Typ

V půlce cesty Naruto s Hinatou přibrali Kyuubiho.
„Kudy?“ zakřičel zadýchaně Naruto a sotva na něj pohlédl. Kyuubi zabočil doprava a Hinata s Narutem ho následovali. Bylo jim jasné, že to nemůžou stihnout, přesto však byli zklamaní, když ulička zela prázdnotou.
„Nestihli jsme to,“ vydechla Hinata, kterou ti dva zasvětili během cesty. Kyuubi neřekl nic. I tak to bylo deprimující, když to řekla Hinata, tak proč by to měl opakovat? Naruto si však odmítal připustit, že selhal.

Uskočil neustále měnícímu se písku a reflexně se chytil za bolavé místo, které ho drželo vzhůru až moc jistě. Jen co na polštářcích prstů ucítil jemný obvaz, ruku okamžitě odtáhl za svá záda, neboť se mu v hlavě dunící ozvěnou ozval hlas jeho matky, který jej přísně varoval před roztrháním čerstvých stehů.
Bolest nebyla hlavní problém, to byl ten kluk před ním, kterého neviděl poprvé v životě. Nebál se, ale nebyl si jistý na svých vlastních nohou, protože zatím nevěděl, co má podniknout proti pohyblivým pískům.

V nemenovanom hlbokom lese, ďaleko od brán Konohy, horí na zemi improvizované ohnisko. Okolo neho na míle ďaleko nikto, len jeho stvoriteľ. Sedí pri ňom, udržiava ho pri živote, hľadí doň ako na obraz legendárneho maliara a z dlhej chvíle prerušovanými pasážami rozpráva svoj príbeh.

Celá skupinka stála a podozrievavo hľadela na miesto, kde pravdepodobne bola záhadná postava.
„Kto ste? A čo tu chcete?“ ozvalo sa po chvíli z toho miesta. „Ninjovia z Konohy tu nemajú čo robiť. Ak ste ma prišli z niečo obviniť, som nevinný.“
„Pokoj, prišli sme v mieri.“ povedal Shi a spravil krok k onému stromu. „Hľadáme kamaráta určitého rybára, ktorý žije neďaleko. Nechceme žiadne problémy. Len nám povedzte, kde je a my...“

Jednou ráno šli Kiba, Hinata a Shino do akademie a Kiba najednou povídá: „No ne, děcka, koukněte se támhle, to je nový plakát!“
Hinata se Shinem samozřejmě neotáleli, vždyť to je jejich oblíbený film a považte, v Konoze se promítá jednou za Mlžňácký rok a zase jenom válečný zpravodaj. A jak tak stáli okolo barevného plakátu, s nápisem Válečník ze země démonů, dospělí pět yenů, děti za polovic, najednou jim pod nohama prolezl Akamaru a štěkal a vyl jako na lesy, až sousedé otvírali okna a házeli po něm sandále.

Velká, děsivá a destruktivní válka Shinobi trvala dva roky. Ale ani peklo nemůže trvat věčně a tak boje konečně dospěly svého konce v plamenech démonické moci těch, kteří se střetli na osudovém bojišti.

Atsushi sedel na streche jedného domu a úporne premýšľal. Musel priznať, že po tom zistení sa zľakol. Vôbec netušil, že ak povie niečo, čo by nemal, mohol by zomrieť. Nemôže prezradiť nič. Niežeby chcel. Nikdy nemal v pláne nejako obšírne vysvetľovať Mire, kto sú to Hľadači. Povedal by jej, že je to špeciálna skupina Hľadačov a keby vyzvedala ďalej, naznačil by jej, že viac jej povedať nemôže. No Hidan ho vlastne nikdy nenechal s niekým príliš dlho, aby sa porozprával. Normálne sa rozprával iba s ním.

Prásk! Dveře za sebou zabouchla, jakoby je chtěla vyrazit z pantů, skoro se jí to povedlo, trochu omítky spadala na zem a Kakashi zůstal stát s pootevřenými ústy.

Sedel som sám v tme a rozmýšľal. Ako som sa tu vlastne ocitol? Sám som to nevedel, ale bol som si istý, že tam nie som prvý raz. Pozrel som sa pred seba a zbadal niečo, čo tam predtým nebolo. Okolo mňa sa nachádzalo niekoľko tunelov. Každý z nich viedol iným smerom. Nevedel som kam vedú, ani aké dlhé sú, pretože v nich panovala tma.

Cesta ninji, 1.část- Za zdmi Listové

Je to tady, znělo mi hlavou. Stanula jsem právě před branami Listové.
Rodiče mi o této vesnici vždycky vyprávěli. Říkali, jaká je to úžasná vesnice, že se pro každého najde nějaká mise, a že její obyvatelé jsou mírumilovní. Ne jako v naší vesnici. Když jsem odmaturovala a stana se geninem, začalo to naplno. Vždy, když jsem měla vyrazit na misi, třásla jsem se strachy, abych nedostala výprask.

"Polívka? Super. A jestli mě nehledá Konoha, tak se budu moct zbavit tý odporný zelený," zajásala jsem a prohrábla jsem si vlasy. "Nemáš na to náhodou něco? Nějaký šampon?"
"Mám. Je drahej, snaž se šetřit. Potřebuju ho na náhodný návštěvy babičky. To si pak musím odbarvit vlasy, vzít si košili, odlíčit se, vypnout hudbu a tvářit se jako normální nudnej člověk. A nesmím dovolit, aby viděla horní patro."
"Tvoje babička zní jako příjemná dáma. Já si říkala, k čemu máš ten růžový koťátkový salonek," poznamenala jsem.

Telo jej horelo. Alebo sa tak aspoň cítila. Vnímala ten čas ako plno dní, možno týždňov. Bola v pekle.

„Auuuuuuuuu!“ Zakričal Deidara od bolesti pri pohľade na drobného krvilačného okrídlenca, ktorý sa mu zahryzol do ruky. Svojim krikom však vystrašil ešte viac potomkov Lorda Draculu, ktoré zleteli zo stropu a predierali sa cestou von priamo cez Deidaru. Rýchlo si všimol lietajúcu armádu drobných okrídlencov a než stihol unáhlene zareagovať väčšina už odletela. Deidara vedel, že sa mu čas pomaly kráti, preto musel konať. Z vlasov vymotal netopiera, a toho ktorého mal zahryznutého do ruky striasol mávnutím pomedzi davom prelietajúcich netopierov.

Bloudila. Nepamatovala si nic než ušlé míle za poslední dny. Týdny. Měsíce. Možná roky. Nohy se jí třásly z návalu bolestí. V chodidlech jí píchalo, neboť boty v nichž šla, byly prochozené skrz na skrz. Veškerou zem a kamínky cítila přímo na své pokožce. Oči klížící se únavou, udržovala už jen tak tak otevřené. Pichlavá bolest se jí rozléhala po celém těle. Krvácející rány, odřeniny a modřiny, to všechno jí bránilo v pořádném pohybu. Z posledních sil však kráčela dál. Netušila kam vlastně jde a kde je cíl její cesty.

„..iki!“

Co je to za hlas?

„.. biki!“

Zatraceně, já se fakt nemůžu soustředit. Tady v tom kraválu to ani nejde. Nemůžu se soustředit naprosto na nic a přitom bych to potřeboval jako sůl. Musím toho tolik vymyslet a udělat. Musím vymyslet, jak se z toho dostanu. Musím udělat tolik nepříjemných a nepřijatelných rozhodnutí. Přitom vlastně nevím, co mám teď dělat. Proboha, co jen budu dělat?