Typ
Prosím, přečtěte si nejdříve poznámku, děkuji :-)
Věděl to.
Vždycky věděl předem, co si „vybere“. Nebyl to jeho výběr. Jako by uvnitř něj byla nashromážděna zloba, ale nebyla jeho. Časem pochopil, že opravdu není jeho, ale všech těch, které měl tak rád. A to mu bránilo být jako ostatní.
Kdykoliv se v jeho životě objevil kousek světla, ona temná zloba a lepkavá nenávist jeho předků mu zatemnily mysl a udupaly poslední zbytky nadějě. Zkoušel se vzepřít, ale nešlo to.
Narozeniny 2/3
Další dny plynuly strašně rychle. Karin připravovala, sháněla a domlouvala všechno k oslavě. Zbývalo zařídit pár maličkostí. Kiba se mezi tím vrátil z mise a dal se do shánění dárku pro Sachiko, ještě dodělával přípravy na oslavu a chodil na trénink se svým týmem. Večer přišel utahaný a padl přímo do postele.
,,Pusť ho!“ Vykřiknu na kluka s blonďatými vlasy, které má stažené do culíku a zakrývají mu levé oko. Vedle něho stojí muž, který má na sobě jako kdyby ochranný krunýř, nedokážu to přesně určit, poněvadž má na něm Akatsuki plášť. Dolní část tváře mu zakrývá černý šátek, takže mu jdou vidět pouze oči.
[i]Krev…
Stékala mi po těle jako připomínka, jak je život pomíjivý…
Karmínová tekutina, jež mi lepila vlasy k sobě a špinila oblečení.
Slyšela jsem kroky. Vzhlédla jsem.
Proč?!
„Opět se tě ptám, jestli…“ zaslechla jsem jeho hlas.
„Ne! Já ho nezradím!“
„Vždyť o tvoji věrnost ani nestojí…“
Poprvé za celé týdny jsem zase měla slzy.
Proč? Říkal pravdu. To na tom bylo to nejbolestivější. Pohlédla jsem mu do očí.
Pravdu…
„Já… já to vím, ale miluji. A kdo miluje, ten odpouští…“
Applause for me, please! I wrote something what isn´t NaruHina!
Konečně jsem dokázala napsat něco jiného než NaruHina... Snad se bude líbit, i když nevím, jestli se mi to povedlo. Doufám, že to není tak otřesné, jak si myslím...
+ dodatek k FF - Help me... Love me... - další díl očekávejte buď o víkendu, nebo další týden
Prosím komenty!!!
-----------------------------------------------------------------------------
„Víte dobře, že nemáte chodit do Listové. Co se děje?“ zeptal se Yorochi a posadil se na židli.
„První, Akatsuki konečně udeřila. Unesli Pátého Kazekageho. Byli to určitě Deidara a Sasori.“ řekla jedna z postav a lehce se přiblížila k Yorochimu.
„Shikamaru? Jsi na tahu!“ Shikaku mu musel lusknout před očima, aby se Shikamaru konečně uráčil hrát. Shikamaru místo toho rozházel všechny kameny na různé strany hracího pole. Myslel na úplně něco jiného. Myslel na…
„Dneska nejsi ve své kůži, Shikamaru. Něco se děje?“ zeptal se Shikaku.
„Ne, jenom jsem nesvůj z příjezdu feudála. Je to otrava, ale mám být jeho průvodce. Navíc se na mě ta ženská rozčílila…“ zamumlal Shikamaru a zvedl se. Najednou vešla Yoshino a zaslechla jejich rozhovor.
3. Vlčí touha
Sakura balila věci a přemýšlela jestli Naruto honil i Sasukeho a jestli to náhodou není kvůli němu. Zbalila si a vyrazila k bráně.
"Co to je?" Yamato vyjeveně zíral vpřed. Slálo před ním stvoření, které vypadalo jako vlk, ale bylo velké jako on sám. Bílá srst se tetelila ve větru a jantarově šedé oči se upřely na další příchozí.
"To je Kony," odfrkl Naruto a přistoupil ke Kakashimu a Sakuře.
"Fajn. Můžeme jít?"
"N-Naruto? Co to je?" ozvala se Sakura.
"Kony!" okřikl ji a pokračoval v cestě.
Sasuke a Itachi sa stretli s Narutom.
„Itachi? Čo to má znamenať? Si na strane Sasukeho? Oklamal si ma!“
„Naruto, nikoho som neoklamal. Sasukemu som všetko vysvetlil. Aj tebe chcem ešte niečo dôležité povedať. Ale teraz...“
„Viem že nemáme čas braček,“ skočil mu do rečí Sasuke,“ ale musím sa Narutovi ospravedlniť za to utrpenie ktoré si kvôli mne vytrpel. Naruto, je mi to ľúto. Odpusť mi.“
Minulý díl:
Sakura se právě probudila. Zjistila, že je u Gobi, trošku se pousmála, ale pak se jí zase vrátil smutný výraz. Vzpomněla si na to, co se stalo a taky na sen který se jí zdál. Zdálo se jí, o Narutovi. Ve snu k ní přišel, vysmíval se jí a urážel. Sakuře se opět do očí draly slzy.
-Ne musím být silná. - řekla si Sakura, a utřela si slzy. Gobi se usmála a odkryla ocasy, neřekla jí o Narutovi. Nevěřila mu. Sakura, ale poznala, že jí něco skrývá.
-Co se stalo? – optala se Sakura.
,,Hinato!" Blonďáček si rychle narazil černou čepici na hlavu a rozběhl se za tmavovláskou. Ta rychle utíkala sněhem a ani jednou za celou dobu se ještě neohlédla. Jediné, co po sobě zanechávala, byly lehké stopy ve sněhu. Netrvalo dlouho a zabočila za roh, přeběhla most a zastavila až u stromu. Už dál nemohla, nebyla až taková sportovkyně. Pravou rukou se chytla stromu, předklonila se a hluboce vydýchávalá trasu, kterou běžela. Netrvalo ani půl minuty a už stál u ní. Nepotřeboval vydechnout, pro něj bylo tohle téměř nic.
Nejsem první na tomto světě, kdo podruhé prožívá svou smrt. Kdysi jsem věřil, že k tomu nedojde; ale když teď pozoruji své rozpadající se tělo, vidím, jak bláhová myšlenka to byla. I kdybychom chtěli, nikdo nemůže žít věčně. Smutné je, že člověk umírá společně se svými sny. Já se se svým snem už nejspíš narodil. Od počátku jsem sledoval, jak celý náš klan dělá všechno špatně. Bohužel žádná z mých námitek a rad nepadla na úrodnou půdu.
Druhý den brzo ráno. Sešla se celá skupinka, která čítala pět lidí a poté vyrazili spolu vyzvednout Deidaru.
Ten sotva věřil vlastím očím koho viděl.
„Ach jo Kakuzu... ten výbuch mi asi poškodil mozek... mám halušky. Normálně vidím Iziho a Yanahi. Tomu bys nevěřil.“ Řekl s úsměvem Deidara.
„Deidíku?“
„Copak Sasori.“
„To není halucinace. Opravdu jsou to Yanahi a Izi.“ Deidara jen vykulil oči a pak opět nasadil svůj normální pohled.
„Kedy zaútočíme na Madaru?" pýtal sa Kabuto.
„Útok musí prebiehať cez deň. V pravé poludnie."
„Prečo?"
„Je to jednoduché. Vtedy svieti slnko svieti najjasnejšie a mesiac nie je vidieť a je najďalej od Zemi. Vtedy má Mugen Tsukuyomi najslabšie účinky a je možné sa mu ubrániť."
„Madara o tom vie?"
„Je to možné. Preto ho musíme zastihnúť nepripraveného a hlavne po boji s Alianciou."
Nechtěla jsem ukázat slabost, která mě naplnila. Našel se někdo, kdo byl ochotný se mnou trávit čas. Jenže tohle nebylo povoleno. Oficiálně je ze mě loutka řezníka, a on je dokonce velitel. Tenhle fakt, jsem prostě přijmout nemohla. Bolela mě jenom samotná myšlenka, že budu zase sama.
„Am?“ zašeptal něžně.
Ten tón změnil vše. Zvedla jsem k němu oči a zadívala jsem se mu do tváře. Něha, obavy, to vše měl ve tváři. Po tváři mi stekla slza. Tak slabá jsem byla.
„Proč se vlastně stěhuješ?“ Zeptal se Inoichi zvědavě. „Já myslel, že spolu chodíte.“
„My se spolu nerozešli, jen nechceme až tak vážný vztah.“ Objasnila mu Kushina váhavě.
„Tím myslíš, že ty nechceš.“ Prohlásil sebejistě.
„Jak jsi na to přišel?“ Zeptala se ho trochu dotčeně.
„Jen jsem to tipnul a omlouvám se bylo to nevhodné.“ Řekl omluvně a snažil se od témata utéct, Kushinin pohled mu to ale očividně zakázal. „Tak fajn, prostě si myslím, že Minato není ten typ chlapa, který by věci řešil takhle.“
„Za několik málo týdnů, co jsem žila společně s Narutem, jsme se neuvěřitelně sblížili. Byla jsem v tu dobu opravdu moc šťastná. I přes moji počáteční nervozitu, jsem se stala jeho přítelkyní. Byli jsme do sebe strašně moc zamilovaní a já si ten čas užívala. Ale nebylo nám přáno věčné štěstí, protože nepřátelská armáda se dala konečně do pohybu. V předvečer odchodu na bojiště si mě Hokage zavolal k sobě,“
„Slečno Hinato, prosím posaďte se,“ řekl jí Danzou, když dorazila do konferenčního sálu.
