Jen blázen věří na zázraky 07

Nechtěla jsem ukázat slabost, která mě naplnila. Našel se někdo, kdo byl ochotný se mnou trávit čas. Jenže tohle nebylo povoleno. Oficiálně je ze mě loutka řezníka, a on je dokonce velitel. Tenhle fakt, jsem prostě přijmout nemohla. Bolela mě jenom samotná myšlenka, že budu zase sama.
„Am?“ zašeptal něžně.
Ten tón změnil vše. Zvedla jsem k němu oči a zadívala jsem se mu do tváře. Něha, obavy, to vše měl ve tváři. Po tváři mi stekla slza. Tak slabá jsem byla.

Další slzu mi setřel z tváře a nic neříkal. Jeho oči mluvily za vše. Schoulila jsem se v jeho bezpečném objetí a nechala jsem slzy, ať to všechno odplaví, aspoň na chvilku.
„Strach je mou klecí,“ zašepala jsem tiše.
„Z čeho?“ Přejel mi rukou po zádech.
„Ze všeho,“ připustila jsem, „ze sebe samotné, ze samoty, z bolesti...“
„Nenechám tě samotnou,“ zašeptal mi do vlasů.
„Nenáviděla jsem tě. Byl jsi dokonalý velitel, bezcitný a nemilosrdný. Nenáviděla jsem tě za to,“ odmlčela jsem se, „bála jsem se, že ze mě bude další řeznická loutka, že nakonec zapomenu kým jsem.“

Zůstala jsem sama sebou. A... ten nový neznámý cit k němu, jsem začala nenávidět. Byl svazující jako řetězy. Donutil mě toho spoustu říct! Sice to bylo osvobotující, ale stále mnou hlodaly pochybnosti o jeho důvěryhodnosti.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do očí, „a stále tě nenávidím.“
Nenáviděla jsem ho za to, že jsem ho ani nedokázala pořádně nenávidět. Byl to zdrcující objev.
Cítila jsem, jak se mu napjaly všechny svaly. Zelenýma očima mě rentgenoval, rty měl pevně semknuté a jeho napjatá čelist mluvila za vše.
„Am,“ jeho hlas zněl neskutečně tvrdě a ledově. Že bych se trefila? To bolelo, jenom myšlenka na jeho zradu bolela. Ačkoliv za zradu se to dalo těžko považovat.
Ale zkrácenina mého jména přímo bila mojí nedůvěřivost. Sečteno a podtrženo, rozklepala jsem se znovu. Přesto jsem nechala na tváři tvrdý výraz a hrdě jsem mu oplácela pohled z očí do očí.
„Přesto tu stále klidně stojíš,“ konstatoval a měřil mě pohledem.
Ušklíbla jsem se, „to neznamená, že je má nenávist malá. Přítele si drž blízko a nepřítele ještě blíž.“
„V tom případě,“ zašklebil se a přitáhl si mě blíž. Sakra, naběhla jsem si. Znovu mě zrazovalo moje vlastní tělo, které z nevysvětlitelného důvodu, chtělo cítit jeho teplo.

„V tom případě...?“ Zopakovala jsem po něm, tím nejlhostejněším tónem jakým jsem v tu chvíli dokázala mluvit.
Přejel mi placem přes rty, „bys tohle neměla chtít.“
Ztuhla jsem, tohle byla moje hranice sebeovládání. Hrál tak neskutečně nefér! Pro tentokrát nečekal a rovnou spojil své rty s mými. Okamžik jsem vydržela dělat kamennou sochu, než jsem znovu podlehla jeho smyslným rtům.
Odtáhla jsem se, smířená s tím, že jemu asi nikdy neodolám. Zakručelo mi v žaludku. Ušklíbla jsem se nad tím. On se jen uchechtl.
Podrážděně jsem zavrčela.
„Nehněvej se,“ zašeptal a vyhladil mi vrásky, které jsem si na tváři vytvořila grimasou.
„Až se budu hněvat,“ zasyčela jsem, „bude něco lítat vzduchem.“
Krátce se zasmál, zvedl hlavu k nebi a jeho uvolněný výraz zmizel.
„Je čas jít,“ vymanila jsem se z jeho objetí a na jednu stranu opravdu nerada!
Ušklíbl se, „jo, v nejlepším se má přestat.“
Došla jsem k místu, kde jsme měli masky. Na chvilku mě ovládla panika. Co když na mě zas všechno vleze až si jí nasadím? Jenže jsem musela.
Odevzdaně jsem si povzdychla, nasadila jsem si masku vlčice a zmizela jsem ze cvičiště.

Když jsem byla dítě, vaření jsem nesnášela a pochybovala jsem o tom, že mi k něčemu bude. Stejně jako jsem si nemyslela, že bych něco někdy mohla mít s někým z brandže, natož s mým nadřízeným. Život mě naučil nejenom vařit, ale i přestat říkat „nikdy“.
Bylo to příjemné odreagování, zas dělat něco normálního. Jako snažit se vytvořit něco aspoň trochu poživatelného.
Předtím než jsem se do toho pustila jsem si sundala masku. Donedávna jsem jí skoro nikdy nesundavala, teď jsem radši byla bez ní.
S vlčí maskou na tváři jsem si připadala jen jak stín, který schovává pod maskou to, že je vlastně stínem. Vrah bez srdce a tváře. To pro mě znamenala.
Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Sakra, jak moc jsem se během té krátkédoby změnila. Na jednu stranu to bylo zajímavé zjištění a na tu druhou znepokojivé. Přeci jen Kuma vždy poznal jakousi změnu. Což by mohlo odhalit mojí lidskost, bylo by lepší se držet trochu stranou, jenže to znamená další změnu. A tady se na to nehraje.

Ze zamyšlení mě vytrhl zápach připáleniny. Okamžitě jsem zareagovala a zachránila jsem aspoň něco ze svého jídla. Okomentovala jsem to pár vybranými nadávkami, poněvadž jsem se spálila. Poctivého nepálí a neřád se nedá.Zahořkle jsem se zasmála, jak výstižné!
Zatímco jsem to nechala vychladnout, dívala jsem se z okna. Ne na ulici ale na střechy. Pátrala jsem po jakékoliv známce nebezpečí. Jistota byla jenom jedna a nijak by mě nepřekvapilo, kdyby mě nějaká kageho loutka odrovnala v bytě, ve vlastní vesnici. Odfrkla jsem si, nechala jsem řezníky řezníkama a šla jsem se konečně najíst.

Měla jsem ze svého bytu nádherný výhled na západ a teď když se obloha barvila do růžova, jsem toho i využila. Zajímalo mě, kdo bude zítra na černé listině. Možná já a možná že nikdo. Zahnala jsem tyhle myšlenky, stejně na to nepřijdu, ať to bude jakkoliv.
Když už nebe na východě mělo tmavě modrou barvu a západ byl šarlatový, znervózněla jsem. Měla jsem pocit jako by mnou projela chladná čepel. Sáhla jsem po masce a schovala jsem pod ní svoji tvář. Automaticky jsem vytasila drápy, očekávajíc útok. Nehnutě jsem stála a pozorně jsem poslouchala zda něco neuslyším.

Nic. Ale nervozita mě neopouštěla. Adrenalin mi stále koloval v krvi. Využila jsem toho. Otevřela jsem okno a vyskočila jsem ven. Na vedlejší střeše jsem se ukryla ve stínu komínu a sledovala jsem okolí.
Žádná známka jakéhokoliv pohybu. Ani stopa po obrysu tmavším než je noc. Pomalu a opatrně jsem vyšla ze stínu. Kolena jsem nechala pokrčená, abych pro všechny případy měla těžiště nízko.
Stále se nikde nic nepohnulo. Pátravým pohledem jsem znovu přejela vše. Nic. Nepovažovala jsem za moudré se vracet zpátky a nechat se ukolébat jakoukoliv představou.
Ušklíbla jsem se. Nechtělo se mi tu čekat. Vyrazila jsem do chudisnké čtvrti. Zvědavost, že se opět něco dozvím ve mě rostla. Na střeše domu, který stál v té uličce stála mohutná tmavá postava. Jakmile jsem jí spatřila, skočila jsem do nejbližšího stínu a odtamtud jsem sledovala dění.