Ležím v trávě a ty jsi vedle mě 02

„Shikamaru? Jsi na tahu!“ Shikaku mu musel lusknout před očima, aby se Shikamaru konečně uráčil hrát. Shikamaru místo toho rozházel všechny kameny na různé strany hracího pole. Myslel na úplně něco jiného. Myslel na…
„Dneska nejsi ve své kůži, Shikamaru. Něco se děje?“ zeptal se Shikaku.
„Ne, jenom jsem nesvůj z příjezdu feudála. Je to otrava, ale mám být jeho průvodce. Navíc se na mě ta ženská rozčílila…“ zamumlal Shikamaru a zvedl se. Najednou vešla Yoshino a zaslechla jejich rozhovor.
„Jmenuje se Temari! Říkala, že tě před pár dny hledala a ty nikde!“ napomenula ho.
„Kolikrát ti mám říkat, že s Temari nechodím?!“
„Ale měl bys! Je to hezká, chytrá…“ začala Yoshino.
„A hlavně nesnesitelná ženská!“ podotkl Shikamaru.
„Shikamaru! Je to krásná, mladá žena a má o tebe zájem!“
„Nemá, protože by se jinak nelíbala s jak-se-jmenuje!“ křikl Shikamaru a vešel do zahrady. Začalo pršet.
„A co ta Hinata, se kterou jsi hrál shogi minulý týden?!“ Shikamaru mlčel. Nevěděl, co by měl říct. Nevěděl, jak to je s ním a s Hinatou.
„Kam jseš, Shikamaru?“ zeptal se Shikaku.
„Mám ještě nějakou práci.“ Ve skutečnosti nic na práci neměl. Moc dobře věděl, že jeho máma je nesnesitelná. Někdy. No. Pořád.
„A přijď včas na večeři!“
„No jo! Furt…“ zabručel Shikamaru a vyšel z rezidence Nara. Dal si ruce do kapes a přemýšlel, co bude dělat, aby ho nenašla Temari, aby on nepotkal mámu na nákupech a aby hlavně nepotkal Ino, která byla občas drbnou a roznašečkou prvního stupně. Už několikrát navrhoval, jestli si nechce zařídit drbárnu.
„To je ale nuda…“ zabrblal Shikamaru, když prošel kolem rezidence Hyuuga. To ho donutilo přemýšlet nad událostmi posledních dnů. Je možné, že si byl s Hinatou bližší víc, než dříve? Bližší, než sám tušil?
„Promiň, Shikamaru, mohl bys trošku poodstoupit?“ Shikamaru se podíval před sebe. Před ním stála Hinata a už asi pět minut se snažila probudit Shikamaru z jeho myšlenek.
„Heh? Promiň, Hinato.“ omluvil se Shikamaru, poodstoupil od hlavního vchodu a podrbal se na hlavě.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Hinata ještě před tím, než si otevřela dveře.
„Jo…“ zašeptal mírně Shikamaru, trochu se před Hinatou zastyděl. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že zase nevnímal to, co Hinata říkala.
„,… pro ten prášek přijdu v tři.“
„Hmm. Dobře. Zatím.“ řekl úsečně Shikamaru a šel do středu vesnice. Hinata se zvednutým obočím probírala otázku, zda jí vůbec poslouchal. Otec ji každý měsíc posílal na farmu, kde klan Nara choval jeleny, aby přinesla prášek z jejich rohů, což bylo nejen potřeba do léků, ale také to se správnými surovinami mohlo zvyšovat údery chakry. Vždy na farmě byl buď Shikamaru, nebo jeho máma. Se Shikamaru se nikdy moc nebavila, ale teď….
…
„Heh? Hinato, co ty tu děláš?“ zeptal se Shikamaru.
„Jdu pro ten prášek z jeleních rohů, vzpomínáš? Říkala jsem ti to ráno.“ napomenula ho Hinata.
„Promiň, byl jsem…“
„Zamyšlený. To chápu.“ usmála se Hinata. Shikamaru měl, co dělat, aby pod kletbou jejího úsměvu nezčervenal.
„Dobře. Ale budeš muset počkat. Právě jsem jim chtěl brousit parohy.“ zamračil se Shikamaru.
„Času mám dost. Počkám.“ Hinata se znovu usmála. Shikamaru raději vešel do ohrady a zapískal na zvláštně vyrobenou píšťalku. Hinata se posadila na dřevěnou ohradu, opřela se a sledovala jeho práci. Jelen přiběhl k Shikamaru. Hinata zaujatě sledovala jeho práci. Shikamaru pohladil jelena po hlavě svými štíhlými prsty.
Hinata se usmála při pohledu na něj. Rozuměla si s ním nějak víc než obvykle. Jelen se od něj ani nehnul.
„Tenhle jelen je nemocný a asi jediný, kdo slyší na píšťalku. Musím zajít hlouběji do lesa. Počkáš?“ zeptal se Shikamaru.
„Samozřejmě. Kdybych se vrátila bez prášku, musel bys mi platit pohřeb.“ usmála se Hinata.
Shikamaru mírně zčervenal, ale pohladil jelena po krku a vedl ho zpátky do lesa. Cestou se začal červenat ještě víc, protože to celou dobu držel na uzdě. Musel se zklidnit a pak teprve jít zpátky.
„Co je?“ zeptal se Shikamaru, když se jelen zastavil. Byli na začátku lesa, Hinata je už skoro neviděla. Jelen kývnul směrem k Hinatě a frknul.
„Ne, není.“ Odpověděl úsečně Shikamaru. Jelen se však nechtěl hnout dál a začal se pást.
„To děláš schválně?“
Jelen znovu zafrkl, ale bylo slyšet trošičku provokativně. Potom se na něj dlouze zadíval tmavýma očima. Nohou začal hrabat do země a znovu se podíval na Shikamaru, kterýmu mohly rupnout nervy. A to se nestávalo moc často.
„Ne, nemiluji ji.“ Když si potom Nara junior uvědomil, co řekl, prohodil: „To je to tak vidět? Bože, já se tady bavím s jelenem!“
Jelen se na něj zadíval a začal hrabat nohou do hlíny a nastavoval rohy. Vypadal uraženě. Místo toho, aby ho nabral, tak ho šťouchl do ramene a pootočil ho směrem na Hinatu. Shikamaru chvilku uvažoval, zda se takhle zvířata chovají normálně, nebo se nechová normálně on sám, ale pak to zavrhl. Ať už je to iluze, nebo se zbláznil, ten jelen měl jakousi pravdu.
„Má ráda Naruta.“ řekl Shikamaru otráveně.
„Tak se máš trochu snažit!“ Shikamaru nadskočil a zadíval se na jelena. Právě se mu zdálo, že na něj promluvil. Přísahal by bohu, že ten jelen mluvil! Ne, to není normální.
„Umí zvířata mluvit?“ uvažoval nahlas. „Ne, to je blbost. I když v mém případě je to dost možné…“
…
Shikamaru konečně vyšel z lesa. Po konverzaci s jelenem si usmyslel, že zůstane pro dnešek doma a organizaci pro návštěvu feudála a všech těch oslav nechá Asumovi, nebo Kakashimu. Vždyť už byla skoro hotová. Takže dnešek si chtěl užít. Zítra feudál přijede a to už snad bude v pořádku.
„Promiň, že jsi musela tak dlouho čekat.“ omluvil se Shikamaru. V hlavě se mu promítala věta, co pronesl nejspíš ten jelen. Musí se víc snažit. Šel k malému dřevěnému kotci, kde vytáhl hnědý balicí papír. Prášek z rohů nasypal na papír a v hlavě si formuloval závěrečnou větu.
Hinata slezla z ohrady a šla k Shikamaru. Shikamaru jí podal balíček.
„Víš… Nechtěla bys jít se mnou na tu… slavnost?“ zeptal se nejistě Shikamaru.
Hinata se zarazila překvapením. Chvilku se zamýšlela nad tím, zda má nabídku přijmout, nebo ji taktně odmítnout. Naruto šel přece se Sakurou.
„Naruto-kun jde se Sakurou-san, jsem zklamaná. Myslela jsem, že by si mě mohl všimnout. Ale otec by mi stejně nedovolil s ním jít.“ přemýšlela Hinata v duchu. Shikamaru byl ale také velmi příjemný.
„Dobře. Ráda s tebou půjdu. Budu se těšit.“ usmála se nakonec. Rozloučila a šla zpátky.
„Uvidíme se zítra.“ usmál se pro sebe Shikamaru.
Ani ho nenapadlo, že stačí tak málo. Nenapadlo ho říct, že jsou slavnosti otravné. Všechny byly otravné, ale teď se jaksi těšil. Byl to hřejivý pocit se na něco TĚŠIT. Právě teď udělal první krok pomocí koně.
„Jsi na tahu, Hinato.“
…
Shikamaru vešel do rezidence jejich klanu a snažil se tvářit normálně. Snažil se nepozorovaně projít kolem Shikaku, ale nevyšlo to. Už by si mohl zapamatovat, že se kolem Shikaku nedá projít, aniž by si ho nevšiml. Další důvod, i kdyby si ho Shikaku nevšiml, probudila by ho podlaha, která už pár týdnů pěkně vrzala.
„Shikamaru.“
„Ano? Pospěš si, chci si jít lehnout.“
„Rozhodnul ses správně.“ řekl Shikaku.
„Tys nás sledoval?“ zeptal se Shikamaru.
„Byla to náhoda.“
O Den Později:
Hinata se oblékla do světle fialového kimona, doufala, že nebude vypadat divně. Ještě si vlasy upravila do drdolu. Usmála se. Mohla by Shikamaru stačit. Ale měla trochu strach z Yoshino, z jeho matky. Po tom, co ji jednou na Narutových narozeninách potkala-dodávala občerstvení, protože si myslela, že v restauraci to bude moc drahé. Příšerná ženská.
Vyšla z domu, až když konečně prošla výslechem jejího otce a sestry. Neji se o to nezajímal. Jenom se jí zeptal na její názor, jestli je to kimono dost přitažlivé. Samozřejmě v jiném kontextu. Nejspíš chtěl okouzlit TenTen.
„Ehmm…. Ahoj.“
„Ahoj… Shikamaru.“ Hinata cítila nejistotu. Chvilku tam stáli a hleděli na sebe. Nakonec Shikamaru natáhl ruku směrem k Hinatě.
„Půjdeme?“ zeptal se nejistě. Hinata beze slova ruku vděčně stiskla a vešla s ním do proudů oslav. Na budově hokage seděla Tsunade společně s feudálním pánem. Hinata zahlédla Shizune, jak rychle vyměňuje šálky sake za šálky mléka dochuceného křenem, aby to chutnalo jako oblíbený nápoj páté hokage.
„Shikamaru! Co se tváříš tak otráveně!“ křikla na něj z dálky Ino, v ruce držela sklenici s nějakým koktejlem. Najednou se rozběhla k nim spolu s Chojim, který dojedl další várku paprikových brambůrek.
„Máš tady holku, zábavu, pití a všecko ostatní a ty se nebavíš?“ pošeptala Ino Shikamaru do ucha.
„A brambůrky.“ podotkl Choji, který měl velmi dobrý sluch, na rozdíl od Hinaty, která neslyšela ani slovíčko.
„Jo, to taky!“ řekla Ino a poodstoupila od Shikamaru. Tu se zaměřila na Hinatu.
„Shikamaru, na chvilku si Hinatu půjčím!“ oznámila suše a chytila Hinatu za rukáv kimona.
„Co se děje Ino?“ zeptala se Hinata.
„Co se děje? Jdeš se Shikamaru? Když tě pozval, což on nedělá moc často, tak ho alespoň vytáhli na parket!“
Shikamaru zaslechl Inina slova a řekl Chojimu: „Ženská pomsta. Co jsem jí udělal?“
Choji pouze přikývnul a otevřel si brambůrky. Pach solených brambůrek se rozlétl do vzduchu. Tu Shikamaru něco napadlo. Byl plnoletý a musel přiznat, že nikdy netancoval střízlivý. Alespoň to, co si pamatoval.
„Co kdybychom se trošku od Ino vzdálili?“ zeptal se Shikamaru, jakmile se k němu Hinata otočila.
„Dobrý nápad.“ odvětila Hinata. Shikamaru ji chytil za ruku a postupně se vzdalovali dál od Ino. Potom zjistili, že je celou dobu pronásleduje. Aby dva pochopili, že se musí bavit, aby zapadli a Ino je nechala. Potom…
„Smím prosit?“ zeptal se tiše Shikamaru. Ino si to k nim razila a za sebou nechávala dlouhou prázdnou škálu
„Samozřejmě.“ Hinata spatřila Hiashiho, jak se na ni dívá skrze proudy oslav. Začala hrát pomalá hudba. Jako na zavolanou. Vešli na parket mezi další páry a snažili se zapadnout. Hinata vděčně přijala jeho ruku. Shikamaru sevřel obě její ruce a mírně je vyzvedl o výšky jejich obličejů. Hinata jednu ruku dala svému, nejspíš dočasnému partnerovi, na rameno. Pohybovali se pomalu, nejistě. Hudba ubíhala rychleji, než začala. Zkončila.