.
„Senpai...kde jste?“
Na fotografii dopadlo proti Tobiho vůli slaná kapka.
„Tobi...“
Ohlédl se, s úsměvem na tváři, ten ale vzápětí zmizel. Za ním nikdo nestál, Měl ale dojem, že zaslechl hlas svého Senpaie. To ale nebylo možné...nebo snad ano? Není tu někde??
Otočil se. Tady není...
Pohlédl na umělcovu postel. Támhle není...
Rychle se rozběhl e skříním, ale ani v jedné z nich nenašel schovaného svého Senpaie, který by si s ním takto jen pohrával. Ohlédl se a -
„Senapii!“
Jenže obraz blonďatého umělce, který se vesele usmíval, se vzápetí rozplinul jak pára nad hrncem.
Nikde není...
Tobi se posadil na chladnou zem potemnělého pokoje a znovu pohlédl na fotografii, kterou stále držel.
„Senpaii...“
Po tváři mu stekla další slza.
„Nikde tu nejste...a už nikdy nebudete, že? Ale proč?!“
Na fotografii dopadla další slanná slza.
„Co Tobi udělal, že Senpai odešel? Proč Senpai odešel? Proč opustil Tobiho? Proč?!“

„Itachi...to jsi neměl.“
„Ale musel jsem to udělat.“ Černovlasý se s Kisamem krčil u dveří pokoje, který už nikomu nepatřil.
„Copak si nevzpomínáš, co udělal dnes?“
Kisame se zamyslel.

Kisame s Itachim šli do vedlejšího pokoje; dostali nařízeno, že ho mají vyklidit. Na chodbě je ale zarazil Tobi.
„Kam Kisame-san a Itachi-san jsou?“ zeptal se. Oba na sebe pohlédli.
„Uklidit Deidarův pokoj,“ vysvětlil Kisame.
„Myslíte Deidarův a Sasoriho pokoj? Proč jim tam jdete uklidit?“ vyptával se dál maskovaný. Kisame se už chtěl dát do vysvětlování s opatrností, jakoby mluvil s dítětem, když mu do toho skočil Itachi.
„Jdeme ten pokoj vyklidit, ne uklidit ho.“
Tobi se otočil na Itachiho; sice to ani jeden z těch dvou nemohl spatřit, ale pod maskou se tvářil nanejvíš podezřívavě.
„Vyklidit? Ale co tomu Senpai řekne?“
Kisame si povzdechl, když Itachi promluvil.
„Nic tomu neřekne, Tobi. Deidara je mrtvý, smiř se s tím.“
Tobi na něj ale nečekaně zakřičel:
„To není pravda! Senpai se vrátí! Tobi ví, že se Senpai vrátí!“
„Tobi...“
Skrček ale skočil před dveře, očko mu zasvítilo odhodlaností.
„Tobi nepustí Kisameho-sana ani Itachiho-sana dál! Senpai nemá rád, když do jeho a Sasoriho pokoje někdo chodí!“
„Tobi! Pochop, on už se nevrátí,“ řekl Kisame s trpělivým výrazem na tváři.
„Ale ano...vrátí. Nenechal by Tobiho samotného...“
„To by mu nedělalo žádné problémy,“ prohlásil Itachi a otočil se k Tobimu zády.
„Pojď, Kisame. Můžeme ten pokoj vyklidit někdy jindy.“ S tím odkráčel chodbou pryč. Kisame ho po chvíli beze slova následoval.
Deidaro...tohle jsem si kdysi myslel o tobě a Sasorim, takže...vím, komu tu budeš chybět nejvíc.

„Ale vzpomínám,“ řekl Kisame tiše.
„Teď...moje genjutsu s Deidarou by mohl pochopit. Prostě už se nevrátí, Tobi se s tím musí smířit.“ Itachimu vyhasl Sharingan v očích, stoupl si a zamířil zpátky do jejich pokoje. Koneckonců, už byla hluboká noc a jemu se už přeci jen chtělo spát.
Kisame se otočil, ale potom se pohledem znovu vrátil k Tobimu.
Itachi...tohle ho hrozně trápí.
Vstal a pomalým krokem zamířil za svým parťákem.
Copak bys...kdybych umřel já, bylo by ti to jedno, Itachi? Smířil by ses s tím, chladný jako vždycky? Myslel jsem, že jsme přáteli...doufám, že se pletu.