Nebylo nám přáno 37

„Proč se vlastně stěhuješ?“ Zeptal se Inoichi zvědavě. „Já myslel, že spolu chodíte.“
„My se spolu nerozešli, jen nechceme až tak vážný vztah.“ Objasnila mu Kushina váhavě.
„Tím myslíš, že ty nechceš.“ Prohlásil sebejistě.
„Jak jsi na to přišel?“ Zeptala se ho trochu dotčeně.
„Jen jsem to tipnul a omlouvám se bylo to nevhodné.“ Řekl omluvně a snažil se od témata utéct, Kushinin pohled mu to ale očividně zakázal. „Tak fajn, prostě si myslím, že Minato není ten typ chlapa, který by věci řešil takhle.“
„Proč si to myslíš?“ Zeptala se váhavě Kushina.
„Minato je skvělí stratég, je rozumný, zodpovědný a nic nedělá bez přemýšlení, ale je to člověk, který se opírá o zkušenosti až už přijde na jakékoliv rozhodování a když nemá vlastní zkušenosti tak se opírá o historii nebo o senseie.“ Řekl a na chvíli se odmlčel. „Jenže o vašich problémech se v historických knihách nepíše, vlastní zkušenosti nemá a jeho sensei je v tomhle ohledu nepoužitelný a proto si myslím, že by se spíš podřídil.“
„Já přece taky nemám zrovna hory zkušeností.“ Bránila se chabě Kushina.
„To ty utíkáš od něj.“ Připomněl jí Inoichi.
„Proč jsi řekl utíkáš?“ Zeptala se Kushina s obavami v hlase.
„Není to snad tak? Dost sis toho prožila a na tak vážný vztah je přece jen brzy.“ Řekl očividně spokojený se svou dedukcí.
„A hlavně je válka a to jediné na co bych se měla soustředit je boj.“ Odpověděla trochu příkře.
„A ty se vracíš do boje“ Zeptal se vyjeveně Inoichi.
„Fyzicky jsem zdravá a s mojí chajdou taky nic není, tak proč bych neměla?“ Zeptala se s lhostejným pokrčením ramen.
„A psychicky?“ Oplatil jí otázku.
„Ty mě vážně chceš naštvat co?“ Konstatovala suše a zamračila se na něj.
Inoichiho výraz jasně dával najevo, že by si nejraději pár vrazil, ale nakonec raději zahuhlal chabé: „Promiň mi to.“

Minato byl nakonec docela rád, že Kushina odešla, protože nestál o to, aby ho viděla tak zeleného, jak byl po těch pár panácích na lačný žaludek. Nakonec to musel trochu zajíst a i když strávil celý zbytek dne na gauči a dokonce na něm i přenocoval, po probuzení se stejně cítil nanic. Ještě chvíli si trápil hlavu s tím, jestli za to může alkohol nebo Kushina, ale nakonec přece vyrazil na trénink, už svědomí, že přijde pozdě.
Minato zpočátku doufal, že na tréninku se trochu rozveselí, nakonec to ale musel zavrhnout, když Kakashi spustil: „Jdete pozdě, sensei. Dokonce i Obito tu už je.“
Kakashiho stále ještě podřízený tón nakonec Minata zadržel od výbuchu a tak ještě bez křiku odpověděl: „Omlouvám se vám, příště tu budu na čas.“
Kakashiho skeptický pohled nakonec smazal i poslední známky Minatova nuceného úsměvu a novopečený sensei trochu škodolibě řekl: „Bez obav, my si to totiž vynahradíme pořádným tréninkem.“
Skutečnost, že kakashi vypadal spokojeně, Minatovi trochu zkazila pomstu, ale raději se tím moc nezabýval a pokusil se soustředit na práci.

„Dobrý den.“ Pozdravila Kushina, když vešla do kanceláře Třetího.
„Zdravím, co potřebuješ?“ Zeptal se Hokage přívětivě.
„Chtěla bych jít na misi.“ Osvětlila Kushina.
„Je to trochu narychlo, jsi si tím jistá?“ Zeptal se přívětivě i když s obavami.
„Ano jsem.“ Ujistila ho Kushina a ani na sobě nedala znát, jak moc ji vytáčí to věčné pochybování o jejích schopnostech.
„Dobrá, za tři dny půjde jedna skupina ninjů jako podpora našich jednotek. Půjde především o lékařské shinobi a zásoby.“ Řekl Hokage klidným trochu monotónním hlasem.
Kushina zaplašila myšlenku: ‚Ten to musel říct už mockrát.‘ a raději se zeptala: „A co bych měla dělat já?“
„Především ochranu těchto jednotek.“
„Takže klasický doprovod karavany.“ Shrnula Kushina trochu zklamaně a i trochu úlevně.
„Ano, ale pokud budou nějaké potíže v předních liniích, tak se s vámi počítá.“ Upřesnil Hokage.
„To jsem očekávala.“ Řekla s úsměvem.
„Dobrá. Hlas se za tři dny v osm ráno u brány z vesnice.“ Přikázal Hokage a pohybem ruky ji propustil.

„Ahoj.“ Pozdravila ho vesele Kushina a nechala Minata chvíli překvapeně koukat, než se rozhodla zase něco říct: „Rozhodla jsem se tě vzít na oběd.“
„Ale nedomlouvali jsme se, že?“ Ujistil se Minato váhavě.
Kushina se na něj trochu váhavě usmála, než se zeptala: „Máš už něco jiného?“
„Ne, jen jsem to nečekal.“ Prohlásil a už trochu jistěji dodal: „Ale platím já.“
„Neřekla jsem už, že to já zvu tebe?“ Zeptala se naoko naštvaně.
„Řekla ale stejně zaplatím já.“ Odpověděl vesele.
Když nic neříkala rozhodl se Minato dodat: „Ale můžeš vybrat, kam půjdeme.“
„Velká výhra, uznávám porážku, ale příště už platím já.“ Řekla tím nejautorativnějším tónem, jakého byla schopná.
„Nerozmluvím ti to co?“ Zeptal se trochu rezignovaně.
„Ne, ale můžeš to potom zkusit.“ Řekla s úsměvem a vzala ho za ruku.
„Dneska mě nebudeš odstrkovat?“ Zeptal se opatrně.
„Ne, dneska totiž mám konečně pocit, že stojím nohama pevně na zemi.“ Odpověděla klidně a jemně ho táhla k centru města.
„Co se změnilo?“ Ptal se Minato dál a nechal se táhnout.
„Za tři dny jdu na misi, není to nic velkého, ale je to dobrý začátek.“ Řekla spokojeně a úsměvem se pokusila vyhnat z jeho tváře obavy.
„Není to brzy?“ Zeptal se nervózně a zastavil se.
„Budu chránit mediky na cestě na frontu, není se čeho bát.“ Pokusila se ho uklidnit slovy i polibkem na tvář.
„Dobře, ale buď opatrná.“ Řekl ustaraně.
„Řekla bych: neboj se, ale ty mi to určitě ještě párkrát připomeneš.“ Řekla vážným hlasem.
„Asi ano.“ Odpověděl s úsměvem a políbil ji na ústa. „Myslím, že můžeme jít na ten oběd, co myslíš?“
„Rozhodně ano.“ Řekla spokojeně a už zase vesele.