Porcelánová panenka

,,Hinato!" Blonďáček si rychle narazil černou čepici na hlavu a rozběhl se za tmavovláskou. Ta rychle utíkala sněhem a ani jednou za celou dobu se ještě neohlédla. Jediné, co po sobě zanechávala, byly lehké stopy ve sněhu. Netrvalo dlouho a zabočila za roh, přeběhla most a zastavila až u stromu. Už dál nemohla, nebyla až taková sportovkyně. Pravou rukou se chytla stromu, předklonila se a hluboce vydýchávalá trasu, kterou běžela. Netrvalo ani půl minuty a už stál u ní. Nepotřeboval vydechnout, pro něj bylo tohle téměř nic. Ale pohled na dívku ho děsil. Nebrečela ani si nestěžovala, a přece z ní ta úzkost doslova sálala. Přišel k ní a stikl rudou šálu, která mu dřímala v ruce. Skoro to vypadalo, že ji chce rozdrtit. Nesnášel, když byl kdokoliv z jeho blízkých v nesnázích. A ona byla víc než jen kamarádka.
,,Hinato, měla by jsi se tam vrátit." Zničil to ticho a znovu stiskl šálu. Uvědomoval si, kolik bolesti mu tohle přináší. Věděl, jak moc trpí a že když nemůže večer spát, je to kvůli tomuhle. Ale ona byla šťastná. Co víc by měl chtít?
,,Ino... Přehnala to, ale doopravdy by jsi se tam měla vrátit." Pokračoval a sledoval, jak se pomalu svezla na kolena. Obličej skryla do dlaní a netrvalo dlouho k tomu, aby se rozbrečela. Okamžitě seděl na zemi vedle ní a držel ji kolem ramen. Přitiskl se k ní, šťastný, že když už nic, může si ponechat aspoň tenhle požitek jako krásnou hřejivou vzpomínku, a tiše ji do ucha šeptal, ať nepláče a hlavně už konečně něco řekne.
,,On... Ona... Naruto-kun, já..." Plakala. Opřela si hlavu o jeho rameno a s obličejem v dlaních mu brečela do mikyny. Nevěděl, co má dělat. Hlava mu jasně říkala, ať ji utěší a donutí jít zpátky tam. Jenže srdce ji tak moc chtělo u sebe, až to bolelo. Odolával pokušení říct ji, že ji za to nestojí a ať ho nechá být. Jenomže on se, snad poprvé za celý život, řídil hlavou. Jeho dva blízcí přátelé byly důležitější než jeho city. Přesně takhle to bral. Přitiskl ji blíž k sobě a pohladil po vlasech. Voněly po jasmínu, jako vždycky. Vůně, kterou miloval. Jenže nebyl jediný.
,,Hinato, ty jsi to, co je teď. Ino je minulost. Ať už ona říká cokoliv, Kiba chce být s tebou." Přál si, aby toho mohl říct víc. Aby ji mohl říct, že kdyby Kibovi na ni vážně záleželo, byl by teď tu. Že kdyby považoval Ino za minulost, nikdy by ji na tuhle oslavu nepozval. Ale dokázal by ji snad takhle zlomit srdce? Ona byla ta nejvíc křehká dívka, kterou kdy poznal. Když ji viděl, nutilo ho to ochraňovat ji. Byla jako... Jako panenka. Hodně drahá, křehká, porcelánová panenka. Nejradši by teď nebyl tady s ní, ale někde mlátil duši z Kiby. Nedokázal mu nikdy odpustit, že ji takhle ničí. Nenáviděl ho. A nenáviděl sám sebe, že ho nenávidí. Protože by mu to vlastně mělo být jedno.
,,Co když to není minulost?" Mluví tiše, skoro šeptá, a hlas se ji třepe. Připadá si zlomená a ponížená. Jak to mohl dovolit? Jak mohl Kiba dovolit Ino, aby ji takhle ponížila a řekla všechny tyhle věci?
,,Nemyslíš si, že bych ho měla nechat jít?" Pokračovala zrovna, když se ji z hrdla vydral další vzlyk. Samozřejmě, že si to myslel. On si přál, aby ho nechala jít. Každý večer o tom snil a tiše doufal, že ona bude jednou jeho. Ale teď nebyla ta správná doba to říct. Vstal, podal ji ruku a usmál se. Utřela si slzy, přijmula ruku a vstala. Stiskl šálu oběma rukama a dal ji Hinatě kolem krku. Sklopila hlavu a zavřela oči. S větou: ,,Dej mu ještě šanci." ji políbil na čelo. Byl by býval zašel i dál, ale věděl, že by ho to pak příliš bolelo. A tak si aspoň slíbil, že nikdy nezapomene na okamžik, kdy mohl dýchat vůni jejích vlasů, políbit ji na čelo a obejmout.