Cesta ninji, 1. část - Za zdmi Listové

Cesta ninji, 1.část- Za zdmi Listové

Je to tady, znělo mi hlavou. Stanula jsem právě před branami Listové.
Rodiče mi o této vesnici vždycky vyprávěli. Říkali, jaká je to úžasná vesnice, že se pro každého najde nějaká mise, a že její obyvatelé jsou mírumilovní. Ne jako v naší vesnici. Když jsem odmaturovala a stana se geninem, začalo to naplno. Vždy, když jsem měla vyrazit na misi, třásla jsem se strachy, abych nedostala výprask.

Jednou mě a mé dva spolubojovníky poslali na misi typu B. To jsem ještě neuměla žádné speciální techniky. Uměla jsem pouze ty, které jsem se naučila na Akademii. Skončila jsem na tom zle a omdlela. Když jsem se znovu probudila, táta mě držel v náručích a společně s mámou jsme utíkali. Zjistila jsem, že mám amnesii. Nepamatovala jsem si, kdo jsem, ani kdo jsou moji rodiče. Věděla jsem pouze to, že jsem zažila ohromnou bolest.
Někdo nás pronásledoval. Slyšela jsem míhání shurikenů. Třásla jsem se strachy, bála jsem se, že nás dopadnou. Na okamžik jsem zase omdlela. Když jsem se znovu probrala, už jsem neslyšela mámin hlas, ale tátovo vzlykání. Pak zastavil. Položil mě na zem, dal mi svoji čelenku a kunaie.
"Jdi! Uteč a zachraň se! Dostaň se do Listové vesnice a vyhledej své příbuzné!" řekl mezi vzlyky. Natahovala jsem k němu ruce, nechtěla jsem ho opustit, ale on se otočil a pospíchal zase zpět, zřejmě na pomoc matce. Nezbylo mi nic jiného, než pokračovat v cestě.

Cestovala jsem strašně dlouho. Zastavovala jsem se v malých městečkách a snažila se přežít. Po nějaké době se mi podařilo vzpomenout si, na nějaké útržky mé minulosti. Zjistila jsem, že pocházím ze Skryté zvučné vesnice. Zjistila jsem, že rodiče odmítli sloužit Orochimarovi a vzbouřili se.
Tehdy jsem se rozhodla, že se už nechci do své rodné vesnice už nikdy vrátit. Zavrhla jsem všechny své myšlenky na minulost a dostala se k Listové. Tam začala má cesta ninji.
Zhluboka jsem se nadechla. Stačilo udělat jen pár kroků. Najednou mě přepadly určité obavy. Všem bylo známé, že Zvučná byla spojencem Orochimara. Co, když mě budou považovat za špeha? I když, kdo by považoval genina, který sotva opustil Akademii za špeha?
Uklidni se, okřikla jsem se v duchu. Nezbývalo mi nic jiného, než do Listové vstoupit. Otec mi řekl, abych se do Listové dostala a vyhledala své příbuzné. Nemusela jsem ho poslechnout, ale já jsem chtěla. Pamatuji si, že mi matka vyprávěla o své sestře. Tuším, že se jmenovala Tsume, či tak nějak a slyšela jsem, že její klan patří k nejuznávanějším v Listové. Bohužel jsem si nepamatovala název klanu. Měla jsem v plánu promluvit si s Hokagem, poprosit ho, aby mě přijal mezi shinobi a zeptat se ho na Tsume. Zároveň jsem doufala, že když Tsume opravdu najdu, že mě nezavrhne. Přeci jen jsem nevěděla, jestli vůbec ví, že má nějakou neteř.
Nebylo cesty zpět. Udělala jsem ten rozhodný krok. Vstoupila jsem do Listové. Nervózně jsem prstem přejela po mé čelence Zvučné vesnice, kterou jsem měla volně ovázanou okolo krku. Ze srdce mi spadl kámen a zároveň mě zaplavila ohromná úleva. Nevím proč, ale zdálo se mi, že nejtěžší část cesty mám za sebou.
Uličky Listové byli barevné a živé. Lidé pořád někam chodili a něčemu se smáli. Dokonce jsem spatřila i čtyři nějaké ninji, jak rychle utíkají po střechách domů. Tohle jsem vůbec neznala. Zdálo se, že ti ninjové jsou uvolnění a mají radost z toho, co dělají. Obdivně a nechápavě jsem zírala a doufala, že mi pobyt v Listové přinese stejné štěstí. Se spokojeným úsměvem jsem dále prozkoumávala vesnici a snažila se v nějaké osobě nějak poznat Tsume. Čím více jsem se blížila k obydlí Hokageho, tím více ve mě narůstal pocit nejistoty.
"Hej! Co tady chceš?" ozval se za mnou nepřátelský hlas.
Zarazila jsem se a polkla. V duchu jsem se modlila k Bohu, aby mě ten dotyčný za mými zády nechal být. Otočila jsem se a pohlédla na vysokého muže se stříbřitými vlasy a čelenkou se znakem Listové, která mu zakrývala jedno oko. Toho muže jsem znala. Kopírovací ninja Kakashi.
"Potřebuji mluvit s Hokage-sama. Prosím, nechte mě," snažila jsem se, aby můj hlas nezněl roztřeseně.
"Dobře, půjdu s tebou, ale žádné nepředvídané pohyby," řekl Kakashi a postavil se vedle mě.
Znovu jsem polkla. Ten muž mě děsil. Jeho hlas už sice nezněl nepřátelsky, ale pořád ve mě vzbuzoval nepříjemné mrazení. "Jsem ze Skryté Zvučné vesnice," rozhodla jsem se mu říct pravdu. "Moji rodiče byli vzbouřenci. Při útěku je, ale... zabili," řekla jsem a do očí se mi začali tlačit slzy.
"Neplač. Vím, jaké to je, ale někdy se přes to prostě musíš přenést. Mysli na to, že tví rodiče byli hrdinové. Umřeli přeci, když dělali správnou věc," řekl Kakashi a ze zabarvení jeho hlasu jsem poznala, že mluví pravdu. Vděčně jsem se na něj podívala. Měl pravdu. Musela jsem se přes to přenést. Vzpomínky na minulost mě pořád omezovali. Musela jsem myslet na budoucnost.

Šli jsme nějakou chodbou. Připomínala mi chodbu ve Zvučné. Šla jsem tou chodbou pro mou poslední misi ve Zvučné. Z pomyšlení na tu misi jsem se znechuceně otřásla. Kakashi se na mě zmateně podíval, ale já zavrtěla hlavou.
"Dobře. Věřím ti. Až skončíš, najdeš mě zase venku," usmál se Kakashi a pak zmizel, stejně rychle jako můj bývalí sensei. Kabuto-sensei byl velmi chytrý muž a oplýval jedinečným talentem. Kdyby se nedostal k Orochimarovi, mohl to být báječný ninja. Při vzpomínce na něj jsem si povzdechla. Byla doba, kdy jsem do něj byla bláznivě zamilovaná.
Zhluboka jsem se nadechla. Stačilo otevřít dveře a mohl se změnit můj život. Natáhla jsem ruku a zaklepala.