Dívka, co ztratila slova I

Bloudila. Nepamatovala si nic než ušlé míle za poslední dny. Týdny. Měsíce. Možná roky. Nohy se jí třásly z návalu bolestí. V chodidlech jí píchalo, neboť boty v nichž šla, byly prochozené skrz na skrz. Veškerou zem a kamínky cítila přímo na své pokožce. Oči klížící se únavou, udržovala už jen tak tak otevřené. Pichlavá bolest se jí rozléhala po celém těle. Krvácející rány, odřeniny a modřiny, to všechno jí bránilo v pořádném pohybu. Z posledních sil však kráčela dál. Netušila kam vlastně jde a kde je cíl její cesty. Věděla jen, že musí stále jít. Zpozorněla, hlasité zakřupání v končetině nejspíš neznamenalo nic dobrého. Opravdu, její pravé koleno ji zradilo. Nedokázala na něm stát, na tož jít. Zbývající noha pod tíhou těla ještě víc zabolela a dívka se ve vteřině skácela k zemi. Bradou tvrdě zabořila do země, její zubožené tělo se díky tvrdé ráně hůře ovládalo, téměř vůbec. I hloupé pohnutí malíčkem způsobilo, že nahlas vyjekla. Přesto se, ale snažila zvednout, zbytkem své síly se pokoušela zatnout svaly a vstát. Bohužel její snaha byla marná.
To ne, to nemůže být pravda, to ne!
Na tváři se jí ve světle měsíčního svitu leskly čiré slzy. Proklínala se, nenáviděla se. O poslední sílu jí okradl dlouhý, zoufalý pláč. Na následek vyčerpání za nedlouho usnula.

Cítila jídlo. Ta vůně dobrých nudlí jí připomínala domov. Ironicky už si ale nepamatovala, kde vlastně žila. Pomalu otevřela oči. Chvíli mžourala po místnosti, neboť její zrak byl stále oslabený.

„Jsem ráda, že jsi nabrala vědomí, má milá,“ ozvalo se z otevřených dveří. V nich stála žena asi středního věku s dlouhými blonďatými culíky. Lehce se usmívala, ale víc než úsměv dívčin zájem získalo ženino bujné poprsí. Blondýnka nijak nereagovala, byla zvyklá od jistého bělovlasého perverzáka, navíc dívčina byla hodně zmatená, tak jí její odvážnou zvědavost odpustila.

„Jmenuji se Tsunade, měla si sak*a kliku, že jsi vůbec naživu. Vnitřní zranění nebyla žádná, ale celkové škody na povrchu,“ povzdechla si. „Nejvíc to bezpochyby, ale odneslo tvé koleno. Kloub byl slušně poničený a o tvých šlachách nemluvě.“ Na chvilku se odmlčela a pohledem přejela dívčino ošetřené koleno.

„Byla bych, ale velmi ráda,“ vešla do místnosti a postavila se k dívčinu lůžku. „Jestli by jsi mi prozradila své jméno a odkud vlastně pocházíš.“

Ticho. Zvuk vlajících záclon u otevřeného okna bylo jediné, co se dalo slyšet. Mladičká zraněná svěsila hlavu. Silně svírala blankytně modrou deku, kterou po chvíli pokrylo desatero průhledných kapek. Tsunade se zarazila. Dívčina jí připadala tak zoufalá a nešťastná. Skoro jako ona samotná kdysi, když věnovala slzy svým zesnulým milovaným. S hlubokým nádechem pohladila párkrát dívku po temeni. Přesto, že do nemocnice dorazila špinavá a v příšerném stavu, její kaštanově hnědé vlasy byly hebké jako satén. Vzlykání ustávalo, dívka se pomalu sesunula na polštář a tichounce pomalu oddychovala. Zajímavé to dítě. Co se jí asi přihodilo, že skončila zrovna tady.

„Tsunade-sama!! Přišla jsem na váš roz-,“ do pokoje zprudka vstoupila mladá kunoichi. Tsunade jí, ale gestem naznačila, ať šeptá.
„Omlouvám se, ale běžela jsem jak nejrychleji to šlo. S čím vám mohu pomoci? “
Tsunade se natočila k spící dívce a pokynula na kunoichi.

„Jde o tuhle dívku co zde vidíš, Sakuro.“
Růžovláska pohlédla na mladičkého pacienta a zmocnil se jí zvláštní pocit. Nedokázala pochopit proč, ale cítila cosi nepříjemného.
„O co přesně? Myslím tím, jde o její stav či něco jiného?“
Tsunade se posadila na stoličku, přehodila si nohu přes nohu a hluboce se nadechla.
„Před dvěma dny jí strážní našli ležet blízko jižní vstupní brány. Neměla u sebe peníze ani doklady, tudíž její identifikace byla nemožná. Obrátila jsem se tedy na všechny spisy a údaje o místních obyvatelích, ale..“
„Ale?“ dožadovala se informací Sakura.
„Nikde ani zmínka o hnědovlasé dívčině.“
Pravdou bylo, že spisy obsahovaly všechna data ohledně obyvatel vesnice i celé zemi Ohně.
„Potom tedy není z naší vesnice. Co je tedy zač?“
„To je právě ten problém, když jsem se jí otázala na jméno a další informace, neodpověděla,“ pátá zakroutila hlavou. „Pouze se rozplakala, následně usnula.“
„Bylo by dobré, kdybys mi pomohla získat odpovědi. Za pár dní jí už budu moci propustit z nemocnice. Když si teď bude mazat zmožené koleno mnou speciálně vytvořenou mastí a nebude se zbytečně zatěžovat, bude určitě zase fit, možná bude i ochotnější mluvit. Nemohu se otázat ostatních vesnic ani národů. Nechci šířit zbytečný rozruch.“
Sakura jenom kývla. Její mise, tedy spíše udělený úkol jí byl jasný.
„Ale je tu ještě jedna důležitá věc, co by jsi měla vědět a tou je-“

„TSUNADE-SAMA!!“ chodbou se rozléhalo hlasité volání. „Tsunade!!!“
Obdařená hokage rychlostí opustila nemocniční pokoj a na recepci prudce zabrzdila.
„Shizune?“ optala se udiveně, když nabírala dech. „Co ten povyk? Děje se něco?“
„Hai, Uzumaki Naruto a Jiraiya se vrátili z mise a potřebují s vámi nutně mluvit. Jiraiya chtěl, abych vás co nejrychleji našla.“
„Rozumím, Vyřiď jim, že se sejdeme v kanceláři.“

Nebyla vůbec nadšená. V kanceláři trávila tolik času, že si zde připadala stísněná. Obešla stůl a lehce po něm přejela rukou. Na to si je rychle otřela o kalhoty, neboť dřevěná deska byla plná prachu. Hlavu měla rázem naplněnou myšlenkami, že by si zde měla utřít prach, třeba i umýt podlahu možná vyměnit záclony? Nebo by si mohla zpříjemnit sezení v téhle nudné místnosti pár květinami? Nebo..

„Tsunade, krásná a bohem obdařená jako vždy,“ usmál se muž s dlouhými bělavými vlasy.
„JIRAIYO!“ Tsunade se cítila trochu dotčeně, čeho je moc, toho je příliš.
„No ták promiň, promiň...Každopádně, mám zprávy, které tě budou zajímat a bohužel způsobí ti další starosti.“
„Sem s nimi, mimochodem, kde je Naruto?“
„Tohle je velmi citlivé téma a jsem si jist, že by se mu to dobře neposlouchalo, ještě by chtěl nějak zasáhnout a to by nám do karet zrovna nenahrálo. Tak jsem mu dal peníze na ramen a poslal ho jít potom trénovat.“
„Chápu, velmi bystré. Tak a teď zpátky k hlavnímu tématu, co jsi mi to chtěl říct?“

Jiraiya si začal prohrabávat kapsy, jak u kalhot tak v plášti. Jiraiya byl stejně jako Naruto zbrklý, takže se Tsunade ani nedivila. Vypadal navíc velmi vážně a vyrovnaně, což znamenalo, že se jedná opravdu o důležité až nebezpečné informace. Po chvíli nadšeně překročil z nohy na nohu a vytáhl svitek. Předložil ho blondýnce a čekal s rukama založenými v bok.

„Po dokončení mise ve Skryté Oblačné jsme zamířili říct výsledek místním a ohlásit se u důležitých pánů. Cestou nás zastavil ninja, nejspíš Jounin a předal nám tenhle svitek. Nezlob se na mě, že jsem si už obsah přečetl, ale nikdy nevíš, jestli je to past. Naštěstí byl vnitřek v pořádku a ten kdo nám ho dal ještě stihl dodat, že je to tajný vzkaz pro tebe, Tsunade.“
„Hm, tajný vzkaz říkáš? Pokud je to tedy tak, je mou povinností přečíst si ho.“

Tsunade se soustředila na napsaný text. Na obličeji se jí vystřídaly všelijaké výrazy, chvíli byla udivená, následně zaražená. Po přečtení svěsila hlavu, kterou si musela podepřít. Ve skrytu své ruky se zahryzla do rtu a malý pramínek krve, jí nedělal žádné starosti. To je špatné, velmi špatné. Navíc, je to velmi podivná shoda okolností.
Jiraiya bedlivě sledoval Tsunadinu reakci. Nevypadala vůbec dobře. Zmocnily se ho obavy.

„Tsuna-“
„Takže Akatsuki se nám dali rychle do pohybu. Krátce po vyjmutí Shukaku už stihli zajmout dalšího Bijuu. Nibi je tedy dávno v jejich zajetí. To už mají čtyři ocasé démony.
„Děkuji Jiraiyo, ale prozatím Narutovi nic neříkej, bude lepší jak pro nás tak pro něj, když o tom nebude vědět.“
„Klídek Tsunade, nech to na úžasném a galantím ninjovi Jiraiyovi!“ mrkl na pátou a ta aspoň na chvilku cítila jistotu.

Chladivý vánek si pohrával s pramínkem vlasů na její tváři. Probudila se opět v nemocničním pokoji. Vedle ní seděla opřená mladá dívka s krásně růžovými vlasy, jak v odstínu rozkvetlé sakury, pomyslela si. Vypadalo to, že podřimuje a tak dívčina využila příležitosti a potichu slezla z postele. Její koleno, ale nebylo ještě dost způsobilé na takový tvrdý doraz a dívka hned letěla k zemi. Takhle se nikam nedostanu.

„Ah, konečně jsi se vyspala! Čekala jsem, až se probudíš.“
Čekala? Na mě? Zajímá mě, jestli na mě takhle někdo někdy čekal..
„Jmenuji se Haruno Sakura, ráda tě poznávám. Budu s tebou teď trávit hodně času. Doufám, že si padneme do noty.“
Sakura, jak hezké jméno.
„A jak se jmenuješ ty?“ věděla,že se ptá zbytečně, ale nějak začít musí. Dívka jen odvrátila pohled jinam a pokoušela se zvednout.
„V pořádku, chápu jestli nechceš mluvit. Až budeš připravená, můžeme si popovídat.“
„A-A-Aimi..“ zašeptala.
Sakura byla v údivu, také ale byla ráda, že už něco málo ví. Pomohla dívce na nohy a posadila ji na postel.
„Mohly bychom zkusit procházku, aspoň si tvé koleno zase zvykne. Znám jedno místo, kde dělají dobré jídlo,“ pousmála se. „Přinesu ti nějaké oblečení, vydrž chvilinku.“

Sakura přinesla dívce, kratší světle modré kimono, které sloužilo jako vršek a krátké tmavě modré kraťasy a černé sandále, jaké nosil každý ninja. Opravdu jí to slušelo a to jí dělalo radost. Dívka měla studánkově modré oči, takže se opravdu hodně lišila od ostatních. Sakura, ale brala svůj úkol vážně a tak se s brunetkou vydala do ruchu Konožských ulic.

Dívka se nemohla vynadívat. Každý stánek, obchod jí připadal tak výjimečný a kouzelný. Všimla si, že na ní hledí hodně občanů a nějací si dokonce cosi šuškají. Chtěla se ve vesnici pořádně porozhlédnout, ale Sakura ji držela za ruku. Prováděla ji davem k sobě určenému cíli. Zastavily před malým stánkem s nudlemi. Měla problém přečíst název, neboť její oči se stále zotavovaly a nedokázaly skoro nic pochytit. Růžovláska ji vyzvala ať se posadí a objednala dvě porce.

„Jak se ti líbí ve vesnici Aimi-san?“ hodila po ní očkem Sakura.
„Uhm....mhm..“
„To je v pořádku, nervi to ze sebe.“

Krátce na to před ně stařík položil mísy s jídlem a odešel zpátky k vaření. Sakura pomalu ujídala svou porci, ale Aimi se nedokázala přinutit jíst. Jakoby neměla právo. Už se natahovala pro hůlky, když rychlostí ruku zase odtáhla. Nemohla, prostě řekne, že nemá hlad.

„Hej, jestli to nebudeš já to klidně sním, mám ještě v břiše hodně místa. Hehe,“ pousmál se vedle sedící blonďák. Sakura svraštila čelo a protáhla si klouby na rukách.
„NARUTO!!“

Narutovi sjížděl pot po tvářích. Od Sakury totiž každá rána bolí.
„Promiň, to byl jen vtip, víš?“ až teď si všiml, že tichou brunetku nezná.
„Hele a kdo je ona?“
„Je tu nová, je tu jen na chvíli než se vrátí zpátky do nemocnice na své lůžko.“
„Takže, to potom znamená, že mě nezná!“

Zazubil se, stoupl si na pult přímo před brunetku.
„Já jsem Uzumaki Naruto, nejúžasnější ninja v Konoze a budoucí šestý hokage! Těší mě!“
„U-zu-ma-ki..Na-ru-to?“ zopakovala po něm.

Sakura zpozorněla. Opět cítila ten nepříjemný pocit. Ale proč?

„Jo! To jsem já a ty jsi?“
,,Ty jsi Jinchuuriki, že?“ přeskočila jeho otázku. Růžovláska ztuhla, nikdo se o tom před ní nezmínil ani Tsunade-sama ne. Naruto vypadal taky zaskočený.
„Jo. Jak to víš?“
„Uhm..“
„Naruto! Moc na ni naléháš! Buď rád, že promluvila aspoň něco!“
Samotnou jí to, ale zajímalo.
„To ona začala s Kyubim,“ zašklebil se.

Sakura ztichla. Pozorovala Aimi, jak se pustila do jídla. Jak to, že to víš? Co jsi zač Aimi?
Aimi jen zamyšleně pojídala nudle.

Už se nemohu dočkat, až se lépe poznáme … NARUTO-SAMA...