Sedm moří IX. - Blondýna?

"Polívka? Super. A jestli mě nehledá Konoha, tak se budu moct zbavit tý odporný zelený," zajásala jsem a prohrábla jsem si vlasy. "Nemáš na to náhodou něco? Nějaký šampon?"
"Mám. Je drahej, snaž se šetřit. Potřebuju ho na náhodný návštěvy babičky. To si pak musím odbarvit vlasy, vzít si košili, odlíčit se, vypnout hudbu a tvářit se jako normální nudnej člověk. A nesmím dovolit, aby viděla horní patro."
"Tvoje babička zní jako příjemná dáma. Já si říkala, k čemu máš ten růžový koťátkový salonek," poznamenala jsem.
"Ani mi ho nepřipomínej. Ten šampon poznáš, je v takový zelený lahvičce. A nevšímej si těch zvuků, co dělá sprcha. To je schválně."
"Díky," usmála jsem se na něj. "Pohlídáš ji?"
"Klidně."
Šla jsem se osprchovat. Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla jsem do sprchy s červenými a černými dlaždičkami. Když jsem pustila sprchu, začala vydávat zvuky, při kterých jsem uvažovala, jestli to bouchne teď nebo až za chvíli. Sáhla jsem po zelené lahvičce a začala si smývat barvu. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase blondýa. Jako dřív. Potom jsem se umyla mýdlem z poličky a vypnula jsem sprchu. Náhlého ticha a klidu jsem se lekla skoro stejně jako předtím toho kraválu. Jediným zvukem teď byla kapající voda z mýh vlasů a hudba linoucí se z kuchyně. Podívala jsem se do zrcadla a utrpěla jsem menší šok. Nebudu blondýna. Koukala jsem na holku s červenými vlasy, ne nepodobnou té na fotce. Vyndala jsem si z očí kontaktní čočky. Byly nebesky modré,stejně jako Nanaminy.
Nemůžeš být ona. Už ti hrabe.
Když jsem s vyfénovanými vlasy sešla do kuchyně, Isamu si mě změřil pohledem a prohlásil: "Vypadáš jako moje bejvalka, jenom o pár let starší."
"Jak se jmenovala?" Začínala jsem něco tušit.
"Jmenovala se Nanami a neznala svoje příjmení."
"A sakra. Je možný, že jsem ona? A to jsem si myslela, že jsem blondýna. Zatracenej hajzl! Myslím ten, co mi upravil paměť."
"To se pozná v Konoze." Isamu mi nalil plný talíř polévky a posadili jsme se ke stolu. Po večeři jsem nakrmila Natsuki a položila jsem ji dole v pokoji pro hosty na huňatý koberec. Šla jsem si taky lehnout, protože mě ráno čekala cesta.
…
Abych to zkrátila, po cestě jsme potkali pátrací četu, všichni se jednohlasně shodli, že jsem Nanami, Isamu jim všechno vysvětlil a odebral se zpátky do svého doupěte. Představili se mi a dorazili jsme do Konohy o pár dní později v poledne.
„Naše pátrací četa! Tak co? Našli, našli?" hulákal na nás od brány nějaký černovlasý ninja s obvazem na nose.
„Kdo to je?" zeptala jsem se Kakashiho.
„Kotetsu, vedle něj Izumo. Nejlepší kamarádi..." odpověděl mi a při slovu "kamarádi" jsem si všimla Shikamara, který dělal ve vzduchu úvozovky.
"Shikamaru? Mám to chápat tak, že se nenávidí, nebo naopak?"
"Naopak," ušklíbl se. "Myslí si to půl Konohy, a někdy si nech vyprávět od Tsunade, jak pro ně měla nějakou práci..."
"To nebylo tak, jak si myslíte!" bránil se Kotetsu, který nás slyšel.
"My jsme se jenom... Jenom..." zasekl se Izumo a oba vypadali, že by se nejradši propadli do země.
"Trošku nechali unést," vypravil ze sebe nakonec Kotetsu.
"Nechali unést. Čím přesně?" prudila jsem je.
"No... Prostě nejsme to, co si myslíte!" ohradil se ublíženě rudý Izumo a posadil se zpátky na židli. Když jsme odcházeli, naposledy jsem se ohlédla a všimla jsem si, že se drží za ruce. Chvíli jsem odolávala pokušení na ně zamávat, ale nakonec jsem se jenom usmála a zahleděla se na budovu přede mnou. Kdo je vlastně jejich Hokage? Ani to už si nepamatuju? Zeptala jsem se Hinaty. Prozradila mi, že se jmenuje Tsunade, a něco mi o ní řekla.
"Dále," ozvalo se z kanceláře. Vstoupili jsme dovnitř. Hokage se protáhla.
"Vítej zpátky, Nanami. Tahle banda tě hledala půl roku a já jsem kvůli nim musela vytvářet nové týmy. Kiba a Sai si nějak nepadli do oka, Ino a Sakura se pořád o něčem dohadovaly, Chouji zbořil půl vesnice včetně Saie, když mu ten neopatrně řekl, že je tlustý, Shikamaru si někde hledal tebe, takže ho nepomohl zastavit jako obvykle, Hiashi byl na prášky z toho, že má pryč Nejiho i Hinatu, Naruto a Sasuke se vždycky dohadovali, jestli se mise povede, nebo ne, jenomže do tří do rána a dost nahlas, a právě teď jsem prošla kolem brány a Izumo a Kotetsu se tvářili tak vykolejeně, že si mě ani nevšimli..."
Zašklebila jsem se na Shikamara.
"To je spíš vinou naší přítomnosti než naší nepřítomnosti, Tsunade-sama," řekla jsem opatrně. "My jsme si z nich trochu dělali srandu, když jsme přišli."
"Cože?" nechápala.
"Kakashi-sensei vysvětloval Nanami, že jsou Izumo a Kotetsu nejlepší kamarádi," ušklíbl se Shikamaru. 
"A tenhle blbec," ukázal na něj Neji, "dělal ve vzduchu úvozovky, takže se Nanami samozřejmě musela nahlas zeptat, proč je dělá, a on jí nahlas odpověděl, a protože se tihle dva hledali, až se našli, tak je během vteřiny dokázali naprosto rozhodit."
"Jak, vysvětloval? To už to dávno nevěděla?"
"To je dlouhý příběh a radši bych se na jeho vyprávění posadil. Třeba ke stolu v nějakém baru se skleničkou saké," řekl Kakashi. Ušklíbla jsem se. Tsunade chvíli dělala, že se jí nechce, ale pak souhlasila.
Když Kakashi dovyprávěl, Tsunade chvíli seděla jako přimražená k židli a pak mě a Kakashiho poslala za nějakou Ino. Kdo to asi bude a co se mnou hodlá dělat?
"AHOJ NANAMI! JAK BYLO U ITACHIHO? A UŽ MÁŠ TO DÍTĚ?" volal na mě nějaký blonďák.
"Jo, mám dceru, jmenuje se Natsuki, a ty jsi kdo a znáš mě odkud?" zeptala jsem se.
"Tvůj bratr," zamumlal ublíženě. "Uzumaki Naruto, a ty jsi Uzumaki Nanami." Bratr? Uzumaki Naruto?! To je přece syn...
"Já... Yondaime Hokage..." vydechla jsem překvapeně.
"Jsi jeho dcera a já jeho syn," ujistil mě Naruto. "Ale jak si mě můžeš nepamatovat?"
"Neber si to osobně. Já si nepamatovala ani Tsunade, a dokonce ani Kakashiho."
"TY SIS NEPAMATOVALA ČLOVĚKA, SE KTERÝM MÁŠ DCERU?!" Naruto na mě šokovaně zíral.
"Itachi mi udělal něco s pamětí, takže já si nepamatuju vůbec nic a momentálně jsem Amaya, kterou hledá Konoha za neexistující zločin," vysvětlila jsem mu svou situaci. Naruto zaťal pěsti.
"Ale," přiznala jsem potichu, "Kakashi se mi líbí pořád. Teda, vlastně znovu. Zase ho znám jenom dva dny, a zase se mi líbí. Já jsem prostě nemožná."
"Znáš ho už skoro rok, ségra."
"Ne. Amaya ho nezná."
"Kretén Itachi."
"Asi tak. Já jdu za tou Ino, ať je to kdo chce."
"Utíkej. A je z Shikamarova týmu a baví se se Sakurou."
"A Sakura je zas kdo? Nebo Ino mluví se stromama?" Naruto mávl rukou a řekl mi, ať nezdržuju Kakashiho. Když jsme dorazili za holkou se světlými vlasy v culíku, dali mi nějaké prášky na spaní, aby se mi mohla trochu pohrabat v mozku.
Probudila jsem se a slyšela jsem Ino, jak oznamuje Kakashimu, že v mém podvědomí našel jednu jedinou zamlženou vzpomínku na nějaký kus papíru, možná zprávu.
"V té bude to kódové slovo," ozvala jsem se. "Máte někde nějaké zprávy pro mě nebo pro Kakashiho, nebo ideálně od jednoho pro druhého?"
"Možná nějaké najdeme. Ukážu ti tvůj starý byt," řekl Kakashi a vyvedl mě na denní světlo. Na ostrém slunci jsem zamrkala.
"Hele, Izumo a Kotetsu. Můžu je jít špehovat? Prosím," upřela jsem na Kakashiho prosebný pohled.
"Špehovat? Proč?" divil se.
"Protože chci," odsekla jsem. "Chci vědět, jestli jsou opravdu jenom nejlepší kamarádi."
"Pamatuješ si, jak ti Konohamaru prozradil, že nás špehoval? A pamatuješ si, jak jsi ho málem zabila?"
"Co myslíš?" prohlásila jsem sarkasticky. "Ani nevím, kdo to ten zatracenej Konohablabla je."
"Konohamaru. Vnuk Třetího, genin a neskutečně otravný malý prcek. Ty zkoušky se mu nepovedly."
"Jaký zase?"
"Sakra. Ty chuuninský, na který jsi ho chtěla do týmu," vzdychl Kakashi.
"Ale já už jsem chuunin čtyři roky!" ohradila jsem se. "Aha, nojo. Takže Nanami je ještě genin?"
"Ty jsi Nanami. A jsi genin. A jestli chceš jít špehovat ty dva, tak si pospěš, protože za chvíli zmizí za tamtím rohem."
"Fajn. Večer, Kakashi-sensei," řekla jsem, protože mi někdo řekl, že patřím do jeho týmu.
"Říkala jsi mi jenom Kakashi," zavolal za mnou lehce ublíženě.
"Promiň. Já jdu špehovat, měj se."
Vyrazila jsem za dvojicí, která zrovna mizela v nějakém baru. V těsném závěsu za nimi šel Shikamaru.
"Neříkej mi, že je taky špehuješ," řekla jsem potichu.
"Nanami, ty taky?!" vyděsil se. 
"Aspoň budeme nenápadnější," řekla jsem a vtáhla ho dovnitř. "Dáš si něco k pití? Platím."
"Tak fajn," řekl a já jsem pití objednala. Vrhla jsem rychlý pohled k vedlejšímu stolu, kde seděli Izumo a Kotetsu a o něčem spolu mluvili.
"Cíl zaměřen," řekla jsem Shikamarovi.
"Fajn, tak teď už je stačí jenom sledovat. A počkat, až se trochu přiopijou." S těmi slovy se sám napil. Popíjeli jsme, Shikamaru koktejly a já jenom vodu, protože jsem alkohol nesměla, a sledovali dva chuuniny, ale nezdálo se, že by byli víc než kamarádi. Živě se bavili a pořád se něčemu smáli, ale to bylo všechno. V osm večer se konečně zvedli a Shikamaru omylem vrazil do Izuma, kterému při té příležitosti nalepil za ucho odposlouchávací zařízení. Oba, vlastně všichni tři, už byli dost opilí, takže si nikdo ničeho nevšiml.
"Tak, a mám je v hrsti," radoval se Shikamaru.
"Jo, a taky jsi toho moc vypil. Když je teď budeš sledovat, prozradíš se."
"Ale houby. Jdu za nima. Nic pro střízlivý," šťouchl do mě. Ovládla jsem se a nezabila ho. Pak jsme se vydali za dvojicí a jistá slova nás přinutila přidat do kroku. Ozval se Izumův hlas. Podívali jsme se na sebe a rozběhli jsme se. Stihli jsme to právě včas, abychom slyšeli Izuma říkat "miluju tě." Vyskočili jsme na strom nad lavičku.
"Já to chci vidět!" syčela jsem na Shikamara, který se cpal dopředu.
"Já tu byl dřív!" ohradil se. Strkali jsme se tak dlouho, až do mě Shikamaru strčil trošku moc a oba jsme spadli přímo na dvojici sedící dole. Dopadla jsem Izumovi na záda a než jsme se stihli vzpamatovat, leželi jsme všichni čtyři na zemi pod lavičkou. Když zjistili, co se stalo, rychle vyskočili na nohy, zrudli a pak si všimli mě a Shikamara. Spadl přímo na mě a se mnou to jako vždycky dělalo neskutečné věci. Jako když jsem se podívala na Kakashiho. Nejdřív mi přejel mráz po zádech, pak staří známí motýli v břiše a nakonec mě polilo horko a zrudla jsem od hlavy k patě. Izumo a Kotetsu už se vzpamatovali a smáli se mi.
"Kdo jinému jámu kopá..." ušklíbl se Kotetsu.
"No nic, zpátky k naší misi," řekl Kotetsu a vytáhl nějakou knížku.
"Ty mě miluješ?!" zvolal. Izumo proklel "tuhle debilní misi" a procítěně četl: "Ano. Přesně to. A teď... Políbíš mě, Kami?" Zděšený pohled. "Kotetsu... Nebudeš náhodou hrát Kami? Řekni, že ne, prosím!"
"Naše milá Hokage si zase něco vymyslela. Hraju," vzdychl Kotetsu. "Ta si na mě snad zasedla. A výslovně řekla, že když nebude polibek, nedostaneme zaplaceno."
Byla jsem úplně rudá.
"Jejky, to jsem nevěděla. Shikamaru, můžeš ze mě laskavě vstát? Vypadá to dost blbě."
"Jo, to vypadá," uznal a zvedl se. Šli jsme domů, ale vysílačku jsme nechali zapnutou.
Izumo: "To jsme je převezli, co?"
Kotetsu: "Jak přesně?"
Izumo: "Vzpomeň si na tu imaginární hru od Tsunade. Kami."
Kotetsu: "Myslíš tu balistiku pro pátý ročník, kterou jsi vyndal z tašky?"
Izumo: "Jo, tu balistiku."
Kotetsu: "Já vím, to se mi povedlo. A nos s sebou tu knihu, kdyby nás zase někdo sledoval, a zabal ji do novin."
Chvíli byli ticho.Vysílačku jsem ztlumila.
"Takže Izumo a Kotetsu," zamyslel se Shikamaru. Podívali jsme se na sebe, začali se smát a rozběhli se domů.
.........
Paměť se nevracela ani po měsíci v Konoze. Procházela jsem se se Shikamarem u vody a přemýšlela o něm a o Kakashim.
Kakashi. Líbí se mi, to je jasný. Jeho pohledy se mnou dělají neskutečné věci a navíc s ním mám dceru. Problém je, že si vůbec nepamatuju dobu, kdy jsme byli spolu.
Shikamaru. Asi se mi taky líbí, i když ne tolik. Na neskutečné věci nestačí pohled, ale spolehlivě zabere přátelské objetí. Ne, že by mě objímal. Spíš mě párkrát zachránil před pádem do horkého pramene. Ale i to mi stačí.
Ale je to můj nejlepší kamarád. Kakashi mě trochu štve, protože se pořád snaží, abych si vzpomněla na věci, na které si pochopitelně nepamatuju, a on pak propadá depresím a vždycky sežere tři tuny čokolády. Někdy, vlastně vůbec, ho nechápu, a to s ním mám dceru.
"Nanami, večer jdeš na party," oznámil mi Shikamaru.
"Na jakou zase?"
"Kakashi-sensei našel další dopisy, takže se budeme pokoušet vymyslet to kódové slovo."
"Zase?" zaúpěla jsem.
"Ale tentokrát to bude s hudbou, zábavou a saké," lákal mě.
"Tak fajn. Natsuki dostane mlíko z flašky a já se asi skočím domů převlíknout a upravit."
"Začíná to už za tři hodiny, tak prosím přijď včas." Pokusila jsem se ho praštit, ale uhnul.
Vybrala jsem si přiléhavé černé šaty se zlatým páskem, vlasy jsem si jenom učesala a namalovala jsem si tenké černé linky. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a vyrazila jsem.
"Čauky!" vítala mě Ino, která už stála ve dveřích. "Už chybíš jenom ty a Kakashi-sensei!"
"Já jsem tady," ozvalo se za mnou a Kakashi mě lehce postrčil dovnitř. Ocitla jsem se v místnosti s gaučem a obrovskými repráky, které hrály nějaký hit Shikamarovy oblíbené kapely. Posadila jsem se na gauč a počítala lidi v místnosti. Jedna, dva, tři... moc. 
"TAK, BUĎTE CHVILKU ZTICHA, LIDI, ŘVANÍ JE OTRAVA," zahulákal Shikamaru. Když se všichni ztišili, pokračoval: "Sešli jsme se tady, abychom..."
"...zde přítomné novomanžele..." ušklíbl se Neji.
"TICHO BUDEŠ, abychom pomohli Nanami vrátit paměť. Takže teď Kakashi-sensei vytáhne nějaké dopisy a zjistíme, jestli v některém z nich není kódové slovo."
Abych to zkrátila, výsledky byly dva, a to naprosto rozhozená Nanami a naprosto rozhozený Kakashi, protože všichni četli jejich soukromé konverzace. Já jsem měla tu výhodu, že jsem si na ně nepamatovala, ale Kakashi se málem propadl do země.
"Je to kódové slovo třeba... Sedmička?"
"Ne, není."
"Tak poslední... Operace?"
"Taky ne."
"Tak v tom případě na to kašleme a jdeme se bavit," zajásala Ino. Kakashi se, jako vždycky marně, pokoušel vrátit mi paměť zážitky z minulosti. Na druhou stranu jsem po jeho lekcích vždycky věděla něco víc o svém Nanamině životě.
"Jdeme si zahrát flašku? Jako tehdy? To mi totiž Kakashi vyprávěl už nejmíň třikrát," zavolala jsem. "A určitě vůbec ne kvůli..." Kakashi se po mně ohnal a řekl mi, ať jsem zticha.
"Promiň, to je to saké," omluvila jsem se.
"Fajn, jdeme hrát," řekla Sakura. "Sasuke-kun, pojď se taky zapojit."
"Ne, díky." Sakura se zamračila a položila doprostřed flašku od saké. Točila a padlo to na Shikamara.
"Dej pusu..." zamyslela se. 
Hlavně ne mně, hlavně ne mně.
"Třeba..." Zatočila flaškou. Když se zastavila, ukazovala mezi mě a Kakashiho.
"Nanami nebo Kakashi-sensei, vyber si."
"Vzhledem k tomu, že Nanami je aspoň holka..." pokrčil rameny. Úkol splnil. Měla jsem co dělat, abych nezačala ječet.
"A já točím... Naruto," ušklíbl se Shikamaru. "Tak co provedeme tobě? Tak třeba obejmi Kibu a nahlas řekni: 'Jsi můj jediný, ty můj psí chlapečku.'"
"COŽE mám říct?" mračil se Naruto.
"Jsi můj jediný, ty můj psí chlapečku," opakoval Shikamaru a dusil se smíchy.
"Ne! NARUTO, OPOVAŽ SE! Klidně dám fant za tebe," bránil se Kiba.
"Já sám," ujistil ho Naruto a položil doprostřed bundu od kombinézy. "Kdo by chtěl objímat tebe?" Než ho Kiba stihl přizabít, stačil ještě zatočit.
"Hmm, Kakashi-sensei, tak copak Naruto-sama vymyslí?" protáhl zlomyslně. "Třeba... Třeba... Ne, tohle ne, Ino! Kolik jsi toho vypila?!"
"Hodně," zahihňala se.
"Tak fajn, ať je po tvým, ale řekneš to ty."
"Kolik..." hledala správná slova, "No... Něco jako Nanami a její sedmička. Chci číslo."
"Ino, ty mi ho zabiješ ještě dřív, než si na něj vůbec vzpomenu!" ohradila jsem se.
"Nevadí. Mám sázku se Sakurou."
"Cože?!"
"To je jedno. To číslo." Kakashi přemýšlel, jestli se má propadnout do země, odpovědět nebo zabít Ino. Nakonec se rozhodl.
"Tak fajn. Jedna." 
"Já ti to říkala," pokrčila rameny Sakura. "Dlužíš mi bonbóny."
Zničeně se tvářící Kakashi vzal flašku a zatočil.
"Kiba. Poraďte mi někdo..."
"Ať třeba vleze do koupelny a vydrží tam pět minut," ušklíbl se Naruto. Kakashi kývl na Kibu.
"Běž."
Za Kibou se zavřely dveře a za chvíli se z koupelny ozvalo:
"NARUTOOOOOOO! Rozsekám tě na nudličky!" Naruto se dusil smíchy, Kiba v koupelně z jiných důvodů. Neji se natáhl a zamknul mu dveře, za což si vysloužil příval nadávek.
Jedna minuta.
Dvě.
Tři.
"Gatsuuga!" Dveře od koupelny se rozletěly a z koupelny vystřelil kašlající Kiba.
"Že ty sis dal do ramenu vajíčko navíc, ty parchante?" šklebil se a lapal po dechu. "Čerstvý vzduch."
"Chytrej kluk."
"Já tě asi praštím!"
"Zlobivej kluk."
"Uzumaki!" Naruto se stěží vyhnul Kibově pěsti. Kiba ještě chvíli vrčel, ale pak si sednul zpátky na místo. Tenten vstala a šla se podívat do koupelny.
"Uuuu. Kibo, máš splněno. Co to sakra jíš, Naruto?!" zděsila se.
"Ramen," zasnil se. "S vepřovým a nudlema a vajíčkem. Točíš, psí chlapečku."
Psí chlapeček něco sprostého zavrčel a zatočil. Flaška teď ukazovala na Saie.
"Ty namaluješ portrét Nanami. Poslepu." Sai přikývl, zavřel oči a namaloval mě do nejmenších detailů.
Po necelých dvou hodinách hraní se zvedl Kakashi a prohlásil, že jde spát. Obrátila jsem do sebe další saké.
"Dobrou noc."
Sakura zatočila. Když se za Kskashim zavřely dveře, řekla: "Tak, a padlo to na Shikamara... Jdi s Nanami nahoru do ložnice a buďte tam čtvrt hodiny."
"Si myslíte, že se něco stane?" ušklíbl se, ale zvedl se a šel. "Je to otrava, ale svlíkat se tu nebudu."
"Máš vestu," připomněl mu Chouji.
"Tu budu možná potřebovat, jestli bude točit Ino," opáčil. Zvedla jsem se a šla za ním. Nahoře jsme si sedli na postel a chvíli jsme mlčeli. Prohlížela jsem si ho. Možná to bylo trochu tím saké, ale v měsíčním světle vypadal tak dobře, že jsem si přisedla blíž a pošeptala mu: "Neuděláme jim radost?" 
Překvapeně se na mě podíval a chvíli přemýšlel.
"A co Kakashi-sensei? Kurenai-sensei zrovna hlídá vaši dceru."
"Až si na něj vzpomenu, bude všechno jinak," řekla jsem tiše a položila mu ruku na stehno. "Ale zrovna teď chci tebe." Věnoval mi ještě překvapenější pohled, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Naopak.
"Ještě máme dvanáct minut," usmál se a přitáhl si můj obličej ke svému. Hlavou mi ještě bleskla myšlenka, že v Konoze jsou mnohem lepší kluci než v Mlžné, ale pak jsem přestala vnímat okolní svět.
Alkohol odstranil všechny zábrany. Dřív, než jsem si toho.všimla, jsme na sobě neměli trička. Hlavou mi bleskla myšlenka, že nevím, jak dlouho už tu jsme, a jestli náhodou někdo neposlouchá za dveřma. Kašlala jsem na to a rozhodla jsem se, že se vlastně nic nestane, když se to stane. Ta věta mě celkem pobavila. Usmála jsem se.
"Nanami! Dostal jsem nápad!"
"Kakashi!" zasyčel Shikamaru, ale nemusel mi to říkat. Ten hlas jsem poznala.
"Dopi-i!" prohlásila jsem já. Ve dveřích stál Kakashi a já jsem si i přes svou opilost uvědomovala, že je tohle celkem vážná situace.
"To byla taky součást úkolu?" zavolal dolů, ale nikdo ho neslyšel.
"Kakashi! Neříkej jim to! A nebyla," přiznala jsem se. "A co tady děláš?"
"To bych se měl zeptat spíš já tebe," řekl tichým roztřeseným hlasem. Nevěděla jsem, jestli vzteky, bolestí nebo obojím. Uvědomila jsem si, že brečím.
"Promiň, už se to nikdy nestane, přísahám!" prosila jsem. 
"Ale proč se to vůbec stalo?"
"Nevím! Znám tě sotva dva týdny. Je možný, že kdybys tu byl ty, stalo by se to samé."
"A kdyby tu byla půlka kluků z Konohy, tak taky, co?"
"Ne!"
"Chtěl jsem ti ukázat jeden obrázek, ale asi jsem ti přerušil romantickou chvilku. Tak já zase půjdu," prohlásil ostře a zabouchl dveře.
"Kakashi! KAKASHI!! Počkej!" ječela jsem zoufale, ale nikdo nepřicházel. Oblékla jsem si tričko a zabořila jsem obličej do polštáře.
"Do hajzlu. Merde. Ku--a. Tohle se nepovedlo." Nadávala jsem dál a Shikamara celkem překvapil můj barvitý slovník.
"Ono ho to přejde, uvidíš," uklidňoval mě.
"Patnáct! Můžete zpátky!" Zvedla jsem se a sešla jsem po schodech dolů.
"Nanami? Ty jsi brečela? Co.vlastně chtěl Kakashi-sensei?" vyzvídala hned Hinata.
"Ani mi o něm nemluv," zavrčela jsem. "Když slíbíš, že to nikomu neřekneš, všechno ti někdy povím. Ale dneska ne, dneska mě budeš muset odnést domů." Nadechla jsem se. 
"Zbylo tu ještě něco k pití?" zeptala jsem se. Shikamaru mi podal láhev saké a skleničku. Naplnila jsem skleničku až po okraj a vypila ji na ex. Nalila jsem si další a pak ještě další dvě.
Hinata a Shikamaru mě nakonec opravdu museli tahat domů.