Typ
Byl chladný zimní večer a blonďák s očekáváním postával při měsíčním svitu. Stál takto bez hnutí už více než půl hodiny. Opodál, schován za stíny stromů, posedával chlapec s vlasy zcela odlišné barvy. Na obloze se objevily první hvězdy a chlapci stále upírali své pohledy k obloze. Prvnímu z nich se na tváři objevil pramínek slz. Zafoukal silný vítr a nešťasten poklekl do studené přikrývky, která obklopovala celé okolí. Druhý, ač také smutný, zkřivil rty do úšklebku. Oba zde byli z jiného, ač ze stejného důvodu.
†
Hadrová panenka
Je krásný. Je šarmantní. Je chytrý. Je odvážný. Je tajemný. Je silný. Je prostě…dokonalý. Ano, je to tak, mluvím o legendě jménem Sasuke Uchiha. Legendě, kterou já, Sakura Haruno, mohu titulovat přezdívkou ´moje drahá polovička´. Těžko bych na něm hledala chybu, ostatní jich však vyjmenují dostatek. Až nadbytek, řekla bych. Já však nevidím na svém milovaném jedinou chybičku. Každé jeho společensky nepřijatelné chování má naprosto logické vysvětlení.
Bol májový podvečer a ja som išla s TenTen a Ino z nákupov.
Nastal Vánoční čas, ale nikdo se neradoval. Nikdo nepekl cukroví, nikdo nezdobil stromečky. Nikdo nepodléhal vánočnímu šílenství. Jen vločky se tiše snášely k zemi. A ani v Konoze, ani v Suně, ani jinde na světě už nevěděli, co to jsou Vánoce. A proč?
„Vysvetlite, čo sa s ňou deje.“ Hiashiho hlas bol až desivo ľadový. Kontroloval sa, no to napätie v miestnosti by sa dalo krájať. Bolo to ako ticho pred búrkou.
Úbohý medik sa potil v tvári a nervózne si žmolil prsty. Jeho pohľad kĺzal po celej miestnosti, plazil sa po podlahe a všemožne sa vyhýbal Hiashiho tvári. Tie chvíle ticha mu pripadali horšie ako posledné minúty pred popravou, hoci to ešte nezažil.
To sa asi čoskoro zmení... zaplakal v mysli. Ak mu nedám to vysvetlenie.
„Ty hajzel!“ kričala naňho Riko a pozorovala, ako z rany na Sorinom bruchu vyteká krv. Najprv jej to prišlo divné, ale došlo jej, že Sora sa v tomto svete nemôže hýbať, kým sa tu nedostane cez portál. Tým pádom nemôže ani prejavovať bolesť alebo nadávať. Prestala myslieť na to, že jej priateľka je nehybná a že s tým momentálne nič neurobí, a rozbehla sa proti nemu.
,,Tak ako si sa mala?“ spýtala som sa hneď, ako sme sa dostali do budovy a zrazu som sa cítila tak ľahká, bez problémov, bez starostí a plná energie. Pokúsila som sa tieto pocity zapamätať si. Je to snáď prvýkrát od kedy som sa prebrala v nemocnici, čo sa cítim ako tak dobre.
,,Bol to oddych, celé dni zatvorená v jednej miestnosti je pre mňa ako dovolenka . Aspoň sa vyspím.“ pokrčila plecami a zabočila za roh.
„Tak dajme sa do toho, máme to rozvešať skoro po celej dedine,“ usmiala sa ružovláska, schytila do ruky lampášik a vyskočila na lampu.
Naruto a Hinata urobili rovnako ako Sakura a hneď sa na lampách začali hojdať svietidlá.
„Kamže to máme namierené? “ spýtal sa trocha priblbo Kiba.
„Už som ti spomínala. Sai,“ zasmiala sa Ino a ukázala na Saiov dom, ktorý bol neďaleko.
Ino zaklopala na dvere. Objavil sa Sai so štetcom v ruke a čiernou farbou na líci. Vyzeral celkom unavene: „Ahoj Ino, Kiba,“ zívol.
„Naruto.“ povedala som zaspato. „Daj mi pokoj.“ A prevalila som sa na druhý bok.
„Ale Katema, babča Tsunade nás posiela na misiu!“ skúsil, a keď jeho slová na mňa nemali nijaký vplyv, vzal vankúš a začal ma vyháňať z postele. Otrávene som vstala.
„Dobre, idem. A teraz vypadni, potrebujem sa obliecť.“ vyhodila som ho z izby, počkala pár sekúnd a otvorila som dvere. Samozrejme, dovnútra spadol Naruto nakúkajúci cez kľúčovú dierku.
„Naruto!“ skričala som a strelila mu facku.
„Prepáč.“ začervenal sa a šúchal si líce.
Se znepokojením hleděl Sasuke na Naruta, jenž ležel na nemocničním lůžku. Vypadal hrozně.
„Můžeme z něj tu pečeť nějak sejmout?“ zeptal se Sasuke. Kakashi chvíli mlčel.
To já nevím, vzdychl po chvíli utrápeně. „Gaara už poslal pro pomoc.“ Gaara pohlédl jejich směrem a přikývl. Naruto sebou najednou na lůžku trhnul a prudce se zvedl. Všichni v místnosti se lekli. Naruto ztěžka oddechoval. Přejel pohledem po přítomných.
„Já.. musím zpátky!“ zasípal a chtěl vstát. Gaara mu v tom však zabránil.
Narutova skutečná úroveň
Sasuke a Sakura byli šokováni. Naruto nikdy předtím neukázal takový rozsah schopností a síly. Sasuke se dusil závistí. Jak mohl být Naruto takhle silný?
„Co to k čertu? Jak jsi takhle zesílil!?“ Křičela Sakura na Naruta.
„Trénink.“ Odpověděl blonďák.
„Proč jsi ještě gennin?“ zeptal se Sasuke a snažil ze potlačit svou závist.
Naruto si povzdechl. Doufal, že by se téhle diskusi dokázal vyhýbat trochu déle.
„Je tu sice sucho, ale líbí se mi tu,“ broukla Tem a položila mi hlavu na rameno. Nakonec jsem se nechal přemluvit na procházku po Suně, ale vypadalo to spíš jako jedna velká přestávka na lavičce. Seděli jsme těsně vedle sebe, navzájem jsme měli ruce ovinuté kolem toho druhého a povídali si.
Tak ešte pred Vianocami posielam dalšiu časť ^^
Trápne. Nepríjemné. Také to bolo. Mala som sto chutí dať na škripec toho podliaka Itachiho. Čo na škripec? To by bolo málo! Zdrať ho z kože!
Nepríjemne sme jeden po druhom hľadeli. Ja som sedela pri Sasukem v tesnej blízkosti. Hneď ako som si pri neho sadla, obmotal si ruku okolo mňa. Samozrejme, musíme sa správať ako super-duper zamilovaný párik (fakt, že mi to vôbec nevadí netreba spomínať).
Sasuke po celý čas nehybně stál na tom samém místě. Ještě nikdy nebyl tak vystrašený, po hodné chvíli se však vzpamatoval a běžel rychle nahoru. Hlasitě odtáhnul dveře, i když Naruto byl stejně pořád vzhůru.
„Vstávej!“ křičel od dveří. Naruto se otráveně obrátil směrem k němu, sedl si na postel a mírně odtáhnul deku ze svých nohou, protože mu bylo teplo.
„Je pět ráno, chceš vzbudit celej dům?“
„Jsou tady!“ nebral do úvahy žádné jeho protesty.
„Ta skupina nukeninů?“ rázem vstal.
Putovali již šestým dnem a konečně v dálce spatřili vchod skryté Písečné. Během pár hodin tam měli dorazit, ale s každým přibývajícím metrem rostlo napětí. Čtvrtý Kazekage nemusel nic říkat, protože i Gaara i Naruto si byli vědomi, jakou mají v této vesnici pověst.
„Třeba na mě už zapomněli… Navíc mám jinou barvu vlasů a trochu mi odrostly,“ utěšovala se Naruto, že možná nebude označena za útočníka, co před několika měsíci zaútočil na Písečnou a hlavně Kazekageho.
Dvě ženy bloudily lesem, byť znaly cestu ke svému cíli. Ale ani jedné z nich se tam příliš nechtělo, obě měly na to místo bolestné vzpomínky a přesto ho rády nazývaly domovem. Obě byly ponořeny do svých myšlenek, právě na toto místo, na jejich domov.
„Jak moc se to místo změnilo, jaká je má sestra? Ovládají ji rodiče nebo je sama jako oni?“ Kladla si otázky starší z nich.
„Musím mlčet! Nesmím Naruta prozradit, nikdo nesmí vědět, že žije! Ale co když poznají, že jim lžu, co pak?“ Strachovala se o sebe mladší.
