You and me...

Varování, autorka se dala na nonsensovou prózu, olalá!

You and me...

Proč jsou tolik potřeba slova...? Slova, okolnosti, děj...
Nechci je říkat, protože její důvod to vůbec nezmění. Nezmění to ani příčinu a ani ji samu...
Tak proto...

V ruce držel kytaru, pomaličku vybrnkával tu melodii, která plnila tmu lehoučkými akordy...
Seděl na rámu okna, jako už po několikáté... Nemohl usnout.
Slabé tóny se nesly prázdnými budovami, prorážely si cestu a dělaly mu společnost. Z hluboka nasál chladný vánek. Bylo to mrazivé a příjemné, připadalo mu to, jako pít vychlazenou sklenici mléka.... Vzduch mu plnil plíce, vpíjel se do něj a vypínal mu hruď.
Sledoval soumrak, jak se vířil v lesku měsíce, proplétal se mezi stromy, společně s tmou zaplňoval kouty a rohy opuštěných ulic.
Hrál pro ni, i když věděl, že se hřeje v cizím obětí... Hrál svou píseň a doufal, že příjde... I kdžy věděl, že to není možné. Hrál a užíval si těch pár not, akordů... Škrábanců, patřící jenom jemu, které už jenom kvůli tomu nikdy nezanese na papír...
Načechrané vlasy mu padaly do tváře. Prsty stále svíral stejou silou, ani mu nezkřehly, stále hrál tu nádhernou melodii...
Rozhlížel se do tmy, hledal v krajině očima, které ještě nedávno poznaly slzy...
A potom je konečně zamhouřil. Konečně ji uviděl. Hvězdu. Zářila svým slabým světlem kdesi v dálce. Slabým, skomírajícím, ale pro něj viditelným...
Ta hvězda spadla z nebe, napadlo ho, když jí konečně pohlédl do očí, jež tak ráda skrývala. Klopila je a možná vzpomínala na jinou duši, která jí zmizela...
Krčila se a skoro už uhasínala. Uhasínala a přestávala hřát svým úsměvem...
Připomínala mu jej... A tak pro ni hrál. Nehrál už pro Jinou Ztracenou, ale pro ni. Pro hvězdu, která spadla z nebe. Možná ji už také bolely oči od pláče...
Ano, hrál jenom pro ni. Když je oba pohltila tma. Chvěla se, chvěla a jasnila.... A zářila. Zářila jenom pro něj. A přibližovala se. Svými malými kroky se přibližovala a žhnula. Vysoušela poslední zbytky jeho slz... Tak proto...
Aby i on zářil... Aby i on zářil a ona zpívala píseň úsmvu...

Prochladlé dřevo jen občas zavrzalo pod jejími kroky. V jedné ruce svýrala smyčec, druhou jezdila prsty po strunách. Vítr se proháněl po terase, svyštěl mezi pevnými trámy, mezi křehkými stébly trávy na zahradě. Pohrával si s jejími vlasy, pokládal jí vždy pár pramínků na ramena. Tajila dech. Seděla na verandě, na stoličce. K tělu se jí tisklo violončelo... A ona hrála tu melodii... Co jí vznikala v hlavě... Každou chvíli obracela svůj zrak k měsíci, možná aby mu ukázala... že i ona... i ona...
Občas přimhouřila oči, to když se jí v rukou smyčec chvěl tolik pod tíhou jejího tónu... uvnitř jí ji hřál ten krásný pocit...
Přála si... Aby i jej přivolala tím hlubokým hlasem... On přišel k ní... Přestože to nebylo možné... Protože miloval jenom Ji, jinou... a ona mu to nemohla, nesměla... nechtěla vzít...
Připadala si osamělá, zvuk nástroje pronikal jako krásná vůně noční tmou...
Nad její hlavou se vznášeli noční motýli, aby si poslechli ten kousíček písně...
Sedávala tam a hrála nočním motýlům, můrám a zavřaným dveřím do místností domu...
A pak si to uvědomila. Ta melodie duše pro ni byla sen.... Její sny, vše, co kdy znamenala... Ten pocit se jí rozpínal v hrudi...
Ale už nebyl pro Něj, pro jeho ztracená objetí... Byly pro někoho jiného...
Toužila, aby pro ni přišel, aby si ji odnesl... Daleko... Pro její melodii, která by otevřela i jeho duši...
Tajemný princ, černým krkavčím peřím... Daleko...
I když věděla, že možná ani nepříjde, přála si, aby ji alespoň slyšel...
A tak se dívala na měsíc a hvězdy, jako by se dívala do jeho tváře. Usmívala se na něj, doufala, kdyby ji náhodou zahlédl...
Potom náhle a konečně... konečně... a zároveň bez konece... uviděla jeho tvář, ale tentokrát líp... mohla ji poznat... A konečně se přímo na něj usmála, hrála svou píseň a on svítil, stále víc a víc...
Aby osušila jeho slzy...
Tak proto...

Hráli... On hrál, Ona hrála... tu melodii... Která pro každého znamenala 'proč'...