Sharingan Hinata – část 3 – Do boje

„Za několik málo týdnů, co jsem žila společně s Narutem, jsme se neuvěřitelně sblížili. Byla jsem v tu dobu opravdu moc šťastná. I přes moji počáteční nervozitu, jsem se stala jeho přítelkyní. Byli jsme do sebe strašně moc zamilovaní a já si ten čas užívala. Ale nebylo nám přáno věčné štěstí, protože nepřátelská armáda se dala konečně do pohybu. V předvečer odchodu na bojiště si mě Hokage zavolal k sobě,“

„Slečno Hinato, prosím posaďte se,“ řekl jí Danzou, když dorazila do konferenčního sálu.
Byla zde spoustu důležitých lidí. Jednak Feudální pán, jednak Hokage a dále zde byli všichni starší a oba dva radní. Samozřejmě nesměli chybět zástupci vážených klanů z Listové a ani Danzouovi poskoci.
„Nyní, když jsme tu všichni, můžeme začít,“ pronesl Danzou a zahájil jednání.

„Byl zde i ON, ale stala se z něj pěkná troska. Po Listové se povídá, že klan Hyuuga nyní de-facto vede jeho třináctiletá dcera Hanabi. Co bylo důvodem, že se z něj stala chodící mrtvola, člověk bez jediné známky života v očích? Ano musel donutit použít vedlejší větev svého klanu použít dosti brutální techniku, a jak se dalo očekávat, vedlejší rodině to nebylo zrovna po chuti. A tak se proti hlavní vzbouřili. Nejenom, že jim to nijak nepomohlo, ale spousta z nich byla zatčena, už je nikdy nikdo neviděl. Nakonec zůstala z vedlejší rodiny pouze jedna čtvrtina jejich původních členů. Ještě do teď je všechny nestihli pohřbít,“
„Jak to, ale vypadá je náš Hokage asi padlý na hlavu. Ten blázen mi nabízel i příjmení, ale jak moc originální bylo? Uchiha Hinata, tak se nyní jmenuji, ale to příjmení nepoužívám, alespoň do té doby, než odstraním všechny původní Uchihy,“

„Jak jistě víte, je nepřítel na postupu k našemu území a má jeden jediný cíl a tím je Uzumaki Naruto – Kyuubiho jinchuuriky, tudíž musíme nepřítele zastavit dříve, než se k němu dostane. Ale celá věc má ještě jeden háček a tím je Hachibiho jinchuuriky z Oblačné. Nemůžeme si dovolit, aby ani on padl do rukou Akatsuki a proto jej musíme zajmout my a ne oni,“ velkolepě pronesl Danzou.
Davem přítomných se ozvalo hučení, protože se to jevilo jako naprosto šílený plán. Ale Danzou věděl až moc dobře, co dělá. On nechtěl Hachibiho jinchuurikiho jenom zajmout, ale chtěl ho pro Listovou. Jak by to mohl dokázat? On sám měl „jistou“ moc a navíc zde byl minimálně ještě jeden člověk, jehož Sharingan měl „přesvědčovací“ schopnosti.
„A jak to chcete provést?“ Zeptal se mladík, který zde byl také přítomen.
Nara Shikamaru, jeden z nechytřejších lidí na světě. Vždy věděl, co dělá a jak se správně rozhodnout. Ale i tak bylo jenom málo lidí, kteří současného Hokageho uznávali a on mezi ně nepatřil, protože Danzou mu nebyl zrovna dvakrát po chuti.
„Velice jednoduše, proto je zde slečna Hinata,“ oznámil Danzou.
Všichni, kteří byli v jednací místnosti, na ni upřeli svůj zrak a někteří na ni zírali jenom nevěřícně. Jak by mohla taková mladá holka zvládnout jinchuurikiho? Jiní ji nenávistně probodávali očima. Co ona na to?

„Takové hnusné ksichty! Nebaví se mě na ně dívat! A hele bývalá sestřička taky zírá. Co si ten Danzou o sobě vůbec myslí, to se mám zaobírat Hachibim? Mým cílem je Uzumaki! Sak*a nečumte už na mě!“

Oči jí začaly zářit rudě. Neznalí, byli překvapeni tím, co vidí.
„Ona plus skupinka ANBU, proniknou na území země Blesku a vyčkají na vhodnou chvíli, kdy budou schopni zajmout Hachibiho jinchuurikiho,“ vysvětlil Danzou.

„Následujícího dne jsme já a Danzouovi hlídací psi vyrazili na lov do země Blesku,“

Cesta jim netrvala zase až tak dlouho jak předpokládali. Místo tří dnů zvládli celou cestu během dní dvou. Jak to bylo možné, nikdo nevěděl.
A tak stanuli na hranicích zemí Blesku, kde se jako bílý koberec valily tisíce Zetsuů.
„Co to sak*a je?“ Zeptal se jeden z doprovodných ANBU.
„Aaa. To jsou Zetsuové,“ odpověděla mu Hinata úplně v klidu, jako by jí nepřišlo, že jsou to nepřátelé.
ANBU její chování připadalo až příliš podezřelé. Navíc měli v případě, že se nějak projeví její spojitost s Akatsuki, nařízeno ji okamžitě zabít. Hinata o tomto rozkazu nevěděla, ale začínala se divit, proč jí ta masa nepřátel vůbec neznervozňuje.
Najednou se jednomu ANBU z jejího doprovodu podařilo zahlédnout vojsko z Oblačné, byl mezi nimi i Hachibiho jinchuuriky.
„Je tam i náš cíl,“ oznámil.
„Paráda, tak si jdem pro něj,“ řekla nadšeně Hinata.
ANBU ji však zadrželi. Nyní se nemohli rozhodnout, co má větší prioritu, jestli to je zajmuout Hachibiho, nebo skoncovat to s Hinatou, protože měli podezření.
„Myslím, že zatím ona vhodná situace nenastala. Je tam příliš mnoho nepřátel, takhle nemáme šanci Hachibiho zajmout,“ konstatoval jeden z ANBU.
„To se bojíte, že tam umřete?! Ale prosím, jak chcete, když budeme vyčkávat, tak jej nakonec zajmou Zetsuové,“ řekla Hinata.
Nyní členové ANBU opravdu nevěděli, co mají dělat, ale museli se rozhodnout. A to velmi rychle.
„Dobře, zkusíme se přes nepřítele probít až k Hachibimu,“ rozhodl jejich velitel.
„To myslím si, že nebude zase až tak těžké, podívejte,“ řekla Hinata a ukázala jim na bitevní pole.
Zatímco mluvili, tak ninjům z Oblačné a především Hachibimu se podařilo zlikvidovat více než tři čtvrtiny nepřátelské armády. Hachibi a zbytky jeho spojenců se nyní ocitly obklíčeni nepřítelem. Ale ti pro ně nepředstavovali problém.
Hinata i s ANBU se vydala vstříc bitvě. Netrvalo to dlouho a nebyli zde žádní Zetsuové. Nyní proti sobě stály Oblačná a Listová. Několik stovek ninjů z Oblačné a necelé dvě desítky ninjů z Listové.
„Proti vám nic nemáme! Radši odejděte, dokud vás necháme,“ zahřímal Hachibi.
Většina ninjů z Oblačné je nebrala vůbec vážně, protože, co by zmohlo sedmnáct lidí proti pěti stům s jinchuurikim.
„Ha. Tak to bude problém, protože jsme si přišli pro tebe Hachibi!“ Křikla po něm Hinata.
Ninjové z Oblačné se pustili do hlasitého smíchu, protože takové bláznovství snad nemohla myslet váženě. Navíc, to byla ještě mladá holka, co by jim asi tak mohla udělat?

„Musela jsem. Musela jsem se zbavit i Hachibiho! Ne spíše jsem ho musela předat, těm, pro které byl určen. Ano přesně tak, jak si Stvořitel přál, ale ti ANBU, které jsem měla za prde*í mi v tom trochu překáželi. Takže, co jsem mohla dělat? Nejdřív jsem musela zabít je,“

Hinata se bez sebemenšího zaváhání otočila a pokosila všechny svoje spojence během několika málo okamžiků. Ninjové z Oblačné byli v šoku z jejího chování a vůbec nechápali, co je vlastně ta holka zač. Najednou se otočila čelem k nim. Všimli si, že na sobě neměla ani sebemenší ranku a nikde na jejím oblečení nebyla ani kapka krve.
„Co je sak*a zač?“ Říkali si.
„Uznávám, že jsi opravdu silná, ale teď už proti nám nemáš žádnou šanci,“ řekl Hachibi.
„Že ne? To asi nemáte mezi sebou senzibila, protože jinak byste věděli, že pod zemí je další ohromná armáda těch bílých stvůr a co nevidět se na vás vrhnou,“ řekla Hinata.
„Takže se vrhnou i na tebe,“ řekl Hachibi.
„Na mě, ne. Ani si mě nevšimnou,“ řekla Hinata a aktivovala Sharingan.

„Na jednou jsem dostala strašnou chuť zabít Hachibiho i s jeho jinchuurikim. Bože, co se se mnou jenom děje?“

Hinata už nemohla déle vydržet a vrhla se na Hachibiho. Okamžitě jej chytla v genjutsu, ale ten se z něj stejně rychle i dostal. Ostatní ninjové z Oblačné jej chtěli podpořit, ale museli se pustit do boje proti nově objevy vším se Zetsuům.
„Jak je jenom možné, že si se dostal z mého genjutsu?“ Zařvala naštvaná Hinata na Hachibiho.
„Protože Bee a já jsme parťáci a když se někdo z nás chycen v genjutsu, tak ten druhý do něj vloží svoji chakru, a jsme z toho venku,“ vysvětlil Hachibi.
Hinata se pouze zazubila a ten úsměv byl naprosto šílený.
„Takže stačí, když vás chytnu oba nejednou a jste nahraní,“ zařvala po nich.
„To se ti, ale nemůže povést!“ Křičel Hachibi.
Chystal se vypustit svoji bombu démona, kterou narychlo zformoval. Proti takové holce, to muselo stačit. Vypustil ji, ale trefil sám sebe.
„Co to?!“ Divil se Hachibi.
„Neměl sis být, tak jistý, že se mi nepodaří vás chytit oba dva,“ vysvětlila Hinata.

„Ano měla jsem ho zabít, ale jako by něco říkalo, že to tak nemá být. Ne měla jsem zabít pouze Uzumakiho, na žádného jiného jinchuurikiho se to nevztahovalo. Byl oslabený, ano. Ochromený rovněž, nebyl důvod jej zabíjet, byla by to chyba. Ano on měl žít. Zetsuové si jej měli vzít, ano, tak to bylo. Zastavila jsem ránu, která by jej jistojistě dorazila a přenechala jsem Hachibiho jinchuurikiho Zetsuům,“

O pár dní později se Hinata vracela domů do Listové a celou cestu si pořádně nemohla vybavit, co se vlastně stalo. Nerozuměla si a už pomalu začínala ztrácet ponětí o tom, kdo je.

„Co se mi to jenom dělo?! Začínala jsem se bát sama sebe, ale proč?“

Pár kilometrů před Listovou ji zastavili ANBU. Ne oni ji nezastavili, oni ji uspali a zadrželi, tak aby nemohla uniknout.

„Když jsem se probudila, tak byla všude kolem mě tma a já měla přes hlavu natažený pytel, ale i tak jsem si jistá, že tam byla tma. Byla mi zima a měla jsem hlad a žízeň. Kdo ví, jak dlouho jsem vlastně byla mimo. Za nedlouho poté, co jsem se probrala, někdo přišel,“

„Takže nakonec jsi přece jenom poskok Akatsuki,“ řekl hlas.

„Bylo mi jasné, že to byl ten dědek Danzou, ale jak se sak*a dozvěděl o tom, co jsem udělala,“

„Asi se ptáš, jak je možné, že jsem tě odhalil? Odpověď je jednoduchá, jeden z těch ANBU, co tě doprovázeli, byl z klanu Yamanaka a těsně před smrtí se přesunul zpět do svého těla a vše mi pověděl. A když ses vrátila bez jinchuurikiho, tak mi došlo, že ho mají Akatsuki,“ vysvětlil Danzou.
„Teď nám pěkně povíš, vše, co víš o Akatsuki,“ řekla další osoba, která zde byla.

„Ten hlas mi byl až bolestně známý. Proč je tady Naruto a co to po mě vlastně chce vědět? Vždyť já si ani nepamatuji, co se dělo po odchodu z Listové, tak jak bych mohla vůbec něco vědět o Akatsuki,“

„Pověz, co víš a smrt nebude bolestivá, zrádkyně,“ řekl Naruto se značným opovržením v hlase.

„Chtěla jsem říct, že nic nevím, ale nemohla jsem. Nejspíš jsem měla roubík v ústech. Následně přišel Naruto blíže a strhl mi pytel z hlavy, stále jsem však nic neviděla, protože jsem měla zavázány i oči,“

„Tak mluv!“ Řekl a vyndal Hinatě roubík z úst Naruto.
„Naruto-kun,“ řekla Hinata.

„Následovala šíleně silná rána a poté taky odpovídající bolest. Proč? Proč to Naruto-kun udělal, copak mi nevěřil?! Už jenom tenhle jeho čim mě zlomil,“

„Tvoje dojímání ho už více nezajímá, Naruto je teď zcela oddán Listové,“ řekl Danzou.
„Tak mi řekni, vše co víš o Akatsuki!“ Křičel Naruto.
„Já, ale nic,“ snažila se říct Hinata.

„Následoval další silný úder, kterým mi zlomil pravou ruku a ještě několik žeber k tomu. Vykřikla jsem bolestí. Možná už jsem začínala rozumět, tomu proč to Naruto dělá. On musí. Danzou ho k tomu donutil za pomocí Sharinganu. Naruto byl jenom další obětí, stejně jako já,“
„V podobném duchu se neslo, pár následujících týdnů. Ale oni ty informace chtěli tak moc, že mě pak vždy nějaký lékařský ninja dal zase dohromady, abych přežila a Uzumaki mohl další den zase znovu zuřit. Ten zmetek, moct si tak sundat tu pásku z očí, tak bych mu tu bolest vrátila i s úroky, ale věděl, co dělá, takže to už byla dlouhá doba, co jsem naposledy něco viděla,“
„Nakonec jsem byla donucena si nějaké informace vymyslet, aby mě vážně nezabili. Měla jsem na sobě spoustu řezných ran, popálenin, spousty modřin a dost zlomenin, věděla jsem, že musím umřít, ale pak zase přišli ninja medikové a další den, mohlo vše začít nanovo,“
„Konečně uznali, že toho asi už více nevím a nyní se jim naskytly dvě možnosti. Zabít mě nebo nechat jít, respektivě vyhnat z Listové a doufat, že si to zamířím přímo k nějakému úkrytu Akatsuki. Nakonec jsem stála za tu palnou naději, že se dostanu do úkrytu Akatsuki. Pustili mě,“
„Jednoho dne už nic nebylo, jenom mě Naruto zmlátil, jak mohl a pak už jenom vím, že mě vyhodili někam ven. Naštěstí jsem měla už volné ruce a tak jsem si mohla sundat pásku z očí. Následné světlo mě téměř oslepilo, ale i tak bylo silně zataženo a začínalo pršet. Já, ale nebyla schopná se ani odplazit pod nejbližší strom, takže jsem tam zůstala jenom tak ležet. Zanedlouho se začalo stmívat,“
„Nyní nastal můj čas pro odplatu, Dobře jsem věděla, že mě sledují, ale určitě nebudou čekat, že se ještě budu moct rychle pohybovat a doplatili na to,“

Hinata velice prudce vstala a pod rouškou tmy se jí podařilo „odstranit“ všechny ninji ji sledující. Nyní už věděla, že je nemůže zabít, ale chytila je do genjutsu. Z jejich pohledu to vypadalo tak, že ona pořád leží na zemi a není schopná pohybu. Nyní se mohla jít pomstít člověku, který jí způsobil tolik bolesti.

„Stále jsem Naruta milovala, ale nějaký hlas uvnitř mi říkal, že to už není ten Naruto, kterého jsem znala. A že když ho zabiji, tak bude zase volný a bude tím, kým býval. Měla jsem z toho hrůzu, ale chtěla jsem to udělat. Sice nevím, jak se mi podařilo dostat přes všechny ty ninji, kteří mě sledovali, ale nějakým zázrakem, jsem se nyní potichu vkrádala domů k Narutovi,“
„Cha. Očividně, jsem se trochu přecenila, když jsem pochytala všechny ty hlídače, tam mi došla síla, ale to co jsem si sama sobě našeptávala, stačilo ke splnění mého cíle. Uzumaki už brzo zemře!“

Této studené noci se dost zbitý, ale o to více odhodlaný člověk vkrádal k druhému do domu. Ne nebyli to obyčejné lidé, oba byli shinobi, ale přesto dost mladí.
Hinata se opravdu velmi tiše dostala k Narutovi do domu. Jelikož s ním ještě relativně nedávno žila, tak věděla, kde si schovává náhradní klíče a pak si odemknout dveře, nebyl vážně žádný problém. Vzala si jeden z jeho kunaií a bez váhání, ale se slzami v očích mu jej vrazila do srdce.

„Hlupák! Kdyby byl pořádným jinchuurikim, tak klidně mohl i takovouhle ránu přežít! Ale Kyuubiho bál, bál natolik, že si sám k němu zapečetil přístup. Ano umístil si do spánkové oblasti mozku pečeť, která bránila Kyuubimu ho strašit ve snech a zároveň ani on neměl ke Kyuubimu žádný přístup. Jak říkám Uzumaki byl vážně hlupák, protože takto si musel spánek vynutiti za pomocí techniky a probouzel se vždy po osmi hodinách, kdy ta technika končila. Během té doby byl naprosto zranitelný,“
„Po tom, co jsem ho zabila, už si toho moc nepamatuji. Jenom vím, že jsem utíkala tak jako ještě nikdy v životě. Chtěla jsem se dostat, co nejdále to šlo. Abych už byla od toho všeho pryč. Pak už jsem se probudila někde u cesty. Přesněji na rozbahněné cestě, protože už zase pršelo. Šíleně mě bolela hlava a myslím, že jsem i kašlala. Zároveň jsem měla strašný hlad a žízeň. Už jsem jenom čekala, jestli zemřu na zápal plic, nebo žízní v dešti. Zbylo mi sil akorát tak se odplazit pod nejbližší strom. Myslím, že jsem usnula,“